Stanice Kladno - město. Jen omšelá, grafiti ozdobená kostka a jednokolejná trať. Nic víc. Zato ale prakticky v centru. Nemocnice přes ulici, a na polochcíplou hlavní třídu coby kamenem dohodil. Ani jedno pro mě teď nemělo žádnej význam. Já tam jen čekala na bráchu.

Bylo čtyřiadvacátýho prosince a my se měli vydat k našim, abychom oslavili svátky jako rodina.

Rodina. Vtipný, vážně.

Jaká my jsme rodina? Rodiče v mejch očích rodinu netvořili. Ne ti moji. Tady prostě platí, že příbuzný si nevybíráš. Oni to s největší pravděpodobností viděli stejně, jen z druhý strany barikády. Ano, barikády. Protože přesně o to mezi náma jde. O válku. Někdy sakra hlučnou, jindy tichou, ale pořád válku. Pokud jde o mě, tou opravdovou rodinou mi byl už dost dlouho jen brácha.

A ten měl už deset minut zpoždění. Docela výkon na to, že z baráku to má na nádraží asi tři minuty. Pět, když nebude přebíhat koleje a přejde po mostě nad nima, jako vzornej občan.

Letmej pohled na hodinky. Dvanáct minut.

Dala se do mě pěkná kosa, takže jsem zahájila strategický přecházení sem a tam před nádražní budovou.

Poprvý tam a zpět.

Podruhý.

Když jsem se potřetí otočila prapůvodním směrem, už si to přes koleje šinul splašenej týpek v nemožný čepici s pletenejma copánkama. Vzápětí se vyšplhal na perón a zamířil ke mně.

Patnáct minut.

"No to je dost, brácha! Tomuhle jako říkáš dochvilnost?" vyšlápla jsem si na něj, ale nebyla jsem doopravdy naštvaná. Spíš to mělo bejt jenom takový malý sesterský pošťouchnutí. "Trčím tu už patnáct minut."

"Bla bla, to říká ta pravá. Tys neprišla včas snad nikdy," vypláznul na mě jazyk a pěkně se u toho zašklebil. Jo, velmi dospělé.

"Právě, takže aspoň jeden z nás by to měl ovládat, ne? Aby se to vyvážilo. Znáš to jin a jang, černá a bílá, prostě rovnováha ve vesmíru," plácala jsem, co mi přišlo na jazyk a rty se mi samovolně kroutily do něčeho, co byl nejspíš úsměv.

"Kecy v kleci," usadil mě můj drahej brášule, "a vůbec, taky jsi mi mohla jít naproti, a ne tu stát jak tvrdý ý."

"Jo jasně. A došla bych až k baráku, pokecala se sousedama, vyšlápla si těch pár pater hezky po svejch a nakonec bych si ještě stihla vypít kafe a doběhnout zpátky sem, za tu dobu."

"Tak promiň, zapomněl jsem hlídat čas," vykouzlil jeden ze svejch odzbrojujících úsměvů, díky kterejm mu ve škole prošel skoro každej průser, a rozpřáhnul ruce. "Pojď sem."

A já šla.

Zabořila jsem obličej do jeho bundy a nechala se obejmout. Na oplátku jsem i já objala jeho. Ten směšnej copánek z čepice mě lochtal na tváři, ale kupodivu mi to bylo celkem fuk. Hlavní bylo, že je zase tu. Teda, že já jsem tu. Prostě zase spolu. Chyběl mi. Fakt kurva hodně. A doteď mi to ani moc nedošlo.

"No ne, snad se ti nestejskalo, Adri," dobíral si mě, když doba našeho objímání dosáhla zřejmě až Guinessovskejch rozměrů.

"Ani omylem," odšťouchla jsem se vzápětí od jeho hrudi. "Kdes vzal tu příšerně strašnou věc?"

"Co máš na mysli?"

"Co asi," zatahala jsem za malou bambulku na bráchově temeni, "tohle přece."

"Tak to prr," pohladil láskyplně ten kousavej kus hadru na svý hlavě, "čepičku mi nehaň. Kupovali jsme jí s Lukym, on má taky jednu."

"Tak soráč, ale stejně je hrozná," pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem ještě dodat, že vypadá jak indián z Peru, ale zaprvé jsem do něj nechtěla zbytečně rejt a za druhý nad náma právě zarachotil reprák a spustilo se hlášení, takže bych se namáhala zbytečně. Neslyšel by mě.

