Seděla jsem na důvěrně známý ohyzdný koženkový lavici na ortopedii v kladenský nemocnici a čekala na zprávu. Doktor Barták, kterej mě operoval a celý ty tejdny a měsíce dohlížel na moje uzdravení, byl sice skvělej odborník, ale na počítači psal jako každej druhej - dvěma prsty. Abych mu nekřivdila, občas o mezerník zavadil palcem, ale to mi přišlo spíš jako náhoda než úmysl. Buď jak buď, měla jsem dost času.

Dost času vzpomínat na všechny ty chvíle, který jsem na týhle ušmudlaný chodbě strávila. Přemejšlet nad svým aktuálním životem ve světle toho starýho, kterej tady byl o hodně reálnější.

Nijak jsem netoužila se vrátit zpátky po svejch stopách. Bejt to jenom na mě, zjevím se tu možná tak za pár měsíců. Možná za pár let, až tu nebudu nic poznávat a žádnej známej ksicht ani místo se mnou nezacvičí.

Jenže to nebylo jen v mojí režii. Ačkoliv jsem si dost často hrála na hrdinku a ke svýmu zranění se postupem času stavěla trochu laxně, na kontroly jsem musela. Bylo pro mě důležitý mít jistotu, že moje noha je vážně v cajku. A taky by mi bez toho nevyndali ze stehna ten podělanej hřeb.

Mrkla jsem na hodinky, za pět čtyři. Dveře ordinace se za mnou zabouchly skoro před patnácti minutama. Buď mi tam vypisujou jobovky, který mi zapomněli sdělit, nebo si dávaj rychlovku. Ani bych se nedivila. Panu doktorovi sice bude něco okolo padesátky, ale je vážně kus.

Dveře na konci chodby se s hlasitým skřípěním otevřely a ke mně si to šinul vystajlovanej týpek.

"Ahoj," volal na mě už z dálky a široce se na mě usmíval. Bylo očividný, že mě rád vidí. To bylo ostatně vzájemný. "Pořád ještě čekáš, jo?"

"Ne, chci si tu udělat piknik," zakoulela jsem očima. To už byl ale u mě a pevně mě stisknul v objetí. "Kroť se bráško, mohla bych si myslet, že jsem ti chyběla, a to bys určitě nechtěl," huhlala jsem do límce jeho kabátu.

"Máš pravdu, to by mi ještě chybělo. Aby si moje hloupá malá ségra myslela, že mi na ní záleží," hraně si odfrkl a sevřel mě ještě víc.

"To už stačilo, zas to nebudem přehánět, jo?" odtáhla jsem se od něj a na okamžik si ho prohlížela. Byl po létě ještě pořád opálenej a na tvářích měl sem tam drobnou pihu. Blonďatý vlasy, přesně takový jako ty moje, si nechal narůst a teď se mu stáčely do lehkejch vln. Na první pohled vypadal jak australskej surfař. Byl hezčí než já. Vždycky. On byl princátko a já drzá tlama. "Vypadáš dobře, bráško. Sluší ti to."

"Za to tys v tý divočině ještě víc zpustla," konstatoval, když si mě od sebe oddálil na dýlku paží.

Ruka mi mimoděk vystřelila k obličeji a konečkama prstů jsem si přejela po tváři. Žádná dramatická změna se podle mě neudála, ale nebyl čas něco mu odseknout, protože dveře ordinace se právě otevřely dokořán. Vylezla z nich drobná, lehce při těle, ale za to dost vyvinutá sestřička.

"Slečno Baarová," tvářila se nesmírně důležitě. Jen co si ale všimla mýho doprovodu, zarazila se, uhladila si sukni od uniformy, kterou mohla mít klidně o číslo větší, a vyslala na mýho bráchu roztomilej cukrblik. Pak se zas vzpamatovala, i když docela neochotně. "Mám tady pro vás tu zprávu," podávala mi dva papíry secvaknutý sešívačkou a ještě ukazovala cosi na konci druhý stránky. "Nezapomeňte si okolo Vánoc zavolat, abychom domluvili termín, na tu extrakci," připomněla mi a zamávala na Patrika zmalovanejma řasama. Ironií bylo, že ani s tunou řasenky je pořád neměla tak pěkný, jako on.

Přerušila jsem tu trapnou chvilku nápadným odkašláním a velkoprsatá konečně zaplula zpátky do sluje.

