Brácha po obědě zas odjel a já neměla žádný velký plány. Na běh jsem po tom včerejším fiasku neměla chuť ani sílu. Šla bych si zastřílet, ale nechtělo se mi hledat, kde je tu poblíž střelnice. A tak jsem se rozhodla, že se porozhlídnu v kůlně za chajdou, jestli tam předchozí majitel nenechal nějaký poklady.

Našla jsem ale jen samý krámy, pár obstarožních kousků nářadí a zahradního náčiní (což mi přišlo naprosto absurdní. To tu v tom lese někdo snad pěstoval mrkev, nebo co?), kosu a jedno plátěný křesílko.

A to poslední mě zaujalo zdaleka nejvíc. Sice nejspíš pamatovalo ještě Husáka, bylo trochu děravý, občas se samovolně složilo a páchlo zatuchlinou, ale můj zadek ho ocenil rozhodně víc, než tvrdou dřevěnou lavici.

A tak jsem seděla na terase s nohama hozenejma na zábradlí, na klíně kytaru a jen tak jsem si brnkala, koukajíc do blba. Tipuju, že jsem tam vysedávala pěkně dlouho, protože světla už ubejvalo, jenže jsem nějak neměla na nic jinýho náladu. Dnešní noc byla jedna z těch horších, celou dobu mě pronásledovaly noční můry. Ve všech byl Newman a ve všech na mě byl naštvanej. A já se mu ani nedivila. Byla to moje vina. Jen kvůli mně je teď mrtvej. Má právo se zlobit, má právo na spoustu věcí, jen škoda, že už ho nevyužije...

Naštvaně jsem uhodila do strun a tím moje hudební terapie skončila. Uklidila jsem kytaru do futrálu, ten opřela o stěnu, a přemejšlela, co dál. Nakonec jsem se rozhodla přece jen zajít na tu grilovačku. Ještě včera jsem byla přesvědčená, že mě tam nikdo nedostane ani heverem, ale teď je teď. Když tu zůstanu, budu se svejma debilníma myšlenkama tak užírat, že se ve finále vožeru jako hovado. Možná měl ten kluk pravdu, třeba bude nakonec fajn poznat nový lidi.

A tak jsem vyměnila šortky za džíny, okolo ramen si uvázala mikinu a vyrazila na místo z ubrousku. Teda snad. Včera se mi ho povedlo polejt pivem a už nebyl moc k přečtení.

"No ne, vy jste přišla!" zahulákal, jakmile si všiml, že na něj mávám přes plot. "Já už jsem vás ani nečekal. Gril je dávno studenej."

Jo, přesně to chce člověk slyšet, když někam přijde, že ho nečekali. Na okamžik jsem zapochybovala, jestli byl tohle dobrej nápad, ale moc dalších příležitostí k pochybám mi nedal. Ujal se mě, všem mě představil a taky mi představil je. Bylo tam dohromady asi sedm nebo osm chlapů a kromě mě ještě dvě další holky. Jména si nepamatuju, ale téměř s jistotou bych řekla, že tam byl i nějakej Tomáš, nebo Lukáš? Už nevím, ale měl pěkný tričko, depešácký. Jo, a taky Helenka, z pošty.

Po obligátním seznámení rovnou nalil panáky, prej že na uvítanou. Po druhým kole, teda pro mě bylo druhý, pro ně netuším, se každej chopil nějakýho nástroje a hráli. A kdo nehrál, ten zpíval. Žádnou z těch odrhovaček jsem neznala. Byly to nějaký lidovky, ale často jsem ani nerozuměla slovům. Vypadali všichni tak šťastně a vesele a já tam jen postávala, opírala se o zídku a doufala, že se do ní vsáknu.

Učitelskej si mýho rozpoložení nejspíš všimnul, protože odložil nástroj, ve kterým jsem po chvíli přemejšlení poznala dudy, a zamířil ke mně.

"Nechytáš se, co?" přešel plynule z vykání do tykání. "Ani se nedivím, naše písničky jsou většinou samá bulačina. Ani tak už úplně nemluvíme, ale v lidovkách se to drží. Co ty? Hraješ na něco?" usmál se.

A já se usmála taky. "Jen na kytaru."

"Náhodou, kytara je skvělá," rozzářil se. "Já chtěl taky hrát na kytaru, ale naši trvali na dudech. Dneska jsem jim za to vděčnej, ale stejně mě trochu mrzí, že na ni neumím. Dudy nejsou zrovna univerzální nástroj," pokrčil rameny.

"Jo, to asi nejsou." Představila jsem si sama sebe dneska na terase, jak místo brnkání na kytaru pískám na dudy. No, rozhodně by to asi nebylo tak trapně melancholický.

