„Lis! Co ty tu děláš?" křičí na mě Jake od pultu. Je zavřeno, takže je bar prázdný.

„Pracuju tady," odvětím jednoduše a jdu do společenky.

Do skřínky si dám bundu, Jake mě doběhne a v ruce drží půllitr a leští ho. „Jasně že tu pracuješ, ale proč jsi přišla dnes? Gordon by ti volno určitě dal."

Povzdechnu si a převléknu si tričko. Zas tak stydlivá nejsem, navíc už mě bez trička viděl. Natáhnu si pracovní s menším výstřihem. „Já vím, že by mi dal volno, jde o to, že nemůžu být doma," chytnu se skříňky a podívám se na něj. Trošku se mračí, ale zajímá ho, co se stalo. „Lauren je na interně."

„Co se stalo?" zamračí se ještě víc.

„Nic se jí nestalo jen," znovu si povzdechnu. „Už je stará. Ne extra, ale prostě už jí zdraví neslouží. Psala mi dopis, abych za ní přišla. Nikoho jiného nemá. Já jsem ji nemohla nechat samotnou. Sestřičkám jsem dala svoje číslo, aby mě kontaktovali, kdyby se něco dělo," podívám se do stěny vedle Jake a zakroutím hlavou. „Je to hrozně těžké ji takhle vidět."

„A myslíš, že...?"

„Ano." Podávám se na něj. „Když jsem tam byla, měla zástavu srdce."

Setřu si neposlušnou slzu, která mi steče po tváři. „Kdybych měla být doma, zbláznila bych se tam. Potřebuju práci, abych na to nemusela myslet."

„Rozumím ti," přikývne vážně Jake. Pořád má v ruce ten půllitr.

Mrknu se na hodiny. „Už se otevírá, jdeme."

Jako vždy lidé zatím moc nechodí, Gordon je na své obvyklé procházce po baru, aby se podíval, jaká je situace. I přesto, že má v pracovně kamery, rád se dívá co a jak.

Když si všimne mě, zarazí se. „Vypadáš hrozně," řekne směrem k napuchlému oku.

Ušklíbnu se. „Děkuju, tohle chce slyšet každá žena."

„Ty víš, jak jsem to myslel, co tu děláš?" zeptá se mě nevěřícně.

„Lauren je v nemocnici, nechci se o to bavit," utnu ho, když otevírá pusu. „Potřebuju být zaměstnaná, potřebuju myslet na něco jiného, doma bych se zbláznila, tam mi uhni z cesty, čeká na mě zákazník."

Nechtěla jsem na něj být hnusná jde o to, že ještě jednou se zmíním o Lauren a asi se sesypu, to je důvod proč tu sem. Držet se.

Večer byl celkem hektický a já začínala být naštvaná, každý druhý se mě ptal na to oko a já byla dost nepříjemná. Ovšem aspoň jsem nemusela myslet na Lauren.

„Jaku!" zavolám ho přes bar. Vzhlédne. „Zas nějaká větší parta," ukážu hlavou přibližný směr a Jake kývne.

„Dobrý den, co si dáte?" zeptám se, když přijdu ke stolu. Vzhlédnou na mě čtyři přitažlivé tváře. Mrknu na Jakea a kývnu hlavou, což znamená, že se nic neděje.

„Dobrý den," zavrní mi za ramenem hrubý hlas. Ten hlas. Překvapeně se otočím a setká se s temnýma zelenýma očima toho muže, co mě dovezl dnes domů.

„Dobrý den," zamrkám překvapeně. Přejede si mě očima a maličko rozevře oči překvapením. „Pracujete tady?"

„Ano," přikývnu.

„Já bych si dal whisky," ozve se za mnou hlas jednoho z těch mladíků. Zasměju se a otočím se k nim.

„Čtyřikrát," řekne kluk s černými vlasy, které mu padají do obličeje tak je má zpevněné látkou, která slouží jako čelenka.

„Pětkrát," ozve se za mnou ten muž.

Usměju se. „Hned jsem zpět."

Připravím jim pití a rychle vyberu peníze od jednoho pána a jednoho páru. Když se vracím za těma klukama, už tam s nimi někdo sedí. Nějací muži.

