"Víš, já ti vlastně původně volal kvůli něčemu jinému," zaskočil mě Michal cestou do naší domovský nálevny. "Že jsem měl v plánu zastavit se u Baara, to byla spíš šťastná náhoda."

Šťastná? Jak pro koho.

"No ne," zahrála jsem to nejupřímnější překvapení, jakýho jsem byla schopná. Levou ruku jsem si při tom hereckým čísle přitiskla na srdce a zalapala po dechu. "Tvým cílem nebylo unudit mě k smrti v zatuchlým bejváku dávno mrtvýho týpka, kterej byl možná můj příbuznej? Jsem v šoku!"

Michala moje ochotnický představení na úrovni mateřinky neohromilo. Ne tak, jak jsem zamejšlela. Rozhodně se nesmál. "Vážně ses tolik nudila? To jsem podle tebe tak strašně špatný učitel?"

"Ale ne, to určitě nejsi. Správná otázka by spíš měla znít, jestli já náhodou nejsem tak špatnej student," chlácholila jsem ho. "Na učení jsem nikdy moc nebyla. Nejen na ten debilní dějepis, co ho tak zbožňuješ, ale na nic. Jediná škola, kde mě něco fakticky bavilo, byla zopka. Kriministika a tak...A vůbec, víš že občas kecám sračky."

"Takže ses nenudila?" Do očí se mu vrátilo trochu života a s nadějí čekal na mojí odpověď.

"Ale nudila," smázla jsem z jeho tváře veškerý nadšení. "Pekelně jsem se nudila. Jen jsem chtěla říct, že tvoje učitelský schopnosti, nebo naopak neschopnosti, s tím vůbec nemaj co dělat."

Zřejmě se snažil nedat najevo zklamání, ale marně. Bylo to na něm poznat. Celej se trochu shrbil, ramena spustil dolů a koukal do země. Jako kdyby moje prohlášení vážilo dvacet kilo a usadilo se mu za krkem. Trochu mě to mrzelo, ale neviděla jsem důvod si vymejšlet nějaký pohádky. "A cos mi teda vlastně chtěl, krom tý přednášky?"

Zmateně odlepil pohled od chodníku a zaparkoval ho na mě. "Cos říkala?"

"Ptala jsem se, cos mi to vlastně chtěl," zopakovala jsem mu.

"Jo tak. No, já jen, že bych pro tebe měl práci. Ale asi je to blbost, to bys nejspíš nechtěla," vysoukal ze sebe a divně se u toho ošíval, "Vůbec jsem o tom neměl začínat. Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že bys o to stála..." lamentoval. Nejspíš by byl nejradši, kdyby nic neřekl.

Ale to měl smůlu.

"Tak to vyklop, o co de?" Moje chodskou přednáškou vymletá hlava nedokázala pobrat, jakej strašnej flek pro mě měl v pácu, že tak obrátil. "Hele, tu práci vopravdu potřebuju. Ne kvůli prachům. Prachy nejsou takovej problém, to víš. Ale prostě musím něco dělat, jinak mi už jebne. Sedím doma na zadku moc dlouho. Takže jestli mi nenabízíš práci vychovatelky v družině, rozhoďnožky v Miléniu nebo umejvání hovnocucu, tak to beru," šťouchla jsem ho loktem do žeber až překvapením zamrkal.

"Umejvání hovnocucu?" nakrabatil obličej do naprosto znechucený grimasy.

Uchechtla jsem se. "Máš pravdu, i to bych asi vzala. Na rozdíl od toho zbytku."

Učitelskej několika výmluvnejma gestama naznačil zvracení. Vcelku přesvědčivě, jestli teda můžu soudit. Pak zakroutil hlavou a zamlel něco o tom, že jsem magor, ale nebrala jsem si to osobně. Koneckonců jsem to zdaleka neslyšela prvně. Kdybych dostala cihlu pokaždý, když mi to někdo řek, měla bych za svejch osmadvacet let vilu větší, než je ta Krejčířova s akvárkem pro žraloka.

"A už mi to laskavě povíš?"

"Když já nevím," pokusil se ještě o jednu vytáčku, ale jak na mě kouknul, došlo mu, že se z toho stejně nevykroutí. "No dobře. Prostě u nás ve škole bude končit jedna uklízečka, našla si něco jinýho, takže od října hledáme někoho novýho. Nebylo by to-"

"To zní dobře," skočila jsem mu do řeči a svojí bezprostřední reakcí překvapila i sama sebe. Vážně jsem řekla, že uklízet po děckách počmáraný lavice a pochcaný záchody zní jako fajn job?

