Doma jsem si užívala klidu a zotavovala se. Tak by to určitě popsal Honza, pro mě to byla jenom čirá nuda. Na knížky jsem nikdy moc nebyla, čučet na filmy mě po pár dnech přestalo bavit a z brnkání na kytaru jsem měla bříška prstů celý rozbolavělý. Už mi to lezlo krkem.

Největší vzrůšo byla cesta zpět na Kladno, kvůli vyndání stehů a na kontrolu. V závěsu za tím byly drobný kondiční procházky a občasný návštěvy Michala.

Při jedný z nich byl divnej. Furt se tak jako kroutil, poposedával, vrhal na mě kradmý pohledy a celkově bylo vidět, že ho něco žere.

"Tak to vyklop, než mi tady vybouchneš a budu muset důsledky tvý neschopnosti se vyžvejknout seškrabovat ze stropu," udeřila jsem na něj, když už jsem se na to nemohla koukat.

"Když já nevím, jestli ti to chci říct," odložil na stolek hrnek s nedopitým kafem až lžička cinkla o okraj a dlaně si opřel o kolena.

"Týká se mě to?"

"Jo."

"Je to nějaká špatná zpráva?"

"To si nejsem úplně jistej," zkousnul si spodní ret a nakrčil obočí. Kdyby mě jeho vytáčky tolik neiritovaly, nejspíš by mi ho i bylo líto.

"Ježíšikriste tak už mluv!"

"Dobře," hlesnul a pak se zhluboka nadechnul, všechen vzduch o chvíli pozdějc zas vyfouknul, zadíval se mi do očí a pak spustil.

Prej se konečně dopátral pravdy ve věci mýho možnýho příbuzenství s chodským bardem. Prošel matriky, porovnával jména, data, proslídil doslova všecko. A dospěl k závěru, že s tímhle zvláštním týpkem nemám nic společnýho. Prostě jen shoda jmen.

"Aha," vypravila jsem ze sebe a koukala přitom někam do zdi za jeho rameno. Následně jsem zklopila oči na svoje ruce spojený v klíně. "Tak to je dobrý vědět. Fajn, že máme konečně jasno, co?" usmála jsem se na něj.

"Jseš zklamaná."

"Ale hovno."

"Ale jseš," oponoval mi, "vždyť to vidím. Nejsem ani slepej ani blbej. Jseš zklamaná. Jen úplně nechápu proč. Neměl jsem pocit, že by ti na tom nějak zvlášť záleželo."

Tentokrát proběhl hlubokej nádech a výdech na mojí straně. "Já vlastně sama nevím," odhodila jsem deku, která mi doteď hřála nohy, a vyrazila k oknu. Některý věci se zkrátka říkaj líp okenním tabulkám. "Když jsem viděla inzerát na tu moji chajdu, prostě jsem hned věděla, že je to ono. Viděla jsem předtím desítky a stovky jinejch, ale žádnej mě neoslovil, až tenhle. Netušila jsem proč, ale nepitvala jsem to, jen jsem po tom skočila. Byla to moje šance na novej začátek a já ji nehodlala promarnit. A poté, co se ta bláznivá pošťačka zmínila o Baarovi a o možným spojení, začalo mi to vrtat hlavou. Nejspíš jsem potřebovala nějaký ujištění, že jsem tu správně, že to nebyl jenom jeden velkej omyl. A kdyby se ukázalo, že jsem se úplně náhodou odstěhovala do rodiště svýho slavnýho příbuznýho, o kterým jsem doteď neměla ani páru, nedalo by se to snad brát jako osud?" S poslední větou jsem se otočila na Michala. Seděl na gauči otočenej na mě a zamyšleně moji maličkost pozoroval.

"Máš pravdu, že taková situace by byla přinejmenším zvláštní a zajímavá," uznal, ale úplně přesvědčeně nevypadal. A já měla najednou chuť mu to odvyprávět celý. Od začátku do konce. Snad aby to líp pochopil, snad aby mi dal za pravdu.

"Ono je toho víc, co je zvláštní a zajímavý," odlepila jsem se od okna, od něhož pěkně táhlo, a zaujala zas svojí předchozí pozici v křesle, zakutaná pod teplou dekou. "Třeba můj Kozina."

