Vláčela jsem se po tý malý aférce lesem do kopce k mý chajdě a už od hranice pozemku jsem zaregistrovala, že na terase někdo sedí. O dalších pár metrů blíž jsem byla i schopná rozeznat kdo. Zase on. Ten zarostlej chodící feromon. A nejen, že se tam rozvaloval v mým křesílku, ale ještě pil kafe z mýho hrnku. Měla jsem důvodný podezření, že i to kafe bylo moje. A vedle něj na zemi pochrupával Karel. Jak mě zaslech, vymrštil se do sedu, našpicoval uši a začal ostražitě mručet.

"No to je výborný, vy dva," zaúpěla jsem. "Jste tu jako doma, koukám. Nejspíš budu muset změnit schovku na klíče, co?" položila jsem řečnickou otázku, protáhla se vedle Karla, přičemž jsem ho pohladila po hlavě. "A ty na mě nevrč, frajere. Já jsem tu, na rozdíl od tebe, doma." Hupsla jsem na zábradlí a hlavu si opřela o dřevěnej sloupek. "Co tu děláš?"

"Sorry za to kafe, ale čekám tu na tebe už docela dlouho a dostal jsem na něj chuť," napil se a vzápětí odložil hrnek na stolek vedle sebe. A zas mlčel a jen na mě zíral.

A já na něj. Tak nějak jsem očekávala, že z něj vypadne, co mi vlastně chce, ale k ničemu se neměl. "A?"

"Jo, no chtěl jsem s tebou mluvit. O tamtom tehdy."

"Tak teď jsi mi to dokonale objasnil" zacukaly mi koutky.

Povzdechl si. "O tom, co jsem řekl v dílně."

"Jdi k čertu." Vážně jsem myslela, že bysme se někdy mohli i normálně bavit, jako lidi. Ne, on to prostě musel zase posrat.

"Hele nemyslel jsem to tak, jak to možná vyznělo. Neměl to bejt výsměch, spíš jsem měl starost a snažil jsem se to zlehčit," vysvětloval a upíral na mě z křesílka ty svoje oči. V jeho pohledu bylo něco upřímnýho a naléhavýho. Asi mu fakt záleželo na tom, abych se na něj nezlobila. Svým způsobem mě to dojalo, ale...

"Jestli to takhle vypadá, když se o někoho staráš, tak o mě se prosimtě nestarej, jo?" ujasňovala jsem mu svůj názor na tuhle problematiku a trochu jsem si přitom poposedla, páč z toho zábradlí mi lehce dřevěněl zadek.

"A jinak můžu?" nadhodil se šibalským úsměvem a jiskřičkama v očích. Došlo mi, že už se nebavíme vážně, už to zase sklouzlo k vtípkům a pošťuchování na samý hranici flirtu.

"Co?"

"Dělat si o tebe starosti..."

Odvrátila jsem hlavu stranou a odfrkla si. A dala si záležet na tom, aby z toho jedinýho zvuku dostatečně čišelo pohrdání. "Nepotřebuju tvojí péči."

A on vzápětí vyskočil na nohy a už stál u mě. Chytil mě za bradu a jemně natočil moji tvář ke světlu. Nechápala jsem, o co mu jde.

"Myslím, že se pleteš," hlesl a palcem mi přejel po tváři a rozbitým koutku úst. V tu chvíli mi došlo, co si na mě tak prohlížel. "Kdo ti to udělal?"

Neodpověděla jsem.

Pak si všiml mýho krku, zřejmě byl ještě zarudlej, nic víc tam bejt nemohlo, na modřinu bylo ještě brzo. Zvedl mi bradu vejš a palci obou rukou přejel i po těchhle pohmožděninách. "Kdo to byl?" procedil mezi zubama.

S bradou stále lehce zdviženou jsem se mu okamžik jen dívala do očí. Pak jsem jak vzdorovitá školačka odvětila, že na tom nesejde, protože dostal, co mu patřilo.

"Tohle," znovu palcem polaskal moje natlučený rty, "mu nemůže jen tak projít, přece. Kdo to byl?"

"Neprošlo. Říkala jsem, že dostal, co si zasloužil. Tím je to podle mě vyřešený. Šlus," a abych dodala svejm slovům na přesvědčivosti, pevně jsem stiskla jeho zápěstí. "Věř mi, že jsem dostatečně kvalifikovaná na to, abych si poradila s takovým blbounkem. Poradila bych si i s tebou," mrkla jsem na něj.

"To už jsem jednou slyšel. A dost o tom pochybuju, kdybys to chtěla vědět." Ty slova pronesl s lehkostí, skoro až laškovně, ale ustaranej výraz mu z tváře nezmizel. "Měla bys to nahlásit."

