"Cože jsi?" vystartovala jsem na bráchu, když mi u pozdní novoroční snídaně, na kterou se ty dva ochmelkové skutáleli z kopce dolů k Honzovi, oznámil, že mi málem podpálil chatu. Teda on to samozřejmě takhle neřekl. Prostě mi jen opatrně naznačil, že to tam po včerejšku krapýtek zavání kouřem. Ale ruku na srdce, jakej je v tom rozdíl, že jo...

"Nekoukej se tak na mě ségra, nic se přece nestalo. Jenom budeš teď muset chvíli hodně větrat," udělal na mě rádoby roztomilej kukuč.

"No, a taky vyprat povlečení a záclony, přehozy, ručníky..." dodal k tomu s provinilým výrazem Luky, "a možná trochu vymalovat?"

"Tak jste dementi?! Můžete mi vysvětlit, co jste to tam včera vyváděli?" snažila jsem se dopátrat vývoje událostí, který mě nejspíš málem stály bydlení, přičemž Honza na mě při posledním slově nenápadně syknul a hodil pohledem směrem ke svojí dceři, která seděla u stolu s náma. Ta ale vypadala, že ji nějaký dementi vůbec nevzrušujou. Zakoulela očima a dál se cpala skořicovejma cereáliema. Usoudila jsem, že její slovník bude i bez mýho přičinění patrně bohatší, než by si Honza přál.

"Vždyť říkám, že nic," jal se Páťa odpovědět na moji otázku, zatímco si nevzrušeně mazal rohlík máslem. "Normálně jsem to roztopil a šli jsme spát a za chvíli mě probudil smrad a všude bylo plno kouře. Nějak to holt čoudilo dovnitř. Asi by sis měla pořídit něco bezpečnějšího, příšerko," odložil nůž a zakousnul se do právě připravený snídaně.

A já měla chuť zakousnout jeho. Byl tak v klidu, že bych mu fakt jednu lískla "Jak to mohlo čoudit dovnitř, prosimtě?"

"No copak já vím?"

"A klapky jsi otevřel?"

"Cože?"

"No klapky přece. Přívod vzduchu a tak, aby to mělo tah," vysvětlovala jsem a už v tu chvíli mi bylo jasný, kde se stala chyba. Ten retardovanej lachtan zkrátka škrtnul sirkou a šel od toho. Amatér. Může bejt rád, že se tam oba neudusili. Nejradši bych jim třískla hlavama o sebe.

"Jo, tyhle klapky, tak to jsme jako..." zahuhlal brácha s plnou pusou a lehce vyplašenej střelil očima na svýho kluka, u kterýho zřejmě hledal podporu.

"To jsme jakoby asi nevěděli, no," přispěchal mu ten jeho brejlatej rytíř bez oře na pomoc. Nebo možná spíš přikulhal.

"Jste pitomci!" ulevila jsem si. "Je vám jasný, že jste byli asi takovejhle kousek," naznačila jsem mezi palcem a ukazováčkem zhruba dva centimetry, "od udušení ve spánku? Volové debilní!"

"Tak ale Adriano!" třísknul můj sladkej kudrnáč hrnkem o stůl a probodl mě vyčítavým pohledem. "To nemůžeš aspoň občas mluvit slušně?"

Tentokrát jsem to byla já, kdo protočil oči. Byl s tím fakt otravnej. Od našeho předvčerejšího usmíření v mojí koupelně jsem s ním a Karolínou trávila prakticky veškerej čas, přesto jsem si pořád nemohla zvyknout, že bych si měla dávat pozor na jazyk. "No joo, furt," zadržkovala jsem a zachytila úšklebek nejmladší stolovnice.

Patrik s Lukášem zřejmě ještě vstřebávali moje předchozí slova, protože si vyměňovali nervózní pohledy a vrtěli se na svejch židlích, jako kdyby jim je někdo pod zadkama podpálil.

Nakonec jsem jim oznámila, že dokud nedostanou školení, sami si topit nebudou a debatu jsme tím uzavřeli. Na víc jsem stejně už neměla sílu. Úplně mě touhle eskapádou odrovnali, a to jsem to ještě nebyla zkontrolovat na místě činu.

Před náma byl tradiční novoroční výstup na Čerchov. Teda tradiční pro místňáky, pro mě samozřejmě ne. A už vůbec ne pro ty dva sebevrahy z města.