"Cože?"

"No prostě," začala jsem odříkávat tu svojí šílenou teorii a zase si civěla na ruce, jen občas jsem k němu vzhlídla. "Nechala jsem si spoustu věcí po bejvalým majiteli a mezi nima i obrázek Koziny v ložnici přímo proti posteli. Ze začátku se mi nelíbil. Divně čuměl, i brácha to říkal. Ale pak jsem nějak změnila názor, zdálo se mi, že je vlastně v pohodě, že na mě dává pozor. Jednou jsem ho omylem shodila a rozbilo se sklo. Celou dobu, co tam nevisel, se mi mnohem hůř spalo. Bylo to divný."

"Tak zrovna tohle sis tak na devadesát devět celých devět desetin procenta vsugerovala," ušklíbnul se a kroutil hlavou.

"Možná jo, možná ne, ale to jsem ještě neměla ánung, že je to Kozina," vyrukovala jsem na něj s argumentem.

"To je sice možný, ale nepodstatný," smetl moji námitku jak drobky ze stolu. "Prostě ti nad postelí-"

"Naproti posteli."

"Naproti posteli," opravil se, "visí chlápek, o kterým si usmyslíš, že na tebe dohlíží. Jméno je vedlejší, ne?"

"No je a zároveň není," rozhodila jsem rukama a doufala, že se mi tu myšlenku podaří dostat z hlavy ve srozumitelný podobě. "Kdyby to byl nějakej náhodnej týpek, tak by to asi bylo šumák. Ale že nad někým, kdo se jmenuje stejně, jako místní slavnej spisovatel, bdí chodskej hrdina, to je trochu symbolický ne?"

"Bylo by, kdybys byla Baarovou příbuznou. A kdyby to nebyla totální blbost. Jak by nad tebou mohl bdít obraz?"

"Nebuď tak negativní."

"Nejsem negativní, jsem jenom pragmatik. Fakt by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš věřit na osud, symboly a znamení. Kdy se z tebe stala taková vědma, Adri?" rejpnul si do mě.

Faktem bylo, že se mi tohle vůbec nepodobalo. A nejspíš jsem tomu všemu stejně nikdy nevěřila, jenže zas toho bylo trochu moc na to, abych nad tím jen tak mávla rukou.

"A jak teda vysvětlíš sebe a Honzu?"

"Jak to myslíš?"

"No jednoduše. Řekněme, že Kozina, coby ochránce mýho spánku, je jen placebo a výmysl mojí chorý mysli... ale není už trošku divný, že dva chlapi, co se mi tu od začátku pletou pod nohy a mají neustále potřebu se o mě starat, jsou de facto potomci přesně tohohle týpka z obrazu? Další dva Kozinové do sbírky? Ha, co mi k tomu řekneš?" namířila jsem na něj ukazovák. Se svým argumentem jsem byla víc než jenom spokojená.

"Co ti na to povím?" poposednul si blíž ke kraji sedačky, "že to nic nedokazuje. Jseš na vesnici, navíc v oblasti, kde se žije tradicema, lidi jsou tu hrdý a rodiny tu žijou celý věky. Nejsme tu jediný dva Sladký, a krom toho je tu i početnej klan Psůtků, Přibků, Syků... jsou to historický jména," pokrčil rameny.

"A co Honza? Jmenuje se přece úplně stejně, jako Kozina."

"Jo, protože kterej rodič by si nechal ujít příležitost pojmenovat svýho potomka po krajový legendě. Adri, hledáš v tom něco, co v tom prostě není."

"A co když je?"

"Není. Máš tam ještě něco?"

"Jo. Toho psa."

"Jakýho zase psa? Myslíš Karla?" loupnul očima ke krbu, kde si ten sviňák zhejčkanej vyhřejval bůček.

