"Co má tohle znamenat?" vypálil na mě brácha cestou ke stolu. Na Kladno jsem odjela ještě to odpoledne a hned zaparkovala zadek v hospodě jen pár minut od bráchova bytu. Jak mi přistálo na stole pivo, cvakla jsem ho a fotku i s komentářem, že za mnou má dorazit ke Kozlíkům, jsem mu poslala smskou.

"Nic, co by, dáme si pivo, ne?" zvedla jsem svůj půllitr, ve kterým toho teď už moc nezbejvalo, a snažila se tvářit neutrálně.

"Tak to vykládej někomu jinými, holčičko, já ti na tohle neskočím. Co se stalo? Vy jste se s Honzou pohádali? Nebo jste se rozešli?" vychrlil na mě svoje teorie, zatímco si svlíkal lehkou jarní bundu a věšel ji na opěradlo židle. Já mezitím mávla na postarší černovlasou servírku s vytetovaným obočím, že chci ještě dva kousky.

"Ne, nerozešli jsme se," pokusila jsem se ho trochu uklidnit, aby to s ním nešvihlo, "teda zatím. Já nevím..."

"Jak zatím? Co to plácáš?"

"Prostě tak. Zkrátka mám malej problém," přiznala jsem trochu neochotně a v rukách přitom drtila pivní tácek, jeden roh zlomenej, druhej... zajímavá podívaná, to vám povím. Určitě všecko lepší, než se potkat s bráchovým přinasraným pohledem.

"Vtipný, kdys prosimtě ty neměla problém? Ty jseš jeden velkej chodící problém, drahá sestřičko," odfrknul si a vytrhnul mi z ruky poničenej tácek, aby ho mohl vrazit zpátky mezi ostatní do plastovýho stojánku.

U stolu se v tu chvíli zjevila naše obsluha ala vyžilá rockerka a před každýho postavila jeden kousek. "Ještě něco?" houkla a my jsme oba jen zavrtěli hlavama.

"Tak už ty vole mluv, ségra. Co je to tentokrát? Víš, že tě mám fakt rád, ale jestli jsi to s Honzou podělala, asi tě vlastnoručně zaškrtim!"

"Tak to díkes za důvěru. Proč jako automaticky předpokládáš, že jestli se něco podělalo, mám to na hrbu já?" obořila jsem se na něj.

Brácha v tu ránu povytáhnul obočí a sjel mě pohledem. "Vážně? Vážně se na něco takovýho musíš ptát?"

"Jseš debil, kdybys to nevěděl," sdělila jsem mu svůj názor a pro jistotu ho ještě pod stolem nakopla do nohy. Zkřivil obličej, zasyčel bolestí, ale jinak ani nepípnul. Na to, že na holeni bude mít modřinu velikosti bramboráku, to byl slušnej výkon. "Opravdu nevím, proč měl Honza pocit, že bych to měla probírat zrovna s tebou..."

"Prostě se vyzná," pokrčil rameny a ledabyle se opřel do opěradla židle. "Ba ne, vždyť víš, že tě jenom škádlím... víš to, že jo?" zíral mi do očí, jako kdyby si tam chtěl přečíst moje ujištění. Nevím, jestli v nich něco vybrejlil, ale radši jsem ještě kejvla. "Jen chci, abys byla konečně zase v pohodě a šťastná a poslední dobou se mi zdá, že s ním jseš na správný cestě."

"Jo, a to je právě ono," povzdechla jsem si přes vadnoucí pěnu Starokladenský desítky.

"A už mi konečně povíš, o co jde? Nebo tady budeš radši celej večer teatrálně vzdychat a sypat okolo sebe náznaky a tajemný prohlášení?"

A tak jsem se taky opřela, půllitr i s mokrým podtáckem jsem si k sobě přitáhla blíž, abych na něj dosáhla, a dala se do toho. Podala jsem mu to přesně tak, jako o pár hodin dřív i Honzovi. Začala jsem Radimovou nabídkou, vylíčila, jakej jsem z ní měla pocit, a taky to, jak se tenhle pocit časem měnil. Když jsem skončila, tvářil se divně. Ne, že by se úplně mračil, ale taky se neusmíval. Byl prostě vážnej, což u tohohle šaška rozhodně nevěstilo moc dobrýho.

"No, to se asi dalo čekat," pronesl po několika ukrutně dlouhejch vteřinách ticha. "Tušil jsem, že nevydržíš jen tak sedět na zadku, takže mě to vlastně nijak zvlášť nepřekvapilo, jen jsem myslel, že to přijde trochu později. A co hodláš dělat?"

"To kdybych věděla, drahej brášule, nejedu přes půl republiky, abych si vo tom s tebou pokecala, že jo..."

