Poslední dobou jsem měla od zlejch snů vcelku pokoj. Občas se objevily, ale žádná trága. Těžko říct, jestli to bylo léčivou mocí času, tím, že jsem si našla práci a konečně si začla dávat život trochu do pořádku, nebo jednoduše proto, že bylo jen málo nocí, který bych strávila sama.

O to horší to pro mě teď bylo. Po tý potkávačce v nemocnici mi moje podvědomí dalo v noci pěkně na prdel. Vzbudila jsem se ve dvě ráno vlastním křikem. Celá zpocená, vlasy se mi lepily k hlavě a třásla jsem se tak, že sousedům o patro níž určitě cinkal porcelán v kredenci.

Ta samá písnička jako vždycky. Poslední okamžiky klidný služby. Prásk. Newmanův vyčítavej obličej. Pořád se mi cpal do snů a pořád mě vinil z toho, co se mu stalo. A měl pravdu. Kurva, že měl. Jenže nebyla žádná možnost, jak to odčinit. Absolutně žádná. Zbejvalo mi jenom doufat, že to časem přejde. A snad dřív, než skončím ve svěrací kazajce nebo s bouchačkou v hubě.

Třes po nějaký době odezněl a dech se mi podařilo zklidnit, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Nechtěla jsem usnout. Nechtěla jsem to zažít celý znova. S kolenama pod bradou jsem se choulila pod peřinou na bráchově gauči a dlouhý hodiny zírala do tmy. Někdy k ránu mě ale spánek stejně přemohl.

Když mě pak v pozdním dopoledni vzbudila úžasná vůně čerstvýho kafe, cejtila jsem se jak přejetá kamionem.

"Zase špatný sny?" přisedl si brácha ke mně do peřin, podal mi hrnek a starostlivě si mě prohlížel. "Měla bys s tím něco dělat, Adri."

"Ty víš, že nebudu." Mělo to bejt původně odseknutí, ale na to mi nezbyla síla, znělo to spíš jako povzdech. "A nekoukej na mě tak."

"Jak?"

"Jak na umírajícího králíčka. Lítostivě."

"Lítostivě? Ale vůbec, to sis to špatně vyložila," vypláznul na mě jazyk. "Jen přemejšlím, kolik make-upu by bylo potřeba, aby zakryl ty kruhy pod očima, zombíku."

V tu chvíli jsem se po něm natáhla s úmyslem plesknout mu jednu do čela. Výsledkem ale bylo jen rozlitý kafe.

Se snídaní jsme se ani moc neobtěžovali, protože zhruba za hoďku už nás čekali naši. Stihli jsme si tak akorát dopít kafe a vystřídat se ve sprše. Z koupelny jsem vylejzala ve svejch oblíbenejch úzkejch černejch džínách, na kterejch bylo dost znát, jak dlouho už jsou oblíbený, a obyčejným bavlněným tričku.

"To jdeš v tomhle?" zahučel brácha nesouhlasně a pro jistotu i nakrčil nos, kdyby mi to jako nebylo jasný.

"Ne," utřela jsem ho. "Vezmu si ještě svetr a bundu."

"Jak myslíš. Mně je to fuk, ale víš, jak budou vyvádět naši."

Dál to ani jeden z nás nekomentoval, jen jsme si posbírali zbytek věcí a vypadli.

Cesta nám netrvala dlouho. Brácha bydlel v malým sídlišti hned naproti nemocnici a náš rodnej dům byl zas ve vilový čtvrti za ní. Procházka všehovšudy tak na dvacet minut, natažená o malou výpravu do vietnamský večerky. Zkušenost pravila, že po rodinným obědě se šikne nějaký kuřivo.

Máma nás musela vyhlížet, protože se zjevila za brankou ještě než dozněl zvonek. Oba nás na přivítanou objala. Nejdřív bráchu a pak mě. Neušlo mi, že mě dusila o dost dýl.

"Konečně jsi tady," málem mi brečela do vlasů, "chybělas nám, zlatíčko."