"Ne, toho teda fakt nemyslím. Myslím toho psa, na kterýho tady furt narážím, na Hanýžce, po Kozinově boku... Víš, když jsem ho viděla prvně na střeše toho divnýho baráku, věděla jsem, že tu psí hlavu odněkud znám, jenom jsem si nemohla vzpomenout odkud. A na Hrádku u Chodyho mi to došlo. Psí hlava je roky zažitej symbol, kterej teď používá cizinecká policie. Útvar, kam jsem chtěla jít, ale pak jsem to na poslední chvíli nechala plavat."

Chvíli se vyptával, proč jsem chtěla odejít od hlídkařů, a proč jsem nakonec neodešla. Vypadal, že ho to celkem zaujalo. Pak se odmlčel, dopil poslední lok kafe, který už muselo bejt zaručeně studený, a nakrabatil čelo. "Uznávám, že tohle už je docela zajímavý, ale pořád to nic nedokazuje," prohlásil vážným tónem.

"Myslíš?"

"Adri, do prčic, já fakt nevím, proč tě zaujal zrovna ten jeden konkrétní inzerát. Fakt ne. Možná se ti líbily fotky? Vidělas, že je to pěkný, malý a hlavně úplně na samotě... Dost možná zapracovalo podvědomí, nebo co já vím, ale na záměry osudu a prohnanej vesmír já moc nevěřím, promiň."

"Takže tomu nevěříš?"

"Nevěřím? Ne, není čemu," pokrčil rameny. "Vždyť je to jen hromada náhod, kterých sis nejspíš všimla jenom proto, že sis jich všimnout chtěla. Nebo ještě lépe řečeno, protože jsi je hledala "

Nevěděla jsem, jestli mě jeho vyjádření potěšilo, nebo naopak. Všecky tyhle střípky mi vrtaly hlavou pěkně dlouho a nedávaly mi spát, ale ve finále se mi asi spíš ulevilo. Neděje se tu nic nekalýho, nic, čím bych si měla zatěžovat kebuli. Jenom náhody, nezbláznila jsem se.

***

Začátkem března se v Klenčí konal tradiční masopust. Spousta zábavy, masek a chlastu. My tam pochopitelně nemohli chybět, už kvůli tomu, že Kája měla jarňáky a jejich druhou půli trávila tady s náma.

Byla na to fakt hrozně natěšená, dokonce si přivezla kostým. Šla za nějakou holku z Harryho Pottera, nebo co. Donutila Honzu, aby jí natočil vlasy. Strávili u toho hodinu, a stejně nebyla spokojená, to bylo furt něco. Málo objemu, moc střapatý, málo střapatý... Nakonec ji s tím slušně poslal do háje, že se musí taky připravit. Chvíli brblala, ale pak na sebe nahodila košili a pruhovanou kravatu, skládanou sukni, svetřík a plášť a vypadala vcelku spokojeně. Na stole ještě měla připravenou hůlku a ohromnou bichli. Netuším, koho měla představovat, ale vážně jí to slušelo.

Za to její tatínek, ten se svým kostýmem dělal celou dobu hrozný tajnosti. A když pak vylezl z ložnice a zjevil se v obýváku v upnutým oblečku s pláštíkem po kolena a červenejch slipečkách, vybuchla jsem smíchy.

"Superman? To jako vážně?" vysoukala jsem ze sebe a z tváře si přitom utírala slzy smíchu. Absolutně nevím, kde tu věc vzal, ale nejspíš byla fakt hodně laciná. Jako vyrýsovanej v tom byl pěkně, jediný, co na tom kostýmu plandalo, byl už zmiňovanej pláštík, ale stejně... Zpracování bylo otřesný.

Zatvářil se trochu dotčeně. "Jen si to nech, ty posměváčku, a radši pojď sem," otočil se ke mně zády a plášť hodil na stranu, jako si ženský odhrnujou vlasy, když jim chce jejich milej zapnout náhrdelník. Potlačila jsem další vlnu smíchu.

Ale když prohlásil, že mu tam asi něco křuplo, už jsem to zadržet nedovedla. Tenhle obleček byl očividně dělanej na typickýho geeka, co váží tak šedesát kilo i se svým nadupaným počítačem. "Něco?" vyprskla jsem, až jsem mu zaručeně poprskala záda. "Ty vole, vždyť to máš ruplý od krku až na zadek, to rovnou můžeš sundat a jít za uchýla."

