"No nazdar, simulante!" ozvalo se od dveří nemocničního pokoje. Sdílela jsem ho s upovídanou babčou po endoprotéze, takže to teoreticky nemuselo být na mě. Ale bylo, ten hlas bych poznala kdykoliv. Zatímco návštěvník ještě ze slušnosti zdravil moji spolubydlící, otočila jsem hlavu směrem, kterým jsem podle kroků tušila jeho existenci, a následně se vytáhla trochu víc do sedu. "Tak jak ti je?"

"Ahoj, Páťo," pokusila jsem se o úsměv. Dostatečnej, aby ho nepřehlídl, ale zas ne přehnanej, to by mi nesežral. "Je mi fajn."

A bylo.

A taky nebylo.

Co se týče fyzický stránky věci, nebylo to nic hroznýho. Vcelku jednoduchej rutinní zákrok, při kterým mi vyndali ze stehenní kosti tu ocelovou parádu. Ještě do zítřka si tu poležím, absolvuju pár lekcí od rehabilitační sestry a pak tradá domů. Pár dní o berlích. Bolest snesitelná.

Pokud jde o hlavu, to už je jinej případ. Jsem zas tu, v kladenský nemocnici. V ústavu, ve kterým jsem si loni poležela hezkou řádku dní a prošla si tu doslova peklem. Peklem, který tady začalo, ale rozhodně ještě neskončilo.

A datumovka na mejch hodinkách navíc ukazovala jednadvacátej únor. Pozejtří to bude rok. Celejch tři sta šedesát pět dní od chvíle, kdy Šimonovo srdce přestalo bít, zatímco to moje bilo dál. Od chvíle, která mě vrhla do kolotoče vzteku, apatie, bezmoci, zoufalství a viny.

Tady a teď to všecko znovu ožilo s ohromující intenzitou.

První noc na týhle posteli jsem prakticky celou probrečela. Usnula jsem až k ránu, na mokrým polštáři.

Nic z toho jsem ale nikomu nevykládala, ani bráchovi ne. Nikomu do toho není není. A Páťa, tomu to říkat nemusím, ten ví. Vždycky ví.

"Tak to je fajn, že je ti fajn," uculil se a svoje ctěný pozadí usadil na hráškově zelenou židli vedle mý postele, "to ti určitě nebude vadit, že ti naši plánujou oslavnej oběd."

"Cože?"

"No oslavnej oběd. Jako na oslavu, že už to máš celý za sebou, že tě pustěj z nemocnice a tak."

"Zajímavý, máma tu včera byla a o ničem se nezmiňovala," utrousila jsem. Zajímavý mi to ale ve skutečnosti moc nepřišlo, spíš otravný.

"Prej ji to napadlo až dneska ráno," vysvětloval brácha s hlavou takřka narvanou do batohu, ve kterým něco štrachal. Po chvíli vytáhl tuňákovej sendvič a jal se ho rozbalovat. Odér ryby, vajíček a cibule naplnil celou místnost. "No co," škubnul rameny, když zachytil můj pohled, do kterýho jsem se snažila vložit tolik nelibosti, kolik jsem dovedla, "mám teď polední pauzu. Jako mám tě rád, ségra, ale taky mám fakt velkej hlad a když si nestihnu dojít do kantýny..."

Ani tu větu nemusel dokončovat. Chodil za mnou dvakrát denně, přes oběd a po práci. Jo, jasně, že jsem si narážky na smrad, linoucí se z jeho jídla, mohla odpustit. Ale to bych asi nebyla já.

"Nechceš taky?" nabídnul mi a strkal mi přitom pod nos plastovou vaničku s druhou půlkou sendviče.

"Ani ne, dík. Před chvílí jsem jedla. A jak to ta máma myslela? Jakože plánuje nějakou velkolepou rodinnou událost s pečenou kachnou a porcelánem po babičce?" vyzvídala jsem a mimoděk se při tý představě otřásla. Hrůzou.

