Radim se zdržel do následujícího odpoledne. Doprovodila jsem ho k autu, který nechal večer u hospody, a než za sebou zabouchnul dveře, ještě si na mně vynutil slib, že o tom pátku budu vážně přemejšlet. A pak jsem se vydala zas zpátky do kopce. Bylo mi jasný, že bych se asi měla stavit za Honzou, jenže mnohem víc jsem v tu chvíli potřebovala bejt sama.

Tak moc jsem si potřebovala všecko v hlavě urovnat a promyslet, že mi nevadilo risknout další setkání s tím Psůtkovic pošukem. Jo, zamířila jsem do doupěte.

Na vysedávání po venku už byla kosa, ale to mi bylo vcelku šumák. Uvnitř to bylo taky fajn. Přesně takový, jako tyhle podniky bejvaj. Tlumený světlo, sezení všude možně po zemi a vzduch prosycenej voňavým kouřem.

Shodila jsem z ramen bundu, mrskla jí do kouta a svalila se na polštář hned vedle. Zády jsem se opřela o stěnu, taky vystlanou polštářema. Chladná zeď mě i přes vlasy studila do temene a já tam seděla se zavřenejma očima a snažila se utišit všechen ten bordel ve svý hlavě.

Nešlo to.

Pořád mi palicí rezonovalo všecko, co řek. A taky všecko to, co já mu odpověděla. A taky hromada vzpomínek.

Na začátky u hlídkový.

Na to, jaká byla s klukama prdel.

Jakej byl Zdeněk skvělej a férovej vedoucí.

Na směnu, při který mi Radim prvně řek Buchto, a jak se to ujalo.

Netušila jsem, co budu dělat. Netušila jsem ostatně vůbec nic. Věděla jsem jediný, kdyby se tam včera nezjevil, nic z toho by se nedělo. Nebyla bych postavená před takový rozhodnutí. Nemusela bych tyhle sračky vůbec řešit. Odešla bych domů s Honzou. Usnula bych vedle něj, probudila se vedle něj a večer šla do práce jako vždycky.

S čistou hlavou. Teda aspoň na moje poměry.

"Takže... co si dáš?" ozvalo se kdesi nade mnou. Otevřela jsem oči. Stál tam ten samej týpek, co vždycky, a koukal na mě lehce vyčítavě. Snad že jsem tam dlouho nebyla.

"Melounovou a čaj," slyšela jsem sama sebe říkat. Na vodku, nebo jakejkoliv jinej chlast jsem se musela vybodnout. U jednoho kalíšku by dneska rozhodně nezůstalo a mě čekala šichta v hospodě.

Jakmile odešel, zas mě pohltily moje vlastní dotěrný myšlenky. A tma. Absolutně netuším, kdy mi objednaný věci přines, ale když jsem příště otevřela oči, už to tam všecko bylo. A uhlík byl napůl vyhaslej.

Odcházela jsem odtamtud tak akorát, abych se stihla přesunout včas do nádražky.

V hlavě mi pořád vířilo všecko možný a neměla jsem jasno vůbec v ničem. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout ohledně tý páteční rozlučky, ani jak moc špatná nebo dobrá je pro mě Radimova nabídka. Ale čekat, že taková návštěva za mě jako zázrakem všecko vyřeší, to by bylo neskonale naivní. A taková já nebyla. Jediný, co jsem si od toho slibovala, bylo trochu klidu. A toho se mi dostalo. Neměl ale trvat moc dlouho.

Honza se celej večer neukázal.

A v mojí hlavě to začalo šrotovat nanovo.

Dění v lokále mi k úvahám moc prostoru nedávalo, ale i tak to stačilo.

Žárlil tak moc, že se naštval a natruc nepřišel? Možná. Zapomněl? To jsem zavrhla hned, to nebyl jeho styl. Něco se mu stalo?

Když konečně nastal čas, zamykala jsem hlavní vchod a všechen těžce získanej klid byl fuč. S povzdechnutím jsem nechala svazek klíčů klesnout na dno kapsy a otočila se k domovu.

"Dneska nemáš doprovod?" stál tam pod schodama s rukama v kapsách a propichoval mě pohledem.

"Já nevím, to mi řekni ty. Mám?"

"A chceš?"