"Jasně. A co bych asi tak podle tebe měla nahlašovat? Že jsem neuhlídala svojí nevymáchanou držku a vyprovokovala evidentně nafrčenýho týpka? A že mi vlastně nic není, zatímco on skončil skoro vykastrovanej?" ušklíbla jsem se.

Obočí mu vylítlo vzhůru a ve vzduchu se vznášela jasná otázka.

"Poslala jsem mu koule zpátky do břicha," odpověděla jsem dřív, než se stihl zeptat.

"Jseš vážně neuvěřitelná," zakroutil hlavou. Napětí v jeho ramenou povolilo.

"Beru to jako kompliment."

To už se mu na rtech, schovanejch v plnovousu, objevil nefalšovanej úsměv. "Určitě jsi v pohodě?"

"Naprosto určitě," hlesla jsem. Něco v jeho pohledu mě totálně dostalo. Sice jsem mu ještě před chvílí tvrdila, že bych se mu ubránila. A ta opatrná a asociální část mýho já mi říkala, že přesně to bych teď měla udělat. Jenže já se asi bránit nechtěla. Teda, z principu jo. Bejt silná, nezávislá a nedostupná. Nemotat si už takhle posraně zamotanou hlavu.

Nekomplikovat.

Ale malej kousíček uvnitř mě křičel, že přesně tohle chci a potřebuju, přestože z toho koukaj jenom problémy.

Pořád jsem cejtila jeho neuvěřitelně něžnej a opatrnej dotek na mým obličeji a krku. Do nosu se mi víc a víc vkrádala jeho úchvatná kořenitě-benzinová vůně a pomalu otupovala všechny moje předsevzetí. Zavřela jsem oči a s dalším nádechem jí nenápadně nasála víc.

Připadala jsem si jak fetka s plechovkou barvy.

Když jsem je zas otevřela, usmíval se na mě. Palcem ruky, jejíž zápěstí jsem stále držela ve svým sevření, mě pohladil a pak mi vtisknul malou pusu do natrženýho koutku. Následně i do toho druhýho. Hypnotizovala jsem ho očima. Snažila se odhadnout, o co mu ksakru jde, ale na nic jsem nepřišla. A ve chvíli, kdy jedním krokem smazal drobnou mezeru, která mezi náma ještě zbejvala, přitiskl mě k sobě a spojil svý rty s mejma, tehdy jsem přemejšlet přestala. V hlavě jsem měla jen jeho. Jeho nádhernou vůni, elektrizující pocit, kterej vycházel z konečků jeho prstů a taky ty zpropadeně úžasný rty. Po chvilce oťukávání mě lehce kousnul do spodního rtu a já se ztratila úplně.

Z toho, co začlo jako něžnej polibek, se následně stala pěkně žhavá záležitost. Zkoumat jeho tělo přes svetr mi brzo přestalo stačit a on taky rozhodně nevypadal, že by byl s vývojem situace nespokojenej. Rukama mi cuchal vlasy a bloudil pod bundou, co jsem měla pořád na sobě. Ta mu to moc neusnadňovala, ale stejně mě každej jeho dotyk pálil a zoufale jsem chtěla víc.

Mnohem víc. Spíš úplně všechno.

Na chvíli se ode mě odtrhnul, jen aby mi celej zadejchanej a s očima neustále přilepenejma na mejch rtech sdělil, že chutnám jako meloun. Místo odpovědi jsem jen zavrněla, což ho krapet vyvedlo z míry. Pak se ale silou vůle donutil zvednout zrak a mně bylo jasný, že hezká chvilka je v hajzlu.

Několik nekonečně dlouhejch vteřin mlčel a téměř nepřítomně se mi probíral vlasama.

Neměla jsem náladu na tlachání, ani omylem. Jenže jeho něco žralo a mně bylo jasný, že čím dřív to z něj dostanu, tím dřív ho budu moct svlíknout z toho svetru. Zhluboka jsem se nadechla a pak zas všechen vzduch vypustila ven. "Takže co se děje?"

Zaostřil na mě. "Nic, já jen...vážně bys měla bejt opatrnější."

Cože? Kvůli tomu mě teď sžíraj mučivý účinky absťáku po jeho všetečnejch rukách? "Fakt to musíme řešit teď?" zaúpěla jsem a zcela výmluvně se pokusila přitáhnout si ho zpět za svetr.

Nenechal se.

"Myslím to vážně, měla bys-"

"Vždycky jsem opatrná, jasný?" znovu jsem sevřela kus jeho svršku mezi prsty, ale ani tentokrát se nepohnul.

"Dneska jsi nebyla," konstatoval věcně. "Slib mi, že příště už budeš."

