Ráno pro mě bylo docela zvláštní. Když jsem rozloupla oči, nic jsem nepoznávala a nemohla si vzpomenout, kde to sakra jsem. Nejdřív mě napadlo, že pořád ležím v nemocnici, ale rychlej pohled okolo mi prozradil, že to je totální hovadina. Trvalo několik vteřin, než mi to v hlavě seplo.

Jasně, můj novej bejvák.

Bylo už vcelku pozdě. Teda to jsem aspoň usoudila podle toho zmetka, kterej mi skrz okenní tabulku vypaloval zorničky. A pak mi pohled padl na kloboukatýho týpka na obraze a naskočila mi husina. Byl vážně divnej, skoro jako by mě celou dobu pozoroval. Ale ne normálně, spíš s takovou povýšenou shovívavostí? Těžko říct, nedokázala jsem jeho výraz přesně dešifrovat. Nakonec jsem ho nechala, ať se tváří, jak chce a začala se hrabat ven ze spacáku. Jo, spala jsem ve spacáku. Peřina by se mi do báglu fakt nevešla, tu mi se zbytkem mejch věcí přiveze o víkendu brácha.

Můj odhad ohledně času nebyl až tak daleko od pravdy, takže jsem do sebe hodila rychlý kafe a vyrazila. Potřebovala jsem dole ve vsi zařídit pár věcí.

Vlastně jich nebylo jen pár, měla jsem celej seznam. Pošta, potraviny, nějaký cajky do domácnosti, drogerie a hlavně noviny. Zaprvé jsem chtěla bejt v obraze ohledně místního dění a za druhé jsem doufala, že natrefím i na nějakej inzertní plátek a projdu si nabídky práce.

Prvně jsem zamířila na poštu. Všude, kde to bylo z nějakýho důvodu potřeba, jsem nahlásila svoji novou adresu, Klenčí pod Čerchovem 27e. Problém byl v tom éčku. Moje chajda měla přidělený jen číslo evidenční, nikoliv popisný, a já si nebyla jistá, jestli mi tam budou doručovat zásilky. Podle internetu by teoreticky měli, jenže znáte to. Dnes podáte, zejtra ztratíme. Nebude na škodu se ujistit. Zvlášť, když čekám důležitou poštu, že jo.

Vevnitř nikdo nebyl, takže jsem si rovnou stoupla k okýnku, který tu mimochodem bylo jen jedno jediný. Brýlatá úřednice, asi tak v mým věku, vzhlídla od časopisu, celá se napřímila, nahodila úsměv a co prý potřebuju.

Tak jsem jí vysvětlila situaci.

"Jo ták, vy jste ta nová," změřila si mě pohledem, "No to víte, doručovat bysme měli, jenže ona tam k vám není zrovna dobrá cesta. Naše auta tam nevyjedou ani v létě, natož v zimě, a naší jediný doručovatelce je skoro šedesát a zlobí jí kolena, takže..."

"Takže?" pobídla jsem ji k dokončení věty. K mý smůle se k tomu ale nějak moc neměla. "Jak to teda bude s mojí poštou, když mi ji nebudete doručovat na adresu?"

"To je jednoduchý," ukázala zuby a sehla se do šuplíku, odkud vzápětí vítězoslavně vytáhla nějaký lejstro. "Zařídím vám odnos, stačí to jen vyplnit a občanku a je to."

Vypadala, že má radost, jak to vymyslela, ale já popravdě vůbec netušila, o čem ta žába kváká. "A to znamená co, ten odnos?"

"No prostě, že vám tu budu veškerou poštu schovávat, a vy si pro to občas zajdete."

"Aha," zahučela jsem, "vlastně proč ne." A už jsem natahovala ruku po ušmudlaný erární propisce na plastovým řetízku. Načmárala jsem tam svoje nacionále a společně s občankou to pod sklem zas posunula na druhou stranu pošťačce.

Ta čapla občanku do ruky, formulář si přitáhla před sebe a najednou vytřeštila oči. "Vy jste vážně..."

"Cože?" nechápala jsem o čem mluví. Vypadalo to, jako kdyby po mě bylo minimálně vyhlášený celostátní pátrání, jenže to by tahle trumpetkářka asi těžko věděla.

"No...vaše jméno," vykoktala pak, "teda příjmení. Tak se vážně jmenujete? Baarová?"

To mi nedávalo smysl už vůbec. "No... jo?" pokrčila jsem rameny, "Už osmadvacet let."