"Takže," nenechal mě ani pořádně vydechnout. "Rozumím tomu správně, že už ti chtějí tu věc vyndavat?"

"Je to hřeb," zahučela jsem, "a jo, ale až někdy na jaře."

"Takže to znamená, že je všecko v pohodě?"

"Jo, naprosto. Podle rentgenu, podle mě, i podle doktora. Všecko v nejlepším pořádku. Zdravá jako rybička," mrkla jsem na něj, zatímco jsem uklízela papíry do báglu a chystala se k odchodu.

"To je vážně skvělý, Adri. Z toho mám fakt radost. A máma s tátou budou určitě taky nadšený."

"Jo jasně," zavrčela jsem, "takže ten nápad se zítřejším svátečním obědem pořád platí?" ujišťovala jsem se. Vůbec bych se nezlobila, dostat negativní odpověď. Vlastně by mi to dost zlepšilo náladu.

"Samozřejmě, že jo," pokáral mě. A taky se nabídl, že mi vezme věci. Odmítla jsem.

Jasně, mámu s tátou jsem neviděla dva měsíce. Nejspíš bych se měla na setkání těšit, jenže netěšila. Bála jsem se ho. Bylo mi totiž jasný, že to nedopadne dobře. Naše vztahy nikdy nebyly růžový, byla jsem pro ně svým způsobem zklamání. Chtěli holčičku v šatečkách. Dostali mě. Definitivně jsem to zazdila svým rozhodnutím dát se ke sboru. A co se týče bráchy... Teplouš se zálibou v kreslení v jejich očích taky nebyl zrovna výhrou. Přáli si mít doma doktora, nebo aspoň inženýra.

Patrik musel vycejtit, na co myslím, protože mě vzápětí dloubnul do ramene. "Neboj, nebude to tak zlý. Sníme oběd, zdvořile pokonverzujem u kafe a vypadnem."

"Jasně, jako bych já umělá zdvořile konverzovat," zašklebila jsem se na něj za chůze směrem ven z tohohle labyrintu.

"To zvládnem, kdyžtak tě budu pod stolem kopat do holení, jo?"

Znělo to jako dobrej plán, až na to, že podobný kousky byly většinou mojí výsadou.

Cestou po chodbách špitálu jsme si z nadcházející návštěvy u rodičů dělali prdel a vymejšleli možný únikový plány. Dost jsme se u toho nasmáli a byli terčem pár pohoršenejch pohledů doktorů i sestřiček, ale to nám náladu nikterak nezkazilo.

Ale to setkání u recepce centrálního příjmu už jo. Aspoň teda mně.

"To je policejní brutalita, tohle!" ozývalo se od pultu, kterej jsme v tuhle chvíli ještě neviděli.

"Si budu stěžovat! Tohle si jako nesmíte dovolit, ty vole!" nadával ten hlas dál a ve mně už se začala vařit krev.

"Ty vole, nešahej na mě, nee? Nejsem tvoje stará, debile."

To už jsme obešli dělící stěnu a měli tak na celou scénku parádní výhled. U pultu postávali dva policajti v čerňákách a trpělivě se klidnejma hlasama snažili zpacifikovat drbana v poutech. Takovej sušinka, lehce dobitej, se silničním lišejem na ksichtě, ale furt vykřikoval něco vo policejní šikaně. Důvěrně známá situace. U každýho zraněnýho, vožralýho nebo nafrčenýho, kterej si má užít free wellness na cele, musíme mít od doktora papír, že je toho schopnej. Teda oni musí, já už ne.

Hned mi bylo jasný, že kluci jsou od nás, z OHSky, neboli z oddělení hlídkový služby. Ne podle nášivky, na který je mimochodem ruka v brnění, držící meč, která je společná vesměs všem OHSkám, a číslo, který je specifický pro danej útvar. Ne. Nášivkama to nebylo.

Já je znala.

Láďa s Pavlem, první směna. Dva fakt velký chlapi. Jeden vylepanej, druhej s černou čupřinou.

Mý tělo se proměnilo v kus betonu. Na jednu stranu jsem se tomu setkání chtěla vyhnout, prostě je obejít a dělat, že jsem si jich vůbec nevšimla. Na tu druhou... Vlastně vůbec nevím, co bych udělala.