"Ale ne. Jestli jsem to správně pochopil, tak tě prostě plánujou vzít někam na jídlo, až tě pustěj. Někam do restaurace, nebo tak," objasňoval mi mezi sousty.

"Hm, bezva. Hádám, že asi nemám moc na výběr, co?"

"To hádáš správně. Ale neboj, samotnou tě v tom nenechám."

"Tak aspoň něco."

"A co vlastně říkal ráno doktor? Všechno v pohodě?" zahuhlal brácha, načež si narval do pusy poslední kousek a omatlanej obal odložil na můj noční stolek, nebezpečně blízko telefonu.

Odsunula jsem ho kousek dál a ujistila bráchu, že jsem rozhodně v nejlepším pořádku. Noha se hojí ukázkově a bez komplikací. Roztáhl rty do širokýho upřímnýho úsměvu, na kterej by sbalil půlku zdejšího osazenstva. Co na tom, že je tu věkovej průměr asi tak pětašedesát.

Chrápání mojí spolunocležnice jsme oba ignorovali.

"Tak jo, to jsem moc rád. Takže by tě mohli zejtra pustit?" sondoval.

Zavrtěla jsem hlavou. "Spíš pozejtří."

"Tak fajn, ani to není špatný. To už tu zvládneš, že jo?" upřel na mě ty svoje hnědý kukadla a po tváři mu přeběhnul stín lehkýho znepokojení. "Že jo?"

"To víš, že zvládnu."

"Tak žádný blbosti," kladl mi na srdce. Pravej starší brácha, fakt. "A kdybys něco potřebovala, tak dej vědět. Já už teď musím běžet zpátky do práce, ale stavím se zas odpoledne," pobalil si věci, vstal a hodil batoh na záda. S rukama na opěradle židle se ještě zarazil. "Už tu vlastně za tebou byl Honza?"

"Ne, nebyl. A ani nepřijde," uhnula jsem pohledem a dělala, že mě nesmírně zajímá výhled z okna. Počasí se rozhodlo nesdílet moji depresivní náladu. Ač byla určitě dost zima, sluníčko dělalo co mohlo, aby nalákalo naivní nebožáky k vycházce v příliš lehkým odění. Pálilo i přes okno. Ptáci řvali jak pominutý. U vchodu vedlejšího pavilonu se srocovaly sestřičky na pauze, čudily a něčemu se smály. Ne, venku depka rozhodně nepanovala.

"Jakto? Co se stalo?" vyhrknul a podle zvuku si zas sednul tam, odkud před chvílí ve spěchu vstal.

"Nic," otočila jsem se zpátky na něj. Seděl tam na krajíčku židle, protože bágl na zádech ho dál nepustil. "Prostě jsem mu jenom řekla, že ho tu nechci."

"A proč jako?"

"A proč? Aby mě viděl v tomhle stavu? Ne díky, nepotřebuju něčí soucit a vůbec..."

"A vůbec, jsi pěkně blbá," pronesl jak kdyby vynášel rozsudek.

A on to svým způsobem rozsudek i byl, nebo spíš odsudek. Jenže tohle já už věděla dávno. Teď mě tohle moje rozhodnutí mrzelo, viděla bych ho ráda. Jenže kostky byly vrženy, slova vyřčena, pozdě měnit názor. "Dík za podporu, blbečku," střelila jsem po něm naštvaným pohledem.

"Nemáš zač, blbko. Ach jo. No nic, tak já letím. Kdyby něco-"

"Tak okamžitě volám, jasně. Běž už."

Zazubil se, zamumlal rychlý nashledanou směrem k šedivý trvalý, která neodpověděla, protože si s největší pravděpodobností stále ještě dopřávala poobědního šlofíka, a zmizel na chodbě.

Dusivý ticho nemocniční cimry, která by si z fleku mohla zahrát v Nemocnici na kraji města, narušovalo jen občasný hrdelní zachrápání dámy s novou kyčlí. A taky hulákání ukrajinskejch sanitářek na chodbě.