"Musíš se na to ptát?" opáčila jsem a nedokázala tak úplně skrejt nevoli. Co po mě jako chtěl? Abych ho neustále ujišťovala... o čem vlastně? O nehynoucí lásce? Asi těžko. Ani on nemoh bejt tak naivní, aby si něco takovýho z mý strany domejšlel.

"Zjevně asi musím," rozhodil rukama, který měl pořád ještě zabořený v kapsách, takže jeho dramatický gesto trochu postrádalo šmrnc. "Promiň, ale nevím, na čem s tebou jsem. Ty mi nic moc neřekneš. Vlastně obecně toho moc nenamluvíš. A odhaduje se to dost těžko, víš?" rozčiloval se. Hlas měl tak ledovej, že to k němu skoro ani nesedělo.

Sešla jsem těch pár schodů, který nás dělily a postavila se naproti němu. "A co bys chtěl slyšet?"

"Já nevím," pokrčil rameny a kroutil hlavou. "Třeba jestli je vůbec mezi náma nějakej druh, co ja vím," zamyslel se a zřejmě hledal vhodný slovo, "vztahu? Chodíme spolu nebo tak něco?"

"Chodíme?" vyprskla jsem smíchy. To jsem asi neměla, protože se najednou zatvářil ještě přísnějc. "Copak jsme na základce?"

"Napadá tě snad lepší výraz?" zpražil mě.

Ne, opravdu mě asi lepší výraz nenapadal. "A tohle tě momentálně trápí? Potřebuješ definici?" zvedla jsem k němu hlavu a snažila se něco vyčíst z jeho očí, ale nedostala jsem moc šancí. Uhnul pohledem.

"Nevím, možná. Nemám páru, co si myslet. Jestli s tebou počítat... Unavuje mě to. A mám vůbec nárok žárlit? Nepošleš mě do prdele s tím, že do toho, s kým se vídáš, mi nic není?"

"Takže jsi vážně žárlil," konstatovala jsem. Vlastně to pro mě nebylo až takový překvapení. Včera jsem to na něm viděla dost jasně a jeho dnešní chování taky mohlo mít jen málo jinejch příčin.

Nic na to neřekl.

"Tos nemusel."

"Ne?"

"Ne, říkala jsem ti, že se nemáš bát. Nemusels žárlit. Nebyl k tomu důvod," ujišťovala jsem ho. I když to zřejmě nebylo nic platný. Ostatně, takhle by se asi hájil každej druhej záletník.

"Myslíš krom toho, že si sem může kdykoliv nakráčet nějakej cizí chlápek, ohromit tě výsostně sexistickou hláškou, přičemž ty mu okamžitě skončíš okolo krku a odtáhneš si ho domů?" vychrlil na mě snad bez jedinýho nádechu.

"Je to jen blbá přezdívka, nic víc," hlesla jsem.

"A to ti přišlo jako nejdůležitější část?"

Jo asi to vypadalo divně, jenže to byla prostě jediná reakce, která mě napadla.

"Hele, řekla jsem ti už včera, že Radim je kolega. Nic nebylo a... teda kdysi bylo, ale..." Zamotala jsem se do toho. Úplně a totálně. "Víš co? Jdi do hajzlu. Jestli potřebuješ nějakou definici našeho vztahu, tak máš asi smůlu, protože já ji prostě nemám. Ale to, že tě podváděla tvoje bejvalka ještě neznamená, že jsme všechny stejný."

Nejdřív zvedl obě ruce před sebe na znamení smíru a pak se začal uculovat.

"Co se tlemíš?" vyjela jsem na něj.

Neodpověděl. Určitě to ale mělo co dělat s tím, co jsem řekla naposled. Obešla jsem ho a dala si záležet na tom, abych do něj omylem vrazila ramenem.

Po pár metrech se ke mně přidal a taky do mě žďuchnul.

Můj neklid se dočasně vrátil na snesitelnou úroveň.

O tom, proč vlastně Radim přijel a co mi chtěl, jsem Honzovi neřekla. Ne že by se neptal. Ptal. Doslova vyzvídal. Jenže já nebyla připravená o tom mluvit. Ne dokud si to sama aspoň trochu nepřeberu.

