"Čau Adri."

"Čau," pozdravila jsem Michala, co se právě zjevil na prahu, "zavři ty dveře! Nafouká mi sem sníh a budu muset zase vytírat."

A tak je zabouch, ale vzápětí si oklepal to bílý svinstvo z vlasů i bundy. Dost bílýho svinstva.

"Tak dík, jseš fakt kámoš," popadla jsem smeták a hadr a dala se do likvidace bordelu. Jo, fakt smeták. Něco jako mop sem asi ještě nedorazilo, předpokládám.

Michal se mezitím usadil u výčepu a čekal, až dostane svoje chmelový potěšení. No, musí si holt počkat, protože já musím nejdřív vytírat, že jo.

"Je tu brácha?" houknul na mě, když jsem konečně zas odstavila ten nástroj zkázy z minulých tisíciletí do kouta.

"Ještě ne, přijde za chvíli," houkla jsem na něj zpátky přes rameno a šla si opláchnout ruce. Pak už mi nezbejvalo nic jinýho, než mu prostě natočit to pivo. "Brácha... ty vole. Stejně si na to pořád nemůžu zvyknout. Vy dva a bráchové. Fakt mi málem rupla cévka, když mi to řek." S drobným úšklebkem jsem před něj postavila pěknou hladinku. "Jak Jekyll a Hyde, fakt."

"A víš, že to byly jenom dvě osobnosti v jednom těle, že jo?" optal se mě opatrně a hned smočil pusu v půllitru.

"Vím, no. Nejsem úplně blbá. A co jako?"

"Tak jsem to samozřejmě vůbec nemyslel. Já jen, že dějepis tě moc nebral, tak co já vím, co tě ještě nebralo, že jo?" pokrčil učitelskej rameny a prstem kroužil po hraně sklenice.

Moje ruce si našly cestu do pasu, kde se zapíchly s lokty od těla. Byl to takovej můj výhružnej postoj. Ne ještě tak úplně, ale jasně dával najevo, že se mi něco nezdá. Teda aspoň žiju v tom, že to tak je. Těžko říct, jak to působí na lidi okolo, nikdy jsem se na to nikoho neptala.

"Ani literatura mě nijak zvlášť neoslovila, ale nejsem hotentot a nežiju v jeskyni. Tak cos tím jako chtěl naznačit?"

"Ale nic," protáhl první slovo a uhnul očima kamsi do lokálu. "Vůbec nic. Já jen že ti to prostě nesedí," vrátil se pohledem zpátky ke mně, "my jsme dva lidi ve dvou tělech."

"Ještě že tak," zamumlala jsem a jala se točit další dva kousky pro pepíky od zadních stolů, co na mě mávali prázdným sklem.

Když jsem se pak vrátila zas na svý stanoviště, zachytila jsem Michalův pohled. Divnej pohled. Zkoumavej, zvědavej... divnej prostě. Trochu si zkousnul ret a mimoděk se podrbal ve vlasech. Jakoby chtěl něco říct a nevěděl jak.

"Tak to vyklop, ty nenápadnej," pobídla jsem ho vod dřezu. Dál jsem se věnovala mytí sklenic, ale nespouštěla jsem z něj oči. Dost mě zajímalo, s jakou bombou přijde. Podle výrazu to bude velkolepý.

"Jen mě napadlo," začal s pohledem upřeným do dřevěný desky pultu, o kterej se opíral loktama. Trochu se zadrhnul, nervózně si odkašlal a až teprve pak pokračoval. "Napadlo mě, kterej z nás je podle tebe Jekyll, a kterej Hyde?"

"Jo tak tohle tě trápí," usmála jsem se, ale jen trochu. Věděla jsem kam míří. A on věděl, že já vím. Myslím, že ho Honza asi nejspíš varoval. Že mu řekl o našem super upřímným rozhovoru odpověď za odpověď, a že tam padlo i jeho jméno. Možná si nebyl jistej, jak zareaguju. Třeba se bál, abych nešla jeho povedenýmu bratříčkovi rozbít pusu. Snad v to i malinko doufal. Jakože by to znamenalo, že mi na něm záleží, když půjdu rozbít hubu chlápkovi, co z něj udělal paroháče.

