To, co jsem Honzovi při našem snad prvním opravdovým rozhovoru řekla, to jsem myslela vážně. Obvykle nemám potřebu lhát, když už, prostě mlčím. To mi přijde jako lepší řešení.

Ale to, co tehdy zaznělo, byl fakt. Tady se žije jinak. Dřív jsem měla všecko v totálním chaosu. Schéma dva dva čtyři je sice fajn, ale takhle ideálně to vždycky bylo jenom na papíře. Stačil jeden marod, akce, na kterou jsme museli z volna, i blbý dovolený a najednou to bylo jinak. I kdyby bylo reálný, aby si tělo na takhle postavený směny zvyklo, ty naše nedostaly sebemenší šanci.

A pak jsem se ocitla tady. Za těch pár měsíců mi to zdejší tempo začlo dávat smysl a já každej den zjišťovala, jak moc mi to vlastně vyhovuje. Moje dny tu totiž byly všechny vesměs stejný, všechno se ustálilo a v mým životě se snad poprvé objevilo něco jako řád, rutina...

Chodila jsem do jedný práce, do druhý práce, pracovala na svý fyzičce. Sem tam, když byla nálada, zajela jsem si na střelnici, nebo zašla jen tak do lesa. Po ty čerchovský eskapádě už jsem ale rozhodně nic nepodceňovala.

Dost času jsem trávila s Honzou. To cosi mezi náma jsme ale nikdy nepitvali. Myslím, že on možná párkrát chtěl, ale pokaždý jsem to nějak smetla ze stolu. Tak jak to bylo, to bylo naprosto vyhovující. V čem se začneš šťourat, to se posere, to zaprvé. A za druhé jsem to ani nechtěla nějak definovat. Mně bylo jasný, že vztahem by se to nazvat nedalo. Já o žádnej ani nestála. A on to nejspíš vytušil taky, protože po čase snahy o hovor na tohle téma přestaly.

Zkrátka jsme tak nějak byli. Většinou spolu.

Tečka.

A tak jsme se spolu protloukli až do prosince.

Jednoho obzvlášť pošmournýho rána jsem se vzbudila dřív než on. Chvíli jsem jen ležela a civěla na něj. Ležel na zádech a pravidelně oddechoval. Přikrytej byl do půl těla, protože jeho kotel, na rozdíl od mejch kamínek, vydržel celou noc a nebyla tu kosa. Jenom koukat mě ale brzo přestalo bavit. Přitulila jsem se mu k boku a hlavu si odložila na jeho hrudník. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce. Bylo to tak...uklidňující a správný. Moje prsty začaly skoro samy kroužit po jeho hrudi a prohrávat si s prstýnky chloupků tak tmavejch, že jsem nebyla schopná se rozhodnout, jestli jsou jen hodně tmavě hnědý, nebo černý.

"Dobrý ránko," zahučel mi najednou do ucha a já málem vyletěla metr dvacet. Neměla jsem páru, že je vzhůru a sleduje mý počínání. Tyhle něžný gesta v našem vztahu úplně místo neměly. Aspoň ne z mojí strany. Zamumlala jsem odpověď a radši zmizela v koupelně. Když mě nohy znova zavedly do ložnice, už tam nebyl. Za to zespoda se ozývalo cinkání a hukot rychlovarky.

Posbírala jsem nějaký svý svršky, hodila to na sebe a vydala se po schodech dolů. On za těch pár minut stihnul připravit skoro hostinu. Stůl byl plnej, na sporáku míchal vajíčka a celým přízemím vonělo kafe. Ale tak neskutečně! A pak mi zrak padnul na místo, kde jsem obvykle sedávala já. Vedle talíře ležely klíče od auta. Ne od jeho auta. Ty mi byly celkem důvěrně známý, přestože od toho listopadovýho pondělí jsem do jeho auta nesedla. Ani do jinýho, mimochodem.

Ne, tohle nebyly klíče od jeho Terrana. A navíc ležely na mým místě.

"Co to má bejt?" švihla jsem k němu pohledem, ale on se nezdál tou otázkou, ani tónem, jakým byla položená, nijak zaskočenej.

S dvěma talíři vajíček se ke mně líně obrátil. "Tohle?" hodil hlavou k tý věci, "Tak to jsou klíče od auta."