Po několika nocích, kdy jsem spíš zírala do stropu, než spala, mi došlo, že měl Radim pravdu. Nejet se rozloučit se Zdéňou, to by mě asi dlouho mrzelo. Ono mě to bude mrzet, i když pojedu. Ale pro jednou prostě zkusím nebejt sobec.

***

Usrkla jsem hnusný kafe z automatu a zmuchlanej obal od sušenky nacpala do boční kapsy batohu. Bylo chvíli po půl desátý a cíl cesty byl už doslova nadosah. Klenčí, Domažlice, Plzeň, Smícháč, Zličín a teď už konečně Kladno. Vstávání ve čtyři, odjezd z Klenčí v pět deset. A to samý zpátky.

Šourala jsem se městem, plným důchodců na cestě za slevama, a cejtila se jak Alenka v říši divů.

Tak moc cizí mi to tady teď přišlo.

Tak plný lidí, hlučný a šedivý.

Po sněhu ani stopa. Blížící se Vánoce prozrazovala akorát kýčovitá výzdoba ve výlohách a světelný dekorace na lampách, který bůh ví proč svítily doteď.

Míjela jsem spěchající hloučky na pěší zóně zhruba uprostřed zahla doleva, do Havířský. Právě tam totiž sídlí Územní odbor. Ten barák je nepřehlédnutelnej. Velkej kvádr s žlutošedivejma pruhama. Kříženec Včelky Máji a Terezína.

S každým krokem jsem měla čím dál zpocenější ruce. Srdce mi bušilo, jak kdybych posnídala perník a všechno ve mě křičelo po útěku. Jo, to jsem chtěla nejvíc. Udělat čelem vzad, na všechno se vysrat a sednout na autobus, kterej mě doveze zpátky tam, odkud jsem přijela. S patnácti přestupama samozřejmě.

Ale neudělala jsem to. Neudělala jsem nic. Jen sledovala svoje nohy, jak se automaticky kladou jedna před druhou v dokonale pravidelným rytmu. Jako stroj.

Za rohem jsem počkala u brány tak, jak jsme se včera s Radimem domluvili, a tu chvíli využila na cigáro. Dneska už padla snad půlka krabičky. A ta druhá se celkem jistě odporoučí taky.

Netrvalo to ani pět minut a zespoda přijela policejní oktáva, z místa spolujezdce vyskočil on. Hrnul se ke mně, na tváři širokej úsměv. "Fakt jsi přijela. Popravdě jsem tomu moc nevěřil," zubil se a objal mě okolo ramen, abychom společně prošli bránou, než se zase zavře.

"Jo, přijela, ale neptej se, co mě to stálo," odvětila jsem kousavě. Snad abych zamaskovala nervozitu.

"Peněz?"

"Kdyby jenom to."

"A kde máš mundúr?" odvedl řeč na jiný téma a očima spočinul na mým báglu. Zřejmě odhadoval, jestli jsem to tam narvala, nebo ne. Tak jsem mu potvrdila, že přesně tam.

"Ještě, že jste si to vymysleli v černým. Na slavnostní bych se vám vysrala," ušklíbla jsem se a zamířila za autařema, abych se tam někde v temným koutě jejich dílny hodila do gala.

Kombinézu jsem na sobě neměla... No od poslední služby. Všechno bylo na svým místě. Na jednom rukávu státní znak, na druhým znak útvaru. Velkej žlutej nápis "Policie" na zádech, menší vlevo na hrudníku a pod ním ještě šestimístný osobní identifikační číslo. Na sucháč s hodnostním označením na druhý straně hrudníku jsem chvíli čučela a pak tu svojí stříbrnou kolejničku s osamělou trojcípou hvězdou strhla a nacpala do kapsy. Hodnost už mi nenáleží. Už nejsem nic.

Bágl s civilem a všema ostatníma věcma jsem tam nechala ležet a doufala, že až se vrátím, najdu ho ve stejným stavu, a ne třeba zmaštěnej od oleje. Cestou za ostatníma jsem si ještě svázala vlasy do ledabylýho drdolu a na hlavu nasadila baret.

Už tam bylo dost živo. Nejen všechny čtyři směny z hlídkový, ale i dost lidí navíc. Odhadem tak kolem dvaceti kousků. Všichni oblečený stejně jako já, některý i s balistikama. A všichni na mě zírali.

