S batohem plným právě nakoupenejch dárků, jsem se opírala o jednu ze stěn kiosku s praštěným názvem Chodský mekáč. Chodové jsou vážně divný. I když Domažlice, ty jsou vlastně docela fajn. Byla jsem tu samozřejmě už dřív, ale teprve dneska jsem si to epicentrum chodský hrdosti pořádně prošla a prohlídla. Sice to byla hlavně honba za blbostma, kterejma obdaruju svý blízký a ne tak blízký, ale i to mělo svoje kouzlo. Možná i ty Vánoce na tom měly podíl. Měly bejt za dva dny.

Batohem jsem se opírala o lehce oprejskanou dřevěnou stěnu. Podrážku pravý boty jsem si zapřela tamtéž a s hlavou mírně zakloněnou vyčkávala, odkud se zjeví.

"Čau, nečekáš dlouho?" ozvalo se vlevo ode mě. Musel přijít z druhý strany, ne z náměstí, jak bych bejvala předpokládala.

"Ani ne," přenesla jsem zas veškerou svou váhu na vlastní nohy, "tak co pro mě máš?"

"To si chceš předávat informace takhle pokoutně na ulici? Jsem snad nějaký tvůj ráfek, nebo jak jim to říkáte?" zašklebil se a ukazováčkem pravý ruky si posunul na nose brejle o kousek vejš.

Zakroutila jsem hlavou. "Moc koukáš na filmy, dobrodruhu," usadila jsem ho. "Navíc, my na hlídkový si fakt ráfky nepěstujem. To tak možná hoši na kriminálce, nám by byli k ničemu. Takže?"

"Takže co?"

"No, nechceš mi to říct tady venku, tak se ptám, co máš v plánu."

"Jo tak, co zajít třeba na kafe, nebo tak něco?" vzpamatoval se a už se rozhlížel okolo. Odtamtud jsme žádnej vhodnej podnik nezahlídli, a tak jsme se vydali podloubím po levý straně směrem na spodní konec náměstí. Netrvalo dlouho a o jednu kavárnu jsme zakopli. Teda já spíš zakopla o Michala, protože jsem zrovna odepisovala Honzovi a nedávala pozor na cestu.

V příjemným teple jsme si odložili bundy a já i narvanej batoh, a zasedli jsme do měkce polstrovanejch křesílek. Venku už se pomalu stmívalo a ani tady nebylo světla nijak zvlášť moc. Spíš bylo dost tlumený a měkký skoro jako ty křesla. A kupodivu tam ani nevyhrávaly z repráků koledy. Naštěstí. Protože kdyby jo, nevydržela bych tam ani pět minut.

Objednali jsme si každej něco k pití, načež si opřel lokty o stůl, zkoumal mě pohledem a začal se vyptávat, jak se mám.

"Proč se ptáš?"

"Jak jako proč se ptám?" vypadlo z něj navýsost dotčeným tónem a uprostřed čela se mu ze samýho mračení utvořila vráska. "Jsme snad kamarádi, ne? Prostě mě zajímá, jak se máš?"

"Jo jasně, já jen měla pocit, že narážíš na něco konkrétního," urovnávala jsem tu hrozící bouři ve sklenici našeho přátelství a zběžně si prohlížela lístek s nabídkou zákusků, ve skutečnosti žádnej z těch názvů moji pozornost nikterak neupoutal. Rozhodně ne tak, jak to asi bylo zamýšlený.

"A kdyby jo?" zkusil mě opatrně naťuknout a jedno obočí mu přitom vyjelo vzhůru. Bylo naprosto jasný, že má něco na srdci, ale neví, jak to říct.

"Tak bych tě s těmahle nemožnejma tanečkama poslala do hajzlu. Prostě se vyžvejkni, ne?"

"Jo," zasmál se a hodil po mě pohledem, kterým chtěl naznačit bůh ví co, "to říká ta pravá, co? Expertka na upřímnost a otevřené rozhovory."

