Připadám si jako dítě, které kára matka, že udělalo něco špatně. Sedím na židli a trošku se hrbím, nade mnou stojí Katie se založenýma rukama a nevěřícno - naštvaným pohledem mě skenuje.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit!" zvolá nevěřícně.

Cítím se trošku trapně, ale ne natolik abych polevila ve svém rozhodnutí.

„Katie, vysvětlím ti to."

„To jsem zvědavá!" Rozhodí rukama.

Zhluboka se nadechnu a narovnám se, abych si přidala na autoritě. „Podívej, žijeme spolu už osm let. Budu za pár měsíců dělat státnice, v baru jsem si vydělala dost na to, abych si zaplatila vlastní byt. Já... Prostě potřebuju víc prostoru, chápeš?"

„Tím chceš naznačit, že tě s Jamesem dusíme?" ptá se mě s přivřenýma očima.

V předsíni bouchnou dveře a do kuchyně nakráčí James. „Kdo se tu dusí?"

„Asi Elisabeth!" Naschvál řekla moje celé jméno, ví, že to nemám ráda. Nikdy mi tak neříká.

James pouští tašky s nákupem na zem a zírá na mě. „Cože?" zasípe.

„Ježiš," zakleju potichu. „Ano, chtěla bych si tady najmout svůj vlastní byt. Skoro naproti. Jen potřebuji být sama. Snažím se to vysvětlit Katie, ale neposlouchá mě!"

„Já že tě neposlouchám, paní Nic-vám-nemusím-říkat-stěhuju-se?"

Zvednu se ze židle a podívám se na Jamese, který mezi námi nerozhodně střílí očima. „Jamesi, je tak nepochopitelné, že jsem dospělá a potřebuji být sama?"

„Ne, myslím, že ne," řekne klidně. Tohle na něm mám strašně ráda. Nikdy nelže, i když si občas přidělává starosti, nelže.

„Proč tak najednou?" ptá se znovu Katie. V jejích očích vidím nerozhodnost, James ji nalomil. V duchu si tancuji tanec vítězů.

„Víš, že to není najednou," řeknu popravdě a podívám se jí do očí. „Já jsem samostatný tvor, potřebuji být sama. Aspoň někdy. Napadlo mě, že bych s vámi žila, ale prostě bych měla i vlastní byt, hned naproti paní Martinová byt prodává. Budeme u sebe."

„Mě to přijde rozumné!" prohlásí James, zvedne tašky ze země, dá je na linku a začíná vybalovat.

Katie svěsí ruce. „Nechtěla jsem... Nechci a sis tady připadala špatně..." řekne v klidu.

Povzdechnu si. „Tak to není a ty to víš. Jen ... Každý den jsem okolo lidí, ve škole, v baru, všude. Nemám chvilku, kdy bych byla sama. Snažila jsem se být v pokoji, ale potřebuji větší prostor. Od rodičů mám hrnce a talíře, které mi koupili. Nahromadila jsem si peníze, abych to všechno zaplatila. Potřebuju být občas sama."

Katie odevzdaně zvedla ruce. „Vzdávám se, máš pravdu. Jednej tak, abys byla šťastná hlavně ty."

Zavýsknu a vlétnu ji do náruče. Zasměje se a obejme mě. „Ale úterní palačinkový večer zůstává!"

Zamručím. „Bez Jamesových palačinek se nedá žít!"

Obě se zasmějeme a skočíme na Jamese. Vznikne hromadné objetí. V této chvíli mi nechybí nic.

Nesmírně se mi ulevilo, když jsme večeři snědli, tak jako každý den, v klidu a pohodě. Ke stěhování jsme se pořád vraceli. Byla jsem šťastná, když mi nabídli, že by mi pomohli byt zařídit, abych na to všechno nebyla sama. Když už bylo šest, musela jsme se sbalit a jít na brigádu do baru. Už tam pracuji přes rok, a sice to tam nesnáším, ale plat dostávám slušný. Aspoň na moje poměry. Naštěstí máme dobrého šéfa, se kterým jsem se mohla domluvit na směnách, jelikož chodím do školy a potřebuji se učit. Domluvili jsme se, že budu chodit ve čtvrtek, kdy mám sice školu, ale dopoledne, v pátek, který mám volný a sobotu chodím na noční směny. V neděli mám ranní směnu. To je už dost vyčerpávající, většinou se na 3 hodiny, co mám pauzu jdu vyspat do jednoho z pokojů, které tu máme pro hosty a jejich společnice. Jeden pokoj je tolik malý, že tam nikdo nechodí, tam spím já. Hrozně se těším, až tuhle práci skončím, nesnáším ji! A šéf to ví, jenže potřebuju peníze a on nade mnou drží ochrannou ruku. Většina barmanů a barmanek jsou fajn, ale jen někteří. Ty ostatní téměř nevídám.

„Ahoj Elis!" zavolá na mě šéf.

