Ráno jsem v posteli sama. Oko mám opuchlé a bolí mě. Mrkat, dívat se do stran nebo dokonce jen se dívat, mě bolí. Jsem přešlá a mám stáhnutý žaludek. Prostě to bylo psychicky těžké. Já na tohle nejsem stavěná. Už jednou mě chtěli tohle udělat, ale to je okamžitě zastavil Jake. Včera ne, nebyl tam. Nevyčítám mu to, nemohl za to.

Otočím se na bok a trhnu sebou. Zapomněla jsem, že mám na boku modřinu. Pomalu si na posteli sednu. Trochu se mi motá hlava, tak počkám, abych nespadla. Pak se opatrně postavím, nohy mám pořád jako želé, ale aspoň mě udrží. Přijde mi, že mám celé tělo až moc těžké.

Otevřu dveře a vejdu do obýváku, kde je Katie. Proč není v práci?

„Ahoj!" Vyskočí na nohy.

„Ahoj," ušklíbnu se bolestí, nevěděla jsem, že mě bude bolet i mluvení.

„Chceš pomoc?" zeptá se starostlivě, ale já jen jemně kývnu hlavou, že ne. „A jak se cítíš?" Jde se mnou do koupelny a opře se o futra.

Snažím se nejméně otevírat pusu, takže jen tak hučím. „Myslela jsem, že to bude horší, ale je to v pohodě. Jen mě to bolí." Opatrně si strčím kartáček do pusy.

Úlevně si oddechne. „Udělám ti čaj. Co si dáš k jídlu?"

Vyndám kartáček. „Nemám hlad, stačí čaj."

Čištění zubů byl zážitek. Bolelo to jako čert. Navíc vypadám příšerně. Celé oko mám zeleno-fialové a přivřené. Modřina se mi táhne až pod líci. Povzdechnu si a jdu na záchod.

Než si dám čaj, převléknu se a pokusím se ustlat. Moc mi to nejde. Pokaždé, když zvednu ruku, rozlije se mi bolest od boku, do celého těla.

Nechám to být a jdu si pro čaj. Než si sednu, vezmu si brčko, myslím, že bych se jen tak nenapila.

Katie tu není tak si vezmu hrníček a jdu do jejího pokoje. Obléká si bundu.

„Jdeš do práce?" zeptám se a napiju se z brčka.

„Jo, psala jsem šéfovi, že přijdu déle. Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku," usměje se na mě.

Kývnu hlavou. „Dobře." Vyprovodím ji ke dveřím. Už si dává boty, když se zvedne. „Málem bych zapomněla! Včera ti přišel dopis. Je tam znak z nemocnice, nezapomněla jsi na nějakou prohlídku?"

Zamračím se. „To by přece neposílali dopis. Podívám se na to," slíbím.

„Tak mi napiš. Pa!" zabouchne za sebou dveře. Jdu se podívat na kuchyňskou linku, kde máme košíček s poštou. Najdu obálku se svým jménem. Položím hrníček a otevřu ho.

Drahá Beth,

Dlouho jsem tě nekontaktovala. Nyní, když ležím v nemocnici, doufám, že si na mě moje holčička vzpomene. Prosím přijď za mnou, děvenko. Jsem ve třetím patře.

S láskou Lauren.

Zastaví se mi srdce. Panebože Lauren je v nemocnici! Už minule mi psala, že jí není zrovna do skoku.

Běžím se obléknout, mobil si strčím do kapsy, vezmu si pár liber. Rozčešu si vlasy. Přemýšlím, že bych moha tvář zakrýt make-upem, ale když si představím tu bolest si na to sáhnout, nechám to být. Vezmu si kapuci.

Ještě pro jistotu do kapsy strčím dopis. Obléknu si pohodlné boty a zamknu. Klíče si hodím do kapsy. Natáhnu si kapuci a skloním hlavu, nepotřebuji, aby na mě koukali zvědaví lidé. Raději to vezmu po schodech, abych nikoho nepotkala. Vyběhnu na ulici a zastavím si taxíka.

„Dobrý den, dovezte mě prosím do nemocnice svatého Martina."

Podívá se na mě ve zpětném zrcátku. „Jste v pořádku, slečno?" zeptá se a vyjede.

„Ano, jsem," přikývnu a dál se s ním nebavím.

Naštěstí už se mě potom na nic neptal, takže jsme dojeli k nemocnici v klidu, zaplatila jsem mu a běžela, na recepci.

„Dobrý den, kde má pokoj Lauren Abey?"

Sestra se na mě usmála. „Jste rodinná příbuzná?"

„To bohužel ne, ale důvěrně se známe. Poslala mi dopis." Vytáhnu ho a ukážu jí ho, otevře dopis, přelétne očima řádky a kývne na mě.

„Dobře. Jeďte do třetího patra na internu B. Tak vám sestřičky, řeknou pokoj," odpoví mi, když se zadívá do počítače.

„Děkuji."