"To vidím taky ty chytrej. Od jakýho auta a proč jsou tady?" demonstrativně jsem zapíchla ukazováček do prostoru, kde obvykle bejval můj talíř. Cejtila jsem z toho nějakou levou. A nemýlila jsem se.

Honza nejdřív přehnaně opatrně položil oba talíře, pak se zadíval na ty klíčky, a nakonec na mě. "Jsou od auta, který chci, aby sis vzala. Počkej," zarazil zvednutou dlaní moje bouřlivý protesty. "Vím, že nechceš. Taky vím proč a naprosto to chápu. Jenom se mi nelíbí, že bys měla chodit brzo ráno a pozdě v noci pěšky, navíc sama a lesem."

"To nepřipadá v úvahu a ty to moc dobře víš!" štěkla jsem po něm. Hlava mi nebrala, jak ho něco takovýho mohlo vůbec napadnout. Věděl, jak na tom jsem. Nebo jsem aspoň spoléhala na to, že tušil, odpozoroval. Já sama mu nic moc nevysvětlovala, to je fakt... ale kurva! Vždyť seděl vedle mě, musel to vidět. Vždyť mě musel opít, abych si do toho jeho posranýho verku vůbec sedla! Tak co si sakra myslí?

"Vím. Jen mám o tebe strach. Ne vždycky můžu jí s tebou. Ne vždycky tu jsem. Prostě bych jen byl rád, kdybys o tom přemýšlela," vemlouval se mi trpělivým hlasem a shlížel na mě s takovou starostí, až mi skoro bylo trapně. Neměl důvod se o mě tak starat. A už vůbec podle mě neměl jedinej důvod dávat mi auto. To je jak z blbýho romantickýho filmu.

"Není to nic extra, je to jenom starej krám. Kdysi ho po mě někdo chtěl sehnat a pak už se neozval. Jen mi tu stojí a zabírá místo. Mohl bych ho prodat, ale těch pár šlupek mi za to snad ani nestojí. Nechceš ho aspoň vidět?"

"Ne, to teda nechci."

"Dobře."

Snídali jsme v napjatým tichu. Já byla naštvaná, on asi zklamanej? Nevím. Když do sebe naházel svojí porci, natáhnul se pro hrníček, nalil si z konvice kafe a trochu se tý báječně voňavý věci napil.

"Viš, že je dneska první adventní neděle?" načal konverzaci a do hrnku si přitom sypal cukr.

"No a?" opáčila jsem nezúčastněně. "Nemyslíš si, doufám, že budu péct cukroví a rozmotávat kilometry světýlek, abych ozdobila tvůj dům a následně stejnou šňůrou i ten svůj, že ne?"

Rozkašlal se. "Nápad je to sice zajímavej, ale ne. Mám totiž lepší plány."

"A to?" šoupla jsem si do pusy poslední kousek a sledovala, co z něj vyleze.

"Uvidíš," mrknul na mě a nasadil tajemnej výraz. "Řeknu ti jenom tolik, že se budeš muset jít domů převlíknout."

V ten moment mi hlavou projely snad desítky možností, a žádná se mi ani trochu nelíbila. Všechny totiž zahrnovaly šaty, podpatky a vůbec všechny tyhle sračky, na který mě neužije.

Honza nejspíš zaregistroval mojí nechuť, a tak dodal, že se nemusím ničeho bát, ale bylo by fajn, kdybych měla na sebe něco teplýho, protože budeme celej den venku. To mě trochu uklidnilo.

A tak jsem ho nechala, ať se nachystá a sama se vydala k sobě. Neřekl mi přesně, co si na mě nachystal, ale celej den venku je celej den venku. Automaticky jsem vytáhla ze skříně čerňáky a svetr z army shopu. Ten náš modrej tak parádní nebyl. Navíc, kdo by se chtěl ve volnu producírovat ve svetru s nápisem Policie, že jo?

Akorát jsem si zavazovala boty, když se zjevil ve dveřích.

"Myslím, že dneska se ti ty tvoje kanady budou hodit," poznamenal a sledoval, jak dotahuju tkaničky a vážu dva uzle. Není nic horšího, než volný kanady. "A už mi teda povíš, odkud je máš?"