"Nebylo by to nic velkýho," pokračoval, jako by snad moji poznámku přeslechl. "Nejspíš ani půl úvazek, spíš na dohodu. Pár hodin denně. Ale zas by sis mohla vybrat, jestli to uděláš odpoledne po vyučování, nebo ráno před," blekotal a tváře mu zrudly rozpakama. Nebylo mi jasný, jestli se tu nabídku snaží shazovat nebo jí dodat zdání jakýsi výhodnosti, nebo co vlastně.

I když mě fakt bavilo pást se na jeho rozpacích a nervozitě, usoudila jsem, že ho v tom nenechám koupat zbytečně dlouho. Už proto, aby si to náhodou nerozmyslel. Bez dalších dotazů jsem na to kejvla.

Zatímco já jsem neomylně mířila dál k cíli, Michal se zarazil a i přes bundu a batoh jsem na zádech cejtila jeho pohled. Upřenej a nejspíš taky pěkně nechápavej, nebo tak něco. "Aha, tak dobře."

"Pojď už, mám fakt žízeň," zavolala jsem na něj a ohlídla se přes rameno. Pořád tam stál přišpendlenej, ale pak se ušklíbnul a poklusem mě dohnal, aby se mohl zas zařadit vedle mě.

Přesto, že bylo pondělí, den, kdy hospody ve švech zrovna nepraskaj, a nadto ani nebyl ještě večer, spíš pozdní odpoledne, v Nádražce jsme rozhodně nebyli sami. U stolů porůznu posedávali obvyklí hosti a v rohu jsem si všimla i zadumanýho Honzy. Dřepěl tam a čučel střídavě do půllitru a na telefon, kterej měl položenej před sebou.

Nenápadně jsem vmanévrovala Michala k výčepu, páč tam jsme byli od Honzy nejdál a v takovým úhlu, že by si nás při troše štěstí nemusel všimnout.

"Á, slečinka se zas vobjevila," zaburácel nad náma Václav bodrým hlasem a mně bylo jasný, že jakejkoliv pokus o neviditelnost šel tímhle rovnou po hlavě do prdele. "Musím s tebou mluvit," pronesl a spiklenecky přitom na mě mrknul, "ale nejdřív mi povězte, co si dáte."

Zkusila jsem, jestli čirou náhodou nemá naraženou nějakou novinku, ale bohužel. A tak jsme si objednali, co bylo. Chodovar. Navenek jsem hodila otrávenej ksicht, ale ve skutečnosti mi to bylo vcelku jedno, hlavně že to teče. Hned, jak před náma přistály ukázkový čepice, vrhla jsem se na to, uhasila největší žízeň a svoji spokojenost neúmyslně završila mocným krknutím. "Sorry, to samo."

"Ty vole Adriano, ty jseš fakt dáma. Víš, jak jsem se leknul?" pustil se do mě Michal nesouhlasným tónem.

Za to Václav, ten si založil ruce na prsou a usmíval se jak měsíček na hnoji. Toho můj nedostatek vychování vůbec nepohoršil, právě naopak. Hřbetem ruky jsem si otřela pěnu, co se mi usadila nad horním rtem. "Tak o čem jste chtěl mluvit?"

Hostinskej spustil ruce, čímž odhalil stylizovanej portrét Micka Jaggera, jehož spodní část obličeje se přes tlouštíkovo břicho napínala, až potisk popraskal, a podrbal se na hlavě. "Jsem si říkal, jestli pořád hledáš tu práci, víš? Jakože bych pro tebe možná něco měl."

Narovnala jsem záda a pohledem ho pobídla, ať mluví dál. Měl moji plnou pozornost. Nakonec z něj vylezlo, že už lokál sám nezvládá a šikly by se mu ruce navíc. Hlavně přes obědy, když je tu dost lidí. A možná by sem tam uvítal i volnej večer. "To víš, stará na mě trochu tlačí. Dřív jsem tu měl k ruce jednoho kluka, ale od jara jsem na to zase sám. Myslel jsem, že to zvládnu, ale už to pro mě není."

Neměla jsem ohledně hledání zaměstnání žádný ideály, žádný přehnaný očekávání, který by bylo těžký naplnit, protože tak to bylo jednodušší. Ale kdybych přece jen měla nějakou představu ala dream job, tohle by se tomu blížilo. U piva, mezi chlapama, prostě místo, kde si nemusím na nic hrát. Plácli jsme si.

Vedle mě zazvonilo sklo o stůl. Otočila jsem se teda Michalovým směrem a s hlavou nakloněnou k rameni ho sledovala skrz přivřený oči.