"No, koukejte, koho tady máme," ozvalo se z jednoho konce hloučku. Láďa, jeden z těch, na který jsem narazila tehdy ve špitále. A hned vedle Pavel, Radim, Petr a ostatní. Taky nějaký nový tváře, zřejmě za mě a Šimona. Pár starejch tváří, který odešly ještě přede mnou a několik úplně neznámejch.

"No, jo, tady mě máte," odvětila jsem nejistým hlasem, zatímco jsem se s rukama v kapsách loudala k nim. Taky jsem se pokusila o menší úsměv. Byl ale dost křečovitej a bolela mě z něj pusa, tak jsem se na to vybodla a tvářila se prostě zas jako... no jako Buchta, nejspíš. Je to ale neodradilo. Postupně se ke mně hrnuli a každej mě aspoň krátce objal, až na ty cizí ksichty. A skoro každej taky prohodil nějakou poznámku. Některý sršeli vtipem, jiný tvrdili, jak moc rádi mě vidí. Pavel se jen povzbudivě usmál.

Jako poslední si mě zas přivlastnil Radim, alias budoucí pan vedoucí. "Vidíš, pořád ti padne. Přemejšlelas o tom?" dloubnul mě do žeber.

"Drž hubu."

"Okej, vidím, že tohle téma asi dáme zas k ledu," uchechtnul se. "A kde máš frčky, hvězdo?"

"Nemám."

"Jakto?" zamračil se na mě.

"Prostě nemám, beztak už bych to nosit neměla, ne?"

"Jo, to bys neměla. Nic z toho. Ale neblbni, tady tě nikdo popotahovat nebude, jsi mezi svejma. Tak kde to máš?"

A tak jsem ten kousek sucháče zas vylovila z kapsy a on mi ho vzal z ruky a s naprostou samozřejmostí nalepil tam, kam patřil. Pak mrknul na hodinky a zavelel, ať se vyrovnáme.

Svý chlapy nahnal do první řady, sám si tam stoupnul taky. Jednoho z těch, který jsem neznala, poslal do přistavenýho auta. Zbytek měl tvořit druhou řadu. A tak jsem se tam postavila mezi dva sympaťáky, který u nás sloužili, když jsem tam začínala a snažila se tvářit nenápadně.

"Áďo, ty pojď sem k nám. Nebudem tě přece schovávat vzadu, ozdobo," houknul na mě Radim.

Protočila jsem oči a zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi. Ani trochu se to nehodilo. Navíc jsem tu vůbec neměla co dělat v uniformě. Chvíli na mě ještě něco syčel, ale pak mě prostě čapnul za ruku a vecpal na svoje místo, přičemž sám si stoupnul vedle mě, na kraj řady.

Vzápětí se zpoza rohu vynořil Zdeněk.

"Hudbu!" křiknul Radim na maníka v autě a ten okamžitě pustil vrz i majáky. Měli jsme to i s diskotékou. "Pozdrav!" zavelel znovu a všichni jsme zvedli pravou ruku ke spánku ve všeobecně známým gestu. To už Zdeněk došel až k nám a zasalutoval taky.

Na to vydal organizátor vedle mě mávnutím ruky další pokyn a řev sirény ustal, zbyla jen modrá.

Ruce putovaly zas dolů a my si vyslechli Radimový dojemný slova. Mluvil o tom, jak byl Zdeněk skvělej parťák a vedoucí, kolik kluků, a i holek pochopitelně, pod ním za ty roky sloužilo, a že mu všichni přejem klidnej důchod a tak vůbec.

"A protože jsme ti ten podzim života chtěli zpříjemnit," vystoupil ze svýho místa vedle mě Pavel a vytasil se se štosem bílejch obálek. Na každý byla nalepená blejskavá mašle. "Tak tady máš od nás patnáct kouzelných balíčků. Za každý rok s náma jeden."

Zdeněk si celou tu hromadu převzal a koukal na ni trochu nechápavě.

"Jsou tam losy, ty vole. Rentiér," zabručel odněkud z řady Láďa, "takže jestli něco vyhraješ, budem se hezky dělit, jasný? Rovným dílem."