„Dobrý den," pozdravím, ale nepodívám se na ně, jelikož jsem málem převrhla tác. Dám jim pití a až poté vzhlédnu. Ztuhnu a srdce se mi splaší. Vyděšeně zírám na muže s monoklem, ten kluk co mě vezl domů, si toho všimne, celá jeho parta je jako na trní.

„Pěkně ses vybarvila," zasyčí ten hajzl, co se mě pokusil znásilnit.

„Tak jako vy," odseknu zpět.

Měříme se pohledem. „Doufám, že dnes už zákazníka neodmítneš, s tím monoklem vypadáš nebezpečněji. A ta tvá prořízlá pusa.." Prohlédne si mě od hlavy k patě. „Věděl bych co s ní."

„Kaile!" zavrčí ten kluk.

„To je v pořádku," zarazím ho. Dám ruce na stolek a nakloním se k tomu praseti, aby i byl vidět dekolt. „Dotkneš se mě ještě jednou a já ti urvu ptáka i s koulema."

Sedí ztuhlý na místě a má vykulené oči.

Zeleno očko se začne smát. „Přineste jim to samé co nám, prosím."

Kývnu hlavou a odcházím. Naprosto nechápu, kam se poděl ten strach, prostě když jsem ho viděla, nenechala jsem do sebe rýt a řekla mu tu na plnou hubu. Sama pro sebe jsem se usmála, zasmál se, má nádherný smích. Určitě má holku, hořce si uvědomím.

Přinesu jim pití a pak se zabývám převážně mytím skleniček.

„Mohu poprosit ještě o jednu sklenku?" zeptal se.

Otočím se a pousměju se. „Je to moje práce, neměl byste prosit." Podám mu sklenku.

„Proč tady pracujete...?"

„Elis," dokončím a on se usměje. „Potřebuji peníze a dostávám zaplaceno slušně, pane..."

„Harry. Nemáte na víc, Elis?" Pohrál si na jazyku s mým jménem. Přeběhla mi z toho husí kůže po zádech.

„Není to tak strašné," odvětím. Stojí tam a prohlíží si mě, jsem z toho dost nervózní.

„Nehodila byste se spíš do kanceláře?" zeptá se po chvíli zamyšleně.

Zasměju se. „Nemůžu říct, že bych to přímo nenáviděla, ale když tu hraje hudba a já musím pořád někde běhat je to svým způsobem uklidňující a vyčistí mi to hlavu."

Ukáže na moje oko. „To se vám stalo zde, že ano?"

Přikývnu. „Má to své špatné stránky, ale to má každá práce," bráním se. Ani nevím, proč tuhle práci bráním, když ji ráda nemám.

„Mrzí mě, že vám to můj spolupracovník udělal," vyhrkne.

„Vy za to nemůžete," pousměju se. „Myslím, že jsem mu jasně dala najevo, co se stane, když na mě znovu sáhne."

Rozesměje se. „To ano!"

„Myslím, že vás postrádají vaši přátelé," řeknu mu s očima upřenýma na milého blonďáčka, který stojí za Harrym.

Otočí se. „Co se děje?"

Poodejdu obsloužit pána vedle, abych jim dala trošku soukromí. Blonďáček mu něco urgentně říká, a vypadá docela dost vážně.

Po pár minutách na ně mrknu, dívají se na mě. Harryho výraz je jiný, oči má maličko přivřené a možná je to světlem, ale zdají se mi tmavší. Rychle odvrátím hlavu.

Pak přešli ke stolu a něco vyjednávali. Po půl hodině jsem se odhodlala tam jít a zeptat se jich, pokud ještě něco chtějí, jelikož mají prázdné skleničky.

„Můžu vám ještě něco nabídnout?"

Všechny páry očí se na mě podívají. Znervózním a přešlápnu. Těkám mezi nimi očima, nevědomky šlápnu o jeden krok dozadu.

„Zaplatíme," promluví ten slizoun. Přikývnu a spočítám to, účtenku položím na stůl. Harry mi podá šek, přikývnu. „Děkujeme za návštěvu," zamumlám a peláším na Jakeem.