Odehráli ještě tři nebo čtyři kousky a pak to zabalili a normálně se kecalo. A bylo to fajn, fakt byli milý. Až do chvíle, než se na mě jedna z těch dvou holek, brýlatá zrzka, co nebyla Helenka, otočila s otázkou.

"Hele, a co ty vlastně děláš?"

Měla jsem čekat, že se někdo zeptá, ale bylo to nakonec tak příjemný, že jsem prostě polevila, nebyla jsem ve střehu. Chyba. "Já? Teď už nic," snažila jsem se o bezstarostnej tón.

"No dobře, ale tak něco jsi dělat musela, ne?" nenechala se odbýt.

"Jo, ale do toho tu nikomu nic není," odsekla jsem. Nedopitou skleničku jsem odložila na stůl a odkráčela na druhej konec zahrady, kde jsem si kecla pod jabloň.

Možná jsem přece jen měla zůstat doma a zpít se do němoty.

Neuběhly snad ani dvě minuty, když zašustila tráva a vedle mě si přisednul učitelskej. Do ruky mi vrazil prázdnýho panáka a oběma nám nalil.

"Nezlob se na ni, je jenom zvědavá. Nejsi jako ostatní holky tady a lidi to prostě zajímá," pronesl do ticha tím svým uklidňujícím hlasem.

"Nezlobím," odtušila jsem. "A věř mi, že ani tam u nás jsem nebyla zrovna prototyp průměrný holky."

"Jo, to vcelku věřím," uchechtl se a cinkl svým panákem o ten můj.

Oba najednou jsme do sebe vyklopili průzračnou tekutinu. Ani jsem nevěděla, co piju, ale už mi to nepřišlo tak hrozně hnusný.

"Policajt," vypadlo ze mě naprosto bez rozmyslu, a on na mě jen nechápavě civěl.

"Jak se ptala ta zrzka," vysvětlovala jsem, "byla jsem policajt."

"Nemuselas...nevyzvídal bych," vysoukal ze sebe.

"Já vím," věnovala jsem mu rychlej pohled a jeden sotva upřímnej úsměv a pak zas sklopila oči k malinkatý skleničce v mejch rukách. Otáčela jsem s ní v prstech po směru hodinovejch ručiček, i proti. "Už to ale dělat nemůžu."

"Něco se stalo?"

"Jo," zahučela jsem v odpověď.

"A předpokládám, že o tom nechceš mluvit." Nebyla to otázka, ale konstatování. Nechápala jsem jak to dělá, ale uměl to. Prostě uměl věci vycejtit. Stejně jako tam u Baarový sochy poznal, že jsem nasraná.

"To je v pořádku," pokračoval zas tím neuvěřitelně konejšivým hlasem, a mě napadlo, že by klidně mohl dělat krotitele šelem, i z hladovýho lva by se po pár jeho slovech stalo krotký koťátko. "Nemusíš nic říkat. Ale kdybys potřebovala, jsem tu," objal mě krátce okolo ramen a zvedl se k odchodu.

Když jsem se asi o půl hodiny později vrátila za ostatníma, skoro všichni už byli pryč. Zůstal tam jen ten kluk v pěkným tričku, učitelskej a já. Docela dobře jsme potlachali. Kluci se trochu nevěřícně ptali, jestli tam fakt hodlám bejt i přes zimu a tak. Pak si David Gahan ustlal na stole. Obličejem se rozplácl přímo do louže z džusu, kterej tam kdosi v průběhu večera vylil. Pohled na hostitele mi prozradil, že i on už má vcelku dost a tak jsem se rozloučila a zamířila domů.

Nevypila jsem toho moc. Byla jsem v náladě, trochu se mi pletly nohy a do formulování složitejch myšlenek bych se asi zrovna nepouštěla, ale nic hroznýho. Minula jsem ceduli oznamující konec vesnice a chystala se ze silnice odbočit na lesní cestu, když mi kotníky olízla záře světlometů a následně už jsem se v ní koupala celá. Chtěla jsem uhnout víc na stranu, ale noha mi uklouzla po vlhký trávě a se zaklením jsem zahučela do pangejtu.

"Do hajzlu!" pokračovala jsem v chvalozpěvech a snažila se vyškrábat na nohy, ale levej kotník solidně protestoval. To mi ještě chybělo.

Auto zastavilo na krajnici a řidič s prásknutím zabouchl dveře a civěl na mě. "Co tu sakra nacvičuješ, ženská?"

