Rybí polívka byla stejně hnusná, jako si ji pamatuju z posledních Vánoc, co jsem s našima trávila. Kapr se salátem byl taky stejnej, jako vždycky, ušel. Dárky jsme si rozdali v mrazivým tichu, jelikož táta měl zas u večeře potřebu otravovat se starostma o mojí budoucnost. Nechápu, že k těmhle debatám využívá prakticky jenom dobu, kdy sedíme u stolu. Fakt pošahanej zvyk. I když u štědrovečerní tabule to má jistej smysl. Od tý se přece nesmí odcházet, že jo, protože tradice.

Každopádně to celý proběhlo zhruba tak, jak jsem předpokládala. A upřímný úsměvy, pohodu nebo neskonalý rodinný štěstí byste v tom hledali marně. V půl desátý už jsme se s bráchou pakovali pryč. Domů jsme ale hned nešli, protože nás popadla chuť se trochu vodvázat a štědrovečerní vožíračka? To vypadalo jako bezchybnej plán. Teda aspoň do chvíle, kdy si Páťa vzpomněl, že jde druhej den se svým klukem na oběd. K jeho rodičům. Poprvé.

"Ty vole, Lukáš mě zabije! Ne, já se zabiju sám, jak mi to mohlo vypadnout?" lamentoval s hlavou v dlaních a div si u toho nevyrval vlasy.

"Neblbni," snažila jsem se ho uklidnit, "vždyť se nic neděje, měl jsi sotva tři piva a pár panďuláků. Máš snad pocit, že bys byl na sračky?"

"To nemám, ale-"

"Žádný ale není. Prostě se teď zvednem a projdem se domů. Dáš si sprchu, půjdeš hnedka spát a ráno budeš v pohodě, neboj." Faktem bylo, že už byl opravdu docela připitej. Já ostatně taky, ale pořád žádný drama.

Zaplatila jsem naši útratu a vypadli jsme z putyky do tmy, k bráchově bytu. Bylo to dost surreálný. Všude byl klid, potkali jsme jen pár osamělejch chodců, co šli nejspíš z nadílky, nebo na půlnoční. V oknech, který jsme míjeli, blikaly barevný světýlka. Silnice prázdný. A do toho všeho klidu a míru jsme se tam potáceli my dva. Dva vožralové s dárkovejma taškama v rukách.

Peruánskej indián a Rambo. Cool dvojka, fakt že jo. Hlavně když Rambo měří s bídou metr šedesát a napůl vláčí o víc jak hlavu většího čahouna.

Bráchova sousedka, babča s pejskem, co jsme ji potkali ve vchodě, na nás taky koukala dost divně. Zřejmě i jí jsme přišli jako pěkně divnej úkaz. Držela si od nás odstup, jorkšíra v růžovým oblečku si tiskla k prsoum a mumlala si pod vousy něco o tom, jak je ta dnešní mládež hrozná.

Neměla jsem moc prostoru na to nějak reagovat, protože jsem se právě snažila vmanévrovat bráchu do výtahu. A stejně tak jsem ho o chvíli pozdějc vmanévrovala i do koupelny. Do ložnice už zapadnul sám.

On usnul prakticky hned, podle děsivejch zvuků, který se ozývaly z jeho ložnice. Já takový štěstí neměla. Vadilo mi světlo pouličních lamp, ruch z ulice a tak nějak všechno vlastně. Asi už jsem byla zhejčkaná životem v tý svý poustevně. A Honzův barák je vlastně taky napůl samota. Usnout jsem musela až někdy kolem čtvrtý, protože když jsem šla naposledy na záchod, na mikrovlnce svítilo tři čtyřicet dva.

A o klidným spánku by se taky mluvit nedalo. Mý sny byly plný všech mejch policajtskejch kolegů, bouraček, krve, hádek a zoufalství. Žádnej z těch snů nebyl tak hroznej, aby mě probudil, ale osvěžující to taky nebylo.

U snídaně jsme museli vypadat jak dva exhumovaný nebožtíci. Jemu bylo přece jen trochu blbě, jelikož evidentně nebyl tak trénovanej, jako já. A já byla prostě nevychrápaná.

Zatoužila jsem jít se proběhnout, ale tenhle nápad ztroskotal hned vzápětí. S oblečením by až takovej problém nebyl, ale s botama jo. Patrik má podstatně větší haksny, než já. A přijela jsem v kanadách. Smůlec.

Po jídle a kafi se bráchovi udělalo líp a postupem času začal nabejvat svojí normální barvu. Chvíli před polednem ho vyzvednul Lukáš a společně zmizeli.