"Počkej, co ta moje nabídka, jak jsme se bavili? Znamená to-"

Jo tak, měl strach, že se na něj vykašlu. "Neboj, zvládnu oboje."

Hlavou mi proběhlo, co je tohle za zkurveně divnej den. Za nějakejch šest tejdnů, co jsem tady, o práci ani nezavadím a dneska se na mě navalí hned dvě nabídky během pár minut? No ty vole. To je jako co? Podělanej osud? Pozitivní energie? Votevřený čakry? Měla jsem chuť se postavit na židli a zařvat přes celej lokál, jestli pro mě náhodou ještě někdo něco nemá. Vtipná představa.

Vlastně ne, určitě by se to neobešlo bez lacinejch keců a oplzlejch narážek.

Ale stejně. Další kousek do mý sbírky divnejch náhod a ezo-pošahaností. Vážně bych s tím měla přestat, jestli nechci bejt druhá Jolanda. Ale když už jsme u toho....

"Nezjistils vlastně něco novýho ohledně mýho spojení s Baarem?" obrátila jsem se na svýho společníka. Dala jsem si záležet na tom, abych zněla, jakože mě to doopravdy ani trochu nezajímá. Pravdou ale bylo, že semínko vzklíčilo a já to prostě vědět chtěla.

Michal dopil posledních pár loků ze svýho skla a celej se na stoličce natočil ke mně. "Vlastně ani ne. Nějak jsem na to neměl čas. A taky jsem popravdě myslel, že na tom nemáš žádný zájem, tak jsem to dal trochu k ledu," pokrčil rameny. "Neměl jsem?"

"Ne, to je v pohodě. Já jen, aby řeč nestála, nezajímá mě to." Snažila jsem se, fakt jo. I když ani nevím proč vlastně. Bylo by tak špatný projevit o něco zájem?

Jenže mě stejně nejspíš prokouknul, aspoň to tak vypadalo podle toho, jak se tvářil. "Jistý je jedno," pokračoval v načatým tématu a nadšení z něj zas jen odkapávalo, "přímej potomek Jindřicha Šimona nebudeš. Nebo aspoň ne legitimní."

Vykulila jsem oči, jak to mohl vědět takhle z voleje? Můj vyvoranej obličej mu neušel. Propíchnul mě pohledem jak maturanta, co neovládá malou násobilku. "Tak občas zapoj mozek, Adriano, sakra. Za prvé bys to asi věděla, ne?" zaťukal si prstem na čelo, "A za druhé. Byl to katolický kněz. Nemohl mít legitimní potomky."

Udělal dramatickou pauzu, snad aby mi to jako došlo.

A došlo. Uznávám, že se zpožděním, ale jo.

"A o těch nelegitimních silně pochybuju," dodal způsobem, kterej nepřipouštěl diskuzi. A pak mlel něco o tom, že pan spisovatel nebyl jedináček, měl několik sourozenců, přičemž v úvahu by pravděpodobně, díky mýmu příjmení, připadali spíš mužští příbuzní, a že se na to ještě mrkne.

Objednali jsme si další pivko a kecali, ale furt jsem na sobě cejtila Hoodův upřenej pohled. Taky mi oči párkrát zašilhaly jeho směrem. A hned zas rychle zpět, když se naše oči setkaly.

Pak mu ale zazvonil mobil a on okamžitě vyskočil a běžel si to vyřídit na terasu. Toho jsem využila, vyžahla zbytek, vnutila Michalovi prachy, ať to za mě cálne a zmizela. Měla jsem už toho civění dost. A taky jsem nechtěla, aby za mnou zas vyletěl ven.

Jenže taky bylo ještě docela brzo a mně se nechtělo domů. A tak jsem někde na úrovni hospody u Psůtků dala vale hlavní a střihla to domů uličkama.

Byla už skoro tma. Lampy veřejnýho osvětlení zajišťovaly spolehlivej přísun křivolakejch stínů, který vrhalo kde co od popelnic po zaparkovaný auta. V oknech se svítilo a za záclonama se míhaly všecky ty dokonalý hrdý vesnický rodinky.

A venku? Snad nikdo, jen já. Děsivý. Luminiscenční ručičky na mejch hodinkách neukazovaly ještě ani osm a tady to bylo jak v postapokalyptickým filmu. Ne že by mi to vadilo, netoužila jsem potkat davy lidí a vzájemně si referovat o tom, jakej jsme kdo měli den. Jen mi to pusto definitivně vpálilo do ksichtu tvrdý uvědomění, v jaký prdeli vlastně bydlim.