"Tak mi aspoň pověz, co ti brání tu nabídku z fleku přijmout, když se ti po tý práci tak strašně stejská?"

"Co asi. Strach. Strach, že to tady nedám. A taky Honza." A bylo to venku. Kudrnáčovi jsem to sice takhle napřímo neřekla, spíš jen naznačila, ale tohle byl taky významnej faktor.

Sakra významnej.

"Tak teď musím konstatovat, že jsi mě vážně mile překvapila," odlepil se od opěradla a opřel se loktama o desku stolu, "takže je to i kvůli Honzovi?"

"Jasně, že jo, co sis myslel?"

"No já nevím, že se lekneš, když to začne vypadat vážně, že nenápadně vycouváš, nebo tak něco. Upřímně mě nenapadlo, že do toho půjdeš po hlavě."

To jsem nekomentovala, nebylo jak. Místo komentáře jsem se spokojila jen s pokrčením ramen. Ale ani on tohle téma moc nerozmazával, culil se jak měsíček na hnoji, ale nepitval to. Spíš se vyptával na můj malý problém, jak jsme tý záležitosti začli říkat. Ptal se, za jakejch podmínek bych byla ochotná do toho jít, jestli jsem si jistá, že bych zvládla sloužit s klukama, co znali Šimona a tak. Já mu odpovídala jen jednoduchý nevím. A když už ho ode mě slyšel asi potřetí, zavzdychal, že tady je evidentně všechno marný a převedl řeč na jiný téma. Začal vykládat, jak s Lukášem hledají společný byt, jak je to děsně na houby, popisoval novinky v práci a tak. Po chvíli jeho bezstarostnýho kvákání jsem úplně pozapomněla na potíže, který mě sem přivedly. Byl to skvělej večer, strašně jsme se nasmáli a tak vůbec, jen k řešení jsem nebyla ani o chlup blíž.

Ráno mě ze sladkýho spánku, jako už tradičně, vytrhla vůně kafe. A v závěsu za ní se vzduchem linulo ještě něco dalšího.

"Brý ránko, co tu kuchtíš?" opřela jsem se o linku kousek od něj. Zdálo se, že přes hučení digestoře můj příchod ani nezaregistroval, protože pěkně nadskočil, až jsem měla obavu, aby si nehodil palačinku do ksichtu.

"Ty jseš ale blbá, Áďo. To o sobě nemůžeš dát nějak vědět? Třeba záměrně dupat, zpívat nebo tak něco?" obořil se na mě a teatrálně se přitom držel za srdce.

"Tak příště. To je pro mě?" hodila jsem hlavou k hrnku plnýmu horkýho kafe. S úsměvem přikejvnul.

"Po snídani se hoď do gala, mám plán, jak vyřešit to tvoje dilema," mrknul na mě od plotny a aniž by počkal na jakoukoliv mojí reakci, dál se věnoval smažení palačinek. Jednu právě vyhodil na talíř a na její místo s precizností šéfkuchaře lil těsto na další.

Ať jsem se snažila sebevíc, podstatu svýho geniálního plánu neprozradil. Zhruba v půlce snídaně jsem to vzdala, byl jak dub. Když jsme dojedli, na chvíli se ztratil s telefonem v hloubi ložnice, a jakmile z ní vylezl, už mě popoháněl, ať se pakuju, že vyrážíme. "A můžeme jet vlastně autem?" obrátil se na mě mezi oblíkáním svetru a sháněním dokladů.

"Jo, klidně i mým."

"Cože? Tys přijela autem? Nebyl to trochu risk?" strnul s rukou v zadní kapse kalhot, kam si právě strkal peněženku.

"Asi byl, ale vlak jel zrovna děsně blbě a dorazila bych až v noci."

Zavrtěl hlavou, těžko říct, co se mu v ní právě honilo. "No tvým nepojedem. To bys určitě chtěla řídit ty a to dost dobře nedává smysl, když nemáš vědět, kam jedeme."

To znělo celkem logicky, takže jsem neodporovala, a když se za mnou po pár dalších minutách zabouchly dveře jeho vyblejskanýho mazlíka, napjatě jsem očekávala, co bude následovat.

Propletli jsme se sídlištníma jednosměrkama na hlavní a frčeli dolů směrem k náměstí Svobody a pak dál, projeli jsme smutnou šedí pozůstatků průmyslový zóny a ocitli se v Dubí. A mně to najednou došlo, celej ten jeho tajemnej plán. Jednoduše se rozhodnul, že mě vezme na místo činu, za klukama. Do práce.