Oba jsme věděli, že tahle otázka nesměřuje ke kanadám. Ty byly jen prostředek. Tohle byl dotaz na mě, na mojí minulost, na to, co jsem vlastně zač. Nemělo smysl dál mlžit. Já se za to nestyděla, a to nejhorší, k čemu jsem se nechtěla vracet, to už stejně věděl. A tohle by se časem dověděl taky. "Jsou policejní..."

"Cože? Kde bys asi tak přišla k policejním botám?" divil se, jak kdyby to byla ta nejnemožnější věc pod sluncem. No, ona částečně i byla, vzhledem k běžný zásobenosti policejních skladů, jenže to, že tam běžně seženeš tak akorát fusekle, to on nevěděl.

"Normálně, ve výstrojáku na Zbraslavi."

Zamrznul. "Počkej, ale.... takže ty..."

"Jo," potvrdila jsem radši hned, než si stihnul zavařit mozek. "Jsem policajt. Teda byla jsem."

"Jo," vypravil ze sebe on, myšlenkama evidentně někde úplně v hajzlu. Civěl do blba a na moje prohlášení, že jsem hotová a můžem jít, vůbec nereagoval.

Musela jsem si stoupnout až těsně před něj a zamávat mu dlaní před obličejem. "Haló, Země volá Hooda!" To oslovení ho naštěstí probralo.

"Takže to už jsem zase Hood?"

"Nevím. Možná... Ale účel to splnilo, ne? Tak už pojď," zavelela jsem a zároveň udělala čelem vzad, prošla dveřma a čekala na něj na terase, abych za ním mohla zamknout a klíče hodit na obvyklý místo.

"A uniformu ještě máš?" laškovně na mě mrknul. Kdybych mu teď mohla nakouknout do hlavy, těžko bych měla jasnější představu o tom, na co zrovna myslel.

"Hele, jestli sis to s tím vejletem rozmyslel a chceš radši zůstat tady, já nic proti rozhodně nemám. I když bych teda ocenila, kdyby sis vzpomněl dřív, než jsem si zašněrovala boty," zavrtěla jsem hlavou, až mi do obličeje spadlo pár pramínků a pohledem sklouzla ke kanadám. Jestli jsem je zavazovala zbytečně, tak mu to nedaruju. "Ale v mundúru to dělat nebudu, aby bylo jasno."

"No tak to asi teda půjdem," pokrčil rameny, obešel mě a seběhnul ze schodů.

Celou cestu ves- teda městysem jsme si povídali. Vlastně to byla spíš taková nenápadná přetlačovaná. On měl neustále tendenci se vracet k tý cenný informaci z mojí minulosti a pořád se na něco vyptával. A já se to zas v jednom kuse snažila zamlouvat a odvádět řeč jinam.

Jenže byl fakt neodbytnej. Když jsme míjeli školu, už věděl, že jsem dělala na hlídkový a taky si nechal stručně vysvětlit běžnou náplň práce řadovýho hlídkaře.

"Většinou prostě jezdíš a působíš preventivně, víš? Když se k něčemu namaneš, tak samozřejmě řešíš. Jinak čekáš na pokyny od operačního a pak prostě hodíš modrou a jedeš, kam tě pošle..."

"Modrou?" divil se, "co to jako je?"

"Majáky. To se tak říká," vysvětlovala jsem, "zkrátka jedeš na modrou."

"Jo tak," odtušil. "Asi se s tebou nebudu moct bavit o tvý práci, teda bejvalý... vůbec bych ti totiž nerozuměl," usmál se na mě. Nemyslel to vážně. Spíš jsem ho podezírala, že ho tahle diskuze vážně baví. Mě koneckonců taky bavila.

"A tos ještě nic neslyšel," uculila jsem se. "Třeba taková fňukna, nebo vrz, to jsou ještě hezčí slovíčka, ne?"

"A to má bejt jako co? Siréna?" tipnul si a já mu to odkejvla.

Ptal se ještě dál. Zajímalo ho spoustu blbostí okolo. Taky vyzvídal podrobnosti o tom, co vlastně člověka čeká, když se chce dát k firmě. A tak jsem popisovala svý zážitky z přijímacího kempu v Sadský. Všechny ty zdánlivě nemožný úkoly, při kterejch jsme si všichni sáhli na dno svejch fyzickejch i psychickejch sil, tahání klád, buzeraci a noční buzení. A taky psychology, skrytý v davu ostatních uchazečů, který nás ve skutečnosti celý ty tři dny pozorovali a hodnotili. Rozpovídala jsem se i o zopce, ale to už jsme dávno minuli i benzínku s poetickým názvem Čerchovka. Zas ta místní hrdost, jen tak mimochodem.