"Ha ha ha, vážně vtipný, pane profesore dokonalej. Takže, míříš tím někam?" utnula jsem rázně jeho dětinský pochechtávání a žmoulala v ruce lístek s dezertama. Všechny ty sladký laskominy a názvy jako horká láska a sladká vášeň naváděly moje myšlenky jen jedním směrem. Směrem k jistýmu chlápkovi. Jenže ten Sladký, se kterým jsem právě seděla u stolu, nebyl ten pravej. Nabídku jsem radši odložila a silou vůle se snažila všechny momentálně dost nevhodný myšlenky zaplašit. S tím mi pomohl i fakt, že se před náma právě objevily objednaný kafata. Přitáhla jsem si to svoje blíž, zamíchala a odložila lžičku vedle na talířek.

Z místa proti mně se mezi cinkáním lžičky o porcelán ozvalo i nervózní odkašlání. "Totiž, Honza se tak trochu zmínil, žes byla doma a-"

"Co tím myslíš? Vždyť domů chodím každej večer," nechápala jsem. "Teda vlastně dost času trávím u něj, ale stejně nemám ponětí o čem mektáš."

"Protože jsi mě ani nenechala domluvit," odsekl mi. "A myslel jsem v Kladně."

"Na Kladně."

"Cože?"

"Říká se na Kladně. Žádný v Kladně. To je dobrý tak možná na úřeďák a do občanky, ale každej normální člověk řekne na Kladně," poučila jsem ho ze zvyku. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat, přece jen se ve mně ještě asi schovávalo trochu tý sounáležitosti s mým rodným městem, i když je hrozně hnusný. A i když je to všecko zahrabaný někde hluboko, pořád to tam je.

"Hm, jasně," odvětil, ale větší pozornost mojí přednášce nevěnoval. Upil ze svýho hrnku, pak ho zas odložil na stůl a chvíli do něj civěl. Jako kdyby snad přemejšlel, co chtěl vlastně říct. Anebo jak. "No prostě vím, žes tam byla. A taky jsem tě viděl, když ses vrátila. A tak si zkrátka říkám, jestli jsi v pohodě."

Neměla jsem v úmyslu mu kecat, protože jak už tu dneska padlo, jsme kamarádi. A ti si nemaj kecat, že jo. A taky už jsem mu toho na sebe vyzvonila dost, takže proč ne i tohle. Jenže najednou jsem měla takovej divnej pocit, že se něco změnilo. Už jsem se mu nechtěla se vším svěřovat. Přišlo mi divný, aby věděl všecko, aby viděl až na dno mý černý duše a znal každou moji myšlenku a bolístku. A mozek mi v tu chvíli neúnavně podstrkoval Honzův obličej. "Jo byla. Trochu to se mnou zacvičilo, ale už jsem v pohodě." Možná jsem tomu sama chtěla věřit. Možná, že když si to budu dokola opakovat, tak to tak prostě bude. Jo, kéž by. Faktem bylo, že to byl sotva tejden, co jsem se odtamtud vrátila ubulená a s duší rozcupovanou na kousky a zašlapanou do bláta. Do bláta a hoven, podle toho, jak jsem se cejtila. "O nic nešlo. Vážně jsem v cajku," dodala jsem ještě pro jistotu a odvedla řeč na jiný téma. Na to, kvůli čemu se vlastně chtěl sejít.

"No, dobře teda," sehnul se ke svý bundě, pověšený přes opěradlo křesílka, a z kapsy vylovil malej školní sešit a propisku s logem Český pošty. Pár sekund na to všecko jen zíral, načež sešit otevřel a nalistoval hustě popsanou dvoustranu. "Posledně jsi mi říkala o svejch rodičích a taky prarodičích a praprarodičích z tátový strany."

Na to jsem neměla moc co říct, tak jsem to odsouhlasila zamručením a zahřejvala si pořád ještě zkřehlý ruce o chladnoucí hrnek.

"A já jsem teda trochu pátral," poškrábal se otevřenou propiskou na nose, div že se nepočmáral, "a mimochodem vědělas, že už jsou na internetu dostupný digitalizovaný matriky z celý republiky?"

"Ne, to jsem fakt netušila." Jo, netušila. Proč taky? Kde bych k tomu přišla?

"To je náhodou ohromně zajímavý a hlavně praktický. Teď si můžeš zobrazit data mnohdy třeba až do sedmnáctýho století. Knihy narozených, zemřelých, i sňatky, a to všecko hezky z domova od počítače. Není to skvělý?"