Zase on. To už není možný, fakt. Kdybych byla věřící, myslela bych si, že si na mě ten nahoře zasedl, trestá mě za všechny moje hříchy naprosto absurdníma způsobama a poťouchle se u toho směje. Ne, že bych si to nezasloužila, ale stejně mě to sralo.

"Vopaluju se, co bys řek," vyjela jsem na něj. "Pomůžeš mi aspoň nahoru?"

"Najednou potřebuješ mojí pomoc, jo?"

"Ne," odsekla jsem a za okázalý ignorace jeho napřažený ruky jsem se vydrápala zpátky na asfalt. Snaha o očištění mejch hadrů od suchý trávy a jinýho bordelu se po chvíli ukázala totálně zbytečná, tak jsem toho nechal. Rozhlídla jsem se a přes silnici dopajdala na cestu k domovu.

On nasedl do auta a jel krokem za mnou.

"Nasedej, svezu tě," volal na mě otevřeným okýnkem a ještě trochu zpomalil.

"Tak na to zapomeň."

"Neblbni, nemám v plánu tě tu zamordovat a ani znásilnit."

"Jo, tak toho se fakt nebojím, Hoode," vysmála jsem se mu a pokračovala v chůzi.

"Tak o co ti teda jako jde?" dotíral a řvoucí diesel se mi neustále lepil na zadek.

"O nic," křikla jsem za ním. "Prostě do auta nevlezu."

"Máš něco s nohou, tak neser Blaženo a sedej!"

Na to už jsem neměla pádnou odpověď, takže jsem mu jen přes rameno ukázala prostředníček a nezastavovala. Zdálo se, že to konečně pochopil, protože za mnou dál nejel. Místo toho, podle zvuku, trochu couvnul a zajel do vrat. Motor utichnul a já si oddychla, že jsem se ho konečně zbavila.

Ale ne na dlouho. Netrvalo to ani pár minut a už jsem za sebou slyšela dusání těžkejch bot.

"Řekla jsem ti už jednou, že doprovod nepotřebuju," otočila jsem se a cukla sebou. Byl blíž, než jsem si myslela.

"Tys pila?"

"Jo. A tobě do toho nic není," usadila jsem ho. "Navíc to nic nemění na tom, že o žádnou pomoc nestojím a ani jí nepotřebuju!"

"Adriana není tak daleko od Mariany," zablábolil a já se zmohla jen na nechápavej pohled.

"No, Hood zachraňoval tu svojí Marianu ne? Tak jen říkám, že Adriana se od Mariany tolik neliší," pokrčil rameny a zařadil se vedle mě, protože já už se zas dala do pajdání.

"Jo, možná to zní podobně, ale já fakt nejsem tvoje starost, natož že bych měla bejt tvoje Mariana," odfrkla jsem si a hodila po něm otráveným pohledem. Už mě ta debata unavovala.

"Ale teď tvůj zadek trochu zachránit potřebuje, takže si přestaň hrát na hrdinku," přehodil si mojí ruku přes ramena a vzal tak na sebe podstatnou část mojí váhy. Šlo se mi líp, vo tom žádná, ale stejně... nikdo se ho o nic neprosil. A navíc na moje čichový receptory brutálně zaútočila jeho vůně. Cosi těžkýho, zemitýho a lehce peprnýho se mísilo s vůní benzínu. Zamotala se mi hlava a v mým břiše tancovaly surikaty.

Tak tohle ne. Tohle. Teda. Ne.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvýho nočního vzduchu a pokusila se odstrčit ruku, kterou mě držel v pase. Netuším, nakolik v tom hrál roli alkohol, ale začínala jsem mít pocit, že není úplně bezpečný mít ho takhle blízko. Neuspěla jsem, jen mě chytil ještě pevněji.

"Kde ses vlastně tak zřídila?" zazněl do ticha jeho hlas.

"Jsem v pohodě," oponovala jsem mu hned, "Jestli narážíš na ten pád, jen jsem uhejbala a uklouzla mi noha. A vůbec, to není tvoje věc."

"Není. A ani mě to nezajímá, jen udržuju konverzaci."

"Tak to si můžeš klidně odpustit," objasnila jsem mu a zrychlila tempo. Čím dřív budu doma, tím dřív se dostanu z jeho znepokojující společnosti.

A on přidal taky. Ostatně, nic moc jinýho mu nezbylo, vzhledem k tomu, jak jsme do sebe byli zaklesnutý.

"Bylas na tý grilovačce u Michala?"

"Jo."

"Fajn."

Následovalo několik desítek metrů tichého klopýtání po kamenité cestě.

"Prej hledáš práci?" načal další téma.

"Víš o něčem?" obrátila jsem se na něj s nadějí.