„Ahoj Gordone!" Usměji se na něj a jdu si pro zástěru a hned běžím za bar, jelikož je plno.

Zatím je vše v poho, nalévám alkohol, umývám sklenice, nosím účty... Do devíti hodin to je fajn, potom sem ovšem začínají chodit, "ti horší". Všichni víme, že to jsou zločinci, Bůh ví, co všechno dělají. Ale to není naše práce.

Nastala devátá a do baru se trousí lidé, se kterými nic nechcete mít. Není to těžké, nedívejte se jim do očí a nevyptávejte se. Prostě napiš objednávku, udělej jim pití, dones ho a přines účet. Nic víc, nic míň. Zrovna přišla celá skupina chlapů jako hora. Jedno z pravidel je, že k nim chodí ženy, jinak jsou naštvaní.

„Jakeu!" křiknu na kamaráda za barem. Zrovna leští sklenice. Když na něho zavolám, okamžitě zvedá hlavu a míří ke mně rychlým krokem.

„Co se děje Lis?" zeptá se a podívá se mi do očí. Je to jediný člověk, který mi říká Lis. Podívám se mu do kobaltových očí, padají mu do nich uhlové vlasy. Jeho svalnatá postava se ke mně naklání přes bar. Hodně holek po něm šílí, ale jak on tvrdí: Čeká na tu pravou.

„Jdu k tamté skupině," jemně kývnu hlavou směrem, kam jdu. Co se mi zde líbí je to, že vždy, když se vám někdo nezdá, řeknete to někomu ze spolupracovníků na baru, pozoruje vás, aby se něco nešuplo.

Jake kývne. „Dej pozor. Sleduju tě," mrkne na mě a hodí po mě uklidňující úsměv. Přikývnu, nadechnu se a jdu za nimi.

„Dobrý den, co to bude?" zeptám se zdvořile, když přijdu k jejich stolu. Všichni se na mě podívájí a přeměří si mě hladovýma očima. Přeběhne mi mráz po zádech.

„Pětkrát whisky s ledem," odpoví mi jeden z těch hnusáků. Přikývnu a odejdu.

Připravím jim pití a podívám se na Jakea. Kývne hlavou na znamení, že mě pozoruje. Pití jim vyskládám na stůl. „Je to vše?"

„Ještě bych si dal vás, bez těch zbytečnosti," ukáže na mě jeden z nich, který v ruce třímá doutník a slizkým pohledem si mě prohlíží.

Rozklepou se mi ruce. „Jsem pouze barmanka. Dáte si ještě něco k pití?" Dám důraz na spojení k pití.

Přivře oči. „Nechcete si přivydělat? Zaplatím slušně... Za takové tělo bych dal několik desítek tisíc." Znovu si mě přejede pohledem, tentokrát ovšem hrozně pomalu. Mám pocit, jako by mi viděl pod upnuté ryfle a tílko.

„Nechci," odseknu. Otočím se a odejdu. Ještě ho slyším říct. „Vzpurná to mám rád..." Zrychlím a zapluju za bar.

„Byla jsi tam dlouho, dobrý?" zeptá se mě Jake.

Kývnu. „Chtěli... No ty víš." Tohle na svojí práci nesnáším. Pořád se mi klepou ruce, prostě to nejde zastavit. Už se nebojím, když je vedle mě Jake, ale nemůžu si pomoc, ten pohled..

Jake mě chytne za ruce. „No tak, je dobře." Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Jakeovi ruce mě příjemně hřejí a uklidňují. Uklidním se. On mě uklidnil.

Otevřu oči a vděčně se na něj usměju. „Díky, Jaku."

„Kdykoliv, Lis," odpoví mi a dá mi pusu na čelo. Pak se oba vrátíme ke svojí práci.

Za dvě hodiny, jdu k těm chlapům, chtěli účet a mě se ulevilo, že za chvíli budou pryč. Jake ovšem u baru nebyl, vlastně nikdo tam nebyl a já musela jít bez pozorovače.

Položím k nim účet a prosím všechny svaté, aby mi rychle dali peníze a já mohla jít. Nechají mi spropitné. Celkem velké, ale já se s nimi nebudu dohadovat.

„Děkujeme za návštěvu, přijďte zase." Rozloučím se s nimi a odcházím.

To by mě ovšem nemohla zastavit velká ruka na rameni. Setřesu ji a otočím se. „Přejete si ještě něco?" zeptám se. Je to ten chlap, co mě chtěl do postele. Jeho přátelé tu už nejsou.

„Chci se zeptat, jestli jste si to nerozmyslela." Oblízne si hladově rty a mě se z toho tak akorát chce zvracet.

„Nerozmyslela," řeknu rázně a otáčím se k baru, kde pořád nikdo není.

Znovu mě zastaví a já ho znovu setřesu. „Nedotýkejte se mě." Couvnu a mračím se na něj. Mám strach, ale vím, že tu jsou kamery a někdo za chvíli přece musí přijít na bar!