Moje srdce v tu chvíli začalo bubnovat tak zběsile, až jsem se bála, že mi vytahá tričko. Při odbočování ze silnice, plný obřích kráterů, na ještě horší, už to vypadalo na infarkt. Pak zaparkoval před barákem, zhasnul motor a chvíli na mě starostlivě zíral. "V pohodě?"

"Asi jo, nevím."

Brácha otevíral pusu, že ještě něco řekne, ale ze dveří před náma se v tu chvíli vyřítil Milda z ciziny. Seděli ve stejným baráku jako my. Oni v přízemí, my nahoře. Byl celej běsnej a hned na Páťu nasadil, že tam nemá co dělat, že se za chvíli vrátí hlídka a nebudou mít kde nechat auto. A tak jsem vylezla taky.

"Jee, Adri, jseš to ty?"

"No, asi jsem, čau Mildo," vrátila jsem mu opatrnej úsměv.

"Rád tě vidím," kráčel ke mně s napřaženou paží, "ale stejně. To auto si hoďte někam do prdele, kdyby nám tady takhle parkoval každej..."

"Jasný, rozumím," houkla jsem a ukazovala bráchovi, kam to má píchnout.

A ještě než zaparkoval podruhý, kde se vzal, tu se vzal Radim. "No tě pic, Buchto!" sevřel mě v objetí, "tak jste fakt dorazili, super," zubil se.

"Tys o tom... Tak počkat, vy jste se na mě domluvili, že jo?" vypustila jsem z pusy výsledek svejch aktuálních myšlenkovejch pochodů a nevěřícně na něj zírala.

Jeho to ale očividně vůbec nerozhodilo. "Myslím, že už to asi oba potřebujem rozseknout, ne?"

"Jo, to je asi fakt, ale stejně to bylo pěkně podlý."

"Takže už to víš? Zlobíš se?" ozval se vedle mě Patrik a chytil mě kolem ramen.

"To víš, že ne. Asi bylo vážně na čase se tomu postavit čelem," věnovala jsem mu úsměv. Ani nevím, kdy se ten dutej svalovej orgán v mým hrudníku začal uklidňovat, ale teď už jsem byla pravděpodobně jen lehce nad standardní tepovkou.

Radim nás vzal dovnitř, že to jako nebudeme řešit venku, že jo. Rovnou jsme zamířili do jeho kanclu, kde se vyvalovali Radka s Danem. Oba nohy v kanadách hozený na jeho stole, v rukách hrnky s kafem a ládovali se něčím, co vypadalo jako vlašák. "Co ty hnáty, vy hovada!? Okamžitě dolů!"

"No no, aby ses neposral," zabručel Dan, ale oba už seděli zas relativně civilizovaně, Radka si dokonce smetla z černýho trička drobky z rohlíku.

"A kohos to... no tak to si děláš kozy," vyskočila Radka na nohy a z hrudníku se jí skutálely i poslední zatoulaný drobečky, načež pleskla svýho parťáka, kterej k nám doteď seděl zády, do ramene. "Dane, ty vole, to je Adrouš!"

A tak nastalo velký vítání, objímačka, padlo asi tak milion dotazů typu jak se mám, jak žiju, kde žiju a tak vůbec. Ještě než tohle kolo skončilo, plynule jsme se přesunuli do druhýho, jelikož ani ne za pět minut si to přidusal hromotluk Láďa a vzápětí po něm dole znova bouchly dveře, tentokrát Pavel.

Oba byli nejdřív dost zmatený, když si mě všimli. Vrhali pohledy na mě, na Radima i na sebe navzájem. Pak začali solidně pyskovat. Radim jim o mně zřejmě neřekl a jestli jsem to správně pochopila, byli přesvědčený, že jdou na kobereček. Fakt vedoucí k pohledání. Nicméně i s nima následovalo velký objímání. "Jsi trubka, Adri. Takhle se na nás vykašlat," pronesl Láďa během toho, co mi drtil žebra, načež dostal od Pavla jednu výchovnou za ucho. Pustil mě a zašklebil se na útočníka.

"Jseš debil Ladine," doprovodil Pavel pohlavek i slovním hodnocením a hned se otočil ke mně. "Vůbec si ho nevšímej, je to debil," a taky si mě přitáhnul k sobě.

Páťa postával u okna, pozoroval a usmíval se. Nebyl tu cizí, rozhodně ne. Většinu mejch kolegů znal ze společnejc pijatyk a jinejch akcí. Teď ale nejspíš neměl nepotřebu do dění nijak zasahovat.

Z celýho toho prapodivnýho setkání, z nějž bych ještě před pár měsícema byla totálně v hajzlu, se během dopoledne vyklubala solidní policejní párty. Teda, párty dvou civilů a třech policajtů mimo službu, protože Radku s Danem si hned odvolal operační k nějaký potyčce před supermarketem, ani si nestihli dojíst ten vlašák.

