Zlý sny se mi tu noc kupodivu vyhnuly, ale stejně jsem se vzbudila dost brzo, teprve svítalo. Pokoušela jsem se ještě usnout, ale marně. Otočila jsem se na druhej bok a prohlížela si ho.

Nikdy předtím jsem si nevšimla, že je to vlastně hezkej chlap.

Byl to typickej neopracovanej diamant. Trochu mi připomínal Lukea z Gilmorek, nebo Jacka z Mužů na stromech. Na první pohled vidlák, ale na druhej na něm prostě něco je. Zkrátka chlap, ne vyvoněná dámička.

Tmavý lehce vlnitý vlasy mu trčely do všech stran, tvář měl zarostlou a mezi hnědými vousy se sem tam objevil i šedivej vetřelec. Jaký měl oči? Netuším, nezajímaly mě. Až do včerejška mě vždycky spíš zaujaly ty kydy, co z něj padaly. Po našem nočním zážitku se možná budu soustředit spíš na tělo. Ale oči? Co je mi po nich.

Trochu se zamlel a já se opatrně zas otočila zpátky. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mě načapal, jak si ho zálibně prohlížím.

Měla jsem dost času na přemejšlení. Uvažovala jsem, proč se stalo, co se stalo.

A k ničemu objevnýmu jsem nedošla.

Každopádně jsem se chtěla za každou cenu vyhnout trapnýmu postkoitálnímu ránu, takže jsem se kolem sedmý potichu zvedla, z nočního stolku sbalila kufřík, kterýmu jsem zatím ještě nenašla lepší místo, vyndala z něj všechno potřebný, a rychle vypadla pryč.

Už jsem si prostě potřebovala zastřílet. Nutně. Podle googlu byla jedna střelnice nedaleko Domažlic, jenže v tuhle hodinu tam samozřejmě ještě nikdo nebyl.

Nakonec jsem si v místní sámošce koupila snídani a pružný obinadlo, kterým jsem si stáhla pochroumanej kotník. V kombinaci s vysokejma botama jsem o něm skoro ani nevěděla. Rohlíky a šunku jsem snědla cestou na vlak a ve městě se pak bezcílně courala, než na střelnici otevřeli.

Vedl to tam celkem sympatickej starší chlápek, věděl co dělá a o čem mluví. Tipovala jsem ho na bejvalýho zelenýho, ale klidně mohl bejt jen zapálenej civil. Střelnice byla malá, venkovní s krytým střelištěm a za celý odpoledne se tam, krom mě, nikdo neukázal, takže jsem si to fakt užila.

Zdaleka to nebyla taková paráda jako střelby v práci, ale to jsem ani nečekala. Naši bojaři byli fakt vynalézaví a nikdy to nebyla nuda. Střídali jsme pozice, střílelo se na pohyblivej terč, dokonce jsme trénovali i střelbu z auta. A ne, fakt to není prdel.

Některý kluci od nás na to nadávali. Brali střeleckou přípravu jen jako nutný zlo, remcali na zimu a bláto a na všechno možný. Jenže když z nás někdy před dvěma lety, po tom průseru se střelcem v Uherským Brodu, udělali prvosled, museli jsme se přizpůsobit. Umět si poradit s krátkou i dlouhou zbraní byla nutnost. Mohly na tom záviset životy.

A mě to neskutečně bavilo, a ještě víc Amoky, nácviky na aktivního střelce, který jsme měli společně s celým IZSkem. To byla dětská hra s hořkou příchutí reálnýho nebezpečí. Vědomí, že co si dneska zkusíš, může být příště rozdíl mezi žít a nežít. Čistej adrenalin. Milovala jsem to.

V porovnání s tím vypadalo moje dnešní odpoledne asi jako Wolfenstein 3D vedle Tom Clancy's Ghost Reconu, ale i tak jsem se cejtila o dost líp.