„Slečno!" Křikne na mě ještě. Otočím se na ní. „Jste v pořádku?" zeptá se starostlivě.

„Nic to není," pousměju se. Běžím ke schodům a vyběhnu je. Najdu internu B a vejdu. Zaklepu na sesternu.

Vyjde mladá, malá a oplácaná sestřička. Vlasy má stažené ve francouzském copu, přesto se jí už pár pramínků točí okolo strhaného obličeje.

„Jste v pořádku?" Prohlédne si mě.

Přikývnu. „Hledám Lauren Abey."

Sestra přikývne a nahne se do místnosti. „Je v pokoji šest, tady naproti. Měla štěstí, je na pokoji sama."

„Děkuji," usměji se a vejdu do pokoje. „Lauren?"

https://youtu.be/AjZbD9GJNz4

Podívá se na mě. Sotva dýchá, přiskočím k ní a chytnu ji za ruku. Lauren si mě vyděšeně prohlíží. „Holčičko," sípavě se nadechne. „Co se ti to stalo?"

„To nic. Jsem v pořádku. Co se stalo tobě?" zeptám se.

„Co by se mi stalo? Jsem stará a už moc času mi nezbývá..." Znovu se namáhavě-sípavě nadechne.

Do očí se mi tlačí slzy. „Lauren," zakňourám. Políbím ji na ruku. „Přece mě tu nenecháš. Jsi pro mě jako matka, ty JSI moje matka," aniž bych to zastavila, po tvářích mi tečou slzy.

Lauren se na mě usměje. „Taky ty pro mě jsi jako vlastní dcera. Když jsem tě našla na mrazu, jak pláčeš, zamilovala jsem si tě. Tajně jsem doufala, že si tě žádná rodina nevezme, abych tě měla jen pro sebe." Pohladí mě po vlasech.

„Tohle jsi mi nikdy neřekla," vydechnu překvapeně a nemůžu přestat plakat.

„Spoustu věcí lidé dokážou říct až na smrtelné posteli, děvenko moje," znovu se sípavě nadechne. „Je to zvláštní, ale celý život, jsem se o svůj život strachovala, ale teď cítím, že smrt není noční můra, jak si lidé myslí. Je to vysvobození. Sice tu nebudu fyzicky, ale moje duše bude pořád s tebou, Bethynko moje."

Je příšerné poslouchat, jak její hlas slábne s každým slovem. Trhá mě to na kousky, jako by někdo vzal moje srdce a rozdrtil ho na milion malých kousků.

„Lauren," vzlyknu. „Chci, abys věděla, žes byla ta nejlepší maminka, kterou jsem si mohla přát."

Najednou sebou škubne a zasípá. Vyděšeně se na ní podívám. Nezvedá se jí hruď... NEZVEDÁ SE JÍ HRUĎ!!!

„Sestro! Pomoc! POMOC!" okamžitě se otevřou dveře a vletí tam sestry. Jeden ošetřovatel mě vezme a odvede z pokoje.

„Co se stalo?" Jsem v šoku, nemůžu plakat, nic.

Ten ošetřovatel mě posadí na židličku. „Zastavilo se jí srdíčko, zkouší jí resuscitovat. Jste v pořádku?" zeptá se a mě to trošku naštve.

„Já v pořádku jsem, ale ona?"

Jen se mi podívá do očí. Nemůže říct, že to v pořádku, jelikož to nikdo neví. Nevědomky si složím obličej do dlaní, ale zasyčím bolestí.

Najednou se otevřou dveře z jejího pokoje. Vyskočím na nohy. Dívám se na ně vystrašenýma očima, srdce buší o sto šest.

„Je v pořádku, ale raději byste ji už dnes měla nechat, aby si odpočinula," řekne mi rázně jedna sestra.

„Mohla bych se s ní jen rozloučit, prosím?"

Povzdechne si. „Dobrá."

„Lauren už musím jít, mám tě ráda," políbím ji na čelo.

„Já tebe taky, Bethynko," zašeptá a usne vyčerpáním.

Rozpláču se, dám jí pusu na čelo a tvář, pevně ji stisknu ruku. „Nikdy nejsi sama. Miluju tě, Lauren."

Pak ji pouštím a donutím se otočit a odejít. Je to, tak těžké nechat jí tam. Moje srdce chce zůstat s ní, i přesto že by to bylo horší. Pokouším se otřít si slzy.

Zastavím se u sesterny. „Mohu vás o něco požádat?"

Sestra, která mě k ní nakonec pustila, se na mě podívá. „Ano?"

„Lauren... Ona už nemá žádnou rodinu a vychovala mě... Mohla bych vám dát své číslo, abyste mi zavolali, když se něco bude dít? Nechci, aby byla sama," vzlyknu. Sestra mi podá kapesníky. Vděčně na ní kývnu.

„Není to problém, zavoláme vám, kdyby se něco stalo. Sem mi napište svoje číslo." Podá mi papírek, naškrábu tam svoje číslo a pak se rychle rozloučím a jdu pryč.