Faktem ale bylo, že mi to bylo celkem fuk. Nevěra mi sice dvakrát nevoní, ale tohle je jen mezi nima a tou holkou. Navíc je to už mrtě dlouhou dobu. Můj pohled na pana učitele slušňáka to trochu ovlivnilo, to zas nebudu dělat, že ne, když jo. Ale ne tak moc.

"Složitá otázka," opřela jsem se o skříňku za sebou, utřela si ruce a mokrou utěrku položila vedle.

"A ještě složitější odpověď, co?" hlesnul.

Měla jsem tak trochu pocit, že vycejtil, co chci říct. Vod chvíle, co ze mě vypadly ty dvě jména, to nebyl on. Nebyl to ten vždycky usměvavej a dobře naladěnej kluk.

"Jo, ještě složitější," přitakala jsem. "Víš, kdyby ses na to zeptal prvních pár dní, možná i tejdnů, po mým příjezdu, asi bych měla jasno. Ale teď co vím, žes pígloval bráchovi ženskou...?" Nemusela jsem pokračovat, pochopil to. Snažil se sice koktat něco vo tom, že to tak nebylo a kdesi cosi, ale tyhle kecy jsem utnula hned v zárodku. Jednak mi do toho nic není, a jednak mě to vlastně ani moc nezajímá. "Proč ses na něj vlastně ptal?" vzpomněla jsem si.

"Jen kvůli autu. Budu muset na technickou, tak jestli by mi to nedal dokupy," vyexoval zbylý pivko a poprosil mě o další.

No a jak se říká. My o hovně a hovno na botě. Znova se otevřely dveře, dovnitř proniknul závan ledovýho vzduchu a s ním i Honza. Měl štěstí, že za sebou zavřel dřív, než jsem ho stihla zpucovat.

"Ahoj," věnovala jsem mu jeden drobnej úsměv, kterej mi vzápětí oplatil. Jinak jsme se ale nijak zvlášť nevítali. Viděli jsme se sotva před pár hodinama.

Vzápětí si všimnul Michala. Pozdravili se trochu rozpačitě, ale i to byl nejspíš úspěch. Jejich vztahy se paradoxně nějakým záhadným způsobem vyřešili zhruba v době, kdy už bylo jasný, že mezi mnou a Honzou něco je. Paradoxně proto, že jsem si celou dobu myslela, že šlo o mě, že to kvůli mě na sebe čučeli jak dva mafiáni. Člověk by čekal, že v tu chvíli to začne bejt horší, když jeden zjistí, že už nejspíš nemá šanci. Ale asi jsem se spletla. Asi nešlo jen o mě, nebo možná vůbec. Možná v tom měla prsty jen ta stará trojúhelníková křivda.

Nakonec jsem jim oběma natočila po jednom kousku a pak koukala, jak společně odcházej k jednomu ze stolů opodál.

Debatovali dost dlouho na to, aby šlo jen o prdlej vejfuk, sjetý destičky nebo výměnu oleje.

Do zavíračky už nezbejvalo moc, tak hoďka a půl. Těšila jsem se, jak to tady zabedním a půjdem dom. Těšila jsem se na teplou postel, teplý rty a mozolnatý ruce, co si budou před usnutím hrát s mejma vlasama.

Ale ten večer mělo bejt všecko jinak.

Právě jsem se vracela s tácem plným špinavýho skla od zadních stolů k výčepu, když mi průvan znovu ofouknul kotníky.

"Dobrej," poslala jsem směrem k návštěvníkovi stručnej pozdrav.

"No ahoj, Buchto!"

Teprve v ten okamžik jsem se na příchozího doopravdy podívala. Srdce mi v hrudi udělalo přemet a pak se na chvíli zastavilo. Podrážky se mi přilepily k podlaze. Nevěděla jsem, jak reagovat.

Trochu nejistě se usmál, ale úsměv mu hned zamrznul. U stolu kousek od nás se s lomozem odsouvanejch židlí zvedli Honza s Michalem. Oba vypadali dost nastartovaně a pěkně se mračili. Honza těkal pohledem ze mě na cizince a zase zpět. Čelist zaťatou, chřípí dvakrát tak velký co normálně.