Dostala jsem chuť udělat něco šílenýho. Rozvířit stojatý vody zaprděnýho Klenčí. Nakopnout pár popelnic, rozhoukat auto případně se vší vervou hulákat do ticha Kalinku. Chovat se prostě jako typický vožralý hovado, kterejch jsem za svojí policejní kariéru dávala na celu mraky.

Neudělala jsem samozřejmě nic. Možná jsem kráva, ale nejsem úplnej debil. A tak jsem si tu Kalinku jen potichu broukala.

Začal se zvedat studenej vítr, proto jsem si zapla bundu a dál brouzdala uličkama. Bez cíle. Bez představy, kde se z toho labyrintu vymotám. Po chvíli hamtání do kopce mi došel dech, a jak jsem přestala zpívat, zaslechla jsem hudbu. V tichým Klenčí nevídanej jev. Pravděpodobně někdo zapnul televizi, která byla předtím omylem puštěná moc nahlas. Nejspíš to hned zas ztlumí a veřejnýmu pohoršování bude konec. I po několika minutách ale hudba hrála dál. Rozhodně jí nikdo neztlumil. A co jsem asi tak mohla udělat já? No co asi, prostě jsem ji následovala. Byla čím dál hlasitější, logicky.

Rytmický dunění mě zavedlo až nahoru k továrně na keramiku. Steatit, Stalonat, nebo tak nějak, komu záleží na názvu nějaký fabriky. Rozhlížela jsem se okolo.

Všude klid, pusto, jen techno otřásalo celou ulicí. Hluk, fakt hluk, protože hudba se tomu vlastně vůbec říkat nedá, vycházel z malýho domku. Podivně přistavovanýho, částečně ještě v rekonstrukci, obehnanýho dřevěným plotem a maskovacíma sítěma. Branka dokořán a na ní vylepenej ušmudlanej cár papíru s něčím, co byla asi otvíračka.

Celý to působilo neskutečně absurdním dojmem. Hlučnej tepající bod v poklidně večeřející vesnici. Nikde živáčka. Nikdo nic nenamítal. A dvorek, kterej sloužil evidentně jako venkovní posezení, vyhlížel jako kříženec zenový čajovny a opiovýho doupěte. A k tomu techno.

Neváhala jsem. Chtěla jsem udělat něco šílenýho a tohle bylo nejspíš ono. Vlezla jsem dovnitř, kde už na nízkejch paletovejch sedačkách v rohu posedával zhulenej páreček, a usadila svý pozadí na druhou stranu vod nich. Téměř vzápětí se u mě zjevil vykejvanej dlouhovlasej týpek a strčil mi do ruky další ucouranej papír, tentokrát nápoják, na němž dominovaly tři věci. Čaj, chlast a vodnice.

Neubránila jsem se uchechtnutí, což cápek nesl dost nelibě. "Něco k smíchu jako vole?"

Zavrtěla jsem hlavou a s ledovým klidem si zcela vážně objednala jednoho zástupce z každý sorty. Vodku, jasmínovej čaj a melounovou shishu. Jeho to nepřekvapilo, zřejmě standardní objednávka. Zapsal si to do bločku, páč tři věci by v hlavě asi nedones, a odkolíbal se pryč.

Po chvíli to postavil přede mě na stůl. Vodku jsem do sebe hodila hned jako první. Tak trochu na kuráž, na uvolnění, nebo tak. Zbytek jsem si hodlala užít. Roztahala jsem si vodnici, vopřela se do polštářů, nohy hodila na stolek, samo taky z palet, chillovala a shishu prokládala čajem.

Zážitek jak z jinýho světa, fakt. Po chvíli už mi ani to techno nevadilo. Ani drnčení porcelánu pod náporem basů. Zrovna jsem uvažovala, že by to klidně mohl bejt můj novej oblíbenej podnik. Takový malý guilty pleasure. Potěšeníčko, o kterým radši nikomu neřeknete, protože je totál ujetý.

Mojí nirvánu ale narušil příchod namistrovanýho týpka vod sámošky.

Prince Narcise.

Jak mě zmerčil, hned se ke mě šinul, na tváři nechutně sebevědomej výraz.

"No ahoooj," protáhl tím slizkým hlasem a beze studu se rovnou svalil bokem vedle mě. Jednu ruku si hodil přes zádovou opěrku a tou druhou se natáhl po prázdný sklence na stole a přičichnul si. "Cigára, vodka, dýmka.... koukám, že ty fakt asi nebudeš tak úplně princezna, co?"

"Skvělej postřeh, princátko. A teď vodprejskni," zkusila jsem se ho zbavit. Bylo mi víceméně jasný, že to nezabere, ale za pokus to stálo.