Za hodinu už jsme byli všichni skoro připravený vyrazit. Honza kontroloval, jestli má všechno a jestli se jeho drahá dceruška opravdu dobře oblíkla, já šťouchala do batohu termosku s kafem a nějaký sušenky. Čaj a obložený chleby už sbalil pán domu a výpravy. Trochu na sílu jsem dovřela zip na báglu, když se rádoby nenuceným hlasem ozval můj princezní brácha: "Hele, co jsem koukal, je to vcelku daleko. To vážně chcete jít celou cestu pěšky? Nechcete se kousek popovézt a vyšlápnout si fakt až ten kopec?" Lukáš souhlasně pokyvoval.

"Tak to ani omylem," smetla jsem ten nápad ze stolu a zapla i přední kapsičku s dokladama a peněženkou. Měla jsem k tomu několik různejch důvodů. Počínaje tím, že jsem se na to fakt těšila a osm kilometrů tam a osm zpátky, to mi nepřišlo jako nijak velký sousto. Taky mi bylo jasný, že to navrhoval proto, že se včera zřídil jako dobytek a furt je mu blbě. A taky tu samozřejmě byla ta věc s mojí nechutí k tomuhle druhu dopravy.

"No já myslel i kvůli Káje, vždyť je to fakt daleko. Ujde to vůbec?" zkoušel to zas na jinou strunu.

"Ujde, je zvyklá. Chodíme tam často," odvětil Honza a mrkl na předmět celý debaty. Ona mu to vrátila a oba pokrčili rameny, čímž Páťovi dokonale rozbili hračky.

"Sorry, bráško, ale neměl ses včera zlejt jako doga. Ale to zvládnete, princezničky," zahrnula jsem do utěšování i jeho kudrnatýho přítele, kterej teď tak trochu dělal, že tam vůbec není, "je to jenom šestnáct kiláčků. Nic hroznýho."

"Možná pro tebe, amazonko," kuňknul Lukáš za Patrikovým ramenem. Věnovala jsem jim oběma pobavenej pohled, ale dál jsem to neřešila. Ani Honza ne.

Ani ne za dvacet minut už jsme se potkali s Michalem. S nadšeným výrazem, narvaným batohem a mapou v ruce na nás čekal na začátku Baarový stezky. Rukou si clonil oči před ostrým sluníčkem. I já jsem za tu chvilku nejednou zalitovala, že jsem si nevzala sluneční brejle.

"Na co máš tu mapu?" vyslovila jsem, co mi vrtalo hlavou. Vždyť jako... cesta je dobře značená turistickejma značkama, navíc ji zná snad každej zdejší, ne? I já tam trefila.

"Tak, pro každej případ," nenechal se rozhodit, "a víte vy vůbec, že letos se jde už jednadvacátej ročník?"

"Jednadvacátej ročník čeho?" zajímal se Luky.

"No přece tradičního novoročního výstupu na Čerchov," zadmul se učitelskej pýchou na cizí peří.

"Nedramatizuj to," houknul na něj Honza za mejma zádama. "Za prvé se neúčastníme toho oficiálního organizovanýho výstupu. Ten se jde z Capartic a navíc byl zahájenej už před hodinou. A za druhé ani jeden z nás tu fakt není po dvacátý."

"Jednadvacátý," opravil ho Michal.

"Tím spíš. A vůbec, pojďte už, vykecávat můžeme cestou," zavelel a celá naše nesourodá skupinka se pohla kupředu.

Jako první šel samozřejmě Michal, kterej zřejmě pasoval sám sebe na vedoucího zájezdu. Páťa s Lukym šli vpředu s ním a očividně z něj tahali ještě další moudra a zajímavosti. My tři šli v druhý lajně. Rozložení sil se ale dost často měnilo. V jednu chvíli se ke mně přitočil Michal, aby mi oznámil, že ohledně toho našeho pátrání to nevypadá dvakrát slavně. Chtěla jsem se ho zeptat, co tím přesně myslí, ale vedle nás se zjevil Lukáš a s nadšeným výrazem vyzvídal, o jakým pátrání mluvíme. Nechtělo se mi to rozebírat, tak jsem ho odbyla s tím, že jsme se o něco vsadili. Michal reagoval zvednutým obočím, ale neřekl nic. Naštěstí. Byl vlastně jedinej, kdo o tom věděl. Ani Honza neměl úplně přesný informace o tom, co a proč spolu pořád řešíme.