"Tak co, jseš připravená?" ozval se, když reprák utichl, nasadil k tomu vážnej výraz a hodil hlavou směrem, kterým se za chvíli vydáme. Směrem k našim.

Zbytečnej dotaz. Jak bych mohla bejt připravená? Už teď je mi jasný, že se to zas nějak posere. Máma se ze mě bude snažit dělat dámu, což nejsem a nebudu. A táta? Ten ještě přihodí něco milýho o perspektivním zaměstnání, prestiži a další kydy. A mně bouchnou saze. Víc doma než tam, jsem si připadala tady na špinavým nádraží v Páťově náruči. "Nikdy."

"Já vím, ale budeš-"

"Ale jo," přerušila jsem ho, "jo, budu se snažit bejt hodná, způsobná, nebudu zbytečně držkovat a pro jistotu ani dejchat. Spokojenej?"

"To se uvidí," drcnul do mě loktem, "tak už pojď, na oběd to máme jen tak tak."

Ten oběd bych klidně voželela. Nedovedu si představit, že spolu vydržíme všichni až do večera, aniž by někdo přišel k úrazu, nebo někdo někoho poslal do prdele. Ale máma si to tak přála, takže budiž. Je to na její triko. A bráchovi, kterej zas bude mezi náma a bude celou dobu svědomitě hasit požáry a zmírňovat tření, tomu večer určitě bouchne hlava.

Vlastně bych beze všeho, a dokonce snad i s radostí, voželela celý ty blbý Vánoce. Několik posledních let jsem to tak dokonce praktikovala. Dobrovolně jsem si nechala na Štědrej večer napsat službu. A i na další dny, když bylo potřeba. Někdo tam stejně musel bejt a já byla bezdětná, bezchlapná a totální Grinch, takže ideální volba.

Jenže s tím mám teď utrum.

Čekaj mě naši, houbovej kuba, ze kterýho budu nafouklá ještě na Velikonoce, rybí polívka, kterou z duše nesnáším, a dokola hrající cédéčko s těma nejutahanějšíma koledama, co existujou. Haleluja!

"Tak povídej, jak se máš, sestřičko," vytrhl mě Páťa z rozjímání nad mým trpkým osudem. "Co je novýho?"

"Novýho od kdy? Od minulýho tejdne, kdy jsme spolu mluvili naposled?"

"Třeba," přitakal a rádoby elegantním skokem se vyhnul setkání svý podrážky s psím lejnem rozmáznutým po chodníku.

Zakroutila jsem hlavou nad tím manévrem. Mohl ho klidně jen překročit, udělat krok stranou, nebo tak něco, ale Páťa ne, ten musí skákat. To asi ta nespoutanost umělecký duše, nebo co.

"Novýho vlastně asi nic. Znáš to, ráno vstáváš, večer si jdeš lehnout. Nuda, šeď, nuda, šeď a pak pro změnu dva šedivý dny vedle sebe," odrecitovala jsem s očima zarytejma do popraskanejch kostek na chodníku. Můj život teď takovej prostě byl, nebylo co vyprávět.

"Divný," prohlásil vedle me zadumaným tónem.

"Co?"

"No tohle. To jak teď žiješ. Rutina, stereotypní práce, pevná pracovní doba a tak. Taková jsi nikdy nebyla. Nechtělas takovej život, děsilo tě to."

Periferním pohledem jsem zaregistrovala, že na mě kouká, tak jsem zvedla oči od chodníku a zadívala se do těch jeho oříšků. "Já vím, bráško, ale asi už bylo na čase dospět."

"Počkej!" vyhrknul, vykulil oči a zastavil se na místě. Následně mi přiložil studenou dlaň na čelo. "Jsi v pořádku? Nemáš třeba horečku? Nenahradil tě někdo špatnou mimozemskou kopií? Nebyla jsi teď někdy ve Stepfordu?"

"Jsi blbej," shodila jsem ze svýho čela jeho ruku. "Nedělej si ze mě prdel. Prostě to tak je, no."

Trval na tom, že mu o tom budu muset povědět víc, ale já neměla co, tak jsem po chvíli dohadování odvedla řeč jinam. "Co Luky? Jak se má?"

Bráchův výraz najednou znatelně zněžněl. Prej, že se má dobře. "Ve skutečnosti jsme přemejšleli, že se sestěhujem..."

"Ne!"

"Co ne?"

"No, kde budu přespávat? Co naše pařící dýchánky a tak?" zhrozila jsem se napůl žertem.