Do chvíle, než jsem dorazila na nádraží a zjistila, že vlak mi ujel asi o dvě minuty. Na další se mi čekat nechtělo a tak jsem se rozhodla, že to prostě risknu pěšky. Bylo na čase začít poznávat svoje nový území, protože místní znalost je pro policajta klíčová. I pro bejvalýho. Některý věci se člověku zažerou pod kůži. Našla jsem si parádní cestu, z Domažlic po červený až do Trhanova a odtamtud po stodevadesátpětce do Klenčí. Něco málo přes dvanáct kiláků, pohodička.

Nikam jsem nepospíchala, šlapala jsem, přemejšlela a kochala se. Hodně. I takovej cynik jako já musel uznat, že je tam fakt pěkně.

Na můj podělanej kotník ale panorámata, pamětihodnosti a čarokrásný aleje žádnej dojem neudělaly. Zřejmě jsem to přepískla, protože posledních pár kiláků jsem trpěla jak zvíře.

Do vsi jsem dorazila až k večeru. Původně jsem měla v plánu zastavit se v hospodě na pivko a kus žvance, ale radši jsem se na to vybodla a pokračovala rovnou domů. A do toho kopce to byla teprve jízda.

Byla jsem už kus za sámoškou, když jsem slyšela volání.

"Můžeš na mě, do hajzlu, počkat?"

Otočila jsem se. Jasně, že zase on.

"Ne, nemůžu," houkla jsem a pokračovala v chůzi.

Popoběhnul a chytil mě za ruku, kterou jsem mu vzápětí vytrhla. "Nešahej na mě!"

"Včera ti to nevadilo," ušklíbnul se, ale o další fyzickej kontakt se nepokoušel. Jen se zařadil po mým boku a sjel mě pohledem.

"Co po mně chceš?" vystartovala jsem.

"Promluvit si."

"O včerejšku?" odtušila jsem s pohledem upřeným před sebe a naprosto ignorovala ten jeho, kterým si mě neustále měřil. Řekla bych, že se dost mračil.

Zahučel, že jo a já mu na to odpověděla, že není o čem.

"Sakra, nechovej se chvíli jako namyšlená kráva a pojď si normálně promluvit, jako dva dospělý lidi."

"A nemůžem, jako dva dospělý lidi, prostě dělat, že se nic nestalo?" mrkla jsem na něj a čekala, jak to vezme. Nedoufala jsem, že by ho tahle moje reakce uspokojila, ale za zkoušku nic nedám, že jo.

"A to ti přijde jako dospělá reakce?" vyjel na mě. "I když, útěky jsou evidentně tvůj denní chleba, takže-"

"Cos to řekl?" přerušila jsem ho a na místě to zaflekovala tak, že mě o pár kroků předešel, než mu došlo, že nejdu vedle něj. "Vysvětli mi, jaks to myslel! Učitelskej kecal?" chrlila jsem na něj jedno za druhým a nasadila jeden z těch výrazů, kterejm můj brácha říká nasranej bazilišek, prej bych mohla zabíjet pohledem.

Jo. Kéž by.

"Cože? Kdo?" vyhrknul, ale pak mávnul rukou. "Nikdo mi nic neříkal. Ani nemusel. Nemusim bejt zrovna génius, aby mi to došlo. Co by holka jako ty," při těch slovech hodil bradou k mý maličkosti, "dělala tak najednou tady? Proč by ses stěhovala do ratejny, která rozhodně není určená k bydlení a hledala práci tady v tý díře? Holka z Prahy?"

"Už jsem ti jednou řekla, že nejsem z Prahy," odsekla jsem už trošku klidnější a zas kladla jednu nohu před druhou.

Když jsem ho míjela, vrazil si ruce do kapes a přidal se ke mně.

"A já už ti jednou říkal, že na pár kilometrech nesejde."

"Jseš fakt magor. Jaks to vůbec myslel? Co znamená holka jako já?"

"Prostě holka jako ty. Neřeš to," odbyl mě. "Mimochodem je dobrý vědět, jak to tady máš rozehraný. Jednoho do postele, jednoho na tlachání, nebo se to i nějak mísí?"

