Už od Novýho roku, kdy mě na tu myšlenku nenásilně přivedl brácha, jsem dumala nad tím, že bych s tou svojí podělanou fóbií fakt měla začít něco dělat. Dlouho to zůstalo jen u toho uvažování. Prostě jsem se nemohla odhodlat, ani za zlatou krávu. Jenže postupem času ve mně začal narůstat podivnej neklid, nedal mi spát, byl všudypřítomnej a zatraceně nepříjemnej. Jako kdyby mi někdo neustále šeptal do ucha, že musím, že to nesmím odkládat a pozdě bylo vlastně už před tejdnem.

Ten hlas nešel utišit.

A tak jsem jednoho krásnýho dne na začátku února vyrazila ven, abych si srovnala myšlenky, donutila toho zpropadenýho našeptávače na chvíli zmlknout a případně i promyslela strategii.

Nohy mě vcelku automaticky zavedly ven z městečka a do lesa směrem na Draženov. V plánu bylo zajít si hodit pár žabek na Dobrou vodu a pak zpátky přes Václavkovu horu podél lesa, nejspíš. A tenhle plán mi vcelku vyšel, teda aspoň pokud jde o trasu. Co se týče toho, jak nenápadně od Honzy vysondovat, jestli jeho nabídka na darování auta ještě platí, a jestli by k tomu čirou náhodou nepřihodil i bianco voucher na kondiční jízdy pro hysterickou bloncku, plán selhal. Nevymyslela jsem vůbec nic. Všecko, co mě během házení plochej šutrů na zvlněnou hladinu rybníka napadlo, byl totální shit. Každá jedna věta, každý slovo, každej obrat. Všecko to byly sračky, ze kterejch zoufalství čišelo na sto honů.

Nechtěla jsem se tak cejtit a už vůbec jsem tuhle svoji stránku nechtěla nikomu ukazovat.

Na zpáteční cestě jsem si ještě vylezla na jeden z posedů, kterejch bylo v okolí jak nablito. Byl to ten na kraji lesa právě nad Hanýžkou. Z dřevěný ďoury, co měla představovat okno, jsem měla perfektní výhled na topoly podél potoka. Chvíli jsem tam poseděla, porozjímala, ale byla už slušná tma. S tou se přikradla i kosa a sem tam fouknul ostrej severák. Vysrala jsem se na kochání. Tím spíš, že v tý tmě jsem stejně viděla úplný hovno, krom těch topolů, pochopitelně. Slezla jsem dolů a chvíli se prodírala lesem, maje v úmyslu dostat se k cestičce vyšlapaný skrz oraniště. Netoužila jsem přinýst si domů metrák bahna.

Odhrnovala jsem nízký větve a snažila se vyhýbat ostružiní. V duchu už jsem byla u Honzy a potupně odhalovala svoji duši, když se stalo něco ještě potupnějšího.

Zapadla jsem do jámy plný nechutný blátivý vody a trsů trávy. Měřila asi tak dva na dva metry, voda uvnitř byla ledová jako prase a smrděla hůř než kanál. Do mně se okamžitě dala neskutečná zima. Víc než mokrý hadry jsem ale řešila, jak z toho pryč. První pokus o vertikalizaci polohy mýho těla skončil totálním fiaskem. V blátě mi podjela noha a byla jsem zas tam, kde před chvílí. V prdeli. Při druhým pokusu už jsem neponechala nic náhodě. Žádný prudký pohyby, žádný blbosti. Jen malý krůčky, držet se hezky trávy na "břehu" a ven vylézt po čtyřech. Povedlo se.

V první chvíli jsem měla tendenci ze sebe všechny ty sračky oklepat, ale brzo mi došlo, že je to marný. Fouknul vítr a já se rozklepala jak pražskej ratlík bez oblečku. I mojí husí kůži naskákala husí kůže. Objala jsem si tělo rukama a automaticky začala třít nadloktí. Jako by to snad k něčemu bylo. Ruce jsem si radši vrazila do kapes a s drkotajícíma zubama se vydala dál.

