V to pondělí jsem normálně vstala, jako vždycky. Ale ještě než jsem zvedla zadek z postele, bylo mi jasný, jak bude tenhle den na hovno. Jakej jinej by taky moh bejt. Šimon by měl dneska narozeniny. Šimon, kluk kterej byl betonovým pilířem celýho mýho života.

Kluk, kterej je mrtvej. Kvůli mně.

Jenže mě čekala práce a já se musela vzchopit. Jela jsem na autopilota. Ranní hygiena, oblíkání, kafe. To všechno se dělo automaticky. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem si ráno čistila zuby, musela bych asi jenom pokrčit rameny. Nevěděla bych.

Cesta do školy mě trochu probrala. Sníh, kterej minulej tejden napad, už stihnul roztát a přes den bylo vcelku teplo, zvlášť když vykouk ten žlutej zmetek. Ale takhle brzo ráno byla prostě kosa. Teploměr do vybavení mý domácnosti nepatřil, takže venkovní teplotu jsem mohla jenom odhadovat. Nicméně krystalky ledu v loužích byly vcelku dobrým vodítkem.

Při práci ve škole jsem měla až moc času přemejšlet. Hrabat se ve svejch pocitech. Myslet na to, jak moc na hovno to je. Mojí starostí byl úklid ve třídách. Srovnat lavice, vybrat z nich bordel, vysypat koš a vytřít. Jen já a moje protivný myšlenky. Muset umejvat i hajzlíky by dneska bylo dokonale trefný.

Prostě hovna, všude hovna.

Jakmile bylo všecko hotový, zamířila jsem dozadu na dvůr dát si cígo. Když jsem házela do přistavenýho popelníku druhýho špačka, někdo mě dloubnul do ramene.

"Tak vnímáš mě?" prohlížel si mě Michal. Ruce měl už zas obě vražený do kapes a od pusy mu šla pára. Vůbec jsem nezaregistrovala, kdy přišel.

"Cože?"

"Ptám se, jestli mě vnímáš," zopakoval a jeho znepokojení bylo ještě patrnější. Na čele se mu dokonce objevila malá vráska.

"Asi ne, promiň. Musela jsem se zamyslet," zvolila jsem upřímnou odpověď. "Cos říkal?"

"Ptal jsem se, jestli už se těšíš na Vánoce. Ale spíš bych se měl asi ptát, jestli jsi v pohodě," položil mi ruku na rameno a čekal, co ze mě vypadne.

"Jo jsem, ale ty asi ne. Co sis šlehnul, že se mě ptáš na Vánoce?"

Nechápal.

"No jen si mě prohlídni," začala jsem otáčet okolo svý osy, s rukama rozpraženejma od těla. "To jsem já, Adriana. Největší cynik jakýho znáš. Vážně si myslíš, že se můžu těšit na Vánoce? Že je něco takovýho u mě vůbec fyzicky možný?"

Z jeho pusy uteklo malý uchechtnutí. "Pravda. Promiň. Škola je toho teď plná, ve sborovně se snad neřeší nic jiného, než vánoční trhy a výzdoba. Asi jsem se nechal trochu unést." Pak zabloudil pohledem k nerezovýmu popelníku. "Myslel jsem, že kouříš jenom příležitostně..."

"Však taky jo," potvrdila jsem mu jeho domněnku. Měla jsem chuť dát si ještě třetí, ale to už by mi bylo určitě blbě. Jen jsem polkla a snažila se to nutkání potlačit.

"A dneska je nějaká speciální příležitost?"

"Každej den se najde příležitost," odbyla jsem ho. Nechtělo se mi to rozebírat. On by se o tom se mnou určitě rád pobavil. Navíc byl v těchhle končinách jedinej, kdo trochu znal pozadí, takže by to i moh pochopit, jenže já nechtěla. Ani nevím proč. Možná jsem nechtěla bejt za slabocha, opět. A možná ve mně dřímala naděje, že když si to nechám pro sebe, bude to míň bolet. Ze všeho nejvíc jsem ale doufala, že mi zničehonic začne zvonit telefon a Šimon se mi ze sluchátka vysměje, jak mě pěkně převez, a že teda jdem oslavit ty narozky. Jenže to se nestane.