"Jen se nedělej, kolikrát jsi tady za poslední dobu byla, co? A vůbec, na tomhle se stejně nic nezmění, ať budu bydlet kdekoliv a s kýmkoliv," ujišťoval mě. "Víš to, že jo?"

Místo odpovědi jsem do něj drcla ramenem.

Barák rodičů už jsme měli na dohled. Atmosféra zhoustla. Aspoň podle mě teda určitě. Brácha byl ve vztahu k rodičům vždycky opatrnější, ne tak radikální a nikdy tolik nedržkoval. A to měl pádnější důvody, jak já. Možná, že on tu změnu nálady přece jenom tolik nepociťoval.

"Máte s Lukášem plány na Silvestra?"

"Nic konkrétního, proč?" otočil se na mě s rukou na zvonku.

"Jen mě napadlo, jestli nechcete přijet. Oslavili bychom Silvestra spolu, v zasypaným zapadákově. Krajinky, hladinky, dřevo v krbu a tak. Co myslíš?" kousla jsem se do rtu. Byl to momentální nápad a vůbec jsem neměla páru, jestli dobrej.

"Zní to skvěle, já bych byl pro," usmál se na mě, "ale ještě to proberu s Lukym."

Svoje fajn už jsem vyslovit nestihla. Za brankou se zjevil táta. Objímání neproběhlo, na to nikdy moc nebyl. Po sérii více a méně rozpačitejch pohledů a pozdravů nám pokynul, ať jdem dovnitř.

Až do předsíně se linula vůně česneku a majoránky a z kuchyně vyplula máma. Namalovaná a načesaná jak do opery, slavnostní halenku schovanou za květovanou zástěrou. "Jdete pozdě," sprdla nás hned na úvod, "běžte si rovnou umýt ruce a ke stolu."

Učitelka prostě.

Oběd probíhal vcelku klidně. Dali jsme si vývar, pak tradičního kubu. Konverzovali o všem a o ničem. Hlavně o bezpečnejch tématech. Jaká je zima tady a tam, jak dlouho se hodlám zdržet, komu se co povedlo v práci a tak. Do tý poslední diskuze jsem neměla čím přispět. Že zvládám kompletní úklid svýho rajónu o patnáct minut dřív, než na začátku, nebo kolik jsem schopná vodnýst plnejch půllitrů, to by asi nikoho nevoslnilo. Tiše jsem vyškrabovala ze svýho talíře zbytek krup a dělala, že poslouchám.

Kopanec do holeně pod stolem.

Překvapeně jsem sykla bolestí a otočila se na bráchu, odkud to jedině mohlo přijít. Nemyslím, že by do mě čutnul někdo z těch dvou ředitelů.

"Tak vnímáš mě?" ozvalo se najednou naproti mně z tátovýho místa a mně bylo hned jasný, proč ten podstolovej manévr.

"Promiň, asi jsem se zamyslela. Cos říkal?" upřela jsem svoji pozornost na hlavu rodiny.

"Říkal jsem, že mám pro tebe práci."

Hrklo ve mně. Tak už je to tady. Začátek konce poklidnejch Vánoc. RIP vánoční atmosféro. "O tomhle už jsme mluvili posledně, tati, a můj názor se nezměnil," odvětila jsem zatím poměrně v klidu.

"Ani ten můj se nezměnil. Stojím si za tím, že tam zůstat nemůžeš, a taky že potřebuješ normální práci. Normálně placenou, slušnou práci, za kterou se nebudeš muset stydět," odsunul svůj talíř, opřel si lokty o stůl a propaloval mě pohledem.

Máma si odkašlala a hlesla něco v tom smyslu, že to snad nemusíme řešit teď, nemusíme si kazit náladu. Ale já to chtěla vyřešit hned. Stejně by to tam celou dobu viselo ve vzduchu. Její poznámku jsem ignorovala. Táta taky, ani se na mámu nekouknul.

"Já se za svoji práci nestydím. Není to spíš tak, že se stydíš ty? Za mě?" vyprskla jsem po něm. Můj příbor letěl na prázdnej talíř, od kterýho se s rachotem odrazil a dopadl na stůl o kousek dál. "Stydíš se za mě, proto mi potřebuješ dohodit něco přijatelnýho, co?"

"Nebuď směšná, Adriano! Prostě se u nás uvolnilo místo na recepci, tak jsem myslel-"

"U vás? Na recepci? Tak to si ze mě děláš pr- ...srandu, že jo? dávala jsem průchod svýmu vzteku. "Jako abych musela chodit do práce v kostýmku a lodičkách? Ještě toho trochu, fakt."

