Ještě před pár měsíci jsem byla vážně v pohodě.

Nedoufala jsem v slavnou budoucnost. Na pořadu dne nebyl žádnej kariérní postup, na to jsem neměla školu a na papíry jsem taky nikdy nebyla moc dobrá. Sama jak poslední brambora ve sklepě, protože jsem nikdy s nikým nevydržela dýl, než pár tejdnů. Nebo možná on se mnou, to se liší vypravěč od vypravěče. Doma na mě nečekal ani pes. Ale já byla se svým životem spokojená. Dokonce tak moc, že jsem na něm neplánovala v nejbližší budoucnosti nic měnit. A v tý vzdálenější taky ne. Hledání partnera jsem vzdala už před kolika měsíci a místo toho si užívala, že nikdo nedržkuje kvůli přesčasům, mýmu netradičnímu slovníku, kterej jsem mezi chlapama zákonitě musela pochytit, a ani kvůli kamarádům, s nimiž jsem trávila mraky času i mimo službu.

Takhle mi to prostě vyhovovalo.

Byl to můj život. Můj svět. A já ho milovala.

Jenže nic netrvá věčně.

Že je tohle konec, jsem věděla už v nemocnici. Už tam na tý posteli mi bylo jasný, že jedinou cestou, jak se z toho neposrat, je spálit mosty. Nešlo to ale z minuty na minutu, musela jsem se nejdřív dát dohromady. A to trvalo kurevsky dlouho.

Tejdny a měsíce bolesti, depresí, výčitek a pocitu vlastní zbytečnosti.

Pak jsem se zas postavila na nohy. Nic už nebylo jako dřív. Já nebyla jako dřív. Bolesti pomalu mizely, ale ten zbytek se mě držel jak hovno podrážky na kanadách. Pustit se zřejmě nehodlal. Nějakou dobu jsem se ten smradlavej dáreček snažila otřít o trávu, ale časem jsem rezignovala. Zvykla jsem si na puch toho všeho, co si s sebou nosím. Už mi to ani nepřijde.

Dala jsem výpověď, prodala auto. I můj byt se prodal prakticky hned, s čímž jsem moc nepočítala, a musela jsem proto dočasně bivakovat u bráchy na gauči. Nový bydlení jsem hledala několik tejdnů. Inzerátů jsem v těch dnech prošla snad stovky, možná tisíce. Bylo mi jedno, kam si svejch pět švestek přestěhuju. Měla jsem jenom jedinou podmínku - ať je to dostatečně daleko. A jestli to daleko bude na sever, na jih, nebo na Uran, to mi bylo srdečně šumák. Díky tomu jsem fakt měla z čeho vybírat, každej den přibejvaly desítky novejch možností. Některý byly fajn, některý naprosto marný.

Ale žádná nebyla ta pravá.

Až jednou v noci jsem našla inzerát, co mě málem shodil ze židle. Brácha už dávno spal a já ještě s kafem v ruce brejlila do noťasu, a když jsem viděla tu fotku, měla jsem jasno. Chtěla jsem okamžitě volat na číslo uvedený v kolonce majitel, ale pohled na hodiny mě zarazil. Došlo mi, že půlnoc fakt není doba, kdy slušný lidi někomu telefonujou. Spokojila jsem se proto jen s dost výmluvnou smskou.

Pokročilá hodina mi ale nebránila vzbudit Patrika. Ten, z mně neznámýho důvodu, nebyl nijak nadšenej. Jen něco zamumlal a otočil se na druhej bok. Já ale usnout nedokázala.

Ráno jsem s tím na něj vyrukovala znova. Brácha se mi jen letmo koukl přes rameno a pěkně se mi vysmál.