Nebyla jsem sice na pohřbu, neviděla jsem tělo ani rakev, ale byl bezpochyby mrtvej.

Znovu šťouchanec do ramene. "Promiň, cos říkal?" otočila jsem hlavu na Michala vedle sebe a setkala se s jeho zkoumavým pohledem.

"Jen že bys to neměla přehánět, s tím kouřením. Ať si na to zas nevytvoříš návyk, to by byla škoda. Vážně jsi v pořádku?"

"Nic mi není, jen jsem blbě spala," kamuflovala jsem a doufala, že na to skočí. "A ty kecy si nech. Stačí, že do mě reje Honza." I když ten vlastně zas tak moc neryl, protože pohledy, jakkoliv výmluvný, se asi za rejpání moc považovat nedaj, co?

Při Honzovým jméně sebou škubnul a mírnou starost, která se mu v obličeji zračila, vystřídala kamenná maska. "Aha, Honza. Jasně."

Na pokračování jsem čekat nehodlala. Netušila jsem, co ty dva mezi sebou maj. A bylo mi to jedno."Už bych asi měla jít. A ty nejspíš taky, za chvíli bude zvonit."

Jen kejvnul, nic neřek.

"Tak čau," plácla jsem ho po zádech a zamířila přes budovu školy ven na ulici.

Do obědový směny v hospodě mi zbejvaly skoro tři hodiny a domů už se mi nechtělo. Zapadla jsem do jediný kavárny, která tu byla, a objednala si kafe a čokoládovej dort. A ještě jedno kafe. A pak už jsem musela jít. Možná jsem si to jenom vsugerovala, ale divně na mě čuměli. Obsluha, i ty dva dědulové s novinama.

Další dvě hodiny jsem zabila bezcílným couráním.

"No ty vypadáš," uvítal mě Venca zpoza pípy, jakmile byl konečně čas ukázat se v hospodě. "Tys to dneska brala přes severní pól, že jseš tak zmrzlá?"

Narážel určitě na můj omrzlej nos a uši, který zimou hořely. "Jo, tak nějak," zahučela jsem a zaplula dozadu.

Bez bundy, ale zato v slušivý zástěře s logem Chodovaru, jsem sebrala z šuplíku křídy a jala se načrtnout naši obědovou nabídku na venkovní áčko i na tabuli nad výčepem. Dneska vývar, rajská a bramboráky s uzeným. Hotovej Alcron.

"Nechceš si dát aspoň polívku, než začnou chodit lidi?" nabízel mi šéf, zatímco jsem si myla ruce od křídy. S díky jsem odmítla. I tak mi ještě ležel v žaludku ten pitomej dort. Nechápu, co mě to napadlo. A taky nechápu, jak někdo může tvrdit, že sladký je dobrý na nervy. Na mě to teda nefunguje. Nebo bych možná potřebovala mnohem větší dávku. Asi tak vagón.

Venca pokrčil rameny a zmizel v kuchyni. Odteď už byl plac jenom můj. Pomalu se začaly trousit známý ksichty a já znovu naplno nasadila automatickej režim. Pozdravit, zopakovat nabídku, zapsat, přinést, odnést, zkasírovat. A pořád dokola. Zdaleka se mi ale nedařilo tak, jako ráno. Tady byla přece jenom větší potřeba interakce. Vlastně spíš tady vůbec ta potřeba byla. Při leštění lavic ne.

První průser na sebe nenechal dlouho čekat. Hned druhou objednávku jsem si zapsala blbě. Chlapi z továrny to naštěstí nesli docela statečně. Jenže když se to stalo podruhý, už se Václav trochu mračil a vylez ze svýho okachličkovanýho doupěte. V ruce žmoulal utěrku. "Děje se něco? Zdá se mi, že jsi dneska nějak mimo, holka."

Zopakovala jsem tu samou lež, která už posloužila při debatě s Michalem. On na ni skočil, tak proč ne i výčepák. Trochu jsem se přepočítala, nesežral mi to. Ale dál se v tom nešťoural, takže vlastně v cajku.