Došlo mi, že ta scénka asi musela vypadat divně. Přijde sem nějakej přespolňák a hned na babu vystartuje s buchtou. Bylo dojemný, jak byli oba připravený se na něj vrhnout. "To je v pohodě, kluci," ujistila jsem je, "vážně v pohodě." Druhá část už patřila spíš jemu. Taky evidentně nevěděl, co si o mým záseku myslet.

Mírně roztřesenejma rukama jsem zaparkovala tác na nejbližší volnou plochu a ještě roztřesenějšíma nohama zamířila k němu.

Jeden krok.

Druhej krok.

Pak jsem mu padla kolem krku a cejtila jak se mi z očí derou slzy. Držel mě dlouho a pevně. Až tak moc pevně, že už by nejspíš stačila jen malá chvilka a žebra by mi začly praskat jak nanukový dřívka. Naštěstí ale sevření povolil a já se odtáhla a utírala si tu slanou hanbu do rukávu.

"Už jsem se bál, že mě necháš vyvést," usmál se a zabloudil přitom pohledem k mejm dvěma ochráncům. Ti už zas seděli, ale zdáli se bejt pořád ve střehu.

Posbírala jsem si věci a chystala se navázat tam, kde jsem přestala. Následoval mě.

"Takže, nejdřív mi řekni, co si dáš a pak spusť. Proč jsi tady? A jak jsi mě vůbec našel?" uhodila jsem na něj. Nevěděla jsem, co si myslet. Na jednu stranu jsem ho fakt ráda viděla, chtěla jsem ho okamžitě vyzpovídat jak se má, jak se maj ostatní kluci, co je novýho... Jenže taky jsem věděla, co se mnou tohle setkání udělá.

On byl součástí světa tam.

Světa, kterej jsem musela nechat za sebou.

Jenže teď je tady a já už s tím stejně nic neudělám.

"Co točíš, šenkýřko?" zaksichtil se.

"Vtipnej!" Ale odpověď byla jasná. Pivo z pivovaru, kterej má v logu psisko, pár klasů ječmene a chmelový šišky. "Chodovar."

"Je to dobrý?"

"Vcelku jo." Ani si nepamatuju, kdysi jsem k tomuhle radikálnímu názoru došla. Možná s podpisem pracovní smlouvy? Kdo ví... " Ale můžu ti natočit i Plzeň, kdybys chtěl."

"Ale ne, dám si toho místňáka. Aspoň ochutnám, když už jsem si udělal vejlet," mrknul na mě a bundu, kterou si právě sundal, odložil na jednu z židlí. Svoje žirafoidní tělo zas na druhou. Fakt byl vysokej. Žádná sušinka, ale vysokej. Někdy s tím měl dokonce ve výstrojáku problém, všecko mu bylo krátký. Občas jsem si říkala na koho ty hadry proboha šijou. Na malý nic, na hubený nic a na vysoký taky nic. Prototyp policajta je zřejmě průměrně vysokej tlustoprd. Ale to je zas na jinou debatu.

Rukou si prohrábnul vlasy, v nichž se drobný vločky postupně rozpustily na třpytivý kapky. "A pokud jde o ten zbytek, to bych rád probral spíš někde v klidu. Co ty na to?"

S bouchnutím, tlumeným podtáckem, co tam na poslední chvíli přišoupnul, před ním přistála jeho objednávka. "To zní rozumně. Za chvíli končím, tak můžem ke mně, jestli se teda nebojíš v noci do lesa," mrkla jsem na něj. "A stejně nejspíš budeš potřebovat někde přespat, ne?"

"Když ti to nebude vadit..." odtušil, "tak rád."

"Nebude."

"A těm dvěma hlídačům?" hodil hlavou směrem, odkud nás měli Michal s Honzou neustále pod dozorem. "Mimochodem, je fakt sladký, jak si tě hlídaj."