"Taková kuča rozpadlá," hanil můj objev a dál se tlemil. Chvíli jsem bojovala s chutí mu jednu střelit, ale udržela jsem se. Koneckonců jsem mu toho tou dobou už dost dlužila, jedno pobavení na můj účet bylo to nejmenší. "A kde to vůbec je to Klenčí pod Čerchovem? Není to někde v Beskydech? Čerchov zní trochu jako teplej bratránek od Radegasta. Radegast a Čerchov, chápeš ne?"

Jo, kdyby Čerchov byl chlap, a ne hora, možná by měl pravdu. Smál se svými pitomýmu vtipu a smál se mně. Jenže mně to vlastně žíly netrhalo. Já věděla, že tahle chajda kdesi v zapadákově, jehož jméno jsem poprvý viděla právě až v tom inzerátu, je můj novej život. Novej začátek.

To bylo před čtrnácti dny.

A tak jsem teď vystoupila z rozhrkaný soupravy, co měla svoje nejlepší roky za sebou už v době, kdy já ještě courala po houbách, a čučela jsem na to vymazlený nádražíčko. Bylo evidentně nově omítnutý a nad lavičkama tam visely pestrobarevně malovaný talíře. Zvláštní výzdoba, ale proč ne.

Přitáhla jsem si popruhy narvaný krosny, na každý rameno si usadila jednu sportovní tašku a ověšená jak šerpa v sezoně jsem se vydala k hlavní silnici.

Pár kroků od stanice jsem minula docela slušně vypadající nádražku. Nebyla tak pintlich jako samotný nádraží, ale rozhodně lepší, než obdobnej podnik v mým rodným Kladně.

Žlutej zmetek pálil, což nebylo v srpnu chvíli po poledni, vůbec nic divnýho. A já měla strašnou chuť na jedno točený. Bylo mi ale jasný, že i po jednom kousku by se mi do toho kopce, co mě čekal, hamtalo dost blbě. A u jednoho by nezůstalo. Tak jsem zatlačila slzu, utřela pomyslný sliny a šlapala dál.

Nasazený tempo jsem dlouho neudržela, jelikož po pár set metrech jsem si na druhý straně silnice všimla malý sámošky. Ze zásob, co jsem si v Praze na cestu nakoupila, už mi zbyla jen rozteklá čokoládová tyčinka a tři čtyři loky vody, co ztratila bublinky ještě někde u Plzně. Nákup byl naprosto nezbytnej.

Za čtvrt hoďky mohla strastiplná pouť pokračovat. S o něco lehčí peněženkou, ale s nákladem těžším o tři igelitky a karton kozla.

K mý nový haciendě v lesích, jak chajdě posměšně říkal brácha, když si mě chtěl dobírat, to bylo zhruba tři a půl kilometru do kopce. Do hnusnýho táhlýho kopce podél rušný silnice. Sem tam tudy profrčel kamion a brzo jsem měla v dýchacích cestách tolik prachu, že bez mohutnýho chrchle bych ze sebe nedostala nejspíš ani dobrý den.

Jakmile jsem za sebou nechala i poslední barák týhle obydlený zatáčky, táhlej kopec zmizel. Místo něj se objevil krpál jako hovado. Dobře, nebyl až tak strašnej. Nevláčet s sebou třicet kilo krámů, byl by snad i krásnej. Udržovaná lesní cesta stíněná vzrostlými smrky a borovicemi a sem tam nějakým listnáčem. Vše sluncem zalité... A já ověšená jak vánoční stromek a pot ze mě stříkal na všechny strany. Tričko jsem měla na zádech mokrý, že bych ho mohla ždímat a jedna zbloudilá kapka mi na férovku sjela do pravýho oka, čímž mě na na pár vteřin částečně oslepila. Otřela jsem si oko hřbetem ruky a vztekle zaklela. "Blbá řasenka!"

To už se mi ale otvíral pohled na cíl týhle cesty. Poslední stavení, patřící do katastrálního území obce Klenčí. Stejně tak dobře to však mohl bejt poslední barák na světě. Teda spíš baráček. Chajda prostě. Malá, zděná, s dřevěnou verandou a podkrovím tak akorát na spaní. Dokonalá.