Čím jsem dál, tím víc pláču. Nakonec se zhroutím na sedačku na chodbě. Hlavu si dám do dlaní, kde mám kapesník a pláču. Bolí to, ale neřeším to, je mi to úplně jedno.

Za chvíli už nemám, co plakat. Tak tam jen sedím.

Před chvíli jsem byla plná emocí, ale teď mi přijde, že jsem úplně vyčerpala emoce.

„Slečno? Jste v pořádku?" zeptá se nějaký hlas. Vzhlédnu. Stojí přede mnou muž. Má kudrnaté, husté, světle hnědé vlasy, je vysoký a pod tričkem se mu rýsují svaly, kouká se na mě zelenýma ustaranýma očima. Když vzhlédnu, zamračí se na moji modřinu, odvrátím hlavu, aby se mi na tu modřinu nedíval. Jenže on si sedne vedle mě na pravou stranu, takže moji modřinu vidí, ať se natočím, jak chci.

„Co se vám stalo?" zeptá se zamračeně.

Koukám se na něj jako tele na nový vrata. Vůbec nechápu, proč se mě ptá, vždyť mě nezná.

„Je tu moje skoro maminka," hlesnu.

„Omlouvám se," řekne potichu a dál vedle mě sedí. Je mi to trošku nepříjemné, ale nechám ho.

„Co se vám stalo?" vypálí po několika minutách ticha.

„Už jsem vám to řekla, mám tu maminku" podívám se na něj.

„Myslím na obličeji," upřesní a skenuje mě očima. „Kdo vám to udělal?"

Zamračím se. „Myslím, že do toho vám nic není," odseknu.

„Možná pokud to je domácí násilí, měla byste to nahlásit."

Nevěřícně se na něj podívám. „Jste dost vlezlý. Není to snad moje věc? Navíc není, kdo by na mě domácí násilí prováděl," odseknu a zvedám se.

„Ne, počkejte! Mrzí mě to, nechtěl jsem vás urazit!" zvedne se taky a dívá se na mě.

„To je jedno stejně už odcházím," otočím se.

„A nechcete svést?" Dožene mě. „Už také odcházím, jedu do baru, tak pokud chcete..."

„To je v pořádku. Zavolám si taxíka, děkuji." Nezastavuji.

„Dobře, snad se znovu uvidíme." Mrkne na mě a nádherně se usměje. Oplatím mu plachý úsměv.

Vytáčím číslo na taxi, ale nikdo to nebere. „Kruci!" zakleju a zkouším to znovu. Pořád nic.

Povzdechnu si, tak to budu muset dojít pěšky. No, aspoň se projdu. Nasadím kapuci a skloním hlavu. Pořád mám myšlenky jinde, když si uvědomím, že vedle mě jede auto. Zrychlím a srdce se m rozbuší strachem. Auto zrychlí taky. Nadechnu se pusou a ještě víc zrychlím a auto taky.

„Slečno, počkejte!"

Zase on... Povzdechnu si a podívám se na auto. Má stažené okýnko a volá na mě. „Opravdu nechcete svést?"

„Můžu to dojít pěšky," namítnu.

„Jak daleko bydlíte?"

„Na druhé straně Londýna," přiznám, ač nerada.

Otevře dveře. Když vidí, že váhám, zasměje se. „Já nekoušu."

„Dobře," vzdám to a nasednu si do černého BMW a nadiktuji mu adresu, kterou zadá do navigace.

Jedeme potichu. „Proč jste byl v nemocnici?" zeptám se zvědavě.

Trošku ztuhne. „Kamaráda postřelili."

„Postřelili? Zde se moc nestřílí. Co se stalo?"

Zdráhavě pokrčí rameny. „Nějaký bezdomovec ho střelil." Těká očima po silnici.

„Už mi povíte, co se vám stalo?" zeptá se mě, když zastaví na dálnici v zácpě. „Máme docela dost času," ukáže rukou na zácpu.

Zhluboka se nadechnu. „Napadl mě jeden muž," svěřím se mu zdráhavě. Proč mu to sakra říkám?!

„A uhodil Vás?!" zamračí se na mě. Šlápne na plyn, když se řada pohnula.

„Ano," špitnu. Odvrátím hlavu a dívám se na přeplněnou ulici.

„To mě mrzí," řekne. Chvíli je ticho, ale on ho prolomí. „Jak se jmenujete?"

„Elisabeth. Vy?" Podívám se na něj. Už jsme se hnuli ze zácpy, začínám to tu poznávat.

„Harry. Těší mě," blýskne po mě usměv.

Už jsme před mým barákem. „Děkuji za svezení. Nevím, jak bych se vám odvděčila."

„Slibte mi, že vás někdy znovu potkám," podívá se mi do očí.

„To nemohu slíbit," pokrčím rameny a vystoupím, otevírá okýnko, tak zabouchnu.

„Já si vás najdu, Elisabeth." Znovu se na mě zářivě usměje a pak odjede.

Ahoj, snad se nová kapitola líbila! Adell ♥