Potřebovala jsem si zapálit, a to fakt zoufale moc. Pohled z okna na skupinku okolo popelníku mě v tom jenom utvrdil. Ven se mi ale každopádně vůbec nechtělo a nejspíš by mě ani nepustili, mám dovoleno dojít si tak maximálně na záchod, nohu musím šetřit. Šetřit, odfrkla jsem si a svěsila nohy z postele.

O pár vteřin později už jsem stála v okně, lokty opřená o vnitřní parapet a labužnicky si vychutnávala, co mi teď dva dny upírali. Pozorovala jsem nezřetelnou linku dýmu, která díky bezvětří stoupala skoro kolmo vzhůru, a snažila se nemyslet. Hlavou mi vířilo všechno možný, a já si přála umět tenhle guláš vypnout.

Nemyslet.

Necítít.

Z mýho vlastního depresivního světa mě vytrhnul menší poprask dole v kuřácký skvadře, jež s během mýho zadumání stihla obměnit. Zatímco předtím tam postávaly samý ženský, teď bylo genderový skóre vyrovnaný. Dvě sestřičky doplnili dva chlapi, zřejmě doktoři, podle vohozu. A právě do jednoho z nich právě žďuchala jedna ze sestřiček a ukazovala mým směrem, načež se sem otočily všechny čtyři hlavy.

"Haló, tam nesmíte kouřit!" volal na mě ten sežďuchanej.

Jen jsem na něj mávla, jakože zdravím. Rozhodla jsem se předstírat, že neslyším, i když bych musela bejt totálně hluchá, abych do tý úctyhodný vejšky dvou pater neslyšela, co na mě křičel.

"Na pokojích se nekouří, musíte ven! Slyšíte mě?" zkoušel to znova, ale já už stejně končila. Típla jsem to o parapet a špačka schovala do kapsy županu, že ho vyhodím, až půjdu kolem koše. Akorát včas, protože dáma na lůžku číslo jedna se právě vzbudila a dost možná by mě naprášila.

Zalezla jsem zpátky do postele a nasadila sluchátka. Nemínila jsem poslouchat nic o jejích vnoučatech a pravnoučatech, třech jezevčících ani manželovi, co furt ztrácí zuby. Radši budu sama se svejma splínama, než tohle.

Světlým bodem byl pak už jen odpolední příchod mýho drahýho blonďatýho sourozence. Nepřišel sám, ale s Lukášem, za což jsem mu musela v duchu několikrát poděkovat. Nejen, že ten jeho kluk je kus komika, ale sledovat bábinku a pozorovat, kdy jí konečně dojde, že ty dva nejsou jen kámoši, to byla docela prdel.

V okamžiku, kdy si Lukáš během vyprávění vtipný historky z práce mimoděk položil ruku na bráchový koleno a následně si věnovali zamilovanej pohled, zakončenej malou pusou, paní skoro vypadla protéza z pusy. Vypadala na infarkt za tři, dva...

Nemohla jsem jí to vyčítat, holt stará škola, zřejmě takovej vývoj nečekala. A já měla stejně jiný starosti. Navenek jsem se nad těma dvěma usmívala, ale uvnitř jsem si nadávala do nadutejch čůz. Aspoň pro jednou jsem mohla polknout svojí hrdost a neřvat po Honzovi, ať se neopovažuje sem strčit byť jen špičku boty.

Když ti dva šašci, co si navzájem tak sluší, vyklidili nemocniční sesle, zase zavládla obvyklá nálada. Koutky úst, který jsem měla po celou předchozí hodinu křečovitě zvednutý do parodie úsměvu, teď znovu klesly.

Ostatní návštěvy taky odcházely, chodby utichaly, stmívalo se. A já věděla, že mám před sebou ještě dvě noci a minimálně den a půl. Tady.

Do pokoje vlezla jedna ze sanitářek a s výrazným východním přízvukem na nás houkla, že si máme jít na večeři. Matně jsem vnímala, že madam čiperka odešla v závěsu za ní, já ale neměla chuť. Zůstala jsem ležet v posteli, na zdravým boku, hlavu podepřenou rukou a naducaným polštářem a doufala, že když budu dostatečně dlouho a intenzivně předstírat spánek, tak nakonec opravdu usnu. Krásně zabitejch dvanáct hodin.