Ta asociace se jmény mě dost pobavila. "Jo, nemáš ani páru, jak moc sladký. V klidu, těm to taky vadit nebude," ujistila jsem ho a neodpustila si uchechtnutí. "To zařídím." Hned na to jsem zamířila za nima. Honza tu beztak vysedával kvůli mně a dneska mohl jít aspoň dřív domů. Já budu mít jinej doprovod.

Netvářili se zrovna přesvědčeně.

"Co je to vůbec za chlapa, Adriano?" vytasil se ten můj kudrnáč s otázkou, která je nejspíš žrala voba.

Mrkla jsem směrem k výčepu. Radim tam seděl a během šklebení se nad místním pivním klenotem na mě spiklenecky mávnul. Sedla jsem si na volnou židli vedle Honzy. "Je to kámoš."

"Kámoš?!" Evidentně jsem ho moc neuklidnila. Popravdě se ani moc nedivím. Není to zas tak dávno, co jsem mu vpálila do ksichtu, že on není ani to.

"Ne takhle. Prostě kolega, bejvalej."

"A co ta buchta, co to jako mělo znamenat?" procedil mezi zuby a vrhnul Radimovi do zad jeden pěkně vostrej pohled.

"Nic, jenom taková blbá přezdívka." Při jedný z prvních šichet jsem neměla úplně svůj den. Byla jsem dost načuřená, doutnala vzadu a ještě se cejtila ukřivděná, že mě nenechaj řídit. Tvářila jsem se prej jak buchta. "Nic za tím nehledej "

"Fajn. A co ti chce?" očividně zjihl, ale pokračoval ve výslechu. Michal se nezapojoval, snažil se tvářit nezúčastněně, přesto mi bylo jasný, že hltá každý slovo.

"To nevím," odpověděla jsem popravdě. "Asi trochu zavzpomínáme, popijeme. Jo a dneska tu na mě nemusíš čekat. Přespí u mě, takže nepotřebuju doprovod."

Celej se napnul. Neuniklo mi, jak zaťal pěsti a šlachy na hřbetech jeho rukou zahrály výhružnou píseň. Žárlil.

Pomalu jsem se zvedla a přitom se nenápadně naklonila k němu. "Neboj," šeptla jsem mu do ucha. Nevím, jestli ho to uklidnilo. Já věděla, že se nemá čeho bát. Chtěla jsem, aby to věděl taky, ale na nějaký veřejný projevy sympatií mě moc neužije. Asi bych to ani neuměla. Tak jsem jenom doufala, že mu do rána samou žárlivostí nebouchne kotel, a odkráčela zpět za Radimem.

Kluci dopili a odešli.

Ostatní štamgasti se postupně taky trousili pryč a my dva si krátili čas bezvýznamným tlacháním. On se ptal jak se mám, jak si tady žiju a tak. I na Honzu se ptal. To jsem zahrála do outu. Těžko mu budu vysvětlovat něco, v čem sama plavu.

Na oplátku mi vyprávěl o sobě. Nejdřív začal o blbinách a uchlácholil mě pár dobře zvolenejma slovama o společnejch známejch, pak se vytasil s překvapivou novinkou.

"Počkej, jak to myslíš, žes tam taky nevydržel?" vyhrkla jsem, až ho pokropila sprška piva, který jsem si ještě před odchodem natočila. "Neříkej, žes šel do céčka? Zrovna ty?"

Šokoval mě. Já byla snadno nahraditelnej kus, řadovej podpraporčík ve čtvrtý platový. Ani na výsluhu jsem ještě zdaleka neměla nárok. On byl zástupeckej s letitou zkušeností. Jeho by byla prostě škoda.

"Ale ne, žádnej civil," uklidňoval mě a mně se v tu chvíli dost ulevilo. "Ale potřeboval jsem si dát trochu odstup. Řekl jsem si, že se zkusím přihlásit na misi. Víš, jak jsem o tom uvažoval už dřív. Zdeněk mi to podepsal, krajskej taky. Vyšlo to."

"Nekecej! Tak to je super, a kdes byl? Povídej," opřela jsem se o pult naproti němu, rychlým pohledem zkontrolovala vytrvalý násosky a nastražila uši.

