"Překvapení!" ozvalo se mnohohlasně přesně ve chvíli, kdy jsem vstoupila do lokálu nádražky. Šla jsem rovnou z práce, totálně vyždímaná po náročným dni a netoužila po ničem jiným, než po tom vychlazeným pivku, na který mě Honza pozval, že jako oslavíme ten můj úspěch. A místo toho mě čekalo tohle. On, Michal s Helenkou, Venca, ale ten se asi úplně počítat nedá, když je to jeho hospoda, Patrik s Lukášem a jejich miniaturní čivavou, Pepik od Honzy z dílny, taky spousta štamgastů, který si mě pamatujou z doby, kdy jsem tu vypomáhala, a dokonce i Kája, i když jen přes videohovor. Všichni se na mě culí, ze stropu visí balonky, vzduchem se vznáší konfety, co někdo vystřelil současně s tím uvítacím výkřikem a vůbec...nachystali prostě překvápkovou párty.

Jasně, není to jak v americkejch filmech. Nebylo zhasnuto a z dortu taky nikdo nevyskočil, ale na tom nesejde, furt je to překvapení. A já nesnáším překvapení, a už vůbec je nemůžu vystát ve chvíli, kdy jsem dobitá jak cikánský hračky. A Honza to ví moc dobře, i Michal to ví, Patrik koneckonců taky. A přesto měl jeden z nich ten dementní nápad a celou tuhle estrádu zorganizoval.

Nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem těkala pohledem z jedný rozjařený tváře na druhou a snažila se uhodnout, komu z nich bych za to měla vynadat.

"Tak už se nemrač," vrazil mi Honza do ruky čerstvě natočenou hladinku, objal mě kolem ramen a taky mi vtisknul jednu řádně mlaskavou pusu na tvář. "Přece sis nemyslela, že necháme tvoje povýšení jen tak, bez oslavy. To by přece nešlo," nasadil smířlivej tón a trochu zesílil objetí.

"No jasně, to by byl skandál a jedno překvapení tě přece nezabije," přidal se k Honzově argumentaci můj vykutálenej bratříček, načež si stoupnul přede mě, přehodil si půllitr z pravý do levý a uvolněnou rukou smetal imaginární prach z imaginárních vejložek na mejch ramenou. Respektive z místa, kde bych je měla, kdybych nenosila čerňáky, ale šeďáky s košilí. "Taky sis mohla vzít tu vaši parádu, ať to má trochu úroveň," ušklibnul se.

"Myslíš slavnostní?" odtušila jsem a pomalu začínala zapomínat, že se vlastně zlobím a nemám na nic náladu. "Tak to bych jako samozřejmě mohla, kdybyste mi dali vědět a nešili na mě takovýhle akce za mejma zádama."

"No no," vložil se do toho i Michal, k jehož boku se tulila brejlatá pošťačka, "co takhle přípitek, co?"

Odpovědí mu byl souhlasnej řev a zvedání skla do vzduchu. "Tak na naši Adri, na praporčíka Baarovou!" zařval, že ho museli slyšet až v Domažlicích. Následovalo zběsilý cinkání rádoby každýho s každým, ale hlavně každej se mnou, který přerušilo až něčí zvolání, že na to kašlem a jdem pít.

Stejně se u mě ale všichni postupně vystřídali. Každej jeden v tomhle lokále měl potřebu potřást mi pravicí a pronést pár slov. Některý mi jenom pogratulovali, jiný připojili i dovětek o tom, jak jsou na mě hrdý. A několika pravidelnejm hostům už nebylo moc rozumět, ale snaha se cení, že jo.

Honza, kterej stál celou dobu kousek ode mě a zcela určitě se škodolibě bavil tím, jak je mi celá tahle situace nepříjemná, si moji pozornost nárokoval až jako poslední. Sevřel mě ve svým drtivým objetí, jež jsem automaticky opětovala, a do ucha mi přitom šeptal, že to byl Michalův nápad. Pobaveně jsem se od něj odtáhla a krátce přitiskla svoje rty na ty jeho. "A nekecáš náhodou?"

"To bych si nedovolil," uculil se a mně bylo rázem jasný, která bije. Ale bylo mi to tak nějak podivně šumák. Asi stárnu, nebo co. Na chvíli jsem měla dokonce pocit, že mě ta tajná párty dojala, ale fakt jen na okamžik.