Ona to vlastně ani nebyla tak úplně párty. Dali jsme si kafe a ze svejch soukromejch zásob kluci vydolovali pytlík chipsů a bonboniéru, kterou kdysi někdo dostal a nehlásil se k ní. A kecali jsme.

Hodně se vyptávali a já kupodivu ani neměla problém na všecko odpovědět. Čas plynul a najednou jsme tam zas dřepěli jen ve třech.

"Tak co, ségra," narušil Patrik chvilku ticha, "co myslíš, zvládneš to?" Radim, kterej se doteď na svý židli doslova válel a nohy měl přesně tam, odkud je jeho dva podřízený museli po jeho protestech sundat, se při tý otázce napřímil jak kdyby byl na pružinku. Ani se nesnažil vypadat nenápadně, zíral a čekal, co odpovím.

Já jeho upřenej pohled ignorovala. V mojí hlavě to chvíli docela šrotovalo, ale odpověď byla ve finále překvapivě jednoduchá.

"Zvládnu."

Radim stihnul vyskočit tak prudce, až kancelářská židle na kolečkách odjela dozadu, narazila do zdi a vymáčkla tam ďůlek.Z pusy vypustil nadšený vyjeknutí a začal se kroutit v něčem, co mělo nejspíš být oslavným tanečkem.

"Zvládnu, ale nechci," cukla jsem pohledem z bráchy na místního šéfíka a ničitele zdí. "Promiň, Radime, ale tenhle vlak už ujel. Nechci se sem vrátit." Koutky úst mu z úsměvu spadly do zklamaný linky, ramena tuhle tendenci kopírovaly. Takovou odpověď nečekal, to bylo naprosto evidentní. Ohlídnul se za sebe po židli, přitáhnul si ji k sobě a nechal na ní svoje pozadí klesnout pěkně z výšky. Pak si založil ruce na prsou a prohlásil, že to bychom teda měli.

I přesto jsme se ale zvládli rozloučit přátelsky a bez jakýhokoliv nepříjemnýho podtónu. Nejspíš nechápal, co mě k tomu rozhodnutí vedlo, ale neměl mi ho za zlý, čemuž jsem byla jenom ráda.

Překvapenej ale byl i brácha a dal to najevo hned v okamžiku, kdy jsme nasedli do auta. "Takže, objasníš mi to? Bylas celou dobu v pohodě, dobře ses bavila, myslel jsem, že je jasno," otočil se ke mně ještě než vůbec nastartoval.

"Já ani nevím, bráško. Nejspíš mi díky týhle návštěvě došlo, že i když překonám ty věci z minulosti, pořád se vrátím do něčeho, co mi už asi úplně nevyhovuje. Chyběl by mi ten klid, ranní mlžnej opar nad lesem, to jak se tam všichni znaj... Navíc návrat sem by prakticky znamenal rozchod s Honzou, ať už teď hned, nebo pozdějc." Celou dobu jsem mluvila ke svejm rukám, složenejm v klíně, ale jakmile jsem mrkla jeho směrem, spatřila jsem, jak se spokojeně usmívá. "Máš z toho radost?"

"Vcelku jo," přitakal, "jen se tím ten tvůj problém moc nevyřešil co?"

"Ne tak docela," odtušila jsem, "mám jasno v tom, že sem se vrátit nechci, ale nic mi nebrání zkusit to jinde, někde blíž. A OOP Domažlice, to by nemusela bejt špatná varianta..."

"Myslel jsem, že na obvod se uvrtat nenecháš, kdysi tě tam přeci chtěli přetáhnout, a ty sis klepala na čelo, že to ani omylem," divil se.

V tom měl pravdu, jenže život jde dál, lidi se mění, názory se mění... a taky není obvodní oddělení jako obvodní oddělení. "To máš recht, ale to bylo hlavně kvůli tomu, jakej je tu šílenej nápad, tam je o dost menší kriminalita. Vsadím se, že tam napadne za rok tolik, co tady za měsíc. Fara prostě."

Zakroutil hlavou, na jeho tváři hrál pobavenej úsměv, ale už nic neříkal. Nastartoval, zařadil a frčeli jsme pryč. A jak jsem tam tak seděla a ve zpětným zrcátku pozorovala vzdalující se budovu, s označením Policie ČR vedle vchodu, došlo mi, že tohle je definitivní konec jedný éry.

Jednoho z nejkrásnějších, ale i nejhorších období mýho života. Nezbejvalo než doufat, že dál už bude jen to pěkný.