Od toho sedmadvacátýho, kdy jsem naštvaně vydupala z jeho vymazlený roubenky a nechala ho tam užívat si rodinnou pohodičku, jsme se neviděli.

Ani spolu nemluvili, nepsali si.

Nic.

Byl to čtvrtek a mně se celej ten den scvrknul do grilovanýho kuřete z Čerchovky. Na nic jinýho nebyla energie ani myšlenky. Jen vztek a žrádlo. A k večeru taky chlast.

Další dny byly dost podobný. Vzteklý výlevy střídaly pocity, který jsem snad ani neuměla pojmenovat. Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo vytáhnul z vytopenýho kina na mráz, vrazil mi jednu do držky, pak mi ještě rozdupal kyblík s popcornem a ve finále mě tam nechal ležet na zaflusaným chodníku. Nechápala jsem to.

Svoji zmatenost jsem zajídala sračkama a zapíjela rumem. A krom toho jsem se to všecko snažila i vyběhat, což jsem vzdala hned potom, co mi na ledu ujela noha a já si rozbila hubu. Tentokrát doopravdy, ne metaforicky. Tak jsem se zas vrátila ke kanadám a dlouhejm procházkám.

Sem tam jsem měla nutkání zvednout telefon nebo se zjevit dole pod kopcem na zápraží jeho domu, ale pokaždý jsem se udržela. I když někdy mě to stálo parádního facara.

Podělali jsme to oba, to došlo i mně, ale on teda víc. Rozhodně mnohem víc.

Zatajil mi děcko.

O čem dalším se ještě nezmínil?

Nelíbilo se mi, jak se cejtím. A sralo mě bejt sama. Jenže jsem taky nebyla připravená se mu omluvit.

A nejspíš ani omluvu přijmout.

Když mi v neděli dopoledne zazvonil telefon, málem jsem se přerazila, abych ho zvedla. Doufala jsem, že to bude on. A zároveň, že nebude.

Nebyl.

Na displeji svítilo jméno brejlatýho bráchy chlápka, s kterým jsem chtěla i nechtěla mluvit.

"Hmmm," zahučela jsem do sluchátka s pusou plnou slaninovejch chipsů a zamaštěný ruce si narychlo otírala do kalhot.

"Čau Adri, jak se máš?" zahlaholil veselým tónem. Na můj vkus vážně až moc veselým.

"Úplně nejvíc skvěle," odbyla jsem ho a vůbec si nedělala hlavu s tím, že to nejspíš neznělo ani trochu upřímně. I moje uši asociálního trotla to poznaly. Ale vo co komu, že jo... "Chtěls něco?" prohodila jsem a za mohutnýho šustění znovu dolovala rukou v sáčku. Už tam bylo na dně.

"....ti je?" doneslo se ke mně poté, co jsem vylovila poslední dva chcípáky a hodila si je do chřtánu.

"Promiň, cos říkal? Nebylo ti moc rozumět," kamuflovala jsem svoji neschopnost udržet pozornost přes dvě věty.

"Jo, všiml jsem si, že v tom nějak chrastí, asi blbej signál, kde vlastně jsi?"

"Normálka doma, nevím, co to zas blbne. Hele, tak říkals teda něco?" polkla jsem poslední brambůrek a ještě, že tak, protože co z něj následně vypadlo...

"No, jen že jsem mluvil s Honzou. Vlastně jsem tam včera byl a docela mě překvapilo, žes tam nebyla taky. Říkal, že jste se pohádali a-"

"Zadrž! O tomhle se s tebou odmítám bavit. Vlastně se o tom odmítám bavit obecně, takže nenamáhej svoje vzácný a citlivý kantorský hlasivky, jo?" zarazila jsem ho uprostřed věty.

"Ale-"

"Ne, prostě se na to vyser. Nehodlám o tom mluvit, jasný?!"

"Adri..."