Na rty se mi protlačil úsměv, nebránila jsem se mu. Jeden z mála opravdovejch projevů radosti za poslední měsíce. Klidně mohl bejt úplně první. Nadhodila jsem si tašky na ramenou a přidala do kroku.

Uvnitř mě uvítal lehkej závan zatuchliny. Už pár týdnů tu nikdo nebyl. A předtím to asi taky nebylo zrovna horký. Bejvalej majitel se zmínil, že to tady chtěl pronajímat, ale nakonec se rozhodl spíš pro prodej. Nedivila jsem se mu. Byl to starší chlap. Řešit bordel po nájemnících, zničený vybavení a dluhy, to určitě nepatřilo k představě klidnýho důchodu. Nakonec ale tím líp pro mě. Než se na to vybodnul, dal to tu dědula pěkně do pucu. Všude bylo vymalováno, voda ze studny měla poměrně čerstvej atest nezávadnosti a v posteli mě čekala fungl nová matrace, ještě zabalená v igelitu.

Ten smrad byl ale vážně děsnej, takže mý první kroky vedly k oknům, který jsem následně jedno po druhém otevřela dokořán. Chvíli jsem tam pak jen stála a rozhlížela se. Celý přízemí tvořila jedna velká obytná místnost, spojující kuchyň, jídelnu i obývák. Vybavení zdaleka nebylo nejnovější, za to vcelku praktický. Nejlepší ale byl ten výhled. Od kuchyňský linky jsem, krom cesty, po který jsem přišla, mohla pozorovat celý Klenčí pod kopcem. Prostě romantika. Teda aspoň myslím, já na to nikdy moc nebyla. A taky už jsem dost vypadla ze cviku.

Nemínila jsem se tam ale celej zbytek odpoledne rozněžňovat. Program na dnešní den byl jasnej - dostat to tam do obyvatelnýho stavu. Minimálně zbavit plochy tý centimetrový vrstvy prachu, vymést pavučiny, opláchnout nádobí, ať se ho nemusím štítit a tak. A taky zabydlet se.

K večeru už měly skoro všechny věci, který se mi do těch pár zavazadel podařilo narvat, svoje nový místa. Na posteli už ležel jen černej kufřík s mým milovaným Waltherem. Otevřela jsem ho, jakobych se chtěla ujistit, že tam pořád je. A byl, samozřejmě. Vyndala jsem ho z molitanovýho pelíšku a potěžkala v ruce a zkontrolovala. Komora prázdná, zásobník bezpečně uloženej vedle. Cajk. Pak jsem zkusmo zamířila na obrázek divnýho chlápka v širokým klobouku, co visel na stěně proti posteli. Už dlouho jsem nestřílela. Nejdřív jsem nemohla a pak upřela veškerou svoji energii na útěk.

Sbalila jsem zbraň zpět do kufru, otáčela se uprostřed místnosti kolem dokola a přitom očima pátrala, kam ho uložit. Nakonec jsem se zastavila pohledem na nočním stolku. Bylo to sice dost trapný klišé, horší už by snad bylo jen strčit si bouchačku přímo pod polštář. Nic lepšího jsem v tu chvíli už ale nevymyslela.

Ze skříně jsem vylovila pár čistejch svršků a zamířila dolů do koupelny. Se sprchou bych si bejvala klidně dala na čas, ale miniaturní bojler byl neúprosnej. A ledová voda ze studny ještě víc. Zbavená potu, prachu a únavy z celýho dne jsem usoudila, že je nejvyšší čas otestovat místní nádražku. Mokrý vlasy jsem svázala do drdolu. Do ledvinky, kterou jsem obvykle nosila jen na běhání, jsem hodila peněženku a mobil a zamkla svý království.