Ale bylo to už beztak jedno. Jeden z hromotluků v mundúru si mě všimnul a hned drkal loktem do druhýho.

Neměla jsem na výběr.

Pomalu a trochu rozpačitě jsem udělala pár kroků směrem k nim.

"Ahoj," pozdravili skoro jednohlasně a já jím pozdrav samozřejmě oplatila.

"Dlouho jsem tě neviděli," nadnesl Pavel opatrně.

"No jo, fakt dlouho," přidal se k němu Láďa, "už od tý-" přerušilo ho kolegovo naléhavý dloubnutí do boku.

"Jo, fakt dlouho," odtušila jsem a snažila se přitom ignorovat, jak se právě málem zmínil o tý zkurvený havárce.

"Ani na pohřbu jsi vlastně nebyla, co?" navázal Láďa na svoji předchozí úvahu, až na něj Pavel syknul, že je fakt debil a ať už radši mlčí. Nafouknul se.

"Ne, nebyla. Nemohla jsem," hlava mi automaticky cukla směrem k oddělení, na kterým jsem tou dobou ležela. "Nepustili mě."

Spoutanej trotl se zas začal vzpouzet a hulákat, že ho tam právě policajti mlátěj a ať mu, kurva, někdo pomůže. Tak jsme si vyměnili zdvořilej pozdrav a rozešli se po svým.

Brácha to celý sledoval zpovzdálí a teď si mě prohlížel lítostivým pohledem. "Je všechno v pořádku?"

"Jasně. A pojď už," odvětila jsem a zrychlila krok. Bylo na čase tam odsud vypadnout.

To rozpačitý setkání v nemocnici ve mě probudilo pocity, o kterejch jsem ani nevěděla, že existujou. Byla to taková směs, že kdyby mi v tu chvíli někdo kouknul do palice, musel by si myslet, že frčím.

Ze všech ale převládal jeden jedinej vjem. Žárlila jsem. Záviděla jsem jim.

Že nepřišli o kámoše a parťáka.

Že je nepřemohl strach.

Že přes to všechno neztratili víru v lidi.

Že pořád věří tomu, že dělaj bohulibou činnost, i když si je všichni jen berou do huby.

Záviděla jsem jim vůli a odolnost, díky který se z toho vyhrabali a mohli normálně fungovat. Oblíkali uniformu a chodili do práce, jako kdyby se nikdy nic nestalo. To já nedokázala.

Všechno tohle mělo na mojí náladu dost dramatickej vliv. Přiznávám, nikdy jsem nebyla sluníčko. Ale dneska bych srala i sama sebe, nebejt tak v rozkladu.

Brácha mě zas jednou naprosto přesně odhadnul. Doma mi hned vrazil do ruky plechovku Plzně a odvelel moje ctěný pozadí na gauč, že objedná něco k jídlu.

Jo, tohle mi v mým zapadákově trochu chybělo, ta možnost zapnout apku a vybírat si, co dobrýho mi kurýr doveze až ke dveřím. Naivita a zvědavost mi samozřejmě nedovolily to nezkusit, ale výsledek byl dost předvídatelnej. Místo desítek lákavejch nabídek tam na mě svítilo jen: Omlouváme se, ve vašem okolí žádná restaurace nedoručuje.

"Tak co by sis dala?" kecnul si vedle mě na svůj luxusní koženej gauč a s telefonem v ruce čekal, jak se vyjádřím.

"Něco strašně prasáckýho. Nejlíp burger z Rokáče, nebo aspoň KFC." Před očima se mi začaly zjevovat všechny možnosti a já najednou nevěděla, co dřív. "Nebo počkej, dala bych si tatarák. Anebo sushi. Jo, sushi taky."

Brácha valil oči a očividně mě vůbec nestíhal. "Jak taky? Tys tam snad celý dva měsíce nejedla, nebo co?"

"Ale jo, jenže tohle tam prostě neseženeš. Ještě tak v Domažlicích, nějakej burger, nebo i to sushi možná, ale KFC ani Mekáč tam nemaj." Pak jsem si vzpomněla na svý výpravy na střelnici a reklamu cestou. "Je tam jen chodskej mekáč."

"Cože?"

"No právě," přisvědčila jsem, plácla přitom dlaní do pohovky a následně se zhroutila nazad. Zavřela jsem oči. "Objednej co chceš, sežeru všechno."