"Já se omlouvám, vím, že mi do toho nic není," naklonila se blíž ke skleněný přepážce a ztlumila hlas, "Ale vy jste nějak příbuzná s naším Baarem, s Jindřichem Šimonem?"

"Tak to nemám nejmenší tušení," odvětila jsem a snažila se honem vzpomenout, odkud to jméno znám. Něco mi říkalo, určitě už jsem na něj narazila, ale kde? Z mýho usilovnýho přemýšlení mě vytrhl zvědavej hlásek.

"To nemůže bejt náhoda, určitě to bude váš předek. Takový jméno se přece jen tak nevidí. Zkusím po tom zapátrat, nevadilo by vám to?" upřela na mě svý oči, zvětšený brejlema do děsivejch rozměrů a čekala, co já na to.

Tak jsem kejvla.

Zřejmě ji to uspokojilo, protože se zase vrátila k onomu lejstru, kvůli kterýmu to vlastně celý vzniklo. Chvíli si ho prohlížela, pak něco nadatlovala do počítače a vrátila mi zpátky občanku.

"Tak hotovo," usmála se, "Stavte se tak jednou, dvakrát za týden. Nebo když budete něco čekat. Nebo klidně zavolejte, ať nechodíte zbytečně." podala mi lísteček s telefonním číslem, začínajícím důvěrně známou devítkou. Vpodstatě by se dalo říct, že ještě před pár měsíci jsme byly kolegyně. Tak nějak. Pošta totiž taky spadá pod vnitro. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala všechny tyhle zákeřný myšlenky. Už nejsem polda.

"Poradíte mi, kde by se tu dalo dobře najíst?" pokusila jsem se o stejně milej úsměv, jako předvedla před chvílí ona, i když mě tou svojí dobrou náladou celou dobu trochu vytáčela. Těžko říct, jestli se mi to povedlo, dost jsem o tom pochybovala. Ale jí to asi stačilo.

"Hned naproti přes silnici, Hotel Haltrava. Tam vaří fakt dobře. Jezdí tam na jídlo i spousta Němců," chlubila se, jako kdyby jí ten podnik patřil. Ale tak to na vsi asi chodí, lidi jsou na to svoje hrdý. Měla bych si začít zvykat, jinak nikdy nezapadnu.

Poděkovala jsem jí a vylezla zas ven, do tý pekelný výhně. Moc jsem tam ale neokouněla a vydala se přes hlavní směrem k hotelu.

Domů jsem se doštrachala až někdy kolem čtvrtý. Nebylo kam spěchat, takže oběd jsem si užila pěkně v klidu a s nákupama si taky dala na čas. A cestu zpátky jsem pojala spíš jako procházku. Ono mi ani nic jinýho nezbylo, se všema těma taškama.

Pro dnešek jsem měla všechny úkoly ze seznamu splněný, tak jsem si udělala kafe a natáhla se před chajdou do stínu dvou vzrostlých bříz. Napila jsem se, roztáhla noviny a četla.

Nic moc zajímavýho tam nebylo. A ohledně práce ještě větší kulový. Na nějaký větší soudy bylo sice ještě brzo, ale stejně jsem začínala mít pocit, že to bude pěkně na hovno. Najít práci přímo v Klenčí, se mi asi nepovede. A na nic jinýho jsem pomejšlet ani nemohla, vždyť i do toho blbýho Klenčí mi to odsud trvalo tak půl hodiny. Bez auta jsem prostě druhá.

Noviny letěly stranou, z břicha jsem se otočila na záda a ruce si složila pod hlavu. Na chvíli jsem zavřela oči, ale vlastní myšlenky mě ze slastnýho lenošení okamžitě zas vytrhly. Co to říkala ta hyperaktivní pošťačka o mým příjmení? A jak bylo to druhý jméno?

Hned jsem se zas otočila na břicho, do ruky popadla telefon a do googlu hodila heslo Jindřich Šimon Baar.

Hned první záznam tvořil medailonek a mně se najednou zhoupnul žaludek a na pár vteřin jsem měla pocit, že se pobleju.

Jindřich Šimon Baar. Kněz, básník, spisovatel. A taky nejslavnější klenečský rodák.

Jaká je do hajzlu pravděpodobnost, že se odstěhujete do náhodný vesnice na konci světa. Do prdele, o který jste v životě neslyšeli. A pak zjistíte, že se jmenujete stejně, jako místní (i když skoro sto let mrtvá) celebrita? Tím spíš, že lidí s tímhle příjmením je v celý republice jen něco přes tři stovky?