Cesta mi trvala skoro třičtvrtě hodiny. Vážně to nebylo úplně nejblíž, aspoň už nebyl takovej hic, jako když jsem šlapala opačným směrem. Navíc, z kopce to jde vždycky líp. V putyce bylo dost živo. Přes otevřený okna jsem až ven slyšela, jak se štamgasti o něčem dohadujou. Zaslechla jsem něco o vedrech a fotbale, ale jakmile jsem stanula na prahu, všichni postupně zmlkli. Bylo tam odhadem asi dvacet exemplářů homo buranensis, téměř všichni seděli pospolu u dvou velkých stolů, jen dva dřepěli stranou od ostatních v rohu pod televizí. Ale civěli na mě všichni. Některý byly skoro nenápadný, ale u pár z nich jsem měla vážný obavy, aby nemusely nahánět oční bulvy po zemi. Zřejmě tu nebyli moc zvyklí na cizáky. Nebo na ženský.

Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a zamířila k výčepu.

"Dobrej," pronesla jsem směrem k postaršímu hostinskýmu. Byl tak ve věku mýho táty, možná starší. Pod umaštěným trikem se mu rýsoval pivní pupek, ale vypadal vcelku mile. "Co točíte?"

"No co by," pokývnul hlavou směrem k popsaný tabuli nad svou hlavou, "Chodovar přece." Zřejmě jsem se musela nevědomky nějak nepěkně zatvářit, protože vzápětí dodal, že jestli mi jejich nevoní, má ještě Plzeň.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ale ne, zkusit se má všecko." Tykání jsem ignorovala, neuráželo mě to. Po letech jednání s drbanama vám některý věci přestanou připadat tak moc důležitý.

Zdálo se, že moji odpověď ocenil. "Ty jseš ta nová, v tej Roubalovo boudě, co?" vyzvídal, zatímco mi točil pivsona. Dával si záležet.

Kejvla jsem na souhlas. Tamtamy tu asi pracujou spolehlivě. "Máte i něco k jídlu?"

"Jen hermelín a utopence."

"A teplýho nic?" zkusila jsem. Už jsem fakt měla hlad jako kráva.

Tentokrát vrtěl hlavou on. "Bohužel, vaříme jen přes poledne, a to ještě jen přes tejden. Von tu večer stejně nikdo nejí. Sem se chodí jen na pivo a drby." vysvětloval mi. Pak se zarazil, promnul si bradu a oči se mu najednou rozzářily. "Vydrž, myslím, že pro tebe přece jenom něco najdu." A zmizel.

Využila jsem toho a opřela se o výčep bokem, abych měla přehled o celým lokále. Místní osazenstvo už si mě ani moc nevšímalo. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadalo, ale na druhej jsem si všimla, že nejeden pantáta sem tam zašilhá mým směrem. A ty dva osamělý dřevorubci taky. Ten, co původně seděl zády, si dokonce přesedl. Nejspíš, aby měl dobrej výhled. Vypustila jsem jedno pohrdavý odfrknutí a otočila se zpět ke svýmu půllitru. Právě včas, protože zezadu se vrátil výčepák a s úsměvem přede mě postavil talíř s něčím, co vypadalo jako guláš. A vonělo to přímo božsky.

"Jen si dej," pobídl mě, "je sice ze včerejška, takže bych ti ho vůbec neměl dávat, ale ty to na mě nepovíš, že ne." Předvedl něco, co připomínalo šibalský mrknutí, a když viděl, jak obsah talíře zkoumám, dodal hrdě, že je kančí a vařil ho sám. Usmála jsem se a poděkovala, ale to už si jeho pozornost nárokovali ti dva vzadu, takže odkráčel za nima.

Pustila jsem se do jídla. Nejen, že to božsky vonělo. I chutnalo. Kdesi v břiše mě hryzlo nejasný tušení, že mi právě věnoval svou večeři, ale odmítla jsem se tím hlouběji zabejvat. Ládovala jsem to do sebe jak kdybych nejedla minimálně celej tejden, ale stejně jsem koutkem oka postřehla, že zezadu sem nápadně často koukaj a házej hlavou. Bavili se o mě. Stopro.