"Sice jsi mi pořád neřekl, kam jdem, ale nemohli bysme to vzít přes ten tábor?" navrhla jsem, když jsme se na silnici dostali až k odbočce na polňačku, co vedla právě tam. "Na tom místě prostě něco je..."

Netvářil se. Teda vlastně tvářil. A fakt nelibě. Očividně se mu tam, z mně neznámejch důvodů, moc nechtělo.

"No tak, jen na chvilku," zkusila jsem to znova.

Svolil. "Ale budeme to pak muset vzít kus přes pole. Budem samý bahno."

"A máš pocit, že mi to snad vadí?" Na jeho další odpověď jsem už nečekala a prostě se nechala vést cestou až k bráně a dál mezi jabloněma. Zastavila jsem se až u toho podivnýho baráku.

Zaujalo mě něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Na dřevem obloženým štítě bylo něco jako tyč a na ní psí hlava. Ne vopravdová, samozřejmě. Jen kus plechu, nebo tak něco. Vypadalo to jako nějakej symbol.

"Co to znamená?" vypálila jsem otázkou po Honzovi, kterej se zrovna neochotně přiloudal až ke mně, a hodila hlavou směrem k vršku budovy.

"To je čakana. Vidíš tam nahoře tu sekyrku?"

Kejvla jsem.

"Je to tradiční chodská zbraň. S takovou Chodové strážili hranice. Docela praktická věcička. Může ti sloužit jako hůl, jako sekyrka a taky s ní můžeš někomu solidně zmalovat ciferník..."

"A ta psí hlava? Ta s tím souvisí jak?"

"No, to je trochu složitější," nadechl se. "Staří Chodové měli na praporci boty. To byl jejich znak, protože Chodové jsou od slova chodit. Ale při hlídání hranic jim většinou dělali společnost psi, a tak se to pozdějc nějak zmotalo a místo bot se začala objevovat právě psí hlava. Myslím, že za to může Mikoláš Aleš. Odtud pak i název Psohlavci."

"Aha, takže to celý," opět jsem mykla bradou ke střeše, "má bejt něco jako symbol Chodska, kterej se ale moc nepoved?"

"Tak nějak, ale on se ten pes prostě nějak vžil," usmál se na mě. Evidentně ho můj zájem těšil. A mě zas těšilo, že to vykládá trochu lidštějc, než Michal. Bejt tu s ním, už jsem to zalomila pod tím pingpongáčem, co stojí opodál před řadou kadibudek.

Hlavou mi ale proběhl krátkej záblesk. Takovej střípek. Došlo mi, že tu psí hlavu odněkud znám. Byla jsem si tím jistá, jen jsem ji nedokázala zařadit.

Obešli jsme bíle omítnutý stavení a na chvíli si sedli pod lípu, jako tehdy s Michalem. Jenže teď už na tom obrovským stromě nezbyl ani lísteček.

"Nemám tohle místo rád, mám ho spojený s Terezou, s bejvalou," pronesl najednou bez jakýkoliv souvislosti a rukama drtil kulatinky, co z nich byla sbouchaná lavička na který jsme seděli. "Nemůžem už jít?"

"Jo jasně," zvedla jsem se a čekala, až to samý udělá i on. Netušila jsem, kterým směrem bych měla jít. "Ale co má tohle společnýho s tvojí bejvalkou?"

"Díky tomuhle táboru jsme se poznali. Jezdila sem jako vedoucí. Potkali jsme se jednou večer v hospodě. Bylo to na jaře, měli tu nějakou brigádu, nebo co. To je jedno, o ní jsem fakt dneska mluvit nechtěl." Zavřel oči a trochu zatřásl hlavou, jako kdyby tím snad moh vymazat všechny vzpomínky. Pak oči zas otevřel a zhluboka se nadechl. "Je tu ale něco, co bych ti říct měl."

Podle toho, jak se tvářil, to bylo něco nepříjemnýho. Něco, co souviselo s jeho minulostí a co by se mi nemuselo líbit. Nenapadlo mě, o co by tak mohlo jít. Možná ve skutečnosti ještě nebyl tak úplně rozvedenej? Každopádně to nemohlo bejt nic extra důležitýho a tak jsem se rozhodla, že to slyšet nechci. "Kašli na to, nic mi vysvětlovat nemusíš. Radši už půjdem dál, ne?" A vyrazila jsem směrem, kterým jsem tušila mezi keři cestu.