"Znáš toho vzadu?" hodila jsem bradou k chlápkovi, kterej měl tu smůlu, že se stal druhou obětí mojí dnešní roztržitosti. V životě jsem ho tu neviděla. Mohla bych skoro přísahat, že není místní, ale přesto seděl s místníma u stolu a vypadalo to, že se všichni znaj a dobře se baví. Tmavý vlasy mu už dost prokvejtaly stříbrem. Na temeni mu jich pár stálo a vypadal díky tomu trochu jako Rákosníček. Vousy prozrazovaly jeho věk ještě víc. Byly skoro komplet bílý. To jediný jsem na tu dálku byla schopná poznat. A ještě taky to, že neustále vyprávěl. A podle zvuků, který se odtamtud nesly, nejspíš vtipy. Všichni se pořád řehtali, nebo aspoň uculovali. A on taky. Evidentně se smál vlastním vtipům. Na jeho smíchu bylo něco hřejivýho a domáckýho.

"Ukaž, koho myslíš?" naklonil se přes pult, aby líp viděl. "No to je přece Jirka!" zahlásil a naprosto ignoroval fakt, že mi tím vlastně nic nevysvětlil. Odložil utěrku a valil se k zadnímu stolu, pozdravit se s tajemným neznámým hostem. Teda, neznámej tu vlastně byl jenom mně. Očividně.

Do dveří se ale nahrnula další parta hladovců, takže mi nezbejvalo, než nasadit úsměv a zeptat se, čím posloužím. I pro Václava to byl signál stáhnout se zas do kuchyně. Cestou se u mě ale na minutku zastavil. "Jirka je takovej náš čestnej občan, víš? Před třiceti roky byl jeden z těch, co tu založili ten dětskej tábor, Hanýžku. Od tý doby sem jezdí. Všichni ho tu maj rádi, i když si z nás trochu utahuje, z toho jak mluvíme. To jeho bléto, furt..." zakroutil hlavou, jako kdyby bylo úplně normální říkat takovej patvar. Pak mávnul rukou a s úsměvem popadl utěrku a vrátil se do kuchyně vyřídit další objednávky.

Jídlachtivejch pomalu ubejvalo, až tam nakonec zbyla jen skupinka okolo toho bájnýho Jirky. Moje dnešní působení se taky pomalu chýlilo ke konci. Zas až zejtra. Zrovna jsem chtěla sama sebe v duchu pochválit, že jsem to nakonec zvládla líp, než bych čekala. Ale dost předčasně. S rukama plnejma nádobí jsem sebou cukla, když se vedle mě najednou kdosi zjevil a všechno samozřejmě letělo na zem.

"Tak ti dík, Václave," zanadávala jsem a kecla si na zem, abych posbírala střepy.

"Nech to bejt, prosimtě, já to udělám. Vidím, že dneska fakt nejsi ve svý kůži."

"Ale ne, já to rozbila, já to taky uklidím," zvedla jsem se zas na nohy, abych si došla pro smetáček a lopatku. Tohle bych stejně v životě neposbírala.

"Dobře, ale pak už vypadneš. Ať mi tu taky zbyde nějaký nádobí. Holka bláznivá," zamumlal si spíš pro sebe, ale já ho slyšela. A asi bych se bejvala titulovala i daleko horšíma výrazama.

Poslední zbytky příčetnosti jsem vyplácala na úklid tý porcelánový katastrofy. Pár krvácejících ranek po předchozí snaze posbírat to všecko do teplejch jsem si jen opláchla vodou. Zástěru nahradila bunda. Rychlej pohled a zamávání k zadnímu stolu, kde se můj šéfík přidal k všeobecnýmu veselí okolo Rákosníčka a pryč. Konečně.

Konečně jsem mohla přestat předstírat.

Přestat dělat, že jsem v pohodě.

Prostě jsem šla. Bez cíle. Táhlo mě to nahoru. Minula jsem odbočku na lesní cestu, která vedla k Honzový roubence a mojí chatě. Šlapala jsem dál po silnici až na Výhledy, ale bylo tam moc lidí.