Cesta mi přišla nekonečná, a to i přes to šílený tempo, který jsem nasadila.

Když jsem se dostala domů, necejtila jsem prsty a do rytmu cvakání svýho chrupu bych mohla skládat písničky. Pochodový, pravděpodobně.

Ode dveří se ke mně přes dvůr hnal Karel. Evidentně měl ohromnou radost, že mě vidí, protože vrtěl ocasem tak zběsile, že se spíš vrtěl celej. Ale jen co ke mně dorotoval, čuchnul si k mýmu zprasenýmu a vážně dost nevábně čpícímu oblečení, zatvářil se, jak kdyby dostal bombu na čenich a se staženým ocasem zas vodklusal na verandu, kde se schoval pod lavici a víc už si mě nevšímal. Dost možná se i snažil, abych si já nevšímala jeho. Neměla jsem mu to za zlý, fakt jsem páchla jak žumpa.

S tkaničkama na kanadách jsem v předsíni zmrzlejma rukama bojovala tak dlouho, až se nakonec ve dveřích z kuchyně zjevil právoplatnej obyvatel roubenky. Na sobě měl jedno ze svejch vytahanejch jednobarevnejch triček, vlasy rozházený všemi směry a přes rameno přehozenou utěrku. Podle ní a podle vůně, co se odtamtud linula, určitě chystal večeři.

"Proboha Adriano, cos dělala?" vyhrknul. Sjel mě očima od urousanýho culíku až k děravejm fuseklím, nacucanejm tou smrdutou břečkou a spokojenej výraz, kterej mu ještě před pár okamžiky trůnil na obličeji, se změnil na naprostý zděšení. To mě samotnou dost vyděsilo. Vážně jsem vypadala až tak špatně?

"Zašla jsem si do solárka, co bys asi tak řek, ty chytrej?" odsekla jsem a konečně zkopla z nohou boty.

"Ha ha ha, moc vtipný. Tak co se stalo?"

"Nic, prostě jsem nečuměla pod nohy a zapadla jsem do díry plný nějaký nechutný močky, nebo co to bylo," vysvětlovala jsem a mezitím se svlíkala ze všeho toho hnusu, abych ho mohla sbalit do jedný velký páchnoucí koule a rovnou narvat do pračky.

"Kristova noho, a jsi v pohodě? Nezranila ses?"

"Nic mi není, nejvíc utrpěl Karel. Když mě šel vítat, vypadal, že se každou chvíli zebleje. Hodím to rovnou do pračky, jo?" kejvla jsem bradou směrem k hromadě u svejch holejch nohou. Husí kůže mě neopouštěla a já se začínala trochu obávat, že se stane trvalou součástí mýho života.

"Chudák," politoval Honza svýho mazlíčka a pohledem zaletěl k oknu na verandu. Můj dotaz ohledně prádla ignoroval. "A vůbec, o jaký díře to mluvíš?"

"Copak já vím? Někde tam na kraji lesa, nad táborem." Snažila jsem se rozvzpomenout na přesnější polohu. Bylo to někde za posedem, ale jak daleko?

Slaďouš mě ale moc dlouho dumat nenechal, neboť se mu z ničeho nic začaly cukat koutky a hrdlo mu plnilo bublání potlačovanýho smíchu. "Počkej," vysoukal ze sebe s námahou a stále se snažil neřehtat se, "ty myslíš tamtu jámu?" naznačil ve vzduchu uvozovky a ještě to doplnil vážně výmluvným pohledem.

Rozhodila jsem rukama v lehce odevzdaným gestu. Stála jsem tam, až na spodní prádlo, nahá a zmrzlá na kost a on ze mě doluje, jakou jámu mám na mysli. Nevím, kurva. Prostě nevím.

"Fakticky tamtu jámu?" culil se jak retard a já toho začínala mít plný zuby. Něco mu na tom očividně přišlo děsně vtipný, ale podělit se nehodlal. Jen si tu ze mě utahoval a mně mrzla prdel. Pokrčila jsem rameny a doprovodila to pohledem, kterej měl naznačovat, že absolutně nechňápu, vo co tu gou.