„Copak?" zeptá se hned.

„Zase ten chlap ze včera," zamumlám. „Jde o to, že se bojí jít domů sama, šel bys se mnou?"

„To je přece jasné," usměje se.

Obejmu ho a on mě pevně chytí.

„Co to byla za kluka s tím šátkem na hlavě?"

„Svezl mě domů z nemocnice," pokrčím rameny.

Odtáhne si mě na délku paží a nevěřícně na mě kouká. „Ty jsi jela s úplně cizím chlapem?! Zbláznila ses?"

Zastydím se. „Já jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Pořád jsem myslela na Lauren a prostě jsem chtěla být co nejdřív doma a daleko od nemocnice. Taxi mi to nebral tak jsme prostě nasedla."

Zhluboka se nadechne. „To ani nebudu komentovat, jsi dospělá." A pak musel odejít k zákazníkům.

Když si převlékám sotva se držím na nohou. Už se nemůžu dočkat své pohodlné postele.

„Počkám venku," křikne na mě Jake.

Ještě si prsty projedu vlasy, abych jim dala tvar, ale raději je dám do vysokého culíku.

Když vyjdu ven, Jake nikde není, zkontroluju mobil, ale žádnou sms tu nemám. Stalo se mu něco, nebo na mě zapomněl?

Najednou uslyším ránu, otočím se za tím zvukem, který vyšel zpoza rohu. Rozběhnu se tam. Je tam Jake a mlátí toho chlapa, co mě ublížil.

„Jakeu! Dost!" odhodím tašku a běžím za nimi, bojím se Jakea.

Někdo mě ovšem chytne. Vyjeknu a pokusím se kopnout za sebe. „Ty svině malá!"

„Pusť mě!" vykřiknu a peru se s ním, ale má mnohem větší sílu a já nemám šanci. Vytáhne kudlu, kterou mi položí ke krku. Jake si mě všimne. „Lis!!"

Nedá pozor a ten chlap taky vytáhne kudlu. „Jakeu pozor!!" Otočí se a rychle chytne toho blbce za zápěstí, ve kterém kudlu drží. Ten Jakea odstrčí. Sekne po něm, Jake odskočí, ale ne dostatečně rychle a ten chlap ho sekne do ruky.

Pořádně kopnu toho bastarda a kopnu do koulí a ruku, kterou drží nůž, mu vykroutím, nůž spadne na zem a on zaskučí bolestí a pustí mě. Napřáhnu se pěstí a ubalím mu takovou, že spadne, hlavou se praští o zem a omdlí. Když vzhlédnu, vidím Harryho a jeho partu. Všichni na mě zaraženě koukají. Pak si všimnou Jakea a přiběhnou mu na pomoc.

„Kaile!" zahřmí Harry.

„Jakeu!" rozběhnu se za ním. Sedí opřený o zeď. Je v pořádku má jen natržený ret a ruku má pouze škrábnutou.

Obejmu ho. „Jsme oba v pořádku," oddechnu si.

Zvednu se a otočím se na Harryho. Dívá se na nás provinile. „Hrozně se vám za ně omlouvám."

„Nic se nám nestalo, jsme oba v pořádku, děkujeme."

Zašimrá mě na krku. Poškrábu se tam a Harry se zamračí. Udělá ke mně krok, jako by na mě chtěl sáhnou a oči má stále upřené na můj krk. V polovině pohybu se zastaví.

Zamračím se. Podívám se na prsty a uvidím na nich trošku krve. „Nic to není."

Jake se zvedl a podívá se taky. „Řízl tě, ale není to hluboké už to neteče, jenže Lis... Mohl tě zabít, máš to těsně u tepny."

„Ale nezabil," odseknu naštvaně.

„Chcete odvést domů?" zeptá se Harry trochu rozmrzele.

„Mám tu auto," kýve na něj Jake.

„Prosím, jeďme už domů," poprosím Jakea. Dopadá na mě únava.

Obejme mě kolem ramen. Když jdeme kolem Harryho díváme se do očí, má je temné, určitě.

„Znovu se setkáme," hlesne a já přikývnu.

H6