Celej obličej mu rozzářil upřímněj úsměv. "Začátkem dubna jsem jel do Makedonie, sedmnáctej kontingent, pak šest tejdnů doma a pak Srbsko jedenáctej a po pauze zas Makoška. Preferoval bych zas Srbsko, ale byl tam nějakej problém s prachama, nebo co, takže se Srbsko na podzim nejelo."

Tyhle mise se jezdí od začátku migrační krize, členský státy prostě posílaj svoje policajty do ciziny, aby pomáhali střežit schengenský hranice. Radima to lákalo už dřív, ale zřejmě teprve po tý nehodě dostal ten správnej impuls. Očividně byl ve svým živlu. "A jaký to bylo?"

Odpil pořádnou porci, pak si hřbetem ruky otřel pěnu a zhluboka se nadechl. "Co ti budu povídat, byl to fakt zažitek. Dobrá zkušenost. Hlavně ta Makoška. Tam přijedeš a máš pocit, že ses ocitla v devadesátkách, na silnicích starý verky, jeden poloprázdnej krám a před ním koňskej povoz. A všude odpadky a hroznej bordel. A Makedonci? Úplná trága. My z nich byli všichni nešťastný."

"Jakto?" přerušila jsme jeho monolog zvědavou otázkou.

"Páč jsou to děsný netáhla. Na všecko je čas. Když jim přeběhne migráček přes cestu v polední pauze, dělaj že nevidí a neslyší. A s papírama se taky moc neserou," rozohňoval se. Nejspíš ho ten přístup sral ještě teď.

"A Srbové?"

"Jo tak to je jiný kafe. Tam jsou rozhodně poctivější. Není s nima taková prdel, ale zase ta práce je vo něčem jiným. Jen tamtudy skoro nikdo nechodí," pokrčil rameny.

Ještě mi pak vyprávěl různý perličky a vtipný historky, rozněžňoval se nad krásnou přírodou a sem tam mi strčil pod nos mobil s fotkou. Já během jeho povídání vypakovala poslední hosty, poklidila a zamkla barák.

"A co? Pojedeš zas?" narazila jsem si na hlavu čepici a ruce vrazila do kapes. Byla kláda jak hovado, ale díky sněhu, kterej odrážel světlo lamp, zas bylo vcelku dobře vidět. Vyrazili jsme do toho hnusnýho táhlýho kopce, kterej nás dělil od tepla domova.

"Do Srbska bych jel, ale do Makošky už ne. To mi bohatě stačilo. Chvíli jsem myslel, že bych to zkusil pod Frontexem, ale..."

"Ale?"

Za chůze se na mě otočil a tvářil se dost vážně. Takhle jsem ho skoro ani neznala. To byly furt samý srandičky a prdelky. Když jsme udělali průser, uměl se nasrat, ale to byl nasranej, ne vážnej.

"Tak co je? Děje se něco?" I já už byla vážná.

"Jsou dva důvody, proč jsem tady, Áďo. Vlastně tři, když budu počítat ten, že jsem tě chtěl vidět. A ten bych asi měl počítat, co?" Kamennou tvář na moment prosvětlil záblesk hravýho úsměvu. Drcla jsem do něj bokem, ale odmítala jsem se nechat zatáhnout do dětinský debaty o hovně.

"Tak už mluv. O co jde?"

Zhluboka se nadechnul. "Zdeněk jde do důchodu."

Vykulila jsem na něj oči. Zdeněk, že jde do důchodu? Náš nesmrtelnej vedoucí? "Do důchodu? Copak na to má věk?"

"Ještě tak úplně ne. Chybí mu pár let, ale s výsluhou to není až takovej problém."

Hm, to asi není, to je fakt. "A co s tím mám společnýho já?" nechápala jsem.

"To je jednoduchý. Příští pátek bude naposledy v práci. Chystáme pro něj překvápko. Až pojede ráno na říďo, všichni se tam slezem, hezky se na dvoře vyrovnáme, rozblikáme pár aut, popřejem mu nudnej důchod a předáme dárky. Měla bys u toho bejt taky..."