Kéžby.

Výsledkem byla zatím akorát zdřevěnělá ruka, ale já se nevzdávala.

Ozvalo se lehký zaklepání a vrzly dveře. Kroky. Jasně, je čas, kdy choděj sestry měřit teplotu. Neudělala jsem nic, jen dál pokračovala ve hře na spánek. Čekala jsem, že mi prostě posvítí tím svým ultramoderním teploměrem na čelo a půjde si po svejch. Ale ne, to se nestalo.

Místo toho se matrace zhoupla pod vahou dalšího těla, čísi ruka mi odhrnula vlasy z obličeje a na tváři mě polechtalo strniště. "Vím, že nespíš, poznám to."

Napřímila jsem se na posteli, až s pobaveným úsměvem uhýbal. Zřejmě jsem mu tím zběsilým manévrem málem uštědřila hlavičku. Následně jsem vstala a okamžitě se natáhla po mobilu.

"Co jdeš dělat? To nedostanu ani pusu?" díval se na mě trochu vyjeveně a dál vsedě okupoval moje lůžko.

"Ale jo, hned. Jen musím někoho zabít po telefonu."

"Cože?"

"No neříkej mi, že v tom nemá prsty Patrik, to ti nežeru," objasňovala jsem mu. "Volal ti, že jo?" Tak to muselo bejt. V poledne se mě na něj zeptá a on se tu večer zjeví? To by byla sakra náhoda.

"Bráchu z toho vynech," vstal kudrnáč z postele, pomalým, rozvážným krokem mířil ke mně a chytil mě za ramena.

"Tak volal ti?"

"Ale jo, volal, ale-"

"Tak vidíš," vystrčila jsem svoji špičatou bradu kupředu na znamení vzdoru. A taky pravdy, mojí pravdy. Vlastně ani nevím, jestli jsem byla na Páťu naštvaná. Evidentně opět věděl líp než já, co vlastně chci a co je pro mě dobrý. Ale jednal za mejma zádama, bez mýho vědomí. To se nedělá, za to by jemnej céres zasloužil. Už už jsem se chystala vytáčet číslo, když mi Honza vzal telefon z ruky a odložil ho za sebe na peřinu.

"Nemůže za to, už jsem byl stejně rozhodnutej, že přijedu, tak se na něj nezlob," zastrčil mi uvolněnej pramen za ucho a vtisknul pusu na čelo.

A já se zas vtiskla do jeho náruče. Tvář jsem si opřela o jeho hrudník, ruce mu spojila za zády a nechala se obejmout. "Nezlobím, jsem ráda, že jsi tu," přiznala jsem.

"Vážně?"

"Vážně."

Dveře se znovu otevřely a v nich tentokrát už doopravdy stála sestra s teploměrem. Vypadala trochu překvapeně.

"Co tu děláte?" směřovala dotaz na Honzu.

"Ehm, no, objímám svojí holku?" nakrčil obočí a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Tak to samozřejmě vidím, ale na to jsem se neptala. Je už po návštěvních hodinách, neměl byste tu být," vysvětlovala mu postarší zrzunda s nemožnou ofinou a obřím zadkem.

"No, jo ale já sem jel dvě hodiny..."

"Tak to mě moc mrzí, ale vážně vás tu nemůžu nechat. Už je pozdě," odvětila zas dáma s teploměrem a věnovala významnej pohled svejm hodinkám, přicvaknutejm vzhůru nohama na náprsní kapse.

"A neexistuje nějaká možnost? Že bychom si třeba sedli na chodbě, nebo co já vím?" pokoušel se najít cestu a nasadil přitom kukuč opuštěnýho štěněte.

"No to leda kdyby tady slečna Baarová měla nadstandard, myslím, že jeden je volný. To bych vás tu snad ještě nechat mohla, ale přes noc stejně ne," zdvihla ukazováček do vzduchu, "to si zas nemyslete."