"Potřebovals ještě něco, krom toho, aby ses popásl na mojí ublíženosti?" Jo, tohle nebylo tak úplně fér. To mi bylo jasný už v okamžiku, kdy ty slova opouštěly mojí nevymáchanou chlebárnu. Michal určitě neměl v úmyslu se mi vysmát, sbírat drby, nebo se rochnit v cizím neštěstí, jenže... Jenže já to ze sebe holt nějak dostat musela.

On se sice na chvíli zarazil, ale nijak zvlášť jsem se ho tou svojí poznámkou nejspíš nedotkla, protože hned zas navázal, kde přestal a zněl tak, jako vždycky. Jako rozumnej mírumilovnej chlap, kterým vážně byl. "Dobře, jestli o tom nechceš mluvit, tak to chápu. Už jsem si vcelku zvyknul. Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pohodě, nic víc."

"Jsem v naprostým pořádku, děkuju ti uctivě za optání."

Lež.

"Tak to rád slyším. A kdybys něco-"

"Nepotřebuju nic, díky."

Ještě jsem zabrblala rychlej pozdrav, ale jeho odpověď už zanikla kdesi v éteru, jelikož jsem hovor okamžitě típla. Telefon letěl do polštářů na gauči a já ho ještě hezkejch pár vteřin přinasraně sledovala.

Takže Honza vypráví o naší malý výměně názorů na potkání? A copak asi přesně Michalovi řekl? Jak zněla jeho verze? A Michal mě teď jako lituje? Nebo je spíš na jeho straně a myslí si, že jsem hysterická kráva, co jenom přehání?

Párkrát jsem si odfrkla a rozhlížela se okolo sebe, do čeho, nebo s čím, bych tady tak mohla pořádně fláknout, aby se mi aspoň na chvíli ulevilo. Nakonec mi ale bylo tak nějak všeho líto a tak jsem jenom popadla bundu, do batohu hodila láhev s vodou a pár sušenek, nahodila kanady a vystřelila ven.

Zkrátka jsem cejtila, že menší procházka přírodou by mi mohla prospět. Mrazivě ledovej vzduch, pěkně čerstvej vítr, žlutej zmeťour, co vykukoval nesměle za mrakama, ale stejně měl sílu jak bejk, sníh, křupající pod mejma podrážkama. Vážně to vypadalo slibně. Mohlo to i vyjít. Mohlo mi bejt líp. Mohla jsem si krásně vyčistit hlavu a nemyslet na nic jinýho než na to, jak je venku pěkně.

Ale to bych nesměla bejt debil a nejít vpodstatě stejnou trasu, jako jsme šli začátkem prosince s Honzou.

Kráva blbá, fakt.

Štrádovala jsem si to po silnici k Hanýžce, z Hanýžky přes kamennej můstek na louku a k lesu. Pak na Dobrou Vodu. Místo čistý hlavy jsem pociťovala jen to, jak se čím dál víc šklebím.

Napadlo mě vysrat se na tuhle cestu, a dát se do kopce na druhou stranu, směrem na Draženov, ale vlastně se mi vůbec nechtělo. V duchu jsem si nafackovala a stejně pokračovala dál tak, jako doteď. Jak jsem funěla pořád vpřed napříč vrstevnicema a místy si musela prošlapávat cestu nedotčenou sněhovou peřinou, vztek mě pomalu opouštěl.

A když jsem se pak vyškrábala na Hrádek a stanula tváří v tvář Kozinovi, po nějakým nasrání už nebylo ani památky.

Přejížděla jsem prstama po pískovcovým podstavci, na kterým pan hrdina stojí už přes sto dvacet let. Obešla jsem ho kolem dokola, až jsem se nakonec zastavila před ním, s očima upřenejma kamsi k Domažlicím. V mojí hlavě se míhaly myšlenky jedna za druhou a já neměla ani tucha, jak dlouho jsem tam takhle vykysla. Ale najednou jsem měla mysl celkem jasnou.