"Když to říkáš," zamumlala jsem. Nijak vohromující ani úžasně praktický mi to nepřipadalo. "K čemu je to vlastně dobrý?"

"Tak momentálně mi to třeba pomáhá zjistit, jestli jsi příbuzná s Jindřichem Šimonem. A nebo kdyby sis někdy chtěla kupříkladu zjistit víc o své rodině, udělat si rodokmen a tak..." Byl z toho evidentně doopravdy unešenej, holt učitel dějepisu se nezapře. Jo, a taky je asi hrdej na svojí rodinu. I když jestli se to projevuje tak, že vojedeš bráchovi ženskou, tak si něco jako lásku ke svý rodině asi nechám klidně ujít.

"Hm, bezva. Přesně to jsem měla v plánu na dnešní večer. Díky za tip," dovolila jsem si trochu sarkasmu a opřela se do polstrovanýho opěradla.

"Vážně?" vyhrknul a nadšení z něj stříkalo pomalu až na mě. Dokonce si poposednul, odsunul svůj hrnek kousek stranou a celej se horní polovinou těla tak nějak navalil na stolek, asi aby mi byl blíž.

"Co blbneš? Jasně, že ne. To byl jenom vtip." Teď pro změnu povadnul a veškerá radost z něj vyprchala. Nejspíš už se viděl, jak spolu civíme do počítače a na papír velikosti A mínus padesát kreslíme okýnka a zapisujem mý předky. "Tak co jsi teda zjistil?"

Chvíli si ještě nepřítomně poťukával koncem propisky o papír, pak si ale odkašlal a přejel pohledem po zaplněnejch řádcích. "No, pátral jsem ve starých matričních knihách z Klenčí. Nebylo to úplně nejlehčí, protože jsou samozřejmě psané kurentem, navíc v němčině. I jména jsou zapisována německy, což je pochopitelné vzhledem k poloze a histo-"

"A cos našel?" přerušila jsem bez ohledu na to, jak moc drzý to ode mě bylo. Na další národopisnou lekci jsem neměla náladu.

"Našel jsem samozřejmě zápisy o narození a úmrtí Jindřicha Šimona. Narodil se v čísle popisném 94 a zemřel ve svém domě, v tom, kde je teď muzem. Zajímavé je, že už tehdy je v matrice místo čísla popisného Baaruv dům."

"Jo, naprosto šokující. A dál?"

"Taky jsem našel záznam o sňatku jeho rodičů Georga neboli Jiřího Baara a Anny Schöppel, česky Šeplovou, kteří byli oddáni v Klenčí dne devátého února 1858. Pak jsem šel po stopách jeho otce a případných sourozenců, ale tam už jsem se ztratil, protože se to místy fakt nedalo přečíst," s posmutnělým výrazem se odmlčel a dopřál si lok kafe.

"Takže jsi vlastně nic nezjistil?"

"Ale jo, zjistil," bránil se. "Jen ne přímo z matrik. Půjčil jsem si pár knížek, které se Baarovým životem zabývají."

"A takový existujou?" divila jsem se. Myslím, že moje oči měly v tu chvíli tendenci vyskočit z očních důlků. "Tak proč ses hrabal v tom nečitelným sajrajtu teda?"

"No proč asi," zakroutil hlavou nad mojí nechápavostí. "Zkrátka mě to baví, no."

"Jsi blbej."

"Ne, jen mám koníčky. Zkus to taky někdy, je to vážně fajn." Tentokrát nešetřil sarkasmem on, ale mě se to nedotklo. Protočila jsem očima a pobídla ho, ať teda mluví dál.