Popadla mě panika. Zoufale jsem potřebovala nějakej ventil. Vypustit to všecko ven. Někde stranou od lidí. Oči mi padly na rozcestník. Ukazoval mimojiné i na Čerchov. Nebylo to tak daleko a pohled na moje luminoxky byl taky optimistickej. Svižnou chůzi nebude problém dorazit tam před setměním. Na to, že se musím taky nějak dostat domů, jsem v tu chvíli vůbec nepomyslela. V hlavě jsem měla jen tu úžasnou cestu lesem, kterou jsem si pamatovala z výletu s Honzou.

Čerchovský hvozdy, tak tomu říkal. Nejdřív kousek po modrý, pak po červený. Od Výhledů jsem nepotkala nikoho. Závěrečný stoupání byl vcelku záhul, ale zřejmě přesně to jsem potřebovala. Plíce hrozící explozí, nohy v křeči. Myslet na chvíli na něco jinýho. Na fyzickou bolest, spíš než na tu psychickou.

Na vrchol jsem dorazila lehce po čtvrtý. V lese už bylo dost šero ale tady nahoře bylo světla ještě dost. A lidí málo. Vlastně žádný. Ideální stav. Rozdejchávala jsem náročnej výstup a procházela se přitom po planině. Dvě věže. Dvě naprosto specifický siluety. Dohromady nezaměnitelná dominanta. Rozhledna a bejvalej armádní objekt. A pár dalších nevyužívanejch budov, který prej půjdou co nevidět k zemi. Na rozhlednu jsem ani nezkoušela lízt. Beztak by nebyl žádnej výhled, všude okolo se válely mraky. A kvůli panorámatům jsem taky nepřišla.

Chvíli jsem tam bezradně obcházela až jsem si dřepla pod strom. Konečně jsem si dovolila brečet. Slzy mě studily na tvářích. Tady nahoře bylo o dost chladněji. A taky tu byl sníh. Dole v Klenčí nic, na Výhledech lehkej poprašek a tady regulérní peřina. Taky tu trochu fučelo.

Chtěla jsem křičet.

Vykřičet do světa celou tu nespravedlnost.

Celou svojí vinu.

Všechnu bolest.

Neudělala jsem nic. Jen jsem seděla a brečela jak pitomá malá holka. Představovala jsem si, jaký by to bylo, kdyby tam byl Šimon se mnou, i když to absolutně nedávalo smysl. Kdyby tu moh bejt, já bych nebyla tady.

Plynuly minuty, dost možná i hodiny. Vlastně určitě. Byla už dávno tma a já pořád dřepěla. Prsty na rukách jsem i přes firemní rukavice pomalu necejtila, zadek celej zdřevěnělej. Bylo mi jasný, že bych se měla zvednout a zkusit se dostat domů.

Cesta mě neděsila. To ten návrat do reality.

Vzdálenej zvuk motoru mě nechal chladnou, i když se přibližoval. Zřejmě nějakej Němec se šlápotou. O tom, že lesy okolo hranic slouží našim milejm skopčáckejm sousedům místo hodinovýho hotelu, jsem toho v hospodě slyšela dost. Pustila jsem to z hlavy.

Najednou mi ale přes záda přistála deka a vedle mě si přisedl Honza. Kdo taky jinej. Chodskej Robin Hood.

"Jaks mě tu našel?" opřela jsem si hlavu o jeho rameno a snažila se přijít na to, jak je možný, že je vždycky někde poblíž. Nevymyslela jsem nic.

"Viděla tě tu nějaká Michalova známá. Prý na tebe i mluvila, ale nevnímalas. Měla o tebe trochu strach. Volala mu," vysvětloval tichým hlasem.

"To pořád nevysvětluje, co tu děláš ty," poznamenala jsem a trochu líp se uvelebila na jeho rameni. Zavřela jsem oči a přemýšlela, jestli si mohl všimnout, že jsem řvala jak želva. Slzy oschly už dávno, navíc tu byla tma jak v pytli... ale stejně.

"Michal mě sem poslal. Prý by nejradši jel sám, ale usoudil, že bys nejspíš viděla radši mě."