Otočila jsem se zase čelem k rozevlatýmu maníkovi v širáku a zaklonila hlavu, abych na něj viděla. "No moc na mě nečum a radši vyblej, co máš na jazyku, kamaráde," vylezlo ze mě současně s mírným povzdechem. Nemluvila jsem zrovna nahlas, ale ani úplně potichu. Kdybych tam nebyla sama, musela bych vypadat jako totální pošuk. To jsem ostatně asi vypadala tak jako tak... "Myslíš si, že jsem pizda, co?"

Kozina kupodivu neodpověděl, ale ani nemusel. Stačil jeho pohled. "Hm, žádná odpověď, taky odpověď," zamumlala jsem s hlavou pořád vyvrácenou, hned na to jsem se ale opřela zády o pískovec a oči zapíchla do svejch bot. Byly jako čuně. "Možná máš recht, ale on se taky nezachoval zrovna dvakrát parádně, to musíš uznat. Nemusíš? Taky pravda, jsi mrtvej, nemusíš nic," nakopla jsem špičkou boty menší kámen, kterej odletěl asi dva metry daleko, kde se zarazil o hroudu sněhu. A zas jsem hodnou chvíli jen civěla do blba. To jen ale nebylo tak úplně na místě. Navenek jsem sice jen civěla, ale uvnitř mý makovice to solidně šrotovalo. Ani jsem neměla ponětí, jak dlouho tam už vlastně oxiduju.

Měla jsem v plánu zůstat ještě dýl, ale po uklouzanejch schodech sem mířil postarší páreček, tak jsem se jala vyklidit pole. "No, tak dík za pokec, Honzo, a zase někdy," rozloučila jsem se s tím tři metry vysokým symbolem hrdosti a rebelie, na schodech se vyhnula dvěma narušitelům a pak mě nohy nechaly stát před hospodou.

Teda restaurací spíš. Zkrátka před místním podnikem, Chodskou chalupou. Na tabuli vedle vchodu měli křídou krasopisně vyvedenou dnešní nabídku a na ní mimojiné kachničku se zelím. V břiše mi zaškrundalo. Bylo už skoro půl třetí a já měla naposled kafe k snídani a pak pytlík chipsů.

Když jsem o nějakou dobu později vylezla zas ven, můj žaludek byl nadmíru spokojenej. A hlava vlastně taky. Ke kachýnce to chtělo pivko, že jo, na spláchnutí. Anebo radši tři. V kedlubně jsem měla příjemně vymeteno a nijak mě nevzrušovala ani skutečnost, že za chvíli padne tma a já to mám domů asi tak hodinu a půl po polích a loukách. A to samozřejmě bez čelovky i telefonu, kterej zůstal ležet kdesi na gauči.

Mávla jsem na Kozinu, kterýmu to bylo úplně jedno, jen si tam dál postával na tom svým pódiu a okázale mě ignoroval. Na hlavu jsem si narazila čepici, co jsem doteď třímala v ruce, a vykročila na cestu zpět, přičemž nohy mě ještě zavedly k Chodymu. Zlehka jsem ho pohladila po čumáku. Bezstarostnost v tu chvíli odfouknul vítr a mně bylo zas jak předtím.

Smutno.

Cesta mi trvala dýl, než byl původní odhad. Ve sněhu se šlape blbě. A když je k tomu hovno vidět, tak ještě hůř. K chajdě jsem se dopajdala báječně unavená, ale zmrzlá na kost, takže moje první myšlenka patřila vaně plný horký vody, což jsem následně i zrealizovala. Zaprasený hadry letěly do kouta s tím, že je vyřeším někdy pozdějc, a já zaplula do vody tak horký, že jsem okamžitě zrudla. Z mý pusy uniklo slastný zamručení. Chvíli jsem si bezmyšlenkovitě pohrávala s obláčkem pěny a pak si prostě jen opřela hlavu o hranu litinový vany, zavřela oči a... A prostě byla.