"Takže o tohle ti jde? Žárlíš?" pronesla jsem nenuceným hlasem. Vlastně jsem tomu ani sama nevěřila, ale chtěla jsem ho trochu popíchnout. "Asi bysme si to vážně měli vyjasnit," pokračovala jsem, "Pojďme se shodnout, že to byla jednorázovka. Ty nesneseš mě, já nesnesu tebe. Jasný jak facka."

"Fajn. A nežárlím. Nefandi si. Jen mám rád přehled."

Ukončila jsem debatu druhým fajn a doufala, že mi dá konečně pokoj a půjde si po svejch.

Ne že by mi dneska nevoněl.

Ne že bych úplně zapomněla, jak vypadá bez trička, a i bez toho zbytku.

Ne že bych si případně nedala říct na další jednorázovej úlet.

Ale tohle jsem teď prostě řešit nechtěla. Nezvládala jsem řešit ani sama sebe, natož někoho dalšího.

A taky jsem neměla v plánu k sobě nikoho pouštět.

Někomu se zpovídat, přizpůsobovat, kvůli někomu se snažit bejt milá hodná, přijatelnější.

Nebejt já.

A on šel pořád vedle mě.

"Ten vzkaz na stole byl vážně originální. Kam jsi vůbec tak brzo zmizela?" nahodil lehkej konverzační tón.

"Střílet." Byla jsem fakt unavená, a než se s ním dohadovat, byla jsem ochotná ho protentokrát tolerovat.

"Cože?" v očích se mu zračilo překvapení.

"Máš něco s ušima?"

"Ne, já jen... To je fuk."

Na chvíli zmlknul. Nejspíš přemejšlel o mojí odpovědi. Ten chlap vůbec netušil, co znamená holka jako já. Absolutně neměl šajna. A já neměla v plánu mu to objasňovat.

To už se nám cesta pod nohama změnila z asfaltky na udusanou hlínu.

"Hodláš se mnou jít až domů?"

"Hodláš mě zase zneužít?" opáčil s hranou vážností.

"No tak počkat! Jestli někdo někoho zneužil, taks to byl ty. Já byla opilá," vyplázla jsem na něj jazyk.

A on se rozesmál. Jednoduše se smál.

"Fajn, fajn," zastavila jsem po chvíli jeho veselí. "Uznávám, zas tak opilá jsem nebyla."

Nijak to nekometoval. Jen se uculil.

"A beztak bych se ubránila i s třema promilema a nohou v sádře. Kdybych chtěla."

"Fajn, žes nechtěla."

Šli jsme vedle sebe a mlčky překračovali kořeny a kopali do šišek.

"Co jseš zač?"

Odfrkla jsem si.

"A neříkej, že mi do toho nic není. To už je ohraný."

Pochopila jsem narážku. "Koukám, že drby fungujou spolehlivě."

Místo odpovědi jen pokrčil rameny a vzápětí dodal: "Takže?"

"Takže to říkat nebudu..."

Ale s tím se nespokojil. Nedotíral, ale vyčkával.

"Momentálně jsem nezaměstnanej invalida z chatrče."

"Tak jsem to nemyslel."

"Já vím," ujistila jsem ho, ale dál jsem se k tomu vyjadřovat nechtěla.

Na okamžik se zastavil a zadíval se na mě zadumaným pohledem. "Nepovíš mi to, co?"

"Ne," přisvědčila jsem.

"Oukej, takže ti budu votravovat život ujetejma teoriema o tom kdo jseš a před čím utíkáš. Můžeš si za to sama."

"Víc votravný, než ty sám, určitě nebudou," utřela jsem ho. "Mimoto nemáš šanci to uhodnout."

Svejma posledníma slovama jsem si byla víceméně jistá. Můj příběh nebyl ničím zvláštní. Nebyl senzační. Byl dokonale obyčejnej. Jediný, co na něm bylo neobyčejný, byla nejspíš moje reakce.