"Nepřipadá v úvahu," vypálila jsem hned. Tohle totiž bylo zhola nemožný. Náhodný setkání s hlídkou v nemocnici mi proměnilo nohy v sulc a několik nocí jsem se budila zpocená, zničená a v slzách. Nechci si ani domejšlet, jak by na mě mohla zapůsobit účast na něčem takovým. Navíc by na mě všichni čuměli, litovali mě, šeptali si, že to je vona, co byla v autě s tím klukem... Ne, tohle prostě nejde.

"Neblbni, jde do důchodu. Už ho nejspíš nikdy neuvidíš. Nebylo by ti to líto? Protože jemu jo, to si piš," domlouval mi. "Vždycky tě měl rád. Fakticky ho mrzelo, když jsi to vzdala a od-"

"Vzdala!?" zařvala jsem na něj. "Máš pocit, že jsem to vzdala?"

"Jo, to teda mám. Vzdalas to. Hodilas ručník do ringu a zdrhla!" Ani on nebyl zrovna ukázkově klidnej, ale nekřičel. Jen lehce zvýšil hlas a jak byl rozčílenej, máchal rukama okolo sebe. "Ale víš co? Nevyčítám ti to, protože já jsem zdrhnul taky." Na chvíli se odmlčel a jen oddechoval, zřejmě se potřeboval trochu uklidnit. Jakmile pak znovu promluvil, zněl vcelku vyrovnaně, ale zato dost zdrceně. "Vzalo mě to víc, než si dovedeš představit. Nejen, že úplně zbytečně zařval mladej kluk, ale i tys to šeredně vodnesla. Když jsem tě tam pak viděl na tý posteli zlomenou a zmrzačenou a musel jsem to bejt zrovna já, kdo ti to řek... Byl jsem v prdeli, Áďo. A ještě víc, když mi došlo, že to myslíš vážně, že se už nevrátíš. Takže jestli mám pocit, žes to vzdala? Jo, to mám. Ale chápu to. Všichni to chápem, někdy to jinak nejde."

Během jeho monologu jsem měla dost co dělat, abych rozmrkala slzy, co se mi draly z očí. Chvíli jsem odolávala, ale nakonec to stejně bylo marný.

Bylo mi smutno.

A bylo mi trapně.

Tolik jsem se zaměřila na svojí bolest, že mi nedošlo, že nejsem jediná, koho ta zasraná únorová noc zasáhla.

Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem tak vybouchla. Vzpurně jsem si otřela mokrý tváře a mlčky šlapala. Bezmyšlenkovitě jsem pozorovala, jak se moje kanady boří do vrstvy čerstvýho sněhu a zkoumala napůl zapadaný stopy těch, co tu šli před náma. Který z nich byly asi Honzový?

"Slib mi, že to aspoň zvážíš," objal mě kolem ramen a já v odpověď malinko kejvla. Zvážím. Jasně, že to zvážím. Jako bych snad mohla jinak, beztak mi to bude celej tejden ležet v hlavě.

Zbytek cesty jsme mluvili málo a když už, tak o počasí, o tom, jak je ten kopec kurevsky dlouhej a jestli se tam nebojím. Ne, nebojím. A už hezkejch pár tejdnů k tomu nemám ani moc příležitostí. Doma moc času netrávím.

Jakmile jsme se konečně vydrápali do mýho skromnýho příbytku, zaklekla jsem ke krbu a snažila se ze starejch novin, pár třísek a několika polínek vykouzlit teplo domova. Radim mě celou dobu zamračeně pozoroval a do jeho obličeje se vkrádalo čím dál víc znepokojení a skepse.

Po pár minutách už oheň spokojeně praskal a moje kroky vedly automaticky do skříňky s chlastem. Vytáhla jsem láhev rumu a dvě skleničky, asi od horčice, nebo co. S prckama jsem se ani neobtěžovala, bych furt musela dolejvat.

"Vážně tady chceš zůstat?" vybafnul na mě ve chvíli, kdy si z mý ruky bral sklenku, štědře naplněnou rumem. Mrknul na ni a trochu se nad tou lampou usmál a zakroutil hlavou.