Bráchu ta představa zřejmě pobavila, protože jsem koutkem oka zahlídla, jak sebou při mejch slovech o dress codu škubnul a polil se džusem.

"Ale no tak, to bys přece nemusela..."

"A mít celej den hubu v křeči, to bych taky nemusela, že jo? Prostě na to zapomeň. Můj život už je jinde."

Tentokrát jsem to nebyla já, kdo se vzteklej odporoučel od stolu, ale on. Máma ho následovala a brácha na mě vrhnul povzbudivej pohled. "Běž si dát cigáro, okouknu situaci."

"Nemám," kuňkla jsem. Jak mi to jenom mohlo vypadnout z hlavy? Jít k rodičům bez cigaret, ty vole...

"Tumáš," přistála přede mnou načatá krabička. "Zapalovač je uvnitř. No nekoukej, Lukáš je u mě nechal. Říkal jsem si, že by se to mohlo hodit."

A tak jsem po něm hodila dík a zmizela venku. Nevzala jsem si bundu ani nic jinýho. Stála jsem tam na schodech v placatejch papučích z IKEA a užívala si svoji ukradenou chvilku.

Po návratu dovnitř už v kuchyni hučela myčka, na stole v obýváku byla hromada cukroví a čtyři hrnky kafe. V televizi běžela nějaká pohádka, kterou jsem snad kdysi viděla, ale nezaujala mě natolik, abych si zapamatovala její název. Mě vůbec pohádky neberou. Jsou to totiž jen kecy pro naivky.

Po celou kávovou seanci jsme dělali, že se nic nestalo. Táta po mě občas střelil naštvaným pohledem, ale máma zas střílela po něm, takže toho brzo nechal. Pak ty dva zaveleli k tradiční vánoční procházce.

Zabalení až po čumáky jsme se vydali v tom holomrazu směrem k akvaparku, okolo letního koupaliště a do lesa. Naši šli vedle sebe a my s bráchou za nima. Bylo to tam jak na Václaváku, nápad se svátečním špacírem mělo evidentně aspoň půl Kladna.

Zmrzlá štěrková cesta nám křupala pod nohama. Popotáhla jsem si čepici víc na uši a znovu se musela usmát nad tou bráchovou.

"Říkal jsem mu, že to není dobrej nápad," hlesla vedle mě ta blonďatá princeznička.

"Tys o tom jako věděl?"

"Jo, věděl. Promiň."

"A nenapadlo tě mu to rozmluvit? Nebo mě na to aspoň připravit, sakra?" vyčítala jsem mu. Tohle od něj byl tak trochu podraz.

"Zkoušel jsem to, ale nedal si říct. A mámě to taky přišlo jako skvělej nápad, vždyť je znáš. A říkat jsem ti to nechtěl. Ještě bys nepřijela."

"Jo, to bych možná nepřijela, no... Ale je ti jasný, že je to kravina bez naděje na úspěch, že jo?" ujištovala jsem se, jestli mám aspoň jeho pochopení a podporu. To bylo hlavní. Kdyby ne, musela bych se zamyslet, jestli zbytečně neblbnu. On mi to ale naštěstí obratem odsouhlasil. Prej co by tam se mnou dělali. Vždyť bych jim ty klienty posílala do prdele, a ne do správnýho patra. Měl recht. Tohle vážně nebyl job pro mě. Bejt osm hodin v kuse usměvavý sluníčko? Mission impossible!

"Jak ses ptal, co je novýho..."

"Novej chlap?" vyjeknul jak kdybych mu oznámila, že ho seznámím s Bradem Pittem.

"Ne. O to nejde. Byl za mnou Radim."

"Jako ten váš zástupeckej?" počkal si na moje kejvnutí. "A co chtěl?"

"Hm, teď už je vedoucí. Chtěl mě pozvat na rozlučku s šéfikem, jde do důchodu" odpovídala jsem svejm kanadám a svírala pěsti v kapsách.

"A půjdeš?"

"Byla jsem. Minulej pátek."

"No to si děláš kozy, ségra. Tys jako byla tady a ani jsi nedala vědět?" rozčiloval se a kroutil u toho hlavou, až mu copánky pleskaly do límce u bundy. "Mohli jsme aspoň zajít na pivko nebo na jídlo. Něco podniknout prostě."

"Promiň. Já se tu nakonec nezdržela ani dvě hodiny."