Na poslední rozcestí pod vrcholem jsme s Honzou dorazili jako první, čekali na ten zbytek a dopřáli si menší kofeinový občerstvení z mejch zásob. Jako poslední se přiloudali můj brácha s Karolínou. Honza se hned vytasil s kalíškem čaje pro svojí holku a Páťa si vyžádal kafe.

"Počkej, takže tobě bude letos jedenáct?" vykulil brácha oči, zatímco si nalejval z mý termosky, "a kdy přesně? Už čekáš na dopis z Bradavic?"

"No jasně, narozky mám v březnu," usmála se vlasatice, ale vzápětí jí úsměv trochu pohasnul a upřela na něj svoje velký kukadla. "Myslíš, že fakt přijde? Já bych totiž hrozně moc chtěla, aby přišel, ale moc tomu nevěřím."

"No jasně, že jo!" ujištoval ji brášule a chytil ji kolem ramen, přičemž vycmrndnul z kalíšku šplíchanec hnědý tekutiny, "copak jsi mudla?"

"No to teda nejsem!" ohradila se Karolína a našpulila přitom pusu, jako kdyby jí právě častoval tou nejhorší urážkou vůbec.

"Tak vidíš, a moták určitě taky nejsi..."

"To nejsem!"

"Tak se nemáš čeho bát. Přijde, věř mi. Jen si nejsem jistej, jestli ti ho doručí sova," blýsklo se mu v očích a mně bylo jasný, že kuje nějakou kulišárnu. Mě to šílenství okolo Harryho Pottera nikdy moc nebralo, ale brácha byl fakt zapálenej Potterhead, a to i teď, po třicítce. Vlastně spíš možná ještě víc. Vždycky mi to přišlo docela úsměvný a dost jsem si ho kvůli tomu dobírala, ale faktem je, že ten jejich rozhovor byl... asi kouzelnej nebo tak něco. Bylo hezký vidět, že jeden z těch, co jsou pro mě nejdůležitější, si tak hezky rozumí s někým, kdo je zas středobodem Honzovýho vesmíru. I když společným tématem byl svět okolo vyvolenýho brejloňoumy.

Honza stál vedle mě, ruce v kapsách a když jsem zvedla oči k jeho obličeji, zjistila jsem, že se taky dívá na ty dva a pěkně se u toho culí. "Tak to bychom měli, ne?" drcla jsem do něj ramenem, načež odtrhnul pohled od výjevu před sebou a s nechápavým výrazem ho upřel na mě.

"Co máš na mysli?"

"No přece rodinnou seznamovačku," oznámila jsem mu a neubránila se přitom úsměvu. "Ty ses seznámil s mým bráchou a jeho klukem a já s tvojí bejvalkou a dcerou."

"To máš asi pravdu, i když takhle podaný to zní dost netradičně," ušklíbnul se. "Ale co se divím, našel jsem si naprosto šílenou holku, takže..."

"Hej!" nakopla jsem ho s hraným rozhořčením do kotníku, "takže to jako zase hazíš na mě? Copak já můžu za to, žes mi jako první představil svoji ex?"

"Tak to nebylo úplně v mojí režii, to zas musíš uznat. A navíc jsi jako první z mý rodiny poznala tuhle toho učitelíčka, ne?" rozcuchal Michalovi vlasy, jak kdyby mu bylo pět, a schytal jeden podrážděnej pohled.

"To taky nebyla zrovna tvoje zásluha," rejpla jsem si do něj. Slovně i doslova, zaryla jsem mu totiž loket pod žebra. Ale místo toho, aby se naštval, přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal.

Neušlo mi, že slečna dcera se v tu chvíli pěkně zašklebila. Svoji nelibost ale schovala za kalíšek s čajem a víc to nepitvala, proto i já jsem dělala slepou. Nicméně mi došlo, že i když to nedává nijak zvlášť znát, z tátový nový ženský nadšená není. Musela jsem nad tím přemejšlet i tehdy, když už jsme se znovu dali na cestu, abychom zdolali ten poslední kousek, co nás dělil od cíle cesty, jenž ležel 1042 metrů nad mořem.

Vážně mě ten její výraz znepokojoval. Ne snad, že bych ke klidnýmu spánku potřebovala, aby mě všichni v okolí pěti kilometrů milovali, už dávno jsem si zvykla, že jsem spíš ten typ, co ho ostatní nemůžou vystát. Jenže, když tě nemá rádo dítě tvýho partnera, je to průser.

Loudala jsem se tak, že jsem brzo šla sama na konci našeho skromnýho konvoje.