"Nevím," vylezlo ze mě, zatímco jsem se, už bez bundy, usazovala na jednom konci prosezenýho gauče. On si zabral druhej konec. Láhev zaujala strategický místo uprostřed stolku. Ťukli jsme si a jako na povel se oba napili. Pak jsem se uvelebila do pohodlnější polohy bokem k zádový opěrce a s nohama pod sebou. Skleničku s rumem jsem žmoulala v ruce. "Je mi tady dobře. Nemusím nic řešit, krom těch dvou o mě nikdo nic neví a mně to vyhovuje. Tady můžu žít přítomností, tam bych se jen topila v minulosti," konstatovala jsem a hořkou pachuť posledních slov spláchla dalším lokem.

"A co budoucnost?" upřel na mě tak vážnej pohled, až mě donutil otočit hlavu stranou a místo na něj civět do plamenů

"Tak daleko ještě nejsem. Neplánuju. Moje budoucnost je prozatím nalajnovaná stejně, jako přítomnost. Tohle místo, tenhle barák a práce."

Slyšitelně si povzdechl. Asi chtěl slyšet optimističtější předpověď, ale takovou já prostě neměla. Bohužel. "A ten chlápek z hospody?"

"Jo, snad i ten. Říkals, že máš tři důvody, ale řekls mi jen dva," odvedla jsem řeč na jiný téma a obrátila se zpátky na něj. "Tak jakej je ten třetí?"

Znovu povzdech.

"Chci tě zpátky."

"Cože?"

"Prostě chci, aby ses vrátila. Nabídli mi po Zdeňkovi místo vedoucího a já na to kejvnul. A byl bych moc rád, kdyby ses k nám vrátila."

"To ne, tohle ne! To nejde a ty to víš. Něco takovýho po mě nemůžeš chtít!" přešla jsem z šepotu málem až do křiku, vyskočila u toho na nohy, kroutila hlavou ze strany na stranu a máchala rukama, že dobrá půlka obsahu mojí skleničky zdobila stěnu a vsakovala se do pohovky. "Tohle prostě nejde. Jak to vůbec můžeš vypustit z pusy, po tom, cos právě slyšel?!"

"Uklidni se, jo?" natáhnul se po mojí ruce. Ucukla jsem.

"Jak se mám jako uklidnit? Víš, co po mě chceš?" štěkla jsem po něm.

"Vím. Moc dobře to vím," znovu se po mně natáhnul a tentokrát už úspěšně, donutil mě znova si sednout. "Jasně, že to vím. A taky po tobě nechci odpověď dneska. Ani za tejden. Ale od ledna budeme mít volnou tabulku a já bych byl prostě hrozně rád, kdybys to byla ty, kdo na ní bude sedět. Anebo klidně od února, to je jedno. Navíc, víš přece, že když se vrátíš včas, máš to prakticky bez práce."

To jsem samozřejmě věděla. Všichni to ví. A kladli mi to na srdce už v době, kdy jsem odcházela. Nemůžu říct, že bych si chtěla zopakovat služební zkoušku, ale abych nemusela, stačilo by mi vrátit se do pěti let. Času dost. Ale hlavně bych musela být přesvědčená o tom, že se vrátit chci. A to já nebyla. A nejen, že jsem o tom nebyla přesvědčená, já o tom vlastně neuvažovala vůbec. Když teda pominu tu slabou chvilku na Hrádku u obří sochy psa, která mi znovu vmetla do obličeje cosi o dlouhejch chapadlech osudu.

"Hele, ať už se rozhodneš jakkoliv, chci abys věděla, že tam někde daleko máš pořád kamarády, jo?"

Místo odpovědi jsem si k sobě po stole přitáhla láhev a doplnila svojí sklenku. Vzápětí se přede mnou vznášela i ta jeho.

"Ty je pořád máš?" divil se s očima upřenejma na mý zápěstí, respektive na hodinky na něm.

"Samozřejmě," odvětila jsem a nevěnovala tomu žádnou větší pozornost.

Později jsem ale nabrala přesvědčení, že to z jeho strany vůbec nebyla náhodná poznámka. Spíš strategickej krok hodnej psychologa.

Vydařenej, mimochodem.