Protočila jsem oči a na okamžik zvrátila hlavu dozadu. "Jasně tati, slibuju," odsekla jsem otráveným tónem a ani se nepokoušela, aby to znělo upřímně.

"Do prdele, Adriano! Neříkej mi tak, právě jsem měl jazyk v tvojí puse. To je nechutný," stáhnul ruku z mejch chrounů a okamžitě ji v zoufalým gestu vrazil do těch svejch neuspořádanejch vln. A dokonce i o krok nebo dva couvnul.

Pozorovala jsem ho skrz škvírky přivřenejch očí a začínala bejt lehce rozmrzelá. A taky přinasraná. Na sebe, že jsem plácla první, co mě napadlo, a ještě víc na něj, že k tomu vůbec vytvořil příležitost. "Tys s tím začal. Tys chtěl tlachat vo nesmyslech, zrovna když vůbec nebylo potřeba mluvit," obvinila jsem ho, seskočila ze zábradlí, přitiskla se k jeho hrudníku a stoupla si na špičky, abych mu mohla vlepit rychlou, ale dost provokativní pusu. Pak jsem se od něj zas odtáhla, ostentativně se vysvlíkla z bundy a ode dveří jí po něm mrskla. "Kdybys přece jen měl zájem pokračovat tam, kde jsme přestali, budu vevnitř."

A on chtěl. Sakra, že chtěl.

Dveře se za mnou ještě ani pořádně nezabouchly a on už tam přede mnou stál. Chvíli mě svlíkal pohledem. Sjel mě od hlavy až po špičky zablácenejch kecek. V následující chvíli jsme se potáceli do ložnice. Klopýtali jsme o jednotlivý schody i jeden o druhýho, jak jsme se snažili ze sebe navzájem servat přebytečný oblečení a zároveň minimalizovat dobu, kdy byly naše rty bolestně osamocený. Nahoru jsme se dostali oba do půl těla nahý a pěkně zadejchaný. Ale ten sportovní výkon na schodech na tom až tak velkou zásluhu neměl. Spíš vědomí výkonu, kterej bude následovat.

A ten byl fakt intenzivní.

Ráno jsem se vzbudila dřív než vlasáč. Ležela jsem na boku a on mě zezadu objímal, ruku přehozenou přes moje břicho. V první chvíli jsem se asi nejspíš usmívala. Zřejmě pozůstatek noční dávky endorfinů. Pak mi ale úsměv na ksichtu zmrznul. Co teď?

Bude to chtít pitvat? Nepřišel mi jako ten typ, ale copak já vím? Navíc, jednou by se to dalo považovat za náhodu, dvakrát ještě pořád taky, kdybych zavřela obě oči, ale třikrát? Vyspat se s někým třikrát, to už žádná podělaná náhoda není.

A čistě technicky to vlastně bylo čtyřikrát. Jo dnešní noc byla jízda.

Vykradla jsem se z postele, opatrně abych ho nevzbudila, a zamířila dolů. Cestou jsem si posbírala z podlahy něco na sebe. A překročila Karla, spícího pod schodama. Úplně jsem na něj zapomněla. Z komody vedle gauče jsem vylovila polozapomenutou krabku camelek a děkovala svýmu minulýmu já, že ji v nějakým pošahaným zachvátu správňáckosti nezlikvidovalo.

V kalhotkách a tričku, zabalená do přehozu z gauče, jsem se opírala venku o zábradlí a čudila.

Bylo chladno. Okolní kopce se koupaly v mlžným oparu a Klenčí jsem kdesi dole mohla spíš jenom tušit. Ale bylo mi to fuk. Beztak jsem tam nešla obdivovat krásy chodskýho kraje.

Potřebovala jsem přemejšlet.

O mě by nejspíš nikdy nikdo neřekl, že jsem puritánka. Všechny ty staromódní moralistický řečičky o věnečku, svatební noci a o tom, že do postele bych měla vlízt jenom s tím, pro koho bych samou láskou zhynula, ve mě vždycky probouzely vztek. Nikdy jsem nebyla svatá. Moje poprvý bylo v patnácti v parku za diskotékou, kam jsme se s kámošema vecpali přesto, že vstup byl jen pro plnoletý. Ani pak to nebylo o moc jiný. Nebyla jsem žádná coura, co má problém udržet nohy u sebe, ale sex pro mě vážně nebyl sprostý slovo.

A přesto jsem po týhle noci musela uznat, že tenhle byl snad zdaleka nejlepší.

Jenže to rozhodně nestačilo na to, abych se nechala uvrtat do něčeho tak absurdního, jako je vztah. Nebo cokoliv, co by se tomu byť jenom blížilo.

Ne. Fakt ne. Já měla jasno.

Ale co on?