"No já jen..." tlemil se už naplno a sotva mezi tím hejkáním zvládal mluvit. "Já jen..." ukazoval na mě, jako kdyby chtěl okomentovat moje hadry, teď teda spíš jejich absenci, ale těžko říct. "No prostě... bylas mokrá až po prsa, dokonce i vlasy máš zaprasený, ale v tý díře je přinejlepším dvacet čísel vody," dostal ze sebe konečně něco, co dávalo trochu smysl. Teda vlastně nedávalo. Vůbec. "Nechápu, jak ses tam dokázala vymáchat úplně celá."

Další výbuch smíchu. Z očí mu tekly slzy, který následně otíral do lemu trička.

"No bezva," zpražila jsem ho ledovým pohledem, "jsem fakt nesmírně ráda, že jsem tě tak pobavila, ale teď, když dovolíš, si půjdu dát sprchu. Jsem totiž zmrzlá jak bezdomovec na Karlovým mostě." Ani mě nehlo čekat na nějakou reakci. Jen jsem mu věnovala další načuřenej pohled a zamířila ke schodišti do patra. Ještě za mnou volal něco o krbu, večeři a horkým čaji, ale mně to bylo srdečně šumák, já se viděla pod horkou sprchou. Dokud nebudu jak humr po tepelný úpravě, ven nevylezu.

A to jsem dodržela. Jakmile se moje hadry spokojeně točily v pračce, pustila jsem na sebe vodu tak horkou, že mi na těle naskákaly rudý fleky. Vlasy se se šamponem setkaly třikrát a mejdlem jsem se vydrbala tak, že chemickej peeling by proti tomu byl jen letmý pohlazení. Pořád mi ale přišlo, že smrdím. Když horkou vodu vystřídala vlažná, a tu zas ledová, s povzdechem jsem vylezla ven, hodila na sebe pár předem připravenejch svršků, co jsem tu měla pro podobný příležitosti. Teda ne že bych se často koupala ve sračkách, spíš prostě pro strejčka příhodu.

Dole už na mě čekalo měkký a sálavý teplo praskajícího ohně, báječná večeře, kotel čaje s medem a hlavně on. Právě odložil na stůl dva talíře sekaný s bramborovou kaší, usadil se na židli a mně pokynul k tomu samýmu. Nesmál se, přešel spíš zas do toho druhýho extrému. Tvářil se vážně, zkoumal mě pohledem a u kořene nosu se mu usadila ustaraná vráska. Drobná, ale stejně jsem si jí všimla.

"Jsi v pohodě?" zeptal se mě vzápětí.

"Už jsem říkala, že mi nic není. Jen jsem pěkně vymrzla," odbyla jsem jeho starost a pustila se do jídla. Ta sekaná vypadala vážně skvostně, a i tak chutnala. Hlavou mi proběhlo, že jsem si nemohla vybrat líp, najít si chlapa, co neumí vařit, tak bysme buď zkrachovali, nebo chcípli hlady.

"Tak snad to neodmarodíš," uzavřel debatu a chopil se příboru, aby následoval můj příklad.

"Copak, nelíbí se ti představa, že o mě budeš muset pečovat?" dobírala jsem si ho a mezi sousty po očku sledovala, co on na to.

"Ale naopak, taková představa se mi líbí moc. Jen bys k tomu nemusela bejt nemocná," ušklíbnul se.

Po jídle navrhnul přesun ke krbu a já nemohla nesouhlasit.

Po zbytek večera jsme se už tématu smrdutý díry nevěnovali. Spíš jsme se věnovali jeden druhýmu. Tak trochu jsme zneuctili přehoz, kterej Honza narychlo stáhnul z gauče a rozprostřel po zemi, abychom se neváleli jen tak na prkenný podlaze. A když po nějaký době oheň v krbu postupně dohoříval a místo tančících plamenů osvětlovalo místnost jen pár žhnoucích uhlíků, přitulila jsem se k jeho nahýmu hrudníku. Bradu jsem mu zapíchla kamsi ke konci hrudní kosti a s pohledem upřeným do blba přemítala, jak začít o tom, o čem potřebuju, ale nechci.