"Ha ha ha," zpražil mě pohledem, "je to pod tím pláštěm vidět?"

"No, to asi není."

"Fajn," pronesl a následně zmizel kdesi za rohem, za okamžik se ale vrátil s krabičkou spínacích špendlíků. "Tímhle to zadělej a hotovo," vrazil mi ji do ruky a zas se ke mně otočil zády.

"Rozkaz, Supermane," zasalutovala jsem a dala se do díla.

Já nešla za nic, neměla jsem kostým. Vymlouvala jsem se, že se na nějakej průvod necejtím, kvůli noze, ale to byl jenom kec. Noha byla naprosto v cajku. Ve skutečnosti jsem si prostě jenom nebyla jistá, jak moc se do těchhle zábav chci zapojovat. Nepřemlouval mě, jen na odchodu se na mě zadíval: "Vážně si to nechceš rozmyslet? Koneckonců... uniformu ještě máš a navíc jsi mi slíbila, že..."

"Slíbila jsem ti leda tak velký hovno, kamaráde, a pojď už," setřela jsem ho a vyrazila ze dveří. Rozebírat jeho sexuální fantazie před dceruškou mi nepřišlo úplně vhodný, i když nám nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Zrovna totiž sama sobě pózovala do objektivu. Nakrucovala se u toho, špulila pusu a okatě dělala, že nemá páru, o tom, že jí někdo fotí. Bože, vážně jsme byli taky takový? Asi ne. Naše tehdejší mobily jaksi nedisponovaly foťákem. A Honza mohl mít tak maximálně vysílačku, tou toho taky moc nevyfotíš.

Když jsme krátce po jedenáctý dorazili do hospody u Psůtků, kde byl sraz masek, bylo tam už parádně natřískáno. Jedinej stůl nebyl volnej, a tak jsme se všichni tři, teda superman, čarodějka a já, museli přisrat k Michalovi, kterej tam k mýmu, a zřejmě i Honzovýmu, překvapení, tokal s brejlatou poštovní úřednicí Helenkou.

"No čau, máš tu volno, Casanovo?" obsadila jsem suverénně jednu z volnejch židlí.

Oba sebou cukli, stáhli ruce, kterejma se na stole dotýkali a učitelskej jak poplašenej koloušek cuknul hlavou mým směrem. Zřejmě první rande, ale co se dá dělat.

"Ahoj Adri... a brácho a Kájo," dodal, jakmile zmerčil i zbytek naší nesourodý skupinky. Ten zbytek, kterej, na rozdíl ode mě, vychovaně čekal, než dostane pozvání ke stolu. "Jasně, klidně si přisedněte. Je dost narváno, co?"

Honza jenom zahučel něco na souhlas a s příšerným skřípěním odsunul židli, aby si mohl kecnout vedle mě. Kája byla ale jinej kalibr. Okamžitě se začala před svým milovaným strejčkem otáčet okolo svý osy, chtěla, aby hádal, za koho jde a vůbec mu tak nějak vykecávala díru do hlavy. Litovala jsem Helenku, páč jestli tohle fakt mělo bejt rande, tak asi právě skončilo, ta už se ke slovu nedostane.

Na jídlo jsme čekali pekelně dlouho, ale to se při tom obsazení asi nebylo čemu divit. Naházeli jsme to do sebe v rekordním čase. Jednak proto, abysme uvolnili místo jinejm, a jednak taky protože Kája. Byla k nezastavení, co jsme přišli, nezavřela pusu.

Začátek průvodu byl vážně vysvobozením. Mělo se jít nahoru k továrně a odtamtud po hlavní celým městečkem až dolů k nádražce, kde se měla konat poprava masopusta a taky zábava v místním kulturním sále, co byl hned vedle hospody. Celá ta akce měla dokonce svůj program a moderátora a výtěžek měl jít na nějakej koňskej útulek, nebo co. Já s nima do průvodu nešla. Vymluvila jsem se, že se mi nechce zbytečně šplhat do kopce, když se vzápětí půjde zase dolů. A navíc jsem neměla masku, že jo. Michal ještě namítnul, že jsem přece mohla jít za švestku, ale Honza ho chytil za ruku, že prej se na tenhle tenkej led nemá radši vůbec pouštět.