"Děje se něco, ségra?" vybafnul na mě najednou Patrik. Bůh ví, kde se vedle mě vzal, vůbec jsme si ho do tý chvíle nevšimla.

"Ne nic, proč?"

"No já jen, že se celkem dost mračíš..."

"Přemejšlím o tý jeho holce, zdá se mi, že mě nemá ráda," přiznala jsem a šlehla přitom očima k bráchovi. Nejspíš jsem někde ve skrytu duše doufala, že mi moji domněnku vyvrátí a já ji budu moct pustit z hlavy. Ale to se samozřejmě nestalo.

"Ani se nedivím, když o ní mluvíš jako o tý jeho holce," naznačil rukama ve vzduchu uvozovky a věnoval mi mírně káravej pohled. "Možná se bojí, že si ukradneš veškerou tátovu pozornost pro sebe. A taky je v blbým věku. Dej jí trochu prostoru a času, aby si na tebe zvykla."

Nechápavě jsem si ho prohlížela. Kdy tak dospěl? Vždyť ještě dneska ráno z něj vylezlo, že neumí zatopit v kamnech, aniž by se udusil, a teď mě tu poučuje ohledně vztahu s dcerou mýho chlapa? "Kdy se z tebe stal takovej odborník přes děti?"

S úsměvem pokrčil rameny. "Ale houby, jen nejsem mimoň jako ty."

O tom bych se s ním dovedla pekelně dlouho hádat, protože podle mě to byl spíš on, kdo byl z nás dvou mimoň, ale čert to vem.

"Bude to v pohodě, uvidíš. Je to fajn holka, jako její táta," mrknul na mě a kdybych nevěděla, že můj milej bratříček je slušňák a s Lukym je šťastnej, nejspíš bych se obávala nejhoršího. Ale takhle to vyznělo jen tak, jak to Páťa myslel. Honza je podle něj fajn chlap, kterýho bych se měla držet.

"Mimochodem," pronesl ještě po chvíli mlčení, který narušovalo jen křupání sněhu, šustění bund a tlumený rozhovory zbytku skupiny před náma, "nemysli si, že mi nedošlo, proč jsi tak bojovala proti tomu mýmu návrhu."

Sklopila jsem oči a sledovala jenom svoje kanady, skoro jako bych je viděla prvně v životě. Jemu ale nedostatek verbální reakce z mojí strany nikterak nepřekážel.

"Je to pořád stejný?"

Z mojí pusy v odpověď vyšlo jen sotva postřehnutelný jo.

Zhluboka se vedle mě nadechnul a pak všechen vzduch zas s menším povzdechem vypustil ven. Následně mě objal kolem ramen a vedl dlouhej monolog. Teda on to vlastně ani tak úplně monolog nebyl, ale jednoslabičný odpovědi a nevýrazný hučení z toho moc dialog neudělaj, že jo. Mluvil o tom, jak mě chápe, a že vlastně ani moc nečekal, že by se na tom mohlo něco změnit, za těch pár měsíců.

Žlutej zmetek, co nás doteď celkem slušně připaloval, se schoval za osamocenej cumulus. Několik desítek metrů nebylo nutný nic říkat. Mlčení jsem prolomila až já. "Honza mi před časem dal auto. Teda měl to v úmyslu, ale já ho samozřejmě nepřijala."

Patrik vykulil oči. "Dal ti auto?"

"Nešil," uchechtla jsem se, i když to vlastně vůbec nebylo na místě. "Prej jenom nějakou starou kraksnu. Ani nevím jakou. Rovnou jsem ho s tím poslala tam, kde slunce nesvítí, neptala jsem se."

Krátké zadumané hm a zase ticho, tentokrát, ale trvalo jen pár kroků. "A není třeba čas to zkusit?"

"Nevím, možná jo," hlesla jsem. Zas jsem pro jednou děkovala tomu nad náma, vesmíru, nebo jakýkoliv jiný entitě za to, že ho mám. Ne Boha, Páťu.

On prostě věděl.

Věděl jak mi je a taky věděl, co si může dovolit říct, aniž bych měla pocit, že na mě tlačí.

Ale v sentimentu jsem se fakt topit nechtěla. Vymanila jsem se z jeho objetí a popoběhla pár metrů dopředu, načež jsem se na něj otočila a pokračovala v běhu pozadu. "Pojď, doženem je."

Pobaveně zakroutil hlavou a přidal se ke mně. Nasadil dokonce takový tempo, že mě v mžiku předběhl, náskok nenáskok. To jsem si samozřejmě nemohla nechat líbit, takže z toho byl závod.