Jo. To určitě. "Vy mně taky, mami."

Uvnitř se pak odehrálo ještě druhý kolo, tentokrát s tátou. Oba vypadali, že jsou rádi, že mě vidí. Teda nás. Ale nadšení nevydrželo dlouho. Ještě před jídlem jsem zachytila mámin lehce znechucenej pohled.

"Tak co se děje, mami? Co ti na mě vadí?"

"Ale nic, drahoušku. To já jen...ale nic. Nevšímej si mě," zahrála to do outu a do ruky mi přihrála talíře, ať je donesu do jídelny.

Vlastně musím říct, že se oba drželi docela dlouho. V klidu jsme snědli mámin báječnej hovězí vývar. Zdvořile, i když trochu prkenně, pokonverzovali. Máma vyprávěla jakýsi rádoby vtipný historky od nich ze školy, kde ředitelovala. Táta taky řediteloval, vedl místní pobočku zdravotní pojišťovny. Tenhle job toho ale moc záživnýho k vyprávění neposkytoval, takže se pozornost brzo stočila na bráchu.

Já byla něco jako shnilý jabko na dně bedny. Všichni ví, že tam je, ale nikomu se nechce ho hledat. Jenže když sníte všecky ostatní, nakonec na toho plesnivýho smraďocha stejně narazíte.

"A co ty, Adrianko, kdy se konečně vrátíš?" položila máma první dotaz směrem ke mně.

"Co tím myslíš, mami? Vždyť jsem tady," odpověděla jsem a žvejkala u toho sousto masový rolády. Byla skvělá, podle babiččinýho receptu.

"Vždyť víš, jak to myslím. Kdy se vrátíš domů?" sondovala dál.

Můj nos větřil problém. "Vážně nevím, kam tím míříš. Já jsem doma tam. Mám tam trvalý bydliště a v mým starým bytě už dávno bydlí někdo jinej, zapomnělas?"

"V bytě, kterej jsme ti s tátou koupili," našpulila pusu a ohrnula nos. Považovala to za nevděčný. Oni oba, nejspíš.

"Jo a já vám ho celý roky splácela a z toho prodeje doplatila zbytek. Kde je problém?" vychrlila jsem už mírně vytočená. Decentní cinkání příborů, který doteď tu miloučkou debatu podbarvovalo, utichlo. Brácha se mě pod stolem snažil nakopnout, ale já to čekala, takže jsem uhla. Místo mě trefil nohu od židle a zakňučel.

Táta složil příbor na kraj talíře, kterej vzápětí odsunul a sepjal ruce. "Myslíme to vážně, zlato. Užila sis, vyblbla se. Nevyčítáme ti to, ale je čas vrátit se do normálního života," mluvil klidným vemlouvavým tónem. Na mě se ale jeho klid nepřenesl. Spíš naopak. "Vrátit se zpátky sem. Najít si práci..." rozpřáhnul ruce, jako kdyby chtěl naznačit, kolik povinností tu na mě čeká.

"Já ale mám práci, tam," odsekla jsem. I můj příbor skončil na talíři. Jen s trochu větší razancí, než ten tátův. Opřela jsem se do opěradla a nasadila svůj bojovnej výraz. S mojí špičatou bradou a věčně přinasraným ksichtem to ani nebylo moc těžký.

"Budiž, zlato. Ale přes zimu v té svojí chatrči stejně zůstat nemůžeš. Vrať se aspoň na zimu a na jaře se rozhodneš, co dál."

"To nebude nutný," odtušila jsem, "stejně se nemám kam vrátit. Jednu zimu přežiju a na jaře zateplím."

"Prodám kravku a na jaře už nezaseju..." ozvalo se v tu chvíli od bráchy. Culil se jak kupka hnoje. Evidentně se sledováním tý absurdní debaty dobře bavil. Jako musím uznat, že určitá podobnost by se našla, hlavně pokud jde o název filmu. Až na to, že moje milovaný obydlí stálo na samotě v lese, ne u něj.