"Tak si to hezky užijte," stáhla jsem si supermana za flígr k sobě a vlepila mu jednu slušňáckou pusu.

"Dík," usmál se, "takže na nás počkáš u Venci?"

"Jasná páka."

"Buď na sebe opatrná, Lois," sklonil se, ještě jednou mě líbnul, načež zavelel Hermioně k odchodu. A taky Komenskýmu a bílý paní. Jo, ti dva, co jsme jim svým surovým vpádem překazili schůzku, se převlíkli až těsně před odchodem. A měli to docela promakaný, to musím uznat.

Celá skupina se dala pomalu do pohybu a já zahlídla ještě několik vážně vydařenejch kostýmů. Třeba Kozinu, praštěnýho sněhuláka z nějakýho animáku, na kterej mě kdysi brácha donutil koukat, medvěda, kominíka... a pak už mě to přestalo bavit, a tak jsem zamířila opačným směrem, rovnou do cíle.

Nebyla jsem tam na svý poměry dost dlouho, protože neschopenka. A když jsem tam nechodila do práce a večery trávila se svým osobním Kozinou, neměla jsem zrovna moc důvodů se tam ukazovat. Nádražka zela prázdnotou. Jen Venca seděl za pípou, na nose brejle, civěl do novin a líně si míchal turka ve skle.

"Čau šéfe," pronesla jsem hned ve dveřích a rovnou si z krku odmotávala šálu.

"Jé, no nazdar," vzhlídnul od poutavýho čtiva a zakřenil se, "Co ty tady, marode?"

"Ále, nemám masku."

Chápavě pokejval hlavou a víc to neřešil. Rovnou složil noviny, uklidil je pod pult a ptal se, co si dám. A tak jsme tam tak seděli, popíjeli pivko a kecali. Ptal se na operaci, jak mi je a kdy zas přijdu. Mezitím se začali trousit první zmrzlíci, co nejspíš dezertovali z průvodu. Na jednom stole trůnila vedle půllitru koňská hlava, u vedlejšího se zas válela na zemi kominická štětka...

Rychlej pohled na hodinky mi prozradil, že co nevidět by měli dorazit i ostatní. Koukla jsem z okna ale nikde nikdo, jen vzduchem poletovaly další otravný sněhový vločky. Uchechtla jsem se, superman bude mít určitě pěkně zmrzlej zadek.

Myšlenky na pozadí mýho chlapa ale přerušilo zběsilý vibrování telefonu po pultě. Jen okamžik po zahájení tohohle tance se na displeji rozsvítilo i jméno a fotka.

Radim. Radim, kterej chce znát odpověď na svoji nabídku. Chce mě ukecávat.

Stiskem bočního tlačítka jsem vibrace vypla a mobil odložila displejem dolů. Nechtěla jsem s ním mluvit.

A to byla první věc, co mi dokázala pokazit den, kterej byl do tý doby jako korálek. A ta druhá na sebe neměla nechat dlouho čekat.

Bylo už k večeru. Za okny tma, v sále hluk. Všichni už byli pěkně v náladě a dobrá polovina osazenstva vypadala, že jedinej další panák už by je mohl klidně zakonzervovat. Honza se pod pódiem bavil s nějakým známým, Michal s Helenkou už se dávno vypařili a já zůstala u stolu sama s Kájou. V rámci dobrejch vztahů jsem se silou vůle snažila přimět svojí hlavu, aby pod náporem jejích rozumů o současný hudební scéně neexplodovala.

Okamžik, kdy se začínalo schylovat k průseru, jsem tak vůbec nepostřehla. Nevím, proč přesně se to podělalo, nebo kdo z nich to začal, ale největší roli v tom nejspíš sehrál démon alkohol.

Dva maníci, v nádražce celkem známý tváře, jeden menší tlustej, druhej vyčouhlej hubeňour, na sebe nejdřív s pivem v ruce pořvávali, pak do sebe začli na střídačku strkat, a ve finále letěly půllitry vzduchem a strkanice vyústila v klasickou hospodskou bitku. Řezali se hlava nehlava.