"Fajn, půjdem, ale tudy," volal za mnou. Stál před tím barákem a ukazoval přesně na druhou stranu, směrem odkud jsme sem přišli.

Prošli jsme se mezi pokroucenejma jabloněma, cestou rozšlapali pár shnilejch jablek, přešli hřiště a pak se dali doleva. Na pole. Měl pravdu, když říkal, že budem celý od bahna. Byla tam solidní oranice. Než jsme se dostali na kamennej můstek přes potok, měli jsme každej na botách tak kilo dvě navíc.

Střihli jsme to šikmo přes louku a přes další pole až k lesu. A pak už jsme si to štrádovali po lesních cestách. Šli jsme vcelku pomalu, vycházkovým tempem. Chvíli mlčeli, chvíli kecali vo blbinách. Ani k jednomu z těch nakousnutejch témat jsme se nevrátili.

Po nějaký době se před náma objevil malej kopeček a na něm kostelík. Nebo možná spíš kaple, co já vím. Taky tam byla dřevěná bouda s mříží přes okno a pár jednoduchejch vysokejch stolků. Asi jako v průměrným řeznictví, kam chodí chlapi v deset na gulášovku. Tam jsme na chvíli zastavili a Honza vylovil z báglu termosku.

"Dáš si kafe?" A už lil kouřící tekutinu do malejch plecháčků. Jeden jsem od něj s díky přijala. "To je kaplička Panny Marie, Pomocnice křesťanů," ohlídl se za sebe. "A tam v tom lesíku," mávnul zas rukou na druhou stranu, "je křížová cesta. A dole pod kopcem je studánka, kde... Ale to tě asi moc nezajímá, viď?"

"Ani moc ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ale je to vcelku pěkný místo. V noci to tu musí bejt skvělý." Úplně jsem si to představila. Noční procházky byly vždycky moje. Jako dítě jsem si jich docela užila na táboře, noční bojovky a tak. A pak jsem přesedlala spíš na městskej terén. Po zkušenost v práci mě nemohlo vyděsit nic z toho, co bych při takovým rajzu mohla potkat.

"V noci? Co bys tu chtěla dělat v noci?" vykulil oči a dopil poslední lok z hrníčku.

"No, normálně, procházka, ne?"

Nejspíš si pomyslel něco o bláznivejch Viktorkách, protože jen kroutil hlavou, usmíval se a nic neříkal. A tak jsme sbalili tu naši provizorní občerstvovací stanici, Honza nahodil batoh a šlo se dál.

Pod kopečkem byla vážně studánka. Trochu kýčovitá. Zavřená za mříží, s malovanou panenkou Marií a ověšená umělejma kytkama. Bejt Chod asi nezaručuje dostatek vkusu.

Po asfaltce jsme během pár minut došli k rybníku. Omšelý cedulky kolem dokola hlásaly Zákaz rybolovu.

"Tady je vcelku pěkný koupání," zahlásil můj bezplatnej průvodce. "Ale jen na začátku léta. Pak se tu přemnožej sinice a už se to nedá. Jo a taky se tu kdysi utopil nějakej Němec i s autem."

"Cože?" Teď jsem kulila oči pro změnu já.

"No je to už tak deset let, možná víc. Našli ho někdy koncem června, myslím. Prostě auto a v něm mrtvej chlap. Prej tam byl dost dlouho. Si to představ. Je léto, vedro na padnutí, ty se tady koupeš a na druhý straně tahaj hasiči z vody mrtvolu," otřásl se.

"No jo, to není zrovna hezká představa. Ale takový věci se stávaj."

Otočil se na mě, až se o olupující se zábradlí opíral jen předloktím levý ruky, a zkoumavě si mě prohlížel. Chvíli jsem vydržela dělat, že o tom nevím, ale potom jsem se otočila taky.