"To se asi trefil, na mluvení dneska nemám moc náladu," odtušila jsem a nechala ho sevřít mý zmrzlý ruce v těch jeho. Nemělo smysl protestovat. A bylo to docela příjemný, i přes rukavice ke mně z jeho pracek proudilo teplo.

Povzdechl si. "Takže mi nepovíš, proč tu sedíš jako ubohá kopka hnoje?"

"Hezky řečeno," zvedla jsem hlavu a pousmála se. "Kopka hnoje je fajn. I když přesnější by spíš bylo kopka sraček." Po pár vteřinách zírání z očí do očí jsem uhnula pohledem a zaměřila se na špičky svejch bot. "Někdo důležitej by měl dneska narozeniny," vyšlo ze mě ani nevím jak. Neplánovala jsem se mu svěřovat, ale najednou to bylo venku.

"Měl by? To znamená..."

"Jo, je mrtvej," potvrdila jsem s hořkým úsměvem a z očí se mi přitom vykutálely další slzy. Honem jsem je utřela, ale nevěřím, že by si nevšim. Celou dobu na mě koukal.

"To mě mrzí, Adriano. Vážně," stisknul moje ruce pevnějš, jako kdyby mě tím chtěl povzbudit. "Byl to tvůj-"

"Přítel, myslíš?" přerušila jsem ho, abych sama vyslovila jeho domněnku. "Ne. Byl to kámoš."

Palcem kreslil kolečka na hřbetě mý ruky a mlčel. Nevím, jestli snad nečekal, že řeknu víc. To jsem rozhodně v plánu neměla. Nakonec se odhodlal sám. "Povíš mi, co se stalo?"

"Ne." Jednoduchá odpověď. "Nezlob se, ale nemůžu. Nechci. Nechci se k tomu vracet. Možná jindy." Respektoval to. Dokonce snad ani nebyl naštvanej. Jen levačkou pustil moje ruce a objal mě okolo ramen.

"To proto ses přestěhovala sem?"

Přikejvnutí.

"Tak pojď. Měli bysme jít. Je pěkná klendra." Hned na to vstal a pomohl vstát i mně. Zamířil k autu.

To jsem ale odmítla. "Tohle už jsme si vyjasnili. Do auta nevlezu. Nemůžu. Fakticky ne."

V tu chvíli vypadal zoufale, ale já byla určitě ještě o dost zoufalejší.

"Má to něco společného s tím kámošem?" nakrčil obočí.

"Všechno."

Chytil se za hlavu a chvíli tam tak chodil do kolečka. Asi nějakej divnej taneček, nebo co.

"Hele, já naprosto chápu tvůj strach, nebo odpor nebo co to je... ale je skoro osm hodin. Domů to máme i za světla přes dvě hodiny. Teď v tý tmě spíš mnohem víc, jestli se nechcem někde přizabít. Mrzne. Tys tu navíc seděla celý odpoledne a jseš jak rampouch. Vážně si nemyslím, že je rozumný jít teď domů pěšky," domlouval mi. "Jestli stojíš o romantickou procházku při měsíčku, můžem se domluvit na jindy. Ale dneska bych byl rád, kdybys zvážila i jinou možnost," hodil hlavou směrem ke svýmu autu. "Prosím."

Nevybavuju si, jestli jsem něco říkala. Vím jen, že jsem neustále kroutila hlavou.

"Prosím."

"Nemůžu..."

Nakonec vyštrachal z kufru láhev rumu a otevřenou mi ji podával. "Dej si na kuráž a sedej. To zvládneš."

Několikrát jsem si pořádně cvakla a sedla si na místo spolujezdce. Alkohol mě trochu zahřál. Malinko otupil moje smysly. I tak mi ale bylo hrozně. Dlaně jsem měla v mžiku celý zpocený. Křečovitě jsem se držela madla nad okýnkem. Průběžně jsem doplňovala hladinku, ale moc to nepomáhalo.

Podvědomí pracovalo.

Byla jsem si prakticky jistá, že každou chvíli musí přijít náraz. Možná za touhle zatáčkou. Nebo za tou další. V krku jsem měla knedlík a srdce se celou tu dobu krčilo hned pod ním.

Když jsem se druhej den vzbudila v jeho posteli, už na mě čekal s pozdní snídaní.