Jde ke mně kočičím krokem. „Asi nebudete za vodou, když pracujete v baru, nebo se pletu?"

„Běžte pryč." Couvám před ním a marně za jeho zády, hledám kolegu.

„Můžu vám nabídnout dvojnásobek vašeho ročního příjmu. Co ty na to, puso?" Začal mi tykat. Už jsem u zdi.

„Vypadněte! Svoje peníze si strčte někam, nemám zájem!" vyprsknu na něj.

„Ale já se tě zlato na názor neptal," ušklíbl se a přiskočil ke mně.

Chtěla jsem zaječet, ale chytil mi pusu a ruce mi skroutil za zády. Cukám se a snažím se vysvobodit. Loktem otevře dveře od jednoho z pokojů s postelí pro hosty. Polije mě studený pot. Panebože ne!

Hodí mě na postel a rychle zavře dveře. Vymrštím se a napřáhnu se. Byla jsem na pár lekcích sebeobrany, dám mu takový políček, až spadne.

Doufám, že budeš mít aspoň moncla, hnusáku! Pomyslím si.

Už chytám kliku, když mi chytne nohu a trhne se mnou dolů. Pořádně se praštím do boku.

„Ty svině!" zafuní a už mi pěstí jednu ubalí. Otočí se mi hlava na druhou stranu a zatmí se mi před očima. Oko, do kterého mě praštil, mi slzí a hrozně bolí.

Než udělá něco ostatního, rozrazí se dveře a já si oddychnu. Do pokoje vrazí Jake a Gordon s nějakou gorilou. Spacifikují, toho hajzla a odvedou ho pryč. Já si držím dlaň na oku a obličej mám stáhnutý v bolestné grimase. Opravdu to hrozně bolí.

„Lis!" skočí ke mně Jake. „Lis, ukaž mi to."

Nerada dám ruku pryč a on se mi na oko podívá. Povzdechne si. „Tentokrát to bude s monclem.. Jsi v pořádku?"

„Jo, myslím že jo, jen mě bolí bok, na který jsem spadla," řeknu uplakaným plasem. Nejde o to že bych brečela, ale ta bolest mě donutila slzet.

„Ukaž mi to," požádá mě a já se otočím bokem, aby mě mohl vytáhnout tričko.

„Elis! Jak ti je?" přiřítí se Gordon.

Až teď jsme si uvědomila, že z baru hraje muzika a mě z toho bolí hlava jako čert. Cítím závan chladu na kůži, když mi Jake vyhrne tričko.

Trošku to prohmátne, bodně opatrně, aby mě to nebolelo. „Bude to modřina, už se barví. Ale naražené nebo zlomené to nemáš."

Každý mě vezme za jednu ruku a zvednou mě. Nohy mám jako ze želé, nejsem schopná nikam sama jít. Třesu se z pomyšlení, co mi mohl udělat, hlava mi třeští a chce se mi plakat. Dovedou mě do místnosti pro barmany, kde máme věci, pohovku a můžeme si tu dát i jídlo.

Zrovna tam je Simon s Andreou, když mě uvidí, hned skočí k ledničce a vytáhne led, který dá do kapesníku, který mi pak dá na oko. Zasyčím bolestí.

Položili mě na pohovku. Nějak extra to neprožívají, jelikož se to občas děje, ale mají o mě strach.

„Elis, jestli chceš, tak klidně běž domů, uvolním Jakea, aby tě dovezl domů."

„Nemám tu auto," namítne Jake, ale Gordon mu hodí svoje klíče.

„Nepoškrábej ho," poručí mu.

Cesta byla díky bohu krátká, led jsem si nechala s tím, že kapesník zítra vezmu do práce.

„Kdyby něco, zavolej. Víš, že by mě Gordon nechal jít." Podívám se na něj.

„Děkuju Jaku," poděkuji a s jeho pomocí mi otevře dveře do předsíně, kde je vrátná. Nepozdravím ji, kašlu na ni. Jake přivolá výtah a doveze mě do bytu, kde už je Katie a James. Poděkuju mu a pak se nechám opečovávat Katie, která se mě s Jamesem pořád vyptává, co se stalo a jak se cítím. Než jsem jí vše řekla asi třikrát jsem se rozbrečela. Já tohle prostě době nenesu.

Katie mě umyla a pomohla mi do postele, kde už na mě čekal jablečný džus od Jamese.

„Děkuju," hlesnu vyčerpaným hlasem.

„Za málo," odpoví najednou. Chtějí odejít, ale já je v panice zastavím.

„Počkejte! Já tu nechci být sama," zašeptám. James i Katie si lehnou vedle mě a chytnou mě za ruku.

„Jsme tu s tebou, Elis."

Ahoj! Doufám, že se vám zatím moje nová story líbí! Snažila jsme se první díl udělat zajímavý, abyste četli dál :) Harry se objeví snad v další kapitole :)   Adell ♥