Celou skupinkou se rozezněl upřímnej smích a obdarovanej skorodůchodce se smál snad ze všech nejvíc. "To víš, že jo, Láďo!"

Ale to zřejmě ještě nebyl konec, protože Radim, kterej využil mumraje a někam se odplížil, se teď vrátil zpátky i s ohromnou krabicí. "A tady pro tebe máme ještě něco!" zahlásil, čímž na sebe upoutal veškerou pozornost. Bednu převázanou červenobílou vytyčovací páskou postavil na zem a čekal, až pan vedoucí začne rozbalovat. A on rozbaloval, rozbaloval a furt jen narážel na další krabice a odpad ze skartovačky coby výplň.

Opět se všichni tlemili. I mně pocukávaly koutky. "Dobrý, ne?" šťouchnul do mě Radim loktem, "To byl můj nápad."

"Excelentní."

"Vy jste se fakt zbláznili," vyhrknul Zdéňa s očima navrch hlavy, když vytáhnul poslední díl tý papírový matrjošky. Krabici s notebookem. No fakt, ty blázni mu koupili počítač.

"To abys měl na čem sledovat na chatě ty svoje dokumenty," vysvětloval Radim.

"Nebo hambatý filmy," ozvalo se odkudsi zezadu a všichni bouchli smíchy.

Na Zdeňkovi bylo vidět, že je dojatej. Je to sice tvrďák a moc se neprojevuje, ale dojatej teda byl. To mi nikdo nevymluví.

Všichni se na něj sesypali, asi tak, jako před malou chvílí na mě, a potřásali si s ním rukou. Padaly slova díků, milý přání a taky pár vtípků. Když měl okolo sebe konečně trochu prostoru, udělala jsem i já pár kroků směrem k němu.

"Strašně rád tě vidím, Adrianko, dík žes na tenhle cirkus dorazila," usmál se na mě a napřáhl ruku.

"Poděkuj tamtomu votravovi," hodila jsem hlavou směrem k Radimovi a nabízenou ruku pevně stiskla.

A on tu mojí sevřel i druhou dlaní. Dlouze se na mě zadíval. Spíš si mě tak trochu prohlíd. "Jak se máš?"

Jak prej se mám.

Kdybych před deseti měsíci nebyla kráva, mohl tu teď bejt Šimon. Místo mě.

Osten viny mě bodnul do žaludku s takouvou silou, že se mi málem až podlomily kolena.

Řekla jsem, že fajn. To je takový neutrální slovo, ne? Není to úplně na hovno, ale ani skvělý. Je to prostě fajn.

Trochu se zachmuřil. "Buď na sebe opatrná, jo?"

"Jo, budu," slíbila jsem.

Jen co divadýlko skončilo, vypařila jsem se zpátky do dílny. Potřebovala jsem okamžitě pryč, než se na mě všichni sesypou. S převlíkáním jsem se neobtěžovala, jen jsem ze sebe strhala všechny sucháče a narvala je do báglu. Stejnej osud potkal i baret.

A pak jsem prostě vzala roha.

Rychlým krokem jsem to vzala šikmo přes dvůr. Jejich pohledy mě pálily v zádech, věděla jsem o nich a bylo mi jasný, že jsem se právě zachovala jako totální pizda a navrch i neskutečnej zbabělec. Bylo mi to jedno.

Zastavila jsem se až na autobusový zastávce, jen abych podle jízdních řádů v mobilu zjistila, že teď mi žádnej bus nejede a budu muset na vlak. I to mi bylo jedno.

Celou zpáteční cestu mám trochu v mlze. Byla jsem mimo. Kdybych se vožrala jak doga, pamatovala bych si toho víc.

Jediný, co mi utkvělo je, že jsem si vybrala blbou dobu a snad na každej spoj jsem čekala. v Domažlicích bych tvrdla skoro dvě hodiny, a tak jsem se rozhodla pro alternativní variantu. Šla jsem pěšky. Nebylo to poprvý.

Do Klenčí jsem se dostala za tmy. Ubulená, hladová a zdrchaná. A taky pěkně vymrzlá. Zapomněla jsem, jak jsou ty kombinézy na hovno. V létě vedro na chcípnutí, v zimě zima. Taky na chcípnutí.

Přesto jsem myslela jenom na jednu věc. Že chci vidět Honzu.