Pravdou ale bylo, že i já jsem cejtila cosi jako hrdost. Ne kvůli tomu povýšení, na tom jsem až takovou zásluhu neměla, v tom byly tabulky, odsloužený roky a vstřícnej vedoucí. To spíš kvůli tomu, že jsem se dokázala vydrápat z absolutního dna a zas dělala svoji milovanou práci. Po naprosto ukrutným byrokratickým martyriu jsem nastoupila na obvodní oddělení v Domažlicích, který mělo shodou okolností v rajónu i Klenčí, a zhruba po roce pak na plzeňskou cizinu.

Dlouho mě ale rozjímat nenechali. Byl pátek, všichni měli před sebou víkend, co na tom, že já musela zejtra na noční, prostě se oslavovalo. Michal se vytasil s reprákem a ujal se nevděčné role dýdžeje, přičemž každá věková skupina na něj vykřikovala jiný požadavky, až to nakonec vzdal a pustil tam nějakej mix osmdesátkovejch hitů, což třeba mně nadmíru vyhovovalo. Musela to bejt bizarní podívaná. Mladší postávali a pohupovali se do rytmu vzadu u vlezu na terasu, štamgasti vesměs seděli jako pecky a nadávali, že tyhlenc fantasmagorie poslouchat nebudou. Snad ještě bizarnější, než všechny zdejší masopusty, mikulášský a tak vůbec. Zábava jak se patří.

Zhruba po hodině a několika drincích si Michal zničehonic trochu nemotorně vylezl na barovou desku, chvíli tam vrávoral a hledal balanc, načež rozpřáhl ruce a hlasitým výkřikem se snažil upoutat na sebe pozornost. To bylo ale vcelku zbytečný, protože ten jeho akrobatickej kousek beztak všichni sledovali. Ještě se rozhlídnul kolem dokola jestli na něj fakt všichni koukaj a pak spustil: "Vy všichni jak tu ste! Všichni jste zvaný na veselku!"

Následoval výbuch veselí, bujarýho řevu, pískání a kdosi dokonce bouchal do stolu.

K Michalovi se skrz skrumáž těl protlačil týpek od nich ze školy a nejspíš se ho vyptával na podrobnosti, protože mladší z rodu Sladkých vzápětí vykřikoval dodatek o tom, že samozřejmě myslí svojí svatbu. Svojí a Helenky, koho taky jinýho, ne?

Helenka, kterou jsem ze zvědavosti po očku sledovala, se v hloučku pod ním studem málem propadala a na rudnoucí obličej si tiskla dlaně. Pak zavrtěla hlavou a snažila se přimět svýho nastávajícího, aby slezl dolů. Chuděra, takhle si asi oznámení svýho zasnoubení nepředstavovala. Vykřičení do davu opilým ženichem a ještě na cizí oslavě, to ani mně nepřišlo zrovna důstojný, natož romantický.

Michal se nakonec, po Vencově výhrůžkách, že jestli mu tam něco rozbije, bude mrtvej ženich, uvolil slízt dolů. Helí mu ještě stihla uštědřit pořádnou herdu do břicha a naštvaně po něm vyprsknout pár slov, ale větší akci zarazilo nový kolo gratulací. Jen s dvěma rozdíly oproti tomu prvnímu. Tentokrát už jsem nebyla středem pozornosti já a těch nesrozumitelnejch teď bylo mnohem víc.

"Půjdem jim taky pogratulovat, ne?" čapnul mě Honza za ruku a já přitakala. Všeobecný šílenství, způsobený bombastickou novinkou, že se nejoblíbenější z místních učitelů bude ženit, už trochu polevilo, a tak jsme se ani nemuseli nikam cpát.

Jakmile jsme stáli před tím zlitým zvěstovatelem, pustil Honza moji ruku, aby vzápětí mohl stisknout tu Michalovu a ještě ho k tomu popleskat po rameni tou druhou. "Tak gratuluju, brácho!" zahlaholil s upřímnou radostí, kterou by nedokázal skrýt ani kdyby chtěl. Jejich vztah se poslední dobou vážně hodně zlepšil. Bůh ví, jestli kdy vůbec byl takovej. Možná, že teď k sobě měli za celej život nejblíž.

"Vážně jste překvapili, a to nejen tímhle humbukem," mrknul na něj a svou pravici už zas stěhoval na mý záda. Jenže teď byla s gratulací řada na mě.

"Blahopřeju, pane učitelskej," objala jsem jednoho ze svejch nejbližších přátel. A pak i jeho budoucí choť. Ta pořád nevypadala úplně v pohodě s tím, co se tu odehrálo, ale už to brala vcelku sportovně. Objaly jsme se jako kamarádky, kterejma jsme vlastně i byly, i když se to kdysi na tý grilovačce nejevilo jako moc pravděpodobný.