"Nedívej se na mě tak, už jsem viděla horší věci." Jeho obočí si našlo cestu vzhůru, nejspíš bylo tohle to nejhorší, co si dokázal představit. Nebo k čemu se tady mohl připlést. "Třeba bezdomovce, co ležel pod mostem už nějakej ten pátek, voběšenýho v lese... a popravdě, takovej chodec sraženej na devadesátce mimo město, to taky není zrovna chuťovka. Nevím, jestlis někdy něco takovýho viděl, ale-"

"Myslím, že nemusíš pokračovat," přerušil mě. A to jsem si zrovna připravila poutavý líčení, jak to na místě takovýho smrťáku vypadá, kde všude asi tak můžeš čekat kusy toho, co dřív byl člověk, a jak je to blbý, když není nic vidět a další přijíždějící kolegové ti nevědomky jeden takovej kus rozmáznou pod kolem....No nic, třeba jindy.

Asi jsem to ani popisovat nemusela, Honzův výraz mluvil za vše.

Dobrou vodu, jak se ten mrtvolnej výluh jmenoval, jsme nechali za sebou a zamířili si to po loučkách kamsi nahoru, zhruba směrem k domovu. Ale domů jsme ještě určitě nešli. Tenhle kousek vody nemoh bejt zlatej hřeb celýho výletu. Jenže kam vlastně jdem, to mi pořád ještě neprozradil. Furt samý vydrž a nech se překvapit.

Vedl mě krajinkou jak od Lady. Po pravý straně les, po levý se les střídal s ohradama. Sem tam se vzduchem neslo zabučení. Kopce se tu vlnily bez jakýhokoliv řádu a kamkoliv jsem se otočila, vypadaly jako mekoučká mechová peřina. Na nebi převládala bílá, občas narušená ocelově šedou masou. Mrzlo. U pusy jsem měla v jednom kuse obláček páry a do toho začal padat sníh. Jen takový titěrný vločky, ale dodávaly tomu všemu až neskutečně přízračnou atmosféru.

Snad aby přimíchal trochu adrenalinu, zatáhl mě do jedný z prázdnejch ohrad. Nebo možná jen zdánlivě prázdnejch. Ujišťoval mě sice, že tam na nás žádnej bejček nevyběhne, ale stejně jsem radši nasadila dost ostrý tempo. Což bylo do toho kopce mimochodem dost vražedný. Následně jsme se ocitli na cestě a napojili se na žlutou turistickou značku. Konečně snad trasa bez kravinců.

A po žlutý jsme šli dál do ještě většího kopce, úzkou hrbolatou pěšinou, až jsme vylezli nahoře a před náma stála jen další dřevěná bouda.

"A už mi sakra prozradíš, kam to jdeme?"

"Už tu jsme," mrknul na mě a s nechutným gustem si užíval svoji momentální převahu.

"A kde tu? Co je to tu?" vyplivla jsem po něm už mírně netrpělivým tónem. Podle toho, co jsem viděla, tohle taky nemohl bejt cíl.

A ten zmetek se culil a culil. "Jsme na Hrádku."

Tečka. Víc neřek. Jsme na Hrádku. Copak já vím, co je Hrádek?!

"Pojď," chytil mě za ruku a vlekl kamsi dál do dalšího kopečku a následně do schodů.

Nahoře zastavil, vzal mě za ramena a natočil směrem, kterým zřejmě chtěl, abych se koukala. A tam... tam stál na piedestalu Kozina. Bezpochyby. Nikdo jinej to bejt nemoh. Týpek v klobouku, s čakanou, jak jsem se dneska dozvěděla, a po jeho boku pes.

"Hrádek, neboli Kozina, jak tomu tady taky někdo říká," culil se ještě víc, než před chvílí. Evidentně byl sám se sebou dost spokojenej.

"Jak tě napadlo vzít mě zrovna sem?" předstírala jsem lhostejnost. Ve skutečnosti mě to ale podivným způsobem dostalo. Věděla jsem, že tenhle maník tu má někde sochu. Jen jsem neměla tucha kde.

"To je jednoduchý. Máš jeho obrázek v ložnici přímo naproti posteli. A navíc spíš s chlápkem, co je vlastně taky Kozina. To smrdí posedlostí," uchechtnul se a vzápětí schytal herdu do břicha. "Ba ne," couval s rukama před sebou v obranným gestu a naplno se smál. "Byl to spíš okamžitej nápad. Na Čerchově už jsme byli, tak mě napadlo zajít i sem..."