Divný.

Kurva divný.

A je to o to divnější, když doteď nedokážu racionálně vysvětlit, proč zrovna tahle bouda na mě v inzerátu tak zapůsobila. Kdybych na tyhle hovadiny věřila, řekla bych nejspíš, že je to prostě osud. Jenže k tomu jsem měla zatraceně daleko. Pokud to co se stalo, kvůli čemu tu vůbec teď jsem, má na svědomí osud, měl by si dát bacha. Protože až ho potkám, nakopu mu ten jeho kostnatej zadek.

V tu chvíli jsem litovala, že mě nenapadlo koupit nějakej chlast. Měla jsem sice pivo, ale to se nedalo počítat. Pivem se neopiju. Rozhodně ne tím množstvím, který se nacházelo v mojí lednici.

Místo pití jsem si teda jenom lehla na záda, opět. Pozorovala jsem oblohu probleskující mezi větvema v korunách, a přemýšlela. Na nic jsem nepřišla.

A pak jsem musela usnout.

Zas jsem seděla ve firemní oktávě, ládovala se bagetou z benzínky a Newman vedle mě se něčemu tlemil. Zničehonic zajel ke krajnici, zastavil a s vážným výrazem se na mě otočil. Nebyl jen vážnej. Byl naštvanej. Já odložila jídlo a nebyla schopná slova. Po tvářích mi stejkaly slzy, třásla jsem se. Tolik jsem mu toho chtěla říct. A on byl naštvanej.

Trhla jsem sebou a to mě nejspíš probudilo. Nebo možná ten pes, co se nade mnou skláněl. Nádhernej vlčák. Zřejmě zkoumal, jestli žiju. Jinak jsem si to jeho dorážení nedovedla vysvětlit. Možná jsem měla mít strach, bejt opatrnější. Co kdyby to byl agresivní pošuk, že jo? Ale taková já nikdy nebyla. Vždycky do všeho po hlavě. Nejdřív jednám, pak myslím. Pokud se k tomu myšlení vůbec dostanu.

Sedla jsem si, kolena si přitáhla do tureckýho sedu a nechala hafana, ať si na novou situaci zvykne. Po chvíli jsem k němu vztáhla ruku, a když neprotestoval, podrbala jsem ho za ušima.

"Sedni." zkusila jsem. A on si fakt sednul. Jen tak, jako kdybych byla odjakživa jeho, a dál se nechal drbat.

"Tak kde ses tu vzal, ty krasavče?" navázala jsem hovor, a pak zajela pohledem do jeho slabin, protože mi došlo, že vlastně netuším, jestli je to pes, nebo fena. A trefila jsem se, byl to pes. I když, jemu by bylo určitě jedno i kdybych mu říkala Bedřiško.

Místo odpovědi vypláznul jazyk a mě napadlo, že má možná žízeň.

"Tak pojď," zvedla jsem se ze země a zamířila k chajdě, " dám ti vodu. A když budeš hodnej, dostaneš i něco na zub." Dopoledne jsem totiž dostala chuť vrátit se do dětskejch let a koupila asi dvě kila buřtů. Jeden nebo dva by se klidně mohly ztratit v tý rozkošný tlamě.

Hafan celou dobu ťapal za mnou. Na prahu se zarazil a čekal, co bude následovat.

Dostal vodu a hned půl misky vypil. Dolila jsem mu do plna a vydala se do lednice. Zbystřil. Zřejmě přesně věděl o co jde. Vyndala jsem jeden špekáček a nakrájela ho na kolečka, přičemž jedno jsem mu nabídla hned. Nejdřív to vypadalo, že se bude trochu zdráhat, ale jak zacejtil maso, vrhnul se po něm.

Jo, nevěděla jsem vůbec co je zač a ano, kupovala jsem si ho. A víte co? Bylo mi to naprosto volný.

Zbytek dobroty jsem dala do mističky, že mu je budu dávat postupně, a zamířila jsem zase ven, i se svým ocáskem.

Postupně jsme vyčistili kus pozemku od spadanejch větví a naházeli je k improvizovanýmu ohništi kousek od místa, kde jsem předtím usnula. Teda já nosila, on je zas tahal pryč. Ale nakonec tam přece jenom byla slušná hromada. Tak jsem usoudila, že to stačí, hodila mu poslední zbytek špekáčku, připravila menší pyramidu vystlanou dnešníma novinama, nachystala jídlo a mohlo se jít na věc.