Po chvíli jsme minuli Michala s Karolínou, který byli očividně, nebo spíš ušislyšně, zabraný do nějaký vážně zajímavý debaty. Jen pár metrů před nima si to po tenký vrstvičce ušlapanýho sněhu štrádovali dva kudrnáči. S jazykem na svý rambo bundě a úsměvem na rtech jsem se zavěsila do toho svýho.

Nečekal to a maličko zavrávoral. "Bože, ty jsi cvok, Adriano," oplatil mi úsměv, "ale víš co? Stejně tě-"

Víc říct nestačil, protože jsem mu zakryla pusu rukou a donutila ho tak zmlknout. Bylo to jen pár dnů, co jsme se i kvůli podobnýmu vyznání poštěkali jak dvě feny, a on to vytáhne znova? O co mu jako jde?

"Klid," zahučel, když se mu povedlo sundat můj improvizovanej roubík, "jen si tě dobírám. Nejsem blbej, neboj."

To se říká kdo ví jestli...

Každopádně nahoru jsme dorazili pohromadě a v dobrý náladě.

Hned, jak jsme stanuli na vrcholku, začal Michal házet hlavou směrem k rozhledně. Přímo pod ní teď totiž postávala velká skupina, asi ten slavnej klub turistů. Mektal něco o tradičním setkání starostů Klenčí a spřátelenýho bavorskýho města něco im Wald a taky se snažil nenápadně ukazovat na kohosi v onom hloučku. Nikoho z nás to ale moc nezajímalo.

Ani mě ne. Rozhlížela jsem se okolo. Nebyla jsem tam prvně, ale stejně mi to vyrazilo dech. Rozhledna, ostatní budovy a taky stromy a zábradlí, to všechno bylo doslova obalený námrazou. Vypadalo to tam jak z pohádky o ledový královně. Všechno se třpytilo, nebe úplně vymetený.

Na chvíli jsem zavřela oči a nastavila tvář slunečním paprskům. Měly překvapivou sílu. Byl to božskej pocit, najednou pro mě neexistovalo nic jinýho, než tohle. Než teď. Snažila jsem se nasát do sebe co nejvíc z tohohle okamžiku.

"Co se tak culíš?" ozval se vedle mě můj přitroublej brácha pobaveným hlasem.

"Nemůžu snad?" odvětila jsem, aniž bych přerušila původní činnost, nebo jen na moment rozlepila víčka.

"Nevnucuj se, to nebylo na tebe," zpražil mě.

To vzbudilo můj zájem. Otevřela jsem oči, chvíli ze samýho sluníčka mžourala, ale stejně jsem rozpoznala nejen Patrika vedle sebe, ale i Honzu. Stál proti mně, v každý ruce dva párky v rohlíku, u nohou dva kouřící kelímky a fakt se culil. "No odpověz, co se culíš?" přidala jsem se k bráchovi.

"No?"

"No nic, jen se mi líbilo, co vidím," pokrčil rameny. Odpověď byla zřejmě adresovaná mý drahý přízni, ale oči ze mě nespustil.

"Jo, to se mi taky líbilo, vypadala tak spokojeně, vid?" zamlaskal brácha, z jeho rohlíku už zbejvaly tak dvě sousta.

"Přesně tak," potvrdil Honza, "bezstarostně a šťastně. Kéž by se tak tvářila častějc."

"Haló, já jsem tady," zvedla jsem ruce nad hlavu a zamávala s nima. Ti dva se začali tlemit, a já nakonec taky. A koutky cukaly i všem ostatním, který porůznu postávali okolo a taky se krmili úlovkama z kiosku.

"To je pro tebe. Tipoval jsem tě spíš na hořčici, tak snad jsem se trefil," natáhnul ke mně Honza ruku plnou jídla.

"Trefil, děkuju. A v těch kelímkách je co?"

"Grog," odvětil s úsměvem a já nemohla jinak, než mu ten úsměv vrátit.

Na tomhle místě prostě něco je. Něco kouzelnýho. Něco, co mi vlejvalo energii do žil a donutilo mě se usmívat. Nebo možná něco bylo v tom kafi, čaji a obloženejch chlebech, těžko říct. Ale ať už to bylo čímkoliv, bylo to zatraceně fajn.

Skoro jsem tam měla pocit, že můj život je vlastně úplně v pohodě a normální.

Že já jsem normální.

Že existuje světlo na konci tunelu, a že ten konec vlastně vůbec není tak daleko.