Ctění rodičové ale bráchův odkaz na zlatej fond český kinematografie neocenili. Oba ho provrtali káravým pohledem, a tak zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Bavil se ale dál, jen mlčky. Kdyby mě aspoň podpořil, bídák jeden blonďatej.

"To je blbost, Adrianko, a ty to víš," zkoušel to táta na rozumnou notu. Jako kdyby za ty roky nepochopil, že jeho drahá dcera je všechno, jenom ne rozumná. "Čím si tam topíš? Dřevem, předpokládám?" Zeptal se ale na moje potvrzení nečekal. "Víš jak často se musí do takového kotle přikládat?"

"Nemám kotel, ten by byl na tak malej prostor úplně zbytečnej. Jsou tam krbový kamna."

"No ještě ke všemu! Vždyť tam zmrzneš!" zvedal hlas a pohledem se dovolával podpory u mámy. Ta ale, k mýmu překvapení, mlčela.

"Nedramatizuj to, tati. Nevidím jedinej důvod, proč bych měla zmrznout. A nehodlám o tom dál mluvit. Zpátky se stěhovat prostě nebudu. Tečka."

Táta se zamračil, ale neřekl nic. Štafetu převzala máma. "A tak nám teda aspoň pověz o té práci, zlatíčko. Co děláš?" zvlnila rty do úsměvu. Byl spíš unavenej, než upřímnej.

Brácha na mě povzbudivě mrknul. Oba jsme věděli, že moje odpověď jenom rozdmýchá oheň rodinný hádky. Stejně jsem si ale nehodlala nic vymejšlet.

Když to ze mě vypadlo, oba lapli po dechu.

Táta se vzpamatoval první. "To ale už nemyslíš vážně tohle! Můžeš mi říct, na co si to hraješ!?" vyštěknul na mě a prásknul dlaní do stolu. Začal nebezpečně brunátnět. "To se chceš v té díře úplně zahrabat? Zničit si život? Copak ti vůbec nic nedochází?"

"Ne, tati. Asi mi to fakt nedochází!" vypálila jsem po něm na oplátku a taky si bouchla až příbory zařinčely. "Asi jsem vážně úplně blbá. Tak mi teda pověz, co všechno dělám špatně."

Co v tu chvíli dělali máma s bráchou, to nedokážu říct. Předpokládám, že to zahrnovalo pokyvování hlavou na jedný straně a vyšinutej úsměv na druhý. Mojí pozornost ale plně zaměstnával táta. Vztekle se na židli odšoupnul od stolu a postavil se. Tyčil se nad náma všema jak nějakej ujetej bůh pomsty a ukazováčkem pravý ruky mířil na mě.

"To vážně chceš? Mám ti říct, že je ti skoro třicet a jseš sama? Že máš sotva blbou maturitu, protože sis postavila hlavu a chtěla si hrát na drsnou holku? Že bydlíš v chatičce jako nějaký... bezdomovec? A ještě navíc uklízíš záchody a točíš pivo v zaplivaný hospodě," křičel na mě. Od pusy mu lítaly sliny a vzteky rozhazoval rukama. "Přestaň blbnout, Adriano. Vykašli se už, laskavě, na tuhle směšnou rebelii a začni se chovat jako dospělá!"

"Tak takhle to vidíte? Jako směšnou rebelii?" hodila jsem pohledem k mamce. Jediná sekunda mi stačila na to, abych poznala, že jí táta mluví z duše. "Teď vám něco povím já. Málem jsem skončila zmrzačená při nehodě, při který mimochodem umřel můj nejlepší kamarád. V noci se budím s křikem, protože mě vlastní sny nutěj tu nehodu prožívat pořád dokola a připomínaj mi, že to já můžu za to, že to Šimon odnes! Dodneška mám takový trauma, že nejsem schopná si byť jenom sednout do auta! Peru se s tím jak nejlíp umím a to je podle vás rebelie? Tak to jděte k čertu, kurva!" křičela jsem a s posledním slovem kopnutím převrátila židli na bok. V předsíni jsem čapla z věšáku bundu a odpochodovala ven.

Potřebovala jsem na vzduch. Na dvorku jsem si třesoucíma rukama zapálila a ještě párkrát nakopla popelnici. Škoda, že už nejsou ty starý plechový. Bylo by to daleko víc uspokojující. Nebyla jsem ani v půlce, když za mnou přišel brácha.

"Jaks to myslela, když jsi říkala, že za to můžeš ty?" sednul si vedle mě na schody vedoucí ke vchodovejm dveřím a vzal mi z ruky cigáro. Nekouřil. Ani jako puberťák. Ale občas si dal se mnou, byl to takovej náš rituál.

"To neřeš. Nechci se o tom bavit," hlesla jsem a natahovala se po svojí camelce.

"Fajn. Ale jen pro dnešek," upozornil mě a doprovodil to upřeným pohledem. "Ještě se k tomu vrátíme."

Pak se mě snažil přemluvit, ať se tam s ním na chvíli vrátím, že se mnou naši chtěj ještě mluvit. Šla jsem, kvůli němu. Dělal už nějakou dobu mezi náma spojovací článek a každou moji rebelii, jak to nazval táta, odnášel on. To jsem nechtěla.

Seděli v obýváku a jakmile jsme se objevili ve dveřích, máma vyskočila na nohy. Vykoktala něco jako omluvu. Jestli se teda to její "to jsme netušili" dá považovat za omluvu. Podle mě ne. A navíc teda netuším, co netušili. Ale to je beztak jedno.

"Chodíš k nějakému... ehm, psychiatrovi?" přidala se do klubu trapnejch keců hlava rodiny a střelila po mě ostražitým pohledem.

Řekla jsem popravdě, že ne.

"Ale měla bys."

"Dík za podporu, tati." vylítlo ze mě.

Návštěva skončila. Máma ještě ve dveřích pípla, jestli přijedu na Vánoce. No co myslíš, mami?

Doufala jsem, že večeře s klukama bude aspoň o fous lepší. A naštěstí byla. Sešli jsme se v jednom podniku v centru. Na mě trochu snobárna, ale kluci to tam maj rádi a jídlo taky ušlo.

Sledovat bráchu, jak se svým klukem toká nad tataráčkem z lososa, bylo trochu divný. Takhle jsem ho snad nikdy neviděla. Aspoň co si pamatuju. Ale mnohem víc než divný, to bylo hezký.

Lukáše živily prkna, co znamenaj svět. Taky fušoval do dabingu a aktivit pro děti. To už mi ostatně všecko povykládal brácha při našich sáhodlouhejch telefonátech. Prostě na první pohled sympaťák. S bráchou sdíleli dost podobnej smysl pro humor. A jako dvě umělecký dušičky měli ty dva i spoustu společnejch zájmů. Jo a taky to byl celkem pěknej kluk. Menší, na hlavě skoro afro a kulatý brejličky. Takovej roztomilej knihožrout.

Ten večer jsem se do bráchova bytu vracela sama.

***

Šedivýmu Kladnu s jeho ještě šedivějšíma panelákama, věčně zahalenejma v mracích a smradlavým kouři, jsem dala vale už v sobotu ráno. Největší středočeský město, ve kterým jsem prožila celej svůj dosavadní život, mě dusilo. Fakt tu nebyl tak čistej vzdoušek jako v Českým lese. Jenže já se nedusila jen doslovně. Všechny přízraky a traumata nedávný minulosti tady byly o dost živější a hlavně bolavější.

Nakonec jsem bráchovi sežrala dvě tatranky, hodila do sebe kafe a v rychlosti naškrábala pár slov na vysvětlenou. Na nádraží jsem šla s hlavou sklopenou a očima upřenejma do země. To mi vydrželo až do prvního přestupu v Praze. Z představy, že zas potkám někoho známýho se mi dělalo šoufl.

Byl akorát čas oběda. Moje chaloupka v lese mě uvítala s otevřenou náručí a já měla poprvé pocit, že se vracím domů.

Netoužila jsem po ničem jiným, než po vaně plný horký vody a Metallice puštěný řádně nahlas. A přesně to jsem si taky dopřála. A k tomu ještě pizzu ukořistěnou cestou z nádraží v místní pizzerce. Byla vcelku hnusná, ale všecko dohromady to působilo na mý pocuchaný nervy jako balzám.

Do práce jsem večer vyrazila plná elánu, i když mě tam vlastně nikdo nečekal. Venca to ale nakonec ocenil a sbalil si fidlátka, že si s ženou teda udělaj hezkej večer.

Když do lokálu okolo osmý vplul Honza, byla jsem zrovna zaměstnaná zametáním střepů. U jednoho ze stolů proběhla ostřejší výměna fotbalovejch názorů a odneslo to pár půllitrů. Jen jsem na něj od smetáku houkla čau a dál si hleděla svýho.

On mě ale chytil za loket, čímž mě donutil věnovat mu plnou pozornost. "Čau?!" vyštěkl mi do obličeje. "Jenom čau?!" vztekal se a civěl jak kdybych mu rozdupala bábovičky.

"A co by sis jako představoval? Mám ti snad skákat kolem krku?"

"Já nevím. Totálně jsi zmizla a vůbec o sobě nedala vědět. Bylas pryč tři dny," pustil konečně můj loket a místo toho přešlapoval v hromádce střepů, který jsem nestihla zamíst.

Moje obočí vylítlo vzhůru. "A?"

"No a nic, sakra. Kdes byla?" Stál tam s rukama prekříženejma na prsou a upíral na mě pohled, kterej jsem zaboha nedokázala dešifrovat.

"Co je ti do toho?" vylítlo z mý pusy. Celá ta situace mě začínala otravovat.

"Já nevím, myslel jsem, že-"

"Že co?" skočila jsem mu okamžitě do řeči. A zapíchla ukazováček do jeho svetru. Tušila jsem, kam to směřuje a bylo rozhodně nutný si to vyjasnit. "Že když spolu spíme, musím ti hlásit každej svůj krok?"

"Proboha můžeš se trochu ztišit?" vyjel po mě a sám ubral na hlasitosti. Pohledem zkontroloval okolí a nezdál se moc spokojenej tím, co vidí. Byli jsme centrem pozornosti všech přítomnejch ochmelků.

"Copak? Stydíš se za to? Stydíš se, že se mnou spíš?" vypálila jsem, ruce si zapřela o boky a všechny čumily ignorovala.

Honzu jsem ale dost dobře ignorovat nemohla. Čapnul mě za předloktí a téměř odtáhnul o kousek dál. "Říkal jsem, ať tak neřveš."

"Jo a já se tě na něco ptala, stydíš se snad, že sis mě osedlal, kovboji?"

Vypadal trochu znechucenej tím brilantním opisem, ale zavrtěl hlavou. "Jen jim do toho nic není. Nikomu do mýho života nic není."

"Jasně, jako bych to už někde slyšela," ušklíbla jsem se na něj.

"Máme toho společnýho víc, než si myslíš."

V tu chvíli se ale skupinka čumilů, kterejm bylo odepřený pokračování naší vášnivý debaty, dožadovala další várky tekutejch vitamínů s načančanou pěnou. Vytrhla jsem se mu, chopila se pípy a natočila pár krasavců. Když byli zas všichni spokojený, přistálo jedno pivko i před Honzou, kterej se mezitím usadil u výčepu.

S jedním malým v ruce jsem se přehoupla přes desku, který by se v lepším podniku říkalo bar, a usadila se vedle něj. "Hele sorry, ale hlásit se ti nebudu. Jestli tě zajímalo kde jsem, mohls zvednout telefon a zeptat se. Možná bych ti to i řekla."

"Možná?"

"Jo, možná," setřela jsem palcem pravý ruky pěnu, co se mu usadila ve vousech. To ho očividně rozhodilo. Polkl a na pár vteřin hypnotizoval očima hladinku ve svým půllitru. S další větou už je ale zved zase ke mně.

"Nechtěl jsem bejt za stíhačku."

"Jo, zatímco tohle vůbec nebyla scéna hodná migu, co?" rozesmála jsem se. "Jenom jsem si potřebovala něco zařídit doma. Teda tam, kde jsem dřív byla doma. Oběd s našima a tak."

Pookřál. Odpověď, kterou dostal, ho evidentně uspokojila. Pořádně zahejbal s obsahem svý sklenice, pak se usmál a pohladil mě po ruce. "Promiň, já jen..."

A mně to v tu chvíli došlo. Najednou mi bylo naprosto jasný, o co tam celou dobu šlo. "Tys žárlil?"

Neodpověděl, jen zíral do zdi. Musela jsem ho pořádně praštit do ramene, aby mu došlo, že očekávám jeho vyjádření. "Jo, sakra! A taky jsem se o tebe bál. Spokojená?" vyčetl mi, že jsem z něj dostala víc, než měl ještě před chvílí v plánu doznat.

"Bát se o mě nemusíš," nasadila jsem ohranou desku a rychlým pohledem překontrolovala lokál, jestli je všecko v cajku. "Dokonce tady ani nemusíš pokaždý vysedávat do zavíračky, abys mě doprovodil. Nejsem princezna a nepotřebuju rytíře."

"Jo, to fakt nejseš. Ty jsi spíš Fiona."

"No tak to teda dík!" Ne, že by mě tak nasralo, že mě vpodstatě přirovnal k obludě, ale jo, nasralo. Jsem sice jaká jsem, ale pořád jsem ženská.

"Tak jsem to nemyslel," zamlouval to hned, "prostě jakože si poradíš."

"Jo jasně," odsekla jsem. "Máš pravdu. Poradím si. Cestou domů se mi beztak nemůže nic stát, je to tady hrozná fara."

Honza vykulil oči. "Cože? Jaká fara?"

"No jakože je tu klid. Minimální kriminalita."

"Jo taak," svitlo mu v očích poznání. "To asi jo, ale co to má bejt za výraz?"

"Ale nic, jen dozvuky mý bejvalý profese. Takže aby bylo jasno," odváděla jsem jeho i svojí pozornost od nebezpečnýho tématu směrem k dalšímu. "Bát se o mě nemusíš a žárlení si laskavě vodpusť. To, že víš, jak mě přinutit vzdychat tvoje jméno, neznamená, že jsem vodteďka tvoje. Je to jen sex. Nic víc."

Netvářil se zrovna dvakrát potěšeně. Evidentně mu moje prohlášení tak trochu rozbilo hračky. "Takže co jsem? Jen něco jako kamarád s výhodama?"

"Ale vůbec ne," upřesňovala jsem. Jeho tvář se najednou vyjasnila a v očích spočívala blažená naděje. Nebylo hezký mu tu naději vzít, ale taky by nebylo správný něco mu nalhávat. "Ne, ty jsi spíš chodící výhoda s trochou občasnýho kamarádskýho pokecu."

"Skvělý." Na jeden zátah dopil zbytek piva a vedle sklenice položil pár kováků. "Tak se stav, až zas budeš mít chuť na pokec." A zmizel ve tmě.

....

Ahoj,
dnes máme pátek. Není sice třináctého, jen dvanáctého, ale kdyby po té třináctce někdo tesknil, mám tu pro vás tuhle třináctou kapitolu.

Tentokrát jsme malinko nahlédli nejen do černé duše protivné blondýny, ale i do rodinných poměrů. A ty nejsou zrovna růžové. I když, ruku na srdce, ona si určitě dost problémů přidělává svojí uzavřeností a neustálou potřebou být v opozici. 🤷

A jelikož jsem vám sem nechtěla pořád cpát jen ksichty, došlo tentokrát i na to Kladýnko. Záměrně jsem vybrala ty nej záběry 😂😂 tak doufám, že jste si to užili.

MM