"No a kdy do toho praštíte vy?" hodil mladší z bratrů bradou směrem k nám. Množství alkoholu v mojí krvi, ale hlavně v tý jeho, mi zabraňovalo rozklíčovat, nakolik to myslel vážně a nakolik to byla jen provokace. Honza na tom byl zřejmě podobně. Střetli jsme se pohledem. Prvotní otázku o co tomu pošukovi jde, nahradila v jeho očích jiná. Němá a přesto jsem jí porozuměla.

"Tak na to ani nemysli, milej zlatej sladkej," utnula jsem jeho nebezpečný myšlenky hned v zárodku a pro jistotu k tomu ještě výmluvně vrtěla hlavou. "Ani omylem."

"Nikdy?"

Tím mě zaskočil. Že se nehodlám vdávat teď, to byla jasná věc, o tom jsem moc přemejšlet nemusela. Ale jestli nikdy? "Copak já vím?" vylítlo ze mě.

"Takže někdy možná?"

"Fakt netuším."

"Tak fajn, budu to brát, jakože někdy, v nějaký vzdálený budoucnosti," usmíval se jak děcko pod vánočním stromkem.

"Jsi cvok," okomentovala jsem jeho nadšení s trochou dobře odměřenýho despektu, ale když si mě chtěl přitáhnout k sobě, neprotestovala jsem. Jednoduše jsem se přitiskla k jeho boku a nechala se obejmout.

"Tak to jsme dva, ne? I když, já jsem vlastně spíš magor... Magorem jsi mě tehdy titulovala, ne? Nebo to byl kretén?" shlídnul na mě ze svý vejšky a stejná hravost, jako zněla z jeho hlasu, vyzařovala i z jeho tváře. A tak jsem se vytáhla na špičky, a se slovy ať laskavě sklapne, jsem ho líbla na tvář.

Naše otevřená debata se na chvíli stala tématem k diskuzi, ale i ta ve víru zábavy brzo utichla.

Mně to ale stejně ještě nějakou dobu rezonovalo v hlavě. A to i přes hlasitou hudbu, nezřetelnej hluk mnoha cizích rozhovorů a další podněty. Dokázala bych si to představit? Stála bych o to, být vdanou paní? Názor svýho partnera jsem znala už nějakou dobu a dost mě překvapilo, že po prvním fiasku na instituci manželství nezanevřel. Jenže u mě tohle vůbec nebylo důležitý. Spíš bylo důležitý o něčem takovým vůbec nepřemejšlet, až doteď. Ale třeba to fakt není tak špatná představa. Jednou, v nějaký vzdálený budoucnosti...

Z úvah mě vytrhnul pohyb. Těsně vedle mě si na parapet přisednul Patrik. "Přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta, sestřičko?" žďuchnul do mě ramenem.

"Ne, jen už jsem docela unavená." Moje odpověď způsobila, že se jeho obočí vyšvihlo vzhůru v nevysloveným dotazu, a proto jsem se jala upřesňovat. "Náročnej den v práci. To víš, cizina, to už dávno není placená turistika, jak to bejvalo za dob pohraničníků." Chápavě přikejvnul a objal mě kolem ramen, čehož jsem využila a opřela si o něj hlavu. "A to dojíždění mi energii do žil taky úplně nepumpuje," dodala jsem ještě a na důkaz opravdový únavy to doprovodila mocným zívnutím.

"A stojí ti to za to?"

Správná otázka. Stálo mě to sice hodně sil, dostat se tam, ale povedlo se. Součástí mýho novýho služebního zařazení teď byla roztomilá série zkratek KŘPP OCP OPKPE, aneb Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových kontrol, pátrání a eskort. A rukáv čerňákový kombinézy mi zdobila nášivka s psí hlavou.

S tou psí hlavou.

Konečně do sebe všecko začalo zapadat, kruh se uzavřel. Na cizinu, kam jsem původně kvůli Šimonovi nešla, jsem se paradoxně dostala díky němu. Díky tomu všemu, co se stalo. I když mluvit v týhle souvislosti o vděčnosti, to chce štědrou dávku cynismu.

A můj zbabělej útěk mi krom práce přinesl i další dary. Skvělýho chlapa, co ho možná jednou nepošlu s prstenem k šípku, partu bezvadnejch kamarádů a hlavně život.

Po dlouhý době jsem tady znovu poznala pocit, že nejen přežívám, ale doopravdy žiju.

Moje srdce skutečně bije dál, bije naplno, a já si užívám každičkej úder.

"Tak co, stojí ti to za to, nebo ne?" připomenul se mi Páťa s nezodpovězeným dotazem.

"Stojí, bráško," usmála jsem se, "tohle všecko vážně stojí za to."