A mluvil. Mluvil o tom, jak prošel všecky ty knížky a nakonec i Baarovu korespondenci, která je pořád uložená v Klenčí v růžovým domě s mansardovou střechou, číslo popisné 140, známějším prostě jako Baarův dům. Zapáleně mi vykládal, že slavný pan spisovatel měl dvě sestry, že jednu pochovali ještě před jeho narozením a že odtud mé případné příbuzenství stejně neplyne. Musíme jít po meči, že jo, jinak bych asi těžko byla Baarová. A tak jsme se ve vyprávění přesunuli k Jiřímu Baarovi, který byl ze šesti dětí. Měl tři sestry, Marii, Dorotu a Barboru, který nás vlastně nezajímaly, a pak taky dva bratry. Nejstarší z bratrů, Josef, byl duchovním v Putimi u Písku a neměl podle Michala žádný potomky, jasně, protože zase kněz. A tak nám zbyl jen poslední ze sourozenců. Martin Baar, sedlář v Protivíně.

"No, a ani tady se mi nepovedlo dohledat příbuzenství," vypadlo z něj nakonec. "Prošel jsem záznamy o jeho dětech a dětech jeho dětí...Dostal jsem se až na počátek dvacátého století a nic. Žádná známka toho, že by se vaše rodokmeny měly někde protnout..."

"Aha," slyšela jsem se říkat a radši schovala obličej za hrnek, z nějž jsem dožahla poslední půllok studenýho kafe.

"Jsi zklamaná," neudržel na uzdě svoje překvapení.

"Ale ne, nejsem..."

"Jseš. Vždyť to vidím," nenechal se odbýt, "jen mi není jasné proč. Už při jednom z našich prvních rozhovorů na tohle téma jsem měl pocit, že ti na tom záleží víc, než dáváš najevo."

"Nebuď směšnej, proč by mi na tom mělo záležet?" opáčila jsem, ale pohledem radši uhnula kamsi k prázdnýmu vedlejšímu stolu. Nechtěla jsem, aby si četl v mejch očích. Nebylo mi úplně jasný, co všecko by si tam přečetl, ale nehodlala jsem riskovat. Některý věci by prostě nikdo vědět neměl. Nebo aspoň skoro nikdo.

"To fakticky nevím, ale záleží. A jestli chceš, budu pokračovat. Když se neprokázala souvislost s Baarovým strýčkem, půjdu dál do minulosti. I Baarův otec měl přece otce a ten měl zas určitě nějaké sourozence. I když mě tak napadá, že praktičtější to bude vzít z tvé strany, rozpracovat do minulosti tvůj rodokmen, co ty na to?" obrátil se na mě, ale na odpovědi mu zřejmě asi ani moc nezáleželo.

"Pro mě za mě," hlesla jsem najednou úplně bez nálady a začala se pakovat. Co mi chtěl říct, to řekl, kafe už jsem vypila, tak co tam... Když v tom mě upoutal jeho výraz. Culil se a culil. "Co je? Co se tlemíš?"

"Ale nic, vůbec nic," zakecával to a snažil se dělat, že fakt nic.

"Tak co se tak debilně tváříš? Řekla jsem snad něco vtipnýho? Mám někde flek, nebo co? Nebo máš prostě jen nějakej podělanej záchvat?" páčila jsem z něj pravej důvod jeho náhlýho potutelnýho úsměvu, ale odpověď jsem z něj nedostala. A najednou jsem za sebou ucejtila pohyb.

"Ahoj," ozvalo se jen kousek za mejma zádama a když jsem se otočila přistály na mejch rtech ty jeho, v krátkým polibku na přivítanou. Ještě chvíli jsme na sobě viseli očima, ale on se pak otočil na bráchu a napřáhnul k němu přes stůl ruku. "Už jste skončili?" usmíval se. Já sklopila oči k desce stolu. Ani nevím proč. Snad aby ani jeden z nich nepoznal, jak se teď cejtím, jak moc se mi rozbušilo srdce. Jak moc jsem ráda, že se tu zjevil.

"Jo, vlastně asi skončili," přijal Michal nabízenou ruku.

"Takže můžeme jít?"

Zamumlala jsem, že jo, že si jen odskočím. Když jsem se o pár minut později vrátila ke stolu, účet už byl zaplacenej a kluci nachystaný k odchodu. Honza mi pomohl do bundy a sápal se po mým báglu, že mi ho jako vezme. "Ruce pryč, batoh ještě unesu, nejsem žádná slečinka," odpálkovala jsem ho.

"Vím, že nejsi, ale.."

"Ale co?" vystrčila jsem svojí špičatou bradu.