Byt byl můj a já najednou nevěděla, co dělat. Po chvíli přemejšlení jsem vyrazila ven. Aspoň na procházku, když už to s běháním nevyšlo. Ani procházka ale nevyšla dvakrát nejlíp. Neurčila jsem si ani cestu ani cíl. Jen jsem šla. Nohy mě vedly tak nějak automaticky, až jsem zjistila, že stojím před barákem, kde bydlel Šimon. Radši jsem se tam moc nezdržovala, práskla do koní a zamířila jinam. Jenže tentokrát mě vítr zavál ke křižovatce. Tý křižovatce. Vlastně jsem ani nešla úplně okolo. Dobře, ve skutečnosti jsem byla poblíž a když mi to došlo, zašla jsem tam naprosto úmyslně. Ani nevím proč, ale něco mě tam táhlo.

Nebyl skoro žádnej provoz, dokonce i semafory byly vypnutý. Stála jsem tam, opírala se o červenobílý zábradlí, jakejch je všude okolo silnic plno, a upírala oči na jedno konkrétní místo na asfaltu. Na místo, kde se to všechno podělalo.

"Slečno, jste v pořádku?" ozvalo se vedle mě.

Narovnala jsem se a koukla tím směrem. Stál tam starší kulatej pán s kšiltovkou na hlavě a voříškem na vodítku. "Nepotřebujete pomoc?"

Zavrtěla jsem hlavou a setřela si z tváře pár zbloudilejch slz. "Jsem v pohodě, děkuju." Pokusila jsem se ještě přidat něco jako úsměv, aby byla moje odpověď věrohodnější, ale nejspíš jsem pána moc nepřesvědčila. Přesto pokrčil rameny, zatahal za vodítko a pokračoval dál.

A já taky, jen opačným směrem. Procházení už bylo dost. Jenže cesta zpátky do Páťovýho kutlochu vedla okolo nemocnice. Jak jinak. A na tu jsem taky neměla zrovna sluncem zalitý vzpomínky.

Sečteno a podtrženo, po hodině pobytu na čerstvým vzduchu jsem dokázala sama sebe dostat do stavu totální depky, sebelítosti a vzteku. Nafackovala bych si, protože to byla fakt jenom moje vina. Kdybych nebyla kráva a šla na opačnou stranu... No, pozdě.

Chvíli jsem se snažila dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo. Brácha se určitě nezdrží dlouho. Dám si kafe, něco sním a bude dobře, určitě. Chtěla jsem tomu věřit.

Ale nebylo to tak. Zbytek kafe jsem vylila do dřezu, protože mi prostě nechutnalo. Při pohledu do lednice žaludek zaprotestoval a dal vědět, že rozhodně nic přijímat nehodlá.

Bylo mi jasný, co potřebuju. A tak jsem si sbalila věci a čekala, až se brácha vrátí. Další útěk bez rozloučení jsem nechtěla riskovat. Nechtěla jsem ho naštvat ani zklamat. Dost na tom, že zas zdrhám dřív, než bylo původně v plánu.

Přišel kolem třetí a místo vysvětlování zakopnul v předsíni o můj bágl.

"Vážně?" vydechl to jediný slovo plný bolesti, obav a rozčarování. To všechno se mu i zračilo v očích, který na mě upíral.

"Musím bráško, volal mi Venca, potřebuje mě večer v práci," zalhala jsem. Ani jsem nevěděla přesně proč, snad abych se vyhnula sáhodlouhýmu vysvětlování a přemlouvání. Abych se mohla vymluvit na čas a okamžitě vystřelit pryč. Jo, možná proto.

"Ach jo, tak mi dej vědět, až dorazíš, jo?" věnoval mi posmutnělej úsměv. "Jo a Silvestr platí, Lukášovi se ten nápad taky moc líbil, takže s náma můžeš počítat. A doufám, že
mě taky seznamíš s tím svým Honzou."

"Tak super, budu se těšit," vyskočila jsem z křesla a protáhla se okolo něj, abych se mohla v předsíni oblíknout a obout. Pak jsem nahodila na záda batoh a líbla bráchu na tvář. "Ale už musím běžet, pa."

Opětoval mi pozdrav a znovu připomněl, že se mám ozvat. Starostlivej starší brácha.

Měla jsem vcelku štígro, na vlak jsem si počkala jenom půl hodiny. A další štígro spočívalo v tom, že z oken bráchova bytu nebylo na nádraží vidět. Ještě, že tak, asi by se mi blbě vysvětlovalo, proč jsem tak vypálila a pak tu seděla jak švestka. Jo a příjemný bylo i to, že takhle ve svátek moc lidí necestovalo, vlaky byly prakticky prázdný a všechny jely na čas. U společnosti ČD, neboli čekej dlouho, docela kuriozitka.

Když jsem po sedmý hodině vylezla z vlaku na prázdným nádraží v Domažlicích, brutálně mi zakručelo v žaludku. A po chvíli znova a pak ještě jednou. Dostala jsem ukrutnej hlad a navíc chuť na nějakou totální prasárnu. A moje lednička stejně zela prázdnotou a měla určitě ještě větší hlad, jak já.