"Ne."

Fakt to byla nesmírně plodná diskuze. Ani nevím, proč se snažil. Nevadilo by mi mlčet. A myslím, že on taky dvakrát netoužil po pokecu se mnou.

Naštěstí už jsem byla skoro doma, chybělo posledních pár metrů. Pokusila jsem se znovu vyprostit z jeho sevření, ale nenechal mě. A ani moje snažení nijak nekomentoval.

Netušila jsem, co si o tom myslet. Ale jeho tělo přitisknutý na tom mým mi pomalu zamlžovalo úsudek. A taky ta jeho vůně. A alkohol.

Pomohl mi do schodů a já sebou hodila do smradlavýho křesla.

"Neprosila jsem se tě o pomoc, takže ti za ní nebudu ani děkovat, Hoode."

"Něco takovýho jsem ani nečekal," odfrknul si. A k mý nelibosti se vůbec neměl k odchodu. "Sundej si botu!"

"Cože?"

"Prostě si sundej botu, kouknu se ti na ten kotník, prudo."

"Na to zapomeň! A vůbec, to jseš nějakej místní živočichář, nebo co?" vystartovala jsem na něj a dál seděla. Ani mě nehlo, abych si tu botu fakt sundavala.

"Považuješ se snad za krávu?" uchechtl se.

"Jseš debil!"

"Něco podobnýho už jsi mi jednou řekla, ne? Opakuješ se, puso." A vzápětí si klekl a začal mi rozvazovat tkaničky. V první chvíli jsem ho chtěla kopnout do toho drzýho ksichtu. Pak mi došlo, že handrkovat se o vlastní nohu už je i pod mojí úroveň. Nechala jsem ho, ať mi tu křusku teda sundá, když po tom tak prahne, opřela jsem se do křesla a hlavu zvrátila dozadu. Tohle byla fakt bizarní situace.

Když dozápasil s tkaničkama a sundal mi i ponožku, ucítila jsem na kůži jeho dotyk. Nebyl vyloženě necitlivej, ale zřejmě se ani moc nesnažil bejt něžnej. A proč by taky měl, že jo?

Bolelo to. A v okamžiku, kdy zkoušel, jestli nohu napnu, jsem se bolestí málem posrala. Kousla jsem se do rtu a z pusy mi vyšlo jen hluboký zabručení. Nebudu tu skučet, a už vůbec ne před ním.

"Dej mi klíče, ty hrdinko."

"Jsou v holínce vedle dveří," hlesla jsem automaticky. "Počkej, co chceš jako dělat?" Ale on už byl vevnitř a nejspíš mě neslyšel, nebo ignoroval.

Něco tam vevnitř zřejmě hledal. Slyšela jsem opakovaný otevírání a zavírání skříněk, rachtání a tlumený nadávky. Natáhla jsem se po kytaře, která tam zůstala od odpoledne. Vytáhla ji z futrálu, pohodlně jsem se usadila a ponořila se do vlastního světa. V mý hlavě teď existovala jen Zombie. Házela jsem jeden akord za druhým, potichu si k tomu broukala text a zapomněla na všechno. Tahle písnička pro mě byla hodně osobní. Nejenom proto, že jsem jí vždycky milovala, ale i proto, že teď mluvila přímo ke mně. To já jsem byla ta zombie. To já jsem zabila. To já jsem byla příčinou toho, že Newmanova máma už svýho kluka nikdy neobejme.

"Páni," zůstal stát ve dveřích s pytlíkem mražený zeleniny a lahví rumu v rukách. "Tohle bych do tebe neřek."

Okamžitě jsem si setřela z koutku oka zbloudilý slzy a doufala, že si ničeho nevšim.

A asi ne, protože mi vzápětí plácl mraženou kukuřici na kotník s takovou razancí, že jsem až sykla. To byl vcelku jasnej důkaz, snad ani on nebyl takovej kretén, aby záměrně způsoboval bolest brečící holce.

Pak se opřel zadkem o zábradlí, zvedl láhev do výšky svýho hrudníku a poznamenal, že když se teda nedočká poděkování, vybral si odměnu sám.

Otevřel ji, odložil víčko na zábradlí a cvaknul si. Pak natáhl ruku s flaškou směrem ke mně.

Hmm, jaká laskavost, že mi taky nabídl.

Zvedla jsem se ze svýho socialistickýho sedátka, a opatrně došla k němu. Taky jsem si párkrát lokla.

A pak jsem se nechala naprosto unést tou božskou vůní. Volnou rukou jsem sevřela horní lem jeho trička, přitáhla si ho blíž a vrhla se na jeho rty.