"Jakto?"

"To neřeš."

Neřešil. Mlčky jsme vyšli z lesa, mlčky kráčeli cestou mezi polema a když už jsme mluvili, nepadlo nic podstatnýho. Nakonec jsme doštrádovali až na místní sportovní letiště. LKKL - Letiště Kladno.

Naši šli dovnitř. Táta tu má nějakýho známýho, že prej si daj kafe. My tam s bráchou stáli u zábradlí. Opírali jsme se o něj loktama a koukali jak z hangáru pojíždí na travnatou dráhu nějakej ultralight, či co.

"Víš, Adri, táta to možná nevzal za správnej konec, rozhodně ti neměl nutit práci a už vůbec ne tuhle, ale..."

"Ale?" odtrhla jsem oči od letadla, co se právě prvně lehce odlepilo od země, aby vzápětí zas olízlo podvozkem zmrzlou trávu, a švihla pohledem po bráchovi.

"Ale možná má pravdu," nadhodil opatrně.

"Jak tohle, kurva, myslíš?"

"Nenasírej se, jo?" odvrátil se od podívaný před náma a o studený kovový zábradlí se opřel zády. "Já chápu, proč jsi tam odjela, že jsi odsud potřebovala pryč, aby ti tu z toho všeho nejeblo. Jenže už jseš tam jak dlouho? Pět měsíců?"

Kejvla jsem.

"No vidíš, jseš tam pět měsíců a já nemám pocit, že bys na tom byla nějak výrazně líp. Pořád máš ty noční můry?"

Znovu souhlas. Tentokrát trochu váhavější. "Ale už ne tak často."

"Ale máš je pořád. Taky ty iracionální výčitky. Jseš někde daleko v prdeli, sama. Mám o tebe strach, ségra."

Celou dobu co mluvil, jsem zůstala otočená směrem k dráze. Letadlo, jehož nesmělej tanec mezi zemí a vzduchem jsem pozorovala, už teď mizelo v dálce. Patrikový poslední slova mě tak trochu...ani nevím, co vlastně. Nemůžu říct, že by mě to šokovalo, věděla jsem, že se o mě bojí. Nejspíš bylo jen nezvyklý to slyšet takhle na rovinu, na vážno a bez legrácek. "Šimon byl součástí mýho života dvacet let, pět měsíců je hovno doba. Pracuju na tom, jen to prostě nebude hned, potřebuju čas. A neboj, nejsem na to sama."

"Takže se vážně nechceš vrátit?"

"Spíš nemůžu. Mně tu není dobře, Páťo. Vím, že je to ohraná hláška a největší klišé, ale všecko tu na mě padá. Je tu strašně moc lidí, hluku, špíny a vůbec všeho. Na každým kroku něco, co mi připomene Šimona. Nejsem tady šťastná a pokaždý, když sem přijedu, myslím jen na to, abych zase hezky rychle vypadla. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se tu po tý rozlučce nezdržela. Vlastně nevím, co mám dělat, víš?"

Páťa po mě hodil nechápavým pohledem.

"Radim chtěl, abych se vrátila. K nim."

"A co ty na to?"

"Nevím. Ta práce mi asi vážně chybí. A kluci taky. Jenže zároveň mám pocit, že mezi ně už nepatřím. Nemůžu se tam vrátit, všechno by mě tam žralo."

"Takže jsi tu nabídku odmítla?" snažil se zjistit, jestli to pochopil správně.

"Jo, ale neposlouchal. Myslím, že tu mojí nejistotu trochu vycejtil. Ptal se znova a určitě se bude ptát dál." Zas mi bylo na nic. Ještě víc než po tom obědovým výstupu. Z kapsy jsem vytáhla krabičku, nabídla nejdřív bráchovi, a když si vzal, i já si vyndala jedno cígo. O vteřinku pozdějš už se vznášely vzduchem dva obláčky smradlavýho dýmu.

"Jestli tam máš někoho, kdo ti z toho pomůže ven," zadíval se na mě s vážností pohřebního řečníka, "tak se ho drž."

"To budu."

"Mimochodem, co ta bunda?" visel očima na mým oblíbeným khaki kousku a potutelně se usmíval.

"Jak to myslíš? Co je s mojí bundou?"

"Ale nic, já jen že vypadá jako ta, co jí měl na sobě Rambo... když ho sebrali za potulku," ušklíbnul se.

Odfrkla jsem si a současně s tím ho pleskla po hrudníku. Blbečka.