"Tak co, chutná?" ozvalo se mi po chvíli za zády a následně stanul zase na svým místě za pípou a točil další kousky.

"Výbornej!" zahuhlala jsem s plnou pusu a věnovala mu vděčnej úsměv, kterej mi on obratem vrátil. "Nevěděl byste tu vo nějaký práci?" zkoušela jsem štěstí, hned jak se mi povedlo polknout poslední sousto.

Vrhnul na mě nechápavej pohled. "Práci? Myslíš jako něco sezónního? Teď přes léto?"

"Ne, normálně nastálo."

Chvíli nic neříkal. A já taky ne. Nechápala jsem, co na tom nechápe.

"Ty tu jako chceš bydlet?" vyhrknul najednou a spodním lemem trička si otřel pot z čela, čímž odhalil svůj pupek v celý chlupatý kráse.

Aha, takže odtud vítr fouká. Zpravodajská služba nejspíš zafungovala jen napůl. "Jo, to chci," přisvědčila jsem a na jeden zátah dopila zbytek piva. Nebyl to žádnej zázrak. Posunula jsem půllitr směrem k němu a on se ho automaticky chopil, opláchl a natočil mi další kousek.

O žádný práci nevěděl, ale slíbil, že se mi poptá. A taky se ze mě snažil vytáhnout, co mě to napadlo odstěhovat se zrovna sem a ještě takhle do boudy na samotu. Tak jsem do sebe to druhý pivko radši naklopila o dost rychlejc a vypadla. Nemyslel to blbě, tím jsem si jistá, ale o některejch věcech se prostě odmítám bavit.

Venku už byla tma a taky se docela ochladilo. Prozřetelně jsem si vzala dlouhý kalhoty, ale mikinu jsem, naprosto neprozřetelně, byla líná vláčet s sebou. Byla jsem jen v tílku a na holejch rukách mi okamžitě naskočila husí kůže.

Sama pro sebe jsem si pokrčila rameny a chystala se vykročit k domovu, když mi na rameno dopadla něčí ruka. Automaticky jsem ji ze sebe shodila a otočila se. Fajn, že mě instinkty ještě neopustily.

Stál tam jeden z těch dvou maníků zezadu a oči měl navrch hlavy. "Chtěl jsem tě jen doprovodit. Neměla bys chodit takhle v noci sama."

Takže další na tykačku, zřejmě to patří ke zdejšímu koloritu. Jenže tenhle by mým tátou rozhodně bejt nemoh. Tomuhle dřevorubci jsem se vykat fakt nechystala.

"Neobtěžuj se," odsekla jsem, "umím se o sebe postarat."

"Neřekl jsem, že ne," zvedl ruce před sebe v obranném gestu a kousek couvnul. "Já jen, že to máš daleko, je tma a musíš kus lesem, tak jsem myslel..."

To mě vytočilo. Vlastně mě to vytáčelo celej život. Každej vidí malou bloncku a hned předpokládá, že jsem blbá barbína a potřebuju ochraňovat. Hovno potřebuju! Na škole na to přišli celkem brzo, ale první tejdny policejní přípravky mezi desítkama chlapů byly naprostej očistec. Nikdo mě tam nebral vážně. Nikdo. Půlce jsem byla pro smích a ta druhá se mě snažila dostat do postele. A pak se tu zjeví tenhle zálesák a zachová se tak, jako desítky blbců před ním. "Jdi se vycpat, Robine Hoode!" prskla jsem po něm, svoji špičatou bradu hrdě vystrčila dopředu a nechala ho tam stát.

Ještě jsem zaslechla, jak si bručí pod fousy něco o namyšlenejch blbkách, ale vracet jsem se kvůli tomu nehodlala. Vůbec mi v tu chvíli nebylo divný, jak věděl, kam že to mám vlastně namířeno.