"Tak mluv," zahučel, aniž by se na mě podíval.

"Cože?" hrála jsem nechápavou, ale zřejmě marně. Taky už jsem si za těch pár měsíců mohla zvyknout, že on, na rozdíl ode mě, až tak nechápavej není.

"Něco tě žere. Už pár dní jseš docela mimo. Pořád se mračíš a dost často nereaguješ, když na tebe mluvím. Tak ven s tím, ať to máme za sebou. A taky ať se nemusíš příště topit v louži, až budeš přemýšlet za chůze."

Jo, takže si všimnul, což je možná dobře, aspoň nemám možnost couvnout. Opustila jsem hřejivý bezpečí jeho blízkosti a zvedla se do sedu. Vedle sebe jsem nahmátla tričko a přetáhla si ho přes hlavu. Bylo jeho, ale to mi bylo fuk. Moje se válelo o kus dál a musela bych se zvedat.

"Nelíbí se mi to, jseš až moc vážná. A dokonce ses kvůli tomu i oblíkla," snažil se vtipkovat a jeho rty v tu chvíli zdobil nepatrnej úsměv. Celý to ale byla jen kamufláž, byl nervózní, co na něj vybalím. Nedivila jsem se, vážně jsem z toho asi dělala větší drama, než bylo nutný, ale nemohla jsem si pomoct, prostě jsem nevěděla, jak začít.

Upřela jsem pohled na svý ruce v klíně. Pravá žmoulala prsty levý ruky a levá zas naopak. Rozhodla jsem se pro přímej řez. Rychle, čistě a bez vytáček. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla oči k Honzovi. "Máš ještě pořád to auto?"

"To auto? Jaký to auto?" nakrčil obočí.

"To auto," špitla jsem, "to, který jsi mi chtěl dát."

"Mám, ale... myslel jsem, že nemáš zájem."

Jo, to já původně taky.

***

Hned druhej den ráno mě vzbudil chrastěním klíčů nad hlavou. A mně se přitom zdál tak hezkej sen. V první chvíli jsem ho chtěla nakopat do zadku. Nebo aspoň proklejt, což vlastně nevím pořádně, co je, ale používá to můj brácha. Pak mi ale došlo, že čím dřív vstanu, tím dřív sednu do tý zpropadený káry a tím dřív to taky budu mít za sebou. Aspoň pro dnešek.

Snídaně proběhla téměř výhradně v tichu. Ne že bychom normálně byli nějak zvlášť užvaněnej páreček, ale tentokrát to bylo ještě patrnější. Já byla docela ve stresu. Ruce se mi třásly, kolena div necvakaly o sebe a žaludek jsem měla scvrklej jak švestku.

Bála jsem se. Bála jsem se tak strašně, že ani nevím, k čemu bych to přirovnala.

"Jestli se na to necítíš, můžeme to nechat na jindy," přikryl Honza mou levou ruku na stole svou pravou a konejšivě stisknul. "Můžem to dneska jenom omrknout a zbytek necháme na příště. Nechci, abys měla pocit, že tě do něčeho tlačím."

"Netlačíš. To bude v pohodě, však já se seberu, nejsem žádná sračka," pronesla jsem a jeho oči, protočený nad mým vybraným názvoslovím, ignorovala. "Dám si panáčka nebo dva, a bude to v cajku."

V tu chvíli pohoršení vyklidilo pole. Přivřel oči a zpod víček mě skenoval vševědoucím pohledem. Nebo spíš nevědoucím

"To byl vtip," přiložila jsem svou pravou ruku na hromadu končetin mezi konvicí s kafem a ošatkou plnou čerstvýho pečiva. "Honzo, prosimtě, snad si nemyslíš, že jsem takovej kretén, abych sedla za volant pod vlivem. Já, se svojí minulostí. Neboj, ještě mi nehráblo, ne definitivně."

A jemu se po mým prohlášení zřetelně ulevilo.