Vykašlala jsem se na vlak k domovu a vydala se směrem k náměstí. Cestou jsem narazila na krčmu u Meluzíny, kde jsme byli před Vánocema s Honzou. Svítilo se a tak jsem vzala za kliku a vlezla dovnitř.

O dvě hodiny, jedno pečený koleno a tři plzínky později jsem se zas vyhrabala ven. Nadechla jsem se mrazivýho vzduchu a nazpět vydechla obláček páry. Neměla jsem ani tucha, v kolik mi jede další spoj, a jestli vůbec nějakej, a tak jsem z batohu vylovila mobil. V tu chvíli mi taky došlo, že bych asi mohla dát vědět bráchovi, že jsem v pohodě. Ale mobil se se mnou rozloučil několikerým bliknutím červený diody, dlouze zavibroval a šlus.

Vyložila jsem si to jako znamení, že se mám na nějakej čas a pospíchání vybodnout. Z krabičky camelek, kterou jsem pořídila v trafice na nádraží, jsem vyndala jedno cígo, zapálila a labužnicky potáhla.

Historickým centrem města, vlastně i jeho širším okolím, jsem bezcílně bloumala bezmála další dvě hodiny. Pak se do mě dala zima a přestalo mě to bavit. Vyrazila jsem na nádraží, ale k mý smůle vlak před chvílí odjel. Dřepela jsem tam a postávala sakra dlouho. Z kouzelný krabičky padlo dalších pět kousků, protože jsem prostě neměla co jinýho dělat.

Když jsem se celá zmrzlá a unavená šplhala do kopce k chajdě, světélkující ručičky mejch hodinek fofrem mířily k jedný hodině po půlnoci. Napadlo mě zajít za Honzou, ale nečekal mě, určitě už spal a já ho nechtěla budit. Však zejtra je taky den.

Tak jsem šlapala a šlapala. A najednou mě výjev před mejma očima donutil zastavit.

Svítilo se. V mým domku se svítilo a z komína stoupal kouř. Hrklo ve mně a na okamžik se znovu ozvala ta myšlenka vetřít se k Honzovi. Teplá postel a bezpečná náruč, to znělo rozhodně líp, než neznámej a nevítanej návštěvník s bůhví jakejma úmyslama.

Pak jsem si v duchu nafackovala a vykročila znovu do tmy. Sice nevím, kdo tam je, ale vymejšlet hned katastrofický scénáře o násilnících, zlodějích a uprchlejch trestancích, to se mi moc nepodobalo. A navíc, Klenčí už si svejch patnáct minut slávy s uprchlíkem užilo.

V devadesátým šestým, s Láďou Winkelbauerem.

Na příjezdový cestě trůnila bráchova audina. Vůbec mi nelezlo na mozek, co tu dělá. Muselo se něco stát. Vyběhla jsem schody a vrazila dovnitř. "Co tu-"

Co jsem tam našla, to mi vzalo z pusy všecky slova. Na gauči seděl Patrik, proti němu v křesle Honza. Oba s rukama v klíně a hlavama sklopenejma. Jak mě viděli, jako na povel vyskočili na nohy. Vypadali fakt divně. Vážně se muselo něco stát. "Tak co se tu děje? To jste si tu udělali nějakej kongres, nebo co?"

"Co se děje?" vyštěknul po mě brácha a rázoval si to po malý místnosti sem a tam. "To myslíš vážně?"

Honza to jenom pozoroval. Stál s rukama založenejma na hrudníku a mračil se.

"Jo, očividně to myslím vážně," rozhodila jsem rukama. "Viděli jsme se před pár hodinama a najednou jsi tady, u mě doma a křičíš na mě, takže sorry, že se tak blbě ptám!"

"Ty se mi fakt jenom zdáš. Víš jakej jsem měl strach? Odešla jsi ve tři hodiny, ve tři! Čekal jsem, až dáš vědět, žes dorazila. A nic. Sedm, nic. Osm, nic. Telefon nejdřív nebereš a pak je nedostupnej. V hospodě nikdo neví, že bys tam dneska měla vůbec bejt. Tak jsem sednul do auta a jel jsem. A víš proč? Protože jsem byl podělanej strachy, že se ti něco stalo, nebo že..."

"Jo, no..." ošila jsem se a uhnula pohledem kamsi do hajzlu. "Tu práci jsem si vymyslela. Prostě jsem potřebovala vypadnout pryč, domů."

"No fajn. Sere mě, že mi musíš kecat, ale beru to. Ale kdes byla? A proč proboha nezvedáš telefon?" vyslýchal mě dál. Vztek se z jeho hlasu pomalu vytrácel. S posledníma slovama už ho opustil úplně a místo toho mě šel obejmout. Honza za jeho zádama se naproti tomu tvářil čím dál hůř.

