Zdravím vás! Moc děkuju za úžasné komentáře k příběhu, nakoplo mě to udělat dlouhatánskou kapitolu (Na moje poměry :D) Má přes 3 200 slov, což je na mě opravdu hodně.  Snad se bude líbit!

Harryho pohled

To že jsem kurevsky nasranej, mi musí jít vyčíst z obličeje na první pohled. Robert se přede mnou krčí jako děcko.

„Dokážeš mi kurva vysvětlit, co jsi ksakru dělal?" vykřiknu.

„Myslel jsem..."

„Ne!" štěknu. „Ty jsi do prdele nemyslel! Mohli všechny postřílet, ty debile!" řvu jak smyslu zbavený, ale že by mě to tížilo, to fakt ne.

„On vytáhl pistol první!" brání se Rob a maličko se narovná.

Rozčileně si složím hlavu do dlaní a obličej si promnu. „Proč vytáhl tu pistol?"

„Protože ho Kail upozornil, že tam je málo prachů."

Rychle vzhlédnu, tentokrát lehce překvapený. „Cože?"

„Bylo tam o sto tisíc míň, než mělo," vysvětloval mi Rob. Vždy tak klidný.

Klídek, Stylesi jeho chyba to nebyla. Uklidňoval jsem se v duchu.

„Takže na vás vytáhl pistol, ale tys byl rychlejší?" ujistil jsem se a Rob přikývl.

Vydechnu a opřu se o postel. „Robe, promiň. Když mi zavolal Kail, že tě střelili, byl jsem totálně nasranej, ale hlavně jsem se mohl zbláznit strachy, seš dobrej kluk, nechci tě ztratit. Ale že mi to volal zrovna Kail! Dost mi pije krev, hlavně poslední dobou!"

„Já vím. To nás všechny,"uchechtne se Rob.

„No nic, uzdrav se. Ještě za tebou přijdu co a jak."

„Dobře brácho," plácneme si a já odejdu na chodbu.

Cítím se trošku špatně, že jsem na něj tak křičel. Nezaslouží si to, přesto mám pocit, že ví, na koho jsem ve skutečnosti nasranej.

Každý krok mě uklidňuje, až se nakonec zhluboka nadechnu. Těším se, že z nemocnice vypadnu, nikdy jsem ji neměl rád, ale když uvidím postavičku sedící na sedačce v nemocnici, překvapeně se zastavím.

Viděl jsem za svůj život plakat mnoho lidí, ať mužů či žen, nevím co mě zrovna na ní tak uchvátilo, ale nemůžu se pohnout z místa, ani se podívat jinam než na tu plačící ženu.

Má tmavé vlasy, ty mě zaujali na první pohled, vypadají černě, ale když se zalesknou, mají hnědou barvu. Má tvář v dlaních a kudrnaté vlasy ji spadají až na stehna. Má obyčejné džíny a hubené, dlouhé nohy. Není vychrtlá, jak si dnešní ženy myslí, že se nám líbí. Nelíbí, nemáte za co vzít, ona je tak akorát. Není tlustá, ale není to vychrtlá modelka, které by lezly kosti.

Najednou přestane plakat a mě to vytrhne z přemýšlení, nad jejím tělem.

Pořád se lehce třese. I přesto, že díky dlouhým nohám není drobounká, přijde mi taková, když se choulí na sedačce.

Nevím, proč nemůžu obejít, jen to pomyšlení, že bych ji tu nechal, aniž bych věděl, jestli je v pořádku mě trhá zevnitř. Jdu za ní.

Vůbec o mně neví. Chci promluvit, trošku potichu, aby se nelekla.

„Slečno? Jste v pořádku?" zeptám se ustaraně.

Vykoukne, ne vystrašeně, ale bolestně. Málem mě trefí šlak, když se na ní podívám. Přes polovinu tváře má modřinu. Celé oko má trochu přivřené a úplně fialové a zelené. Vypadá to děsivě, ale co víc, nasere mě to do nepříčetna. NESNÁŠÍM násilí na ženách. Okamžitě se mi vybaví tvář mé matky, zbité. Rychle tu myšlenku zaplaším.

Přesto, že jí modřina hyzdí tvář, líbí se mi. Nemá moc velké oči, ale zato jsou chytré a bojovné. Jsem z nich trošku zmatený. Nos má tak trochu nahoru a je delší než mívají ženy. Ovšem tuto nedokonalost vyplňují její líce. Veliké a vystouplé. Okamžitě přemýšlím, jak asi vypadá, když se směje. Rty má malé a na první pohled jemné.

V rychlosti natáčí hlavu doprava, abych na její modřinu neviděl, ale já si sednu za ní na pohovku. Ať se otočí, kam chce, její tvář uvidím. Koukne se na mě přes řasy.

„Co se vám stalo?" zeptám se zamračeně. Nejradši bych ječel a dostal z ní, kdo to udělal. Dělá mi velký problém udržet klidný výraz a tón, ale nechci na ní křičet, vyděsilo by jí to.

Zmateně se na mě kouká. „Je tu moje skoro maminka," hlesne. Má tak krásný hlas, zvučný a hrubší. Ne křiklavý ječák, který znám.

„Omlouvám se," hlesnu. Přemýšlím, jak se jí to stalo a napadne mě strašná myšlenka, že má doma chlapa, který jí to dělá. „Co se vám stalo?" vypálím. Ta otázka mi z pusy vyletěla dřív, než jsem ji mohl zastavit.

„Už jsem vám to řekla, mám tu maminku."

„Myslím na obličeji," upřesním a znovu se dívám na tu velkou modřinu. „Kdo vám to udělal?"

Zamračí se a maličko sebou cukne bolestí. „Myslím, že do toho vám nic není," odsekne.

„Možná pokud to je domácí násilí, měla byste to nahlásit." Riskuju, ale tohle není jen modřina z pádu. Taky už jsem pár chlapů zmlátil, abych věděl, jak to vypadá.

Dívá se na mě jako na debila. Nebo úchyla. Asi spíš obojí. „Jste dost vlezlý. Není to snad moje věc? Navíc není, kdo by na mě domácí násilí prováděl." Zvedá se. A asi je dost naštvaná. Dobrá zpráva je, že nemá frajera.

„Ne, počkejte! Mrzí mě to, nechtěl jsem vás urazit!" vyskočím na nohy a podívám se na ní.

„To je jedno stejně už odcházím," prohlásí, už mírnějším tónem.

Odchází. Chtěl bych jí nechat ale svědomí do mě reje, jako hrobník.

„A nechcete svést? Už také odcházím, jedu do baru, tak pokud chcete..." Doženu jí, ty dlouhý nohy. BOŽE. MŮJ. Vzpamatuj se Stylesi.

Konečně mám možnost se podívat na její postavu. Je hubená, má velký hrudník. Trošku se jí rýsují žebra, takže má velké kosti. Zadek má malý tak akorát do