O chvíli později už otevíral vrata stodoly, aby mi mohl ukázat ten zázrak. Včera mi stihl povědět vlastně jen to, že se jedná o Suzuki, model Samurai. Čímž mi vlastně neřekl nic. Auta mi nikdy nebyly úplně cizí, ale taky jsem je nežrala. Tohle mi prostě nic neřeklo.

Stála jsem tam na hranici mezi uvnitř a venku a čekala, jakej pohled se mi naskytne, až z toho sundá plachtu. A v okamžiku, kdy to udělal...

"No ty vole, co to je?" vyprskla jsem a valila bulvy na to lahvově zelený cosi. "Vždyť to je jak teréňák pro panenky."

"Ten výraz, cos měla na mysli," odložil poskládánou plachtu za sebe na ponk a pohladil to prazvláštní vozítko po střeše, že jsem až začala trochu žárlit, "je kompaktní off-road. Nic neobvyklýho nebo směšnýho. Naopak je to fakt praktická záležitost a neuvěřitelnej držák. Jako neříkám, že je to nějakej luxus, ale tenhle kousek," udělal pár kroků směrem ke mně a sjel dlaní po A sloupku, "je z roku devadesát a pořád je ve skvělý formě."

"Z roku devadesát? No ty kráso," vypadlo ze mě částečně udiveně a nemalým dílem i pobaveně. Neměla jsem v plánu nějak vohrnovat nos, nad takovým dárkem, nebo bejt zkrátka nevděčná. Jen mě to zarazilo. "Vždyť je to stejně starý, jako já!"

"Stejně mladý, jsi chtěla říct, že jo?"

"Ne, starý."

"Tak jestli ty se cejtíš stará, co jsem pak já?"

"Geront," odpověděla jsem bez sebemenšího zaváhání a vzápětí vyprskla smíchy. To už si mě ale přitáhl k sobě, a se slovy, že jsem pěkná potvora, se vrhnul na moje rty.

"Takže Suzuki Samurai, kompaktní off-road, říkáš, jo?" ujištovala jsem se po chvíli a pomalým krokem obcházela ten roztomiloučkej teréňáček dokola.

Odpovědí mi bylo souhlasný zamručení.

"Kvetou tomu prahy," vyslovila jsem nahlas svůj poznatek a pokračovala dál v obhlídce.

"Jo, já vím. Původně jsem to chtěl jen zavařit, ale radši tam dám nový, už je mám objednaný."

Překvapeně jsem se podívala jeho směrem. Řekl to s takovou samozřejmostí a já to přitom vůbec nemyslela jako výčitku. Nechtěla jsem mu to omlátit o hlavu. "To ale nemusíš."

"Já vím, ale chci," usmál se na mě skrz dvě vrstvy skla.

"Diesel?" pokračovala jsem ve vyptávání.

"Ne, benzin. Záleží na tom?"

"Ani ne," odvětila jsem popravdě.

"Stejně s tím žádný dálky jezdit nebudeš ne?"

"Ne, to asi nebudu," zamyslela jsem se. "Možná časem, ale i tak. Je to jedno."

Snažila jsem se o lehkej konverzační tón, ale ve skutečnosti jsem měla v krvi tolik adrenalinu, že by to nejspíš zabilo i průměrnýho nosorožce. Došla jsem zpátky k Honzovi a zastavila se s rukou na dveřích. "Můžu?"

"Samozřejmě, je to tvoje."

"A můžeš..." odkašlala jsem si, abych zakryla svoji nervozitu, "můžeš prostě bejt se mnou?"

"Jakože si mám-" zabloudil pohledem k místu spolujezdce a já ani nečekala, až to dopoví. Rovnou jsem přikejvla. "Tak dobře, jasně. To není problém."

Klesla jsem na sedadlo řidiče a jen o pár vteřin později on usednul vedle mě. Několik dlouhejch okamžiků jsem jenom pozorovala svoje roztřesený ruce na volantu. Pak jsem strčila klíč do zapalování a otočila. Věděla jsem, co mám dělat, ale byla jsem tak v háji, že bych sama sebe vyhodila i z autodromu na pouti. Nejdřív jsem zapomněla na ručku, pak mi to dvakrát chcíplo.