"Tak povídej," pustil mě z objetí a pobídkou na sebe upoutal mojí pozornost. Nezbylo mi, než nechat Honzu Honzou a spustit.

"Měla jsem hlad, zašla jsem si v Domažlicích na jídlo a trochu jsem se prošla."

"Neříkej, žes zase šla z Domažlic pěšky?!" ozval se poprvé i ten můj kudrnáč a popošel pár kroků k nám.

"Ne, prošla jsem se v Domažlicích." Evidentně se mu trochu ulevilo, ale ne moc. "A telefon mám vybitej," obrátila jsem se zas k Patrikovi.

"Já tě jednou zabiju, fakt," hlesnul a sesunul se zpátky na pohovku.

"Promiň, tohle jsem fakt nechtěla, ale bát se o mě nemusíš," snažila jsem se ho uklidnit. Na jednu stranu jsem ho chápala. Nevěděl, co se mnou je a měl prostě strach. Na tu druhou mi ale jeho reakce přece jen přišla trochu přehnaná. Bylo to svým způsobem milý, ale přehnaný.

"Právě, že musím. A ty moc dobře víš proč," vytáhl na mě tu skoro rok starou záležitost s pokusem o sebevraždu.

"Ne, nemusíš," trvala jsem si na svým. "A už se o tom odmítám bavit."

Došlo mi, že tam pořád stojím tak, jak jsem přišla. Oblečená, obutá a s batohem na zádech. První letěl na zem bágl, bunda ho hned následovala. "A ty tu vlastně děláš co?" střelila jsem pohledem po druhým účastníkovi setkání přátel paranoidních konspirací, zatímco jsem si rozvazovala tkaničky na kanadách. Brácha zatím vstal a šel si natočit vodu. Snad aby nám jako poskytnul trochu soukromí, aspoň na oko, v tom pidiprostoru. Ale periferním pohledem jsem viděla, jak se opírá o linku čelem k nám. Nejspíš nás pozoroval.

"Já?" podivil se.

"Jo, ty," přitakala jsem a konečně odkopla boty stranou. "Měla jsem se přece vracet až zejtra. Teda jakože dneska, ale v nějakou normálnější hodinu..."

"Viděl jsem tu světlo, myslel jsem, že ses vrátila dřív," pokrčil rameny. "Šel jsem za tebou, chybělas mi. Ale místo tebe jsem tu našel jen tuhle toho..." hodil bradou směrem k lince.

Jo, to dávalo smysl. Překonala jsem vzdálenost, která nás dělila a zastavila se těsně před ním. Ukazováčkem na pravý ruce jsem bezmyšlenkovitě přejížděla po vzorku na jeho svetru. "Taky jsi mi chyběl a... a počkej! Tuhle toho?" přeskočila jsem pohledem z jednoho na druhýho. Najednou mi ten jeho zamračenej pohled a zlověstný mlčení začli dávat dokonalej smysl. Teda aspoň jsem si to myslela

"Chceš mi říct," obořila jsem se na Patrika, kterej s plnou sklenicí právě procházel okolo nás zpátky ke gauči, "žes mu za celou dobu nic neřekl?"

"A co máš přesně na mysli?" ušklíbl se.

"Ty víš moc dobře, co mám na mysli!" praštila jsem ho dlaní do ramene, až se mírně zapotácel a polil se vodou.

"Ale no taaak, to snad nebylo nutný, ne? A nečerti se hned. Prostě mi to v tom strachu asi nějak vypadlo, no..." snažil se to okecat.

"Debile!" ulevila jsem si ještě naposledy směrem k bráchovi. Ten se uchechtnul a zapadnul do prosezenýho gauče, přičemž nohy si odložil na stolek. Já přesunula pozornost zpět k Honzovi. "Asi bych ti měla něco objasnit," stoupla jsem si znovu před něj a dlouze se mu zadívala do těch jeho modrejch očí. Jo, modrejch! Měl je modrý. "Tuhle ten pitomec," ukázala jsem rukou na svýho praštěnýho sourozence, "je můj brácha, Patrik."

"Já vím," usmál se na mě, "už jsme si to vyjasnili."

Tak proč potom ten jeho divnej výraz? A proč se brácha nebránil, když jsem ho nařkla, že nechával Honzu v bludu?

Otočila jsem se na něj a on se culil jak měsíček na hnoji a ještě mi koketně zamával. Tělem mi projelo silný nutkání něco po něm hodit, aspoň pěkně nevlídný slovo, ale nestihla jsem to. Honza vzal můj obličej do dlaní, jemným tlakem mě donutil podívat se na něj a pak mě krátce políbil. "Děkuju."

"Za co?" vykulila jsem oči.

"Žes měla potřebu mi to vysvětlit."