Přiblížil se večer a Lucy se Severusem spolu strávili téměř celý den. Na oslavě nebyli žádní mudlové. Kleinovi neměli moc příbuzných, jen jednu babičku z matčiny strany. Ta však byla v domově důchodců a nepamatovala si, že by měla nějakou vnučku a zetě.
Lucy tak mohla pozorovat spoustu kouzelníků ze strany Eileen. Každý byl jiný a každý se divil, když viděl, že její otec používá telefon. Lucy se tomu musela smát.

Kde to ti lidé žijí, že neznají  výdobytky moderní doby?

Severus se k ní přitočil a zašeptal jí posměšně do ucha:
"Máme jiné věci, o kterých vy mudlové nemáte ani páru."

" Jak to děláš?" zasmála se Lucy, ale zamrazilo jí, že věděl na co myslí.

" To je tajemství. Časem ti to možná povím," ušklíbl se a uhnul, když se po něm Lucy ohnala kabelkou.

" Tohle nedoporučuji, abys dělala. Může to být to poslední, co ve svém krátkém životě uděláš," vysmál se jí a vysloužil si tak ránu do zad, kterou nečekal.

" Ha mám tě, co jsi to předtím říkal?" vysmívala se mu Lucy, až se za břicho popadala. Severus si to však nenechal líbit odtáhl ji za ruku ven z místnosti do sklepa. Tam si s matkou zřídili provizorní výrobnu lektvarů.

Když tam Lucy dotáhl, překvapeně se jí rozšířily zornice.

" Co to... jak jste to tak rychle......" nechápala.

" To nic není, jen jedno mávnutí hůlkou a je to. Jako mudla by jsi to však dělala několik hodin, to je pravda," pochopil její překvapení.

" A co tu budete dělat?" zeptala se a se zájmem si prohlížela police s přísadami do lektvarů.

" Vařit lektvary, dryáky a různé masti, které se nám budou hodit."

Když Lucy narazila na velkou sklenici, kde ve slizu plavalo několik očí, vyděsila se a s křikem utekla k Severusovi. Ten ji pevně chytil do náruče a držel. Konejšil ji, že je všechno v pořádku a hladil jí po jejích dlouhých vlasech. Krásně voněly, ta zvláštní vůně šampónu, ho omámila.

Musel ji od sebe odstrčit, jakkoli nechtěl. Jinak by si všimla, že něco není v pořádku.

U Salazara, je to tvá nevlastní sestra, nevlastní sestra! Opakoval si v duchu. Avšak slovo nevlastní, tomu všemu dávalo jinou dimenzi.

***

Tu noc strašně pršelo a byla hrozná bouřka. Hrom probudil Lucy ze spaní až vykřikla strachy: "Tatííííííííííííííííííííí!"

Ale její otec tentokrát nepřišel. Dlouho se nic nedělo a když blesk znovu rozčísl nebe a v blízkosti zas uhodil hrom, vyjekla Lucy úzkostí.
O několik vteřin později někdo zaklepal na dveře.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Severus rozespale, přišel když ji uslyšel křičet. Měl na sobě jen spodní díl pyžama.
Luci byla šťastná, že ho vidí, i když to nebyl její otec.

"Mám strach. Nesnáším bouřky, vždycky si vzpomenu na tu hroznou nehodu, kdy umřela maminka s bráškou.... Taky bylo takhle a pak u nás zazvonili policisté a řekli nám to." vyprávěla Lucy a začala plakat.

Severus se na to nemohl jen tak dívat. Rychle přešel k ní a objal ji. S vděčností se mu schoulila do náruče a tiše plakala. Když se trochu uklidnila, odtáhl ji od sebe.

" Už je to lepší?" zeptal se.

"Trochu."

"Tak dobrou noc, snaž se spát," pohladil ji po vlasech a políbil na tvář, jak by to měl správný starší bráška udělat. Ale v Severusovi ten dotyk vyvolal znepokojení.

" Nechoď pryč. Zůstaň tu se mnou," zaprosila.

" To není nejlepší nápad," varoval ji, ale sám moc dobře věděl, že si přeje opak.

" Proč?" zeptala se bezelstně a hleděla na něho nechápavě.

" Tvůj otec by se zlobil," snažil se to Severus vysvětlit.

" Nezlobil. Byl by rád, že jsi u mě byl, když on nemohl. A už toho nech a lehni si ke mně," zamračila se na něho a odhrnula peřinu.

Zalapal po dechu. Měla na sobě téměř průsvitnou košilku. A na nich sladké spící medvídky.

Merline, je to jen dítě, je to jen dítě. Snažil se sám sobě namluvit. Moc dobře mu to však nešlo. Stáhla ho k sobě na postel a přikryla ho peřinou. Lehla si na bok a strčila k němu svůj zadeček a lehce se otřela o jeho klín. Vzala jeho ruku a donutila ho, aby ji objal.
Musel se hodně ovládat, aby nedal nic najevo. Jisté však bylo, že dnešní noc se nevyspí. A bouřkou to rozhodně nebude...