Myslím, že kdyby se neozvalo bouchání na dveře, nejspíš bych tam vytuhla. "Do prdele, co to zas..." štrachala jsem se z vody a v rychlosti přes sebe natáhla župan. Další rány a tentokrát ještě nejtrpělivější. "No joo, furt!" houkla jsem ne zrovna milým tónem a dveře doslova rozrazila.

Stál tam Honza, zprvu se zdál bejt docela odhodlanej, i když těžko říct k čemu, ale pak mě sjel od mokrý hlavy až k bosejm chodidlům a zrozpačitěl. "Chtěl jsem s tebou mluvit."

"Tak mluv," pobídla jsem ho, "ale já se vracím do vany, nehodlám kvůli tobě přerušovat svojí koupel." Zároveň s posledním slovem jsem udělala čelem vzad a zamířila zpátky do koupelny. Vrznutí veřejí a skřípání prkenný podlahy mi prozradilo, že po pár vteřinách váhání moje podmínky přijal.

Když ostýchavě vkročil do místnosti, mně už z pod pěny koukala zas jen hlava a kolena. Svlíknul si bundu, hodil ji na zem k mejm svrškům a opřel se zády o zeď vedle futer. "Uvědomuješ si, že tohle," kejvnul bradou směrem k mý maličkosti, "je trochu ujetý?"

"Já sama jsem divná, sis ještě nezvyknul?" odbyla jsem ho. "Tak cos mi chtěl?"

Stál tam jak bůh vší ležérnosti. Přerostlý vlasy mu padaly do očí, na sobě svůj oblíbenej vytahanej svetr a sepraný džíny, který od díry na koleni dělilo jen pár nitek. Ruce vražený do kapes. Bylo vidět, že není ve svý kůži, že ho něco žere. Na jednu stranu jsem nepochybovala, že ty vrásky navíc, mu přidělala naše hádka a následnej rádiovej klid. Na tu druhou mi to ode mně přišlo jako do nebe volající domejšlivost.

"Mrzí mě to. To jsem ti chtěl."

Vykulila jsem oči a kulila je dál, protože zdaleka neskončil.

"Neměl jsem v úmyslu ti Káju zatajit. Prostě jsem jen nevěděl, jak ti to říct. A taky jsem se bál, jak zareaguješ. Každopádně takhle to být nemělo a mě to vážně mrzí. Omlouvám se. I za to předtím. Nechci na tebe tlačit," skončil svůj proslov a upíral ke mně oči. Čekal, co já na to.

"Omluva přijata," zahlásila jsem. "Taky jsem se asi nezachovala úplně košer. I Honza to říkal. Teda ten vlastně neříkal nic, ale-"

"Honza?" přerušil moje blábolení znepokojeným dotazem. "Jakej Honza?"

"Tvůj jmenovec, přece. Kozina. Dneska jsem za ním byla."

"Cože?" Evidentně se v mejch myšlenkovejch pochodech ztrácel. Nedivila jsem se mu. Byla jsem unavená a připitá.

"Potřebovala jsem si trochu vyčistit hlavu a tak jsem se šla projít. No a nějakým záhadným způsobem jsem se ocitla na Hrádku. Pokecali jsme s Kozinou. Prostě promiň. Zachovala jsem se jako hysterka. A já obvykle nejsem hysterka. Jsem všechno možný, blbá kráva, drzej ksicht, buranka..." moji parodii na omluvu si ale celou nevyposlech, neboť se najednou odlepil od stěny a zamířil ke mně, načež se nade mnou sklonil a vlepil mi parádní pusu. Tak parádní, že jsem se neudržela a stáhla ho k sobě do vany.

Nakonec vlastně nebylo tak děsivě těžký vykoktat jednu blbou omluvu, ani si ji vyposlechnout.

A to usmiřování taky nebylo vůbec marný.