"Nemyslím, nocleh už mám," usmál se, "a kde to mám zaplatit?" vytahoval ze zadní kapsy sepranejch džínů ošoupanou koženou šrajtofli.

Ale to se mi úplně nepozdávalo. Chytila jsem ho za loket. "Neblbni, to přece nemusíš."

"Neřeš to," odbyl mě a zas se odvracel ode mě k zrzundě, už otevíral pusu...

"Honzo..."

"Adriano."

Pár okamžiků, který pro nás jistě nebyly tak dlouhý jako pro ni, jsme na sebe civěli a mezi náma probíhal krutej boj beze slov.

"No dobře," povolila jsem nakonec, "ale vrátím ti to."

"Neser, Adriano," ukončil definitivně tuhle obsáhlou debatu na téma kdo a jestli vůbec bude platit nadstandardní pokoj a znovu věnoval pozornost sestře, který tou dobou trochu cukal koutek. Jeden. Buď se naším výstupem bavila, nebo má tik, kdo ví.

"Takže kde se platí?"

"To si schovejte, nadstandardní pokoje se platí až při propuštění. Já vám teď změřím tu teplotu," namířila na mě svojí zbraní a po pípnutí ruku zase stáhla. "Tak jo, pošlu vám sem sanitářku, ať vás přestěhuje," mrkla ještě na Honzu, než zmizela za dveřma. Na mýho Honzu. Měla by si dát bacha.

Dlouho nikdo nešel a já tak stihla z Honzy vytáhnout, že nocovat bude u Patrika, pobalit si těch svejch pár švestek a taky si ukradnout jednu vážně senzační pusu, o kterou jsem nás dva předtím okradla tou scénkou s telefonem.

Ty další, a že jich nebylo úplně málo, už jsem pak loupila v novým pokojíčku. A on loupil taky, Jeníček.

"Proč jsi přijel?" vyhrkla jsem o chvíli později, když jsme jen tak seděli vedle sebe na mojí posteli, já s hlavou opřenou o jeho rameno.

"Jak to myslíš? Říkalas, že se nezlobíš, myslel jsem..."

"Ale ne, nezlobím. Já jen..." zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho zmatenejch očí, "zajímalo mě, proč jsi změnil názor. Nebo jsi to tak měl od začátku v plánu? Nebrat vážně ty moje výhrůžky, že nemáš jezdit..."

Zhluboka se nadechl a až pak se pustil do odpovědi: "Abych byl upřímnej, nejdřív mě to dost štvalo. To, že mě tu nechceš, a že jsi mě ani nenechala, abych tě odvezl. Byl jsem vážně hodně naštvanej a říkal jsem si 'tak ať, když mě nechce, nebudu se vnucovat'. Ale pak se mi to rozleželo. Prostě jsem tě chtěl vidět. A taky mi došlo, že... Jak ti je? Tohle všecko tady, musí to být těžký..."

A tím mě vcelku dostal. Bylo to, jako by mi viděl do hlavy. Že si ve mě čte brácha jak v ábíčku, to jsem zvyklá, ale kdy se to naučil on? Nebo to není až tak nečekaný, že se v takový situaci člověk složí? Došlo mu to, protože je to prostě normální lidská reakce? Jsem já normální?

Odvrátila jsem hlavu a místo odpovědi sklouzla z tý vrzající nemocniční příšernosti. Tak jsem tam stála u okna, váhu na neoperovaný noze, a civěla do tmy před sebou. Chtěla jsem mu to všecko vyblejt. Vážně chtěla, ale z pusy mi nakonec vyšlo jen to obvyklý: "Je mi fajn."

"To určitě," hlesnul a zaskřípění prozradilo, že i on opustil měkkou náruč postele značky Linet. "Ale to je v pohodě, proto jsem tady," stoupnul si za mě, objal mě okolo pasu a vtisknul mi pusu na temeno.

A pak tam vlítla sestra a nemilosrdně ho vyhodila. Já byla zase sama.