Pobaveně zakroutil hlavou a chvíli ťukal do displeje.

"Co vlastně Lukáš?" nasměrovala jsem k němu opatrnou otázku. Zavrtěl se.

"No víš, vlastně jsem doufal, že bysme mohli zítra zajít na večeři."

"No jasně, to klidně běžte," odvětila jsem bez zájmu. "Jo počkej, vy pak chcete jít sem, co? To je v pohodě, já se někam uklidím a přijdu, až nebude na dveřích kravata. Zajdu do kina, nebo tak něco." Odmávla jsem jeho domnělou starost a byla připravená svýmu bráškovi nekřenit.

"Ne, ve třech. My všichni spolu," vyvedl mě z omylu.

"Cože? Všichni?" nechápala jsem. Můj zhroucenej pololeh vzal za svý a já se narovnala, že i pravítko by prasklo závistí.

"Jo. Ty, já a Lukáš," upřesňoval a koukal na mě jak na největšího dementa.

"Ale proč?"

"Ty jsi někdy fakt úplně blbá, ségra. Asi chci, abyste se konečně poznali, ne?"

Jo, to dávalo smysl.

"Tak fajn." Zas jsem se rozvalila a tentokrát si udělala ještě větší pohodlíčko. Nohy v černejch firemních fuseklích přistály na bráchově designovým konferenčním stolku. Na jeho nesouhlasnej pohled a nakrčenej nos jsem hodila ignor. "Oběd s našima a pak seznamovačka s tvým klukem? Jseš dobrej kaskadér, bráško. Ještě nějaký další plány? Nebudem třeba skákat bungee při měsíčku? Nahánět stádo splašenejch bizonů s čelovkama? Hm?"

"V klidu, žádný další překvápka neplánuju. Ale je dobrý vědět, že stavíš první setkání s mým klukem na stejnou úroveň jako adrenalinový zážitky. Fakt dobrý," plácnul mě po stehně a uličnicky se zakřenil, čím odhalil svůj bezchybnej chrup.

"Tak mi o něm ještě něco pověz, hm?" zamumlala jsem s hlavou zvrácenou přes zádovou opěrku.

Trochu se divil, že ho o něco takovýho vůbec žádám, že jsem projevila zájem. Ale neprotestoval. Vyprávěl. A já se na oplátku nechala unášet důvěrně známejma hloubkama jeho hlasu. Můj brácha by měl dabovat pohádky, fakt. Vydělal by majlant. K mejm uším a do mozku dolehly tak první tři věty, další tři mám trochu v mlze a ten zbytek? Kdo ví. Ani netuším, jestli mluvil dál. Ale asi ne. Nepředpokládám, že by tam hustil svý zamilovaný rozumy do spící panny. Teda panny zrovna ne.

Vzbudilo mě až prásknutí dveřma. Podle zvuku nejspíš vchodovejma. Vymrštila jsem se do sedu, protírala si oči a jak vyvoraná myš vejrala na Páťu, kterej se právě zjevil v obejváku.

"Sorry, vzbudil jsem tě? To jsem fakt...ba jo, chtěl!" tlemil se svýmu debilnímu vtípku a tentokrát to byl on, kdo si nic nedělal z mýho nelibýho výrazu.

"Jsi blbej." Pak mi oči padly na velkou krabici s povědomým nápisem v jeho rukách. "Tys fakt objednal sushi?"

"Jo, ale to máme na večer. K telce. Teď si dáme hambáče. Ty přivezly už před deseti minutama, spící krásko," vypláznul na mě jazyk a s tichým uchechtáváním zmizel v kuchyni.

Po pár minutách rachtání a cinkání na mě volal, ať jdu jíst. Chvíli jsme se dohadovali, jestli v kuchyni u stolu, nebo na pohodu v obejváku. Je asi jasný, za kterou možnost jsem bojovala já. Ale nakonec vyhrál.

"Tak," probodl mě pohledem, když utišil největší hlad, "já už jsem ti toho navykládal dost, takže teď je řada na tobě."

Moje oči vykroužily v očních důlcích pár piruet. Bylo mi jasný, že tahle část přijde, stejně mi to ale nezabránilo doufat v opak.

"Takže, už tam máš chlapa?" vypálil naprosto bez obalu a olíznul si barbecue omáčku, co mu stejkala po ruce až k rukávu.

"Vážně, tohle jediný tě zajímá?"