A tak se slovy, že radši nic a rukama zvednutejma dlaněma ke mně svoje snahy vzdal. A Michal tam postával a evidentně se na nás dobře bavil.

Venku před vchodem jsme se už už chtěli s Michalem rozloučit, když Honza prohlásil, jestli prej s náma ještě nechce zajít na svařák. Ale ještě než stihnul zareagovat tázanej polorodej bratr, stačila jsem to já: "Na svařák? Copak ty tu nejsi autem?"

"Nejsem," usmál se na mě kudrnáč a na hlavu si narazil svojí oblíbenou čepici, "přijel jsem vlakem, abysme mohli jet spolu."

"Ty vole, tak to je asi vážný, když jsi zapomněl na pohodlnost a donutil svůj zhejčkanej zadek jet vlakem."

"Asi jo," pokrčil rameny a věnoval mi jeden kouzelnej úsměv. "A nejsem pohodlnej," opáčil ještě vzápětí a v hlase mu hrálo něco jako dotčení.

"Obecně možná ne, ale když jde o to jít pěšky nebo jet hromadnou dopravou někam, kam v klídku dojedeš autem, tak jseš zatraceně pohodlnej," mrkla jsem na něj a mimoděk mu sebrala z límce u bundy kus jehličí, kterej se tam vzal bůh ví jak. On už na moje nařčení nijak nereagoval, jen se jedním koutkem ušklíbnul.

"Pěkný vyznání, fakt," zubil se Michal, načež jsme ho takřka synchronně probodli pohledem, což jeho úsměv jenom rozšířilo. "No nic, ty tu možná autem nejsi, ale já jo. Takže si užijte svařák, já frčím dom. Jo a tobě dám ještě vědět, jo?" ujistil mě, načež jsme se rozloučili, a dřív, než zmizel za rohem, jsme se i my dali do pohybu.

"Takže svařák?" chtěl ode mě Honza potvrzení o našich nejbližších krocích a když zaznamenal kladnou odpověď, vyzvídal co dál.

"Copak já vím? Já plánovala tak maximálně cestu domu a nějakou hotovku z mrazáku," rozhodila jsem rukama.

"Tak v tom případě tě právě unáším na předvánoční procházku Domažlicema, centrem všeho Chodskýho."

"A nebude romantická?" naklonila jsem hlavu na stranu a s mírně přivřenejma víčkama jsem vyčkávala jeho odpověď. On ale odhadnul naprosto přesně, co chci slyšet.

"Tak to rozhodně ne!" naoko zvážněl a ještě si pohladil zarostlou bradu. "To ti můžu odpřísáhnout. Maximálně mírně naučná, ale romantická? Nikdy!"

Právě proběhlá herecká etuda mě fakt pobavila, s pusou od ucha k uchu jsem ho pleskla po hrudníku. "Tak mě teda veď, ty únosce."

A tak jsme zamířili k prvnímu stánku se svařákem, od kterýho jsme jen o minutku později odcházeli s dvěma kelímky úžasně vonící tekutiny. A ačkoliv vínu jinak vůbec neholduju, tohle bylo snad to nejlepší, co jsem kdy pila. Možná za to mohlo to koření, i když podle mýho odhadu hrály roli i další faktory.

Ucucávali jsme tu božskou manu a prohlíželi zboží v ostatních stáncích. Já jen tak zběžně, bez většího zájmu, ale jeho to nejspíš docela interesovalo. Asi proto, že mezi klasickej vánoční kýč, jakej uvidíte na všech vánočních trzích napříč republikou, se tady povedlo zamíchat celkem dost chodskýho.

S poslední zdobenou chaloupkou s vyloženým zbožím, jsme si mohli prohlídnout i dna našich kelímků, co vzápětí letěly do koše. Honza popadnul moji ruku, která bez kouzelnýho kořeněnýho tepla začala zas brzy promrzat, a vykročil pryč od toho mumraje. Mě to zaskočilo. Ne to, že jsme zamířili pryč, ale hlavně jak zcela samozřejmě sevřel moji ruku ve svý. Zvedla jsem k němu oči, ale setkala se jen s jeho hrdým profilem. Zjevně moje rozpaky vůbec nepochytil. Nechala jsem to tak.