Dostal šanci.

"Ostrá jako břitva, to se mi líbí. A Honzovi asi taky, co? Jen u Míši mě to trochu překvapuje," rejpnul si rádoby ledabyle a z krabky přitom tahal Marlborku.

"Jdi voxidovat někam do prdele, kreténe," vyhlásila jsem ho, potáhla si z vodnice a užívala si tu báječnou chuť melounu na jazyku. Občas jsme takhle zašli s Newmanem, nebo si dali doma. Meloun byl naše flavour číslo jedna. Kde ty loňský sněhy jsou.

Najednou mě popad ještě větší vztek na toho blbečka vedle mě, že mi zkazil tuhle chvilku. "Řekla jsem ti zmiz, idiote!" vyštěkla jsem po něm, když nijak nereagoval na mojí předchozí výzvu a dál dřepěl, usmíval se a mezi palcem a ukazováčkem žmoulal žváro. Píčus.

Hned mě napadlo, že jestli tohle jen ten typ podniku, kde se sežene i fajnovější zboží, než navoněnej tabák, pak tenhle exot je tu pravidelným hostem. Tehdy ve vsi mi to nedošlo, ale teď mě to docela praštilo mezi voči. I v tom pološeru mi neunikly jeho rozšířený zorničky, lehkej třes a tiky, zrychlenej dech a sebevědomí až na Mars. Kdybych měla hádat, tomuhle týpkovi nedávno pěkně nasněžilo.

U stolku se najednou znovu zjevila vlasatá obsluha. Ptal se, jestli prej je všecko v cajku.

Princ Krasoň ho ujistil, že v nejlepším a že prej si dá to, co vždycky.

A já ho ujistila, že ani v nejmenším a chci platit.

Tak jsem šla dovnitř baráku srovnat dluhy. Když jsem se vracela, Psůtkovic už na mě čekal, ležérně vopřenej mezi futrama tak, že projít okolo, aniž bych se o něj otřela, byla mission impossible.

"Uhneš laskavě?" vypálila jsem po něm. Už mě začínal vážně vytáčet. Co si vo sobě to štěně vlastně myslí? Fakt mi nelezlo na mozek, co říkala tehdy ta holka, že prej je to místní oblíbenec? Mazánek? To tu všem ženskejm někdo vydloubal voči a pro jistotu i vymyl mozek?

On po mě hodil pohledem, kterej asi měl bejt jakože svůdnej a vyzývavej. Mně se ale jen navalilo. "Musíš poprosit, princezno."

Protočila jsem nad tím trapákem oči a vší silou vymrštila dlaň proti jeho hrudníku. Milej zlatej blonďatej se zapotácel a ve snaze udržet se na nohou o pár kroků couvnul, čímž mi uvolnil cestu. "Prosím, blbečku," zamířila jsem k brance.

"Kurva, tos přehnala!"

"Jasně," poslala jsem k němu přes svý rameno zdviženej prostředníček a pokračovala v chůzi.

Vzápětí jsem se musela otočit zpět. Dusal přímo na mě, v obličeji rudej, na čele žílu jen rupnout. A celou vahou svýho o hlavu většího těla mě přimáčkl na zděnej sloupek plotu. "Tos přehnala, říkám!"

"Ale copak, chlapečku? Snad jsem nepošramotila tvoje ego?" S jeho rukou pod krkem se mi nemluvilo úplně nejlíp, ale bylo mi to vcelku putna. "Seš zvyklej, že ti jdou všichni na ruku? Nebo rovnou do postele? Tak tady ti pšenka nepokvete, ubožáčku. Pusť mě," zasyčela jsem.

"Nebo co?" vrátil mi moje syčení, evidentně opojenej mylnou iluzí převahy.

"Nebo tě to bude bolet."

Krákavě se zachechtal a pak mi dal hlavičku, až se mi před očima zatmělo. Naštěstí jsem stihla na poslední chvíli pootočit hlavu, takže se netrefil do nosu. To už by tu stříkaly potoky krve.

Jasně, agresivita je taky možnej účinek. Moje chyba, i já se nechala zmejlit falešným pocitem, že to mám pevně v rukou.

Další potěšení jsem mu ale dopřát nehodlala. Prostě jsem ho kopla do koulí.

S kvičením podsvinčete a rukama na svým pokladu se sesunul k zemi. "Tady máš tu princeznu, smažko," otřela jsem si koutek rtů hřbetem ruky, kde se okamžitě objevila dlouhá šmouha jasně červený krve.

Pro dnešek bylo dobrodružství dost. Je čas jít domů.