Teda aspoň podle mejch rodičů. Že jsem vpodstatě ještě z nemocnice podala výpověď, to chápali. Vlastně za to byli rádi, moji profesi nikdy nevydejchali, takže tímhle se jim jen ulevilo. Byli ale přesvědčený, že až tak tlustou čáru za svým dosavadním životem dělat nemusím. Nedokázali pochopit, že spolu s ním umřel i kousek mě. Chodila bych okolo základky a střední, kde jsme byli nerozlučný, okolo baráku jeho rodičů, paneláku, ve kterým si později koupil byt, okolo naší oblíbený hospody, potkávala bych jeho mámu i jeho holku... A pokaždý by umřel další kousek mě samotný.

Brácha byl mýmu šílenýmu nápadu otevřenější. Mrzelo ho, že budu najednou tak daleko a nebudeme spolu moct trávit tolik času, jako dřív. Mě to mrzelo úplně stejně. A taky o mě měl strach. Ale v hloubi duše věděl, že je to šance. A Bůh ví, jestli by nebyla jediná.

Všichni, včetně tý naondulovaný psycho-nány, mi tvrdili, že to chce čas. Že to bude zas dobrý, ale musím tomu dát čas. A já se vlastně i hodlala touhle revoluční radou řídit. Jen jsem ten čas prostě nechtěla trávit tam.

"Máš pivo?" ozval se zas vedle mě Hoodův hlubokej hlas a vytrhnul mě tak z mejch myšlenek.

"Jo, myslím že jo."

"To je dobře, jelikož mi ho dlužíš," oznámil mi zcela samozřejmě.

A já se neptala. Nejspíš to mělo co dočinění s tím, že za mnou vyběhnul z hospody.

Sedli jsme si na terasu. Já hodila nohy na zábradlí a na jeden zátah do sebe naklopila snad půl plechovky. Do tý chvíle mi nedošlo, jakou mám žízeň. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do opojnýho ticha.

"Co noha?" přerušil moji takřka meditační chvilku a donutil mě otevřít oči.

"Bolí," přiznala jsem a očima spočinula na noze, stále ještě stažený a zašněrovaný v botě.

"Měla ses na nějaký vejlety vykašlat a radši hodit nohy nahoru," prohodil jen tak mimochodem.

"Nech si chytrý kecy. Potřebovala jsem vypadnout."

Otočil se na mě a nadzdvihl obočí. "Ode mě?"

Odfrkla jsem si a dopila zbytek. "Očividně. Ale nejen." V tu chvíli jsem si vzpomněla na telefon zahrabanej někde na dně báglu. Před příchodem na střelnici jsem ho vypnula, abych měla absolutní klid. Čekala jsem ale, že mi dá brácha vědět, jak dopadlo to jeho slavný rande.

Postupně jsem z batohu lovila věci a odkládala je vedle sebe na lavici. Láhev s vodou, peněženka, můj Walther...

"Ty sis nedělala prdel, že ne?" kulil voči na bouchačku a v obličeji se mu zračil divnej výraz. Něco mezi zděšením a fascinací. "Můžu?" zeptal se po chvíli a aniž by počkal na moji odpověď, už natahoval ruku.

"Ne," vypálila jsem, "Ani omylem na něj nešahej." Přitáhla jsem si svýho miláčka blíž, až mi z klína sklouznul mobil, kterej jsem přece jen stihla vyštrachat.

"Na něj?" divil se. "Ty sis pojmenovala bouchačku? Jseš fakt pošuk, holka." Kroutil hlavou a radši se opřel o stěnu a věnoval pozornost nedopitýmu pivu.

"Jo, říkám mu Walther. A jmenuje se tak výrobce, pitomče. Až tak pošahaná nejsem ani já," hájila jsem se. Těžko říct, jestli tomu uvěřil. Sama jsem tomu nejspíš moc nevěřila.

"Dobře, takže mám první." zahlásil najednou bez jakýhokoliv kontextu a když zachytil můj nechápavej pohled, rozvinul to. "První teorii o tom, proč jsi tady."

Uchechtla jsem se. Zábava začíná.

Plácal něco o tom, že mi někdo hodně ublížil a já se tu teď, zlomená a zahořklá, schovávám a plánuju pomstu.

Vysmála jsem se mu. A když dopil pivo, poslala ho do hajzlu. Strašně jsem si chtěla dát sprchu a padnout do postele.