Zbytek odpoledne, nebo spíš časnýho večera, využil k tomu, aby mi ukázal krásy města. Protáhnul mě celým náměstím od shora dolů a celou dobu se rozplýval. I já musela uznat, že to podloubí má něco do sebe. S velkou slávou mě zavedl k radnici a kafral něco o historický budově. Pak mě poučil, že brána, zdobená svítícím nápisem Veselé Vánoce a taky pf 2019 v rámečku ve tvaru zvonku, se jmenuje Dolejší a je děsně stará a důležitá. Teda, takhle to samozřejmě neřekl, ale to je jedno.

Taky mě zatáhnul k pomníku nějaký další místní celebrity. Hrozně nadšeně o tom chlapíkovi vyprávěl, ale já vůbec netušila, která bije a bylo mi blbý se ho ptát. Jediný, co si z jeho přednášky pamatuju je, že ten cápek měl obě jména stejný. No fakt, jméno i příjmení stejný. Bylo to něco pěkně blbýho, možná Jaromír Jaromír? Ne, počkat, Jindřich Jindřich, jako Jindřich Šimon, jasně.

Pak mě zas odvláčel kamsi na druhej konec k něčemu, čemu říkal Chodský hrad. Podle mě to teda hrad nebyl ani omylem, hrady totiž vypadaj jinak, že jo. Tohle bylo spíš... vlastně nevím. Dneska je tam prej chodský muzem, nebo co. A taky majestáty. Teda ty tam asi spíš byly, matně si vybavuju, že Michal do mě hustil něco o tom, že je někdo zničil.

A jako kdyby to ještě nestačilo, udělal mi tour de kostel. Mě ale ze všeho nejvíc zaujal ten přímo uprostřed náměstí. I když ani ne tak samotnej stánek boží, jako ta věž. Padesát šest metrů vysoká, válcovitá, bíle omítnutá. Na mysli mi okamžitě vytanul výhled z Hrádku, kde jsme byli jen před pár tejdny. Tahle věž je vážně dominantou zdejšího kraje. Ta od chodskýho hradu byla vidět taky, ale není tak vysoká. A taky není šikmá. A krom toho, že je světová, jak ta v Pise, je to ještě jinej unikát. Válcovitejch kostelních věží totiž podle všeho moc není.

"Mám hroznej hlad," zaskuhrala jsem, když už jsme měli v nohách snad deset kiláků po dlažebních kostkách.

"Tak se půjdem někam najíst. Na co máš chuť?" chtěl vědět. Mně to ale bylo ze srdce šumák, takže po chvíli marnýho páčení odpovědi prohlásil, že mě vezme do svýho oblíbenýho podniku.

A tak jsme znovu přešli náměstí a seběhli kousek dolů do půvabný historický krčmy, v ještě půvabnější historický uličce. Tyhle slova samozřejmě použil on, já bych se na výrazy jako půvabný a ulička ani nevysrala. Rozhodně ne v tu chvíli, byla jsem utahaná jak šlapka po noční.

Během jídla se na mě v jednu chvíli zadíval a hrozně vážně prohlásil, že mi potřebuje něco důležitýho říct. "A je to otázka života a smrti?" opáčila jsem.

"No, to není, ale vážně je to dů-"

"Tak jestli na tom nezávisí můj život, nebo ten tvůj, tak mě nech dojíst tenhle báječnej flák masa, protože jestli ne, tak už o život fakt půjde. O ten tvůj, aby bylo jasno," píchla jsem vidličkou směrem k němu. Chvíli byl zaskočenej, ale pak si s pobaveným úsměvem trochu odfrknul a pokračoval v jídle.

Večer v posteli jsem pak nad celým tím Domažlickým vejletem musela přemejšlet. Honzovo zaujetí pro rodnou hroudu a všechny chodský věci mi přišlo trochu k smíchu. Aspoň kdysi, ze začátku. Dneska mi došlo, že je to vlastně docela hezký, a že každej má nejspíš něco, na čem lpí. Co zná, miluje a co by bránil do roztrhání těla a do posledního dechu.

Jen jsem si nějak nemohla vzpomenout, co je to u mě.