Ani nevím, jak dlouho jsem tam postávala, ale mlha se začala postupně zvedat. Nejspíš se i maličko oteplilo, ale to jsem si dost možná jenom vsugerovala.

"Dobrý ránko," ozvalo se najednou za mejma zádama a já sebou trhla. "Je fajn vidět, že tentokrát jsi přede mnou zdrhla jen na verandu, a ne až do Domažlic. To by se dalo označit za pokrok," zkroutil rty v mírně ironickým úsměvu. Už byl kompletně oblečenej.

Urovnala jsem si na ramenou ten kus hadru, kterej nehřál tolik, kolik jsem doufala a špičkou levý nohy si šlápla na nárt tý pravý. Teď, když už jsem nebyla zábraná do svejch myšlenek, došlo mi, jaká je kosa. Nohy mě zábly a zadek mrznul.

"Pokrok směrem k čemu? A vůbec, posledně jsem taky neutekla. Tos vzal roha ty, tak si nehoň triko," oplatila jsem mu stejnou dávkou roztomilosti.

"Myslíš, jak jsi byla u mě? Tak to se ale nedá moc počítat," mrknul na mě a opřel se zády o dřevěnou stěnu chajdy. Evidentně si tuhle konverzaci užíval. Já ostatně taky. "Zaprvé jsme spolu nespali..."

Jo, to jsem tušila. Včerejšek mi to jen potvrdil. Nemohla jsem bejt tak zlitá, abych si z podobně vrcholnýho zážitku nepamatovala ani hovno. Něco takovýho jsem ale samozřejmě neměla v plánu mu vykládat.

"... A za druhý jsem prostě musel do práce," dokončil myšlenku a sledoval, jak se k tomu postavím.

"Ale kdybych chtěla, mohla bych se vyplížit i tehdy," zvedla jsem bradu a snažila se tvářit vzdorovitě. Ale napůl nahá, bosá a omotaná kusem hadru jsem asi moc přesvědčivě nepůsobila. "Stejně to je jedno. Nic si z toho nevyvozuj," zavrčela jsem, protože mi došlo, že vůbec nemám šajna, o čem se ho vlastně pokouším přesvědčit.

"To bych si v životě nedovolil," odvětil mi se širokým úsměvem. Pochopitelně mu neušlo, jak jsem se do toho zamotala.

"Kafe?" změnila jsem téma a ani jsem nečekala na odpověď.

On mě ale chytil za loket, když jsem okolo něj chtěla provlát dovnitř. "Ne, musím už jít."

"Musíš? Takže žádná ranní rychlovka?" zašklebila jsem se. Byl to vtip. Tak trochu. A taky jsem to možná myslela i tak trochu vážně. No co, jak jsem říkala, žádný sprostý slovo.

Jestli jsem ho vyvedla z míry nedal to na sobě nijak znát. "Fakt musím. Už takhle jdu do práce skoro o hodinu pozdějš. Navíc smrdíš jak popelník. To není zrovna dvakrát atraktivní," pokrčil rameny a pohledem přitom zabloudil ke krabičce a dvěma vajglům na zabradlí. Naposledy mě pohladil po tváři i krku, kde už se tou dobou zcela jistě začínaly vybarvovat první modro fialový fleky, a zavrtěl hlavou. Pak písknul na Karla a vážně odešel. Jen tak.

Debil drzej. Jak bych taky nesmrděla, když jsem tu rozjímala nad tím, jak se milostpán asi zachová.

Jedno je jistý. Rozebírat to asi nechtěl.

***

Přes poledne jsem absolvovala svoji první obědovou šichtu v hospodě. Šlo to překvapivě hladce. Zástěra, bloček a tužka, plný talíře na plac, prázdný zpátky. Žádný složitosti. Během dvou hodin se to tam zas vylidnilo a já měla de facto padla. Václav mě ale ještě zasvěcoval do tajů pokladny, zkoušel, jestli jsem schopná natočit obstojný pivo, který mi chlapi nehoděj na hlavu, a tak. Dohodli jsme se, že přijdu i večer, ať si to vyzkouším. A ani tehdy jsem nenarazila na žádnej velkej problém.

Jediný, co mě trochu znervózňovalo, byl Honzův pohled, kterým na mě visel prakticky celej večer.

Čekal na mě až do zavíračky a trval na tom, že mě doprovodí. Zkoušela jsem ho přesvědčovat, že jsem dokonale schopná dojít domů sama.

Několikrát.

Hlasitě.

I ručně.

Ale hlavně marně. Nenechal se odbýt. A tak jsem rezignovala a nechala ho, ať mě pro mě za mě doprovodí, když chce.

A od tý doby to tak dělal víceméně každej večer, co jsem byla v práci.

Votrapa.