"No jen aby," odbyla jsem ho, nechala ho tam stát a zamířila na dřevěnou vyhlídku. Brzy mě došel. "Tam vzadu, to jsou Domažlice, co?" odhadovala jsem podle kulatý bílý věže v dálce.

"Hm," potvrdil mi mojí domněnku a hned navázal jiným tématem. "Mně pořád leží v hlavě ta tvoje uniforma..."

Protočila jsem oči.

"No ne, vážně," bránil se, když zachytil moji otrávenou reakci, "jestli jsem to správně pochopil, tak žádná modrá košile, ale spíš bouchači v černým?"

"Přesně," odkejvala jsem. "Kalhoty, co právě vidíš, jsou od uniformy. Ale já měla vždycky radši čerňákovou kombinézu. A k tomu si představ ještě balistiku a opasek se zbraní, případně stehenní pouzdro a máš to komplet. Přilby, štíty a dlouhý zbraně zůstávaj vesměs v kufru."

"Sakra, to je ještě rajcovnější, než jsem myslel."

Na to jsem si ho přitáhla k sobě za předek bundy, ale místo polibku, kterej očividně očekával, jsem mu jenom sykla do ucha: "Zapomeň!"

V lehkým zoufalství si odložil čelo na moje rameno. Asi tu pusu fakt chtěl. Já mezitím bloudila očima po okolí. Moji pozornost upoutala další socha, schovaná pod náma za hradbou z keřů. "Co to je tam dole?"

Zvedl hlavu, a když zjistil, kam brejlím, usmál se. "To je Chody."

"Cože?"

"Pojď," vzal mě za ruku a dupali jsme dolů ze schodů.

Stála tam restaurace, podle všechno nazvaná Chodská chalupa, a proti ní pes. Obrovskej kamennej a přes dvacet tun těžkej kolos.

"To je chodskej pes, postavili ho tu před pár lety a...."

A to už jsem ho neposlouchala. Ten pes. Najednou jsem si vzpomněla. "No jasně, ty vole!" vyhrkla jsem a hned musela uklidňovat Honzu, že to nebylo na něj. Nejspíš vůbec nepostřehl, že ho nevnímám. "Věděla jsem, že jsem tu psí hlavu už někde viděla, jenom jsem nevěděla kde. Celou dobu mě to žralo a přitom to bylo tak jednoduchý. Cizina přece!"

"Jaká cizina?" koukal na mě, jak kdybych spadla z višně a zády se přitom opíral o pesanův bok.

"Prostě cizina, cizinecká policie. Oni mají ve znaku skoro takovou psí hlavu, jako byla tam na tom baráku."

"Fakt?"

"No jo," opřela jsem se vedle něj a zadívala se dolů, kde jsem tušila Domažlice, odtud z nich už moc vidět nebylo. "Měli ho ještě před Schengenem, jako cizinecká a pohraniční policie. A pokud se nemýlím, tak ještě dřív ho používala pohraniční stráž."

"Tebe ta práce fakt bavila, že jo?"

"Dej pokoj," smetla jsem to téma ze stolu, odlepila se od psa, pomalým krokem ho obcházela a rukou přejížděla po kameni, kterej chladil i přes kožený rukavice.

"Počkej, proč to prostě neřekneš? Vždyť je to stejně jasný, nejsem blbej. Ještě jsem neviděl, aby ses u něčeho takhle rozzářila."

"Kušuj."

Faktem bylo, že jsem zrovna na tohle nechtěla myslet. Já tu práci milovala a teď mi dost chyběla. A to poslední, co bych chtěla, bylo se tady před ním rozlítostnit.

Ale byla tu ještě jedna věc. Pár měsíců před tou nehodou jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych šla právě k cizinecký. Šlo tam pár kluků od nás a vcelku si to pochvalovali. Uvažovala jsem nad změnou, nakonec jsem to ale nechala plavat. Kvůli Šimonovi.

A zhruba o rok později jsem tady. Na hranicích. V uniformě sice jen neoficiálně, ale psí hlava, jakožto dávno zažitej symbol strážců hranic, tu na mě kouká z každýho patníku. Co na tom, že hranice oficiálně nemáme a nestřežíme. I tak mi to přišlo jako další střípek do sbírky podivností, který jsou s mým zdejším pobytem spojený.

Moje jméno.

Moji dva Kozinové.

A teď ten pes.

Jako by se mi někdo snažil něco říct.