Právě jsem se chystala sundavat buřty z klacku, když moji pozornost upoutal pohyb na cestě. Naším směrem šel nějakej chlap. Mířil rovnou k nám. Dost sebevědomě.

A byl to ten ze včerejška.

Opřela jsem klacek tupou stranou o zem a postavila se. Pes vedle mě. "Zase ty, Hoode?" vyjela jsem na něj bez úvodu a on sebou trochu cuknul. Těžko říct, jestli za to mohl můj tón, nebo to oslovení. Vzápětí ale sklouznul očima na mýho společníka.

"Tak tady jseš, Karle!" hodil po něm přísným pohledem a já se neubránila úšklebku.

"Vážně?"

Zvedl zrak ze psa na mě a s nadzdviženým obočím vyčkával.

"Vážně jsi tak nádherný zvíře pojmenoval zrovna takhle?"

Po tváři mu přejel stín opovržení, nebo mi to aspoň tak přišlo. Moji poznámku ale nijak nekomentoval.

"Hele, možná jsme včera vykročili blbou nohou," soukal ze sebe a udělal dalších pár nepatrných kroků směrem ke mně.

"Možná," připustila jsem a čekala, co dalšího z něj vypadne.

"Možná jsem na tebe neměl tak vybafnout. A taky jsem se vlastně ani nepředstavil," a už ke mně natahoval pravačku. "Jsem Honza."

"Adriana," oplatila jsem mu bez zájmu.

"Bydlím v tom posledním baráku hned pod kopcem."

Na to jsem nějak nemohla vymyslet vhodnou odpověď. Bylo mi úplně jedno, kde ten votrava bydlí.

Trapný ticho trvalo už nějakou chvíli. Měla jsem žízeň, tak jsem sebrala ze zeme plechovku kozla a chystala se ji otevřít. Jeho upřenej pohled byl dost výmluvnej. Netoužila jsem po jeho společnosti, ale chuti na pivo jsem rozumněla víc než dobře. "Dáš si taky?"

Neurčitě pokrčil rameny. To jsem si vyložila jako souhlas a došla pro další plechovku.

Nakonec jsme si sedli k ohni. Každý tam, kde zrovna stál, takže jsme teď seděli prakticky proti sobě. Nějakou dobu jsme dřepěli mlčky. Já do toho jedla pěkně do černa opečený špekáčky, který stihly během našeho vydatnýho rozhovoru vychladnout, a občas strčila nějakej pěknej kousek Karlovi. Dřevorubec po mě vrhal nesouhlasný pohledy, ale nic na to neřekl. Jen pil.

Čučel do plechovky a sem tam do ní ťuknul nehtem. Pak, aniž by zvedl hlavu, vyrukoval s otázkou. "Co tu vlastně děláš?"

"Do toho ti nic není!" zpražila jsem ho. A myslela jsem to vážně. Nikomu do toho nic nebylo. Vždyť kvůli tomu jsem se sem uklidila. Kvůli tomu, že mě tu nikdo nezná, neví, co se stalo, nevidí mi do hlavy. A tím pádem se nikdo nebude vrtat v mejch pocitech a myšlenkách. A nikdo mě nebude hlídat. Toho jsem se prostě hodlala držet.

Dopil poslední zbytek ve svý plechovce, načež drtil hliník v rukách. "Další namyšlená nána z Prahy," procedil skrze zuby a mrsknul kovovou kouli k mejm nohám. Mohl si klidně i odplivnout, o moc hůř už by to stejně vyznít nemohlo.

"Nejsem z Prahy."

"Jako bys byla. Pár kilometrů sem nebo tam, co na tom záleží."

Jasně, jako kdyby se na základě geografickýho původu dala přesně určit povaha člověka. Pražskej institut pro urážení Brna by s ním možná souhlasil. Asi i obdobnej úřad v Brně.

"Jseš debil!"

"Víš co?" Vyskočil na nohy, zamířil na mě ukazováčkem pravý ruky a jednou nohou si přitom nakročil dopředu. "Víš vo mně úplný hovno!"

"Nápodobně!" nenechala jsem se zahanbit. "Ty vo mně taky, kreténe!"

Na chvíli zmrznul na místě. "Tak hádám, že pro dnešek bylo zdvořilostí dost."

"Rozhodně," přikejvla jsem.

Mračil se. Neřekl už ani slovo, jen písknul na Karla a za chvíli mi oba zmizeli ze zornýho pole.