Podruhý už jsem se ani nepokoušela znovu nastartovat. Prostě jsem mrdla hlavou na volant a zůstala tak. Do očí se mi tlačily slzy.

Slzy strachu.

Slzy bezmoci a frustrace.

Slzy hanby.

Přesně tohle jsem v to krásný sobotní dopoledne cejtila. Venku bylo pěkně. Vítr se přes noc uklidnil, žluťák svítil, jeden by skoro vyhlížel jaro. A já tam seděla na ošoupaný sedačce v autě, který mi dal chlap, co mě musí mít vážně víc, než jen rád a bulím.

Za poslední tejdny jsem si tak nějak myslela, že se blejská na lepší časy, že jsem se s tím začala srovnávat. Dost možná jsem byla i na nejlepší cestě odpustit sama sobě. Na svý poměry jsem si vlastně plula na obláčku.

A tohle byl návrat do reality. A ten mě srazil na kolena. Z představy, že bych měla někam jet autem, a dokonce snad i řídit, sevřel moje srdce nemilosrdnej strach.

Stres. Děs. Panika.

Jestli jsem při poslední cestě tímhle pekelným vynálezem, při tý čerchovský epizodce, měla ten pravidelně pulzující orgán až v krku, tak teď se o mě jistojistě pokoušel infarkt.

A nejen to. Přišla jsem si hloupá, neschopná, méněcenná a přehnaně hysterická. A určitě bych vymyslela ještě mraky dalších přívlastků, ale z mýho osobního pekla mě vytrhnul Honza.

"Adriano?"

Zareagovala jsem nevrlým zahučením, ale on se jen tak odbýt nenechal, chtěl, abych zvedla hlavu a podívala se na něj. A když jsem to udělala, mozolnatejma palcema něžně setřel slzy na mejch tvářích a vtisknul mi pusu na čelo.

"Jestli se na to necítíš, necháme to na jindy. O nic přeci nejde, nemusíš se tím trápit," ujišťoval mě konejšivým hlasem a palcema přitom dál kroužil po mejch tvářích.

"Nejsem připravená," přiznala jsem bez obalu, "ale to nebudu nikdy. Myslím, že už to nemůžu dál odkládat. Něco mi říká, že za chvíli by z toho byl blok, kterýho bych se už nezbavila. Musím se do toho dostat. Pomalu, krok za krokem. A určitě to bude lepší a lepší." Nevím, jestli jsem se o tom snažila víc přesvědčit jeho, nebo sebe, ale věřila jsem tomu. Potřebovala jsem tomu věřit.

"Tak fajn."

Další pusa, tentokrát na pusu. Rychlá, nevinná a přece tak vypovídající.

"Zvládneš to," usmál se.

A já věděla, že jo. Tam v tý zabordelený stodole, v autě, co brázdí svět bezmála tři dekády, vedle chlapa, kterej se stal naprosto nezbytnou součástí mýho života, jsem věděla, že to prostě bude dobrý.

Možná ne všechno, možná ne hned, ale bude.

Pomalu, plíživě a nenápadně si tenhle chlápek v mým životě získával svoje místo. Stával se pilířem, stával se přístavem. Stával se něčím, co jsem už nedoufala, že najdu.

Jen jsem si to tehdy ještě úplně neuvědomovala.

Moje první jízda po téměř roce nakonec skončila na začátku Trhanova, kde jsem zajela ke kraji a vzápětí obrátila obsah svýho žaludku do trávy za krajnicí.

Ty další už byly lepší. Delší a maličko jistější. Zprvu jsem se vozila jen večer z hospody, když Honza seděl vedle mě. Chudák kvůli mně seděl pokaždý v nádražce jen na malinovce, aby byl připravenej sednout za volant místo mě, kdyby něco.

A pak jsem jednoho dne usoudila, že už to zvládnu sama a vydala se autem i do školy. Ten pocit vítězství nad nepřízní osudu, nad svým strachem a hlavně sama nad sebou, ten byl neskutečně opojnej.

Pořád jsem sice byla nejistá, nervózní a vyjukaná, ale i tak to bylo vítězství.