Jak jsem se do toho zamotala já, to už si detailně taky nevybavím, úřeďák bych na to rozhodně nenapsala. V jednu chvíli sedím způsobně s Kájou u stolu a poslouchám o nějakým blonďatým idolovi, a v druhý jsem uprostřed dění. Asi jsem pořád ještě měla nějaký reflexy, nebo co.

Bud Spencer a Terrence Hill se tam teď váleli po zemi a taky jeden po druhým, načež tlouštík získal navrch, zakleknul svýho soupeře a vypadalo to, že se z něj chystá vymlátit duši.

Hmaty, chvaty, kopy a údery, to přesně jsme se učili. Mně teď ale stačil jedinej chvat, kterým jsem ho čapla pod krkem a chystala se ho donutit, aby vstal ze svýho živýho koberečku. Sice se po mě ohnal a dokonce se i trefil, ale bylo mu to hovno platný. Mírně jsem ho přidusila, a pak už si dal říct.

Koutkem oka jsem zaregistrovala, že se na místo činu přihnali dva chlapi. Honza s Vencou. Kudrnáč se nejspíš chystal do celý věci vložit, ale Venca ho nataženou paží zarazil. Dál už jsem jim nevěnovala pozornost. Pustila jsem svýho zajatce, odstrčila ho trochu stranou a ocitla se tak mezi nima. "Kurva chlapi, to se fakt musíte rvát?" sjela jsem pohledem z jednoho na druhýho a dala si záležet na tom, aby z mýho hlasu i výrazu vyčetli, jak ohromně stupidní nápad to byl. "Je tu plno lidí, jsou tu děcka a podívejte se na tu spoušť, někdo se tu mohl zranit," švihla jsem pohledem k zemi, kde se nacházely pozůstatky pivního skla, který v návalu emocí zahodili.

Mrňous vedle mě cosi funěl, dlouhán, co se teprve posbíral z podlahy, vypadal zahanbeně.

"Jestli máte dost, tak jděte domů. Jestli ne, tak si dejte další pivo a přestaňte vysírat, kapišto?" otočila jsem se nejdřív na jednoho a pak na druhýho. Oba postupně kejvli. Vypadali dost zaskočeně. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jim bitku překazila holka, nebo že jí vůbec někdo překazil, ale mně to bylo jedno. Hlavní je, že toho nechali.

Chtěla jsem zamířit zpátky k našemu stolu a pokračovat v tý nervy drásající debatě, ale kdosi mě chytil za rameno a donutil k otočce. "Cos to sakra vyváděla?"

Zírala jsem do tváře Honzovi, kterej vypadal, že je nasranej do bezvědomí. "Tancovala mazurku! Ty máš někdy tak strašně debilní dotazy, fakt. Co si asi jako myslíš, že jsem dělala?" odsekla jsem.

"Ale proč zrovna ty? Proč ses mezi ně musela cpát ty? Vždyť je tu hromada chlapů!" zasyčel na mě.

"No možná proto, že žádnej z nich se k tomu neměl. To bys byl radši, kdyby se z toho nakonec stala hromadná rvačka s dvaceti účastníkama, krví a nutnou účastí doktora?"

"Samozřejmě že ne, ale-"

"Žádný ale není."

"Ale je a velký. Nemám rád, když se vrháš do malérů," natáhnul ke mně ruku a jemně mi palcem otřel nos a výmluvně se zadíval na krvavou šmouhu, co mu na ruce ulpěla.

A to byla ta druhá věc, která mi dokázala zmršit původně báječnou náladu. Ne ta bitka, ne Honzova reakce, i když ta možná trochu taky, ale hlavně ta jeho trefná otázka.

Proč? Proč jsem se do toho motala? Proč zrovna já...

A já znala odpověď, dlouho jsem si to nechtěla připustit, všechny tyhle úvahy jsem v sobě potlačovala, nevěnovala jim pozornost, ale teď už jsem je ignorovat nemohla. To prozření přišlo náhle, přestože ne úplně nečekaně, a otřáslo mnou.

Radim měl pravdu.