"Vždyť mě znáš, sestřičko. Drby, to je moje."

V mojí puse se zrovna převaloval pěkně šťavnatej kousek mletýho hovězího, ale jen co jsem polkla, zaútočila jsem. "Nezajímá tě, jak se mám? Jestli už jsem si našla práci? A tak?"

Protáhl obličej do otrávenýho výrazu. "No tak teda jo. Jak se máš? Co práce?"

"Vlastně fajn. A práci už taky mám, dokonc-"

Víc mě doříct nenechal. "No to je skvělý. A co ty chlapi?" upřel na mě ty svoje hnědý kukadla a udělal průvan řasama málem stejně, jako ta pitomá sestřička.

Rozhodla jsem se předstírat, že mě nepřerušil a prostě mluvila dál. Řekla jsem mu o tom, jak vypomáhám v hospodě, kde jsme spolu byli a taky o práci ve škole, ke který jsem se ještě nedostala, až po víkendu.

"No a tohle je vtipný. Tu práci ve škole mi Michal dohodil jen pár minut předtím, než-"

"Stop! Stop! Stop!" přerušil mě znova a zběsile u toho máchal rukama zprasenejma od omáčky. "Vrať se zpátky k tomu Michalovi."

"Cože?" zůstala jsem na něj civět.

"No co, už se konečně dostáváme k něčemu zajímavýmu," pokrčil rameny a omluvně se na mě usmál. Já ale věděla, že v tý drobný omluvě nebylo nic upřímnýho. Byl to prostě zvědavej zmetek.

"To je zajímavý, že když jsem mluvila o Václavovi, tak tos nejančil," popíchla jsem ho.

Patrik na mě hodil pohled ala jsi úplně blbá. "Myslíš toho Václava z hospody? Toho obstarožního plešatýho špekáčka? Tak sorry, ale to není můj typ a doufám, že ani tvůj."

"Nebuď tak zlej," zaškaredila jsem se na něj. "Dal mi práci. Nikdo mě nikde nechtěl, ani v tý posraný továrně u pásu. Je to dobrej chlap."

"To nepopírám, ale do postele bys sním nevlezla." konstatoval s přesvědčením znalce mý duše a otíral si u toho prsty do ubrousku. Ten pak zmačkal, odložil na talíř a začal uzobávat hranolky. "Takže co ten Michal, spíš s ním?"

Málem mi zaskočilo, ale nic jinýho jsem od něj asi ani čekat nemohla. "Ne, s Michalem teda fakt nespím."

Až pozdě mi došlo, co to z tý mý nevymáchaný držky zas vylezlo. Ale už bylo pozdě. Bratříčkovi zasvítily oči, nechal hranolky hranolkama, opucoval si ruce od soli, sepjal je před sebou do stříšky a pořádně se nadechl.

"Počkej počkej. Neřekla jsi 'ne, nespím s ním', řekla jsi 's Michalem teda fakt nespím' což znamená jediný. S někým spíš, ale není to Michal!"

Nedojedenej kousek burgeru skončil na talíři. Ne snad, že by nebyl dobrej. Jen už mě přešla chuť. Chtěl se bavit o Honzovi a já si nebyla jistá, jestli se mi tohle téma chce vůbec otevírat.

"Jak se jmenuje? Jak vypadá? Jak je starej?" chrlil na mě jednu otázku za druhou.

Na tu první bylo snadný odpovědět.

U tý druhý už jsem se trochu ztratila, protože jak popsat někoho, kdo vás fakt kurevsky moc přitahuje, a nedat to najevo?

Jo, blbě.

A tak jsem se pro jistotu omezila jen na přibližnou vejšku, barvu vlasů a tak. Zvláštní výraz v jeho očích, když si o mě dělal starosti, ten zůstal jen v mojí hlavě. Stejně jako svaly schovaný pod vytahaným svetrem... a spousta dalšího.

A ta třetí? Pff, netušila jsem. Byl starší, to jediný bylo bez pochyb. Tipovala bych tak o deset, ale těžko říct. Mohlo mu být klidně i pětačtyřicet. Honza je ten typ chlapa, kterýho by každá ženská nakopala do jeho pěknýho zadku za to, jak mu stárnutí sluší.

Jo, Honza. Myšlenky na něj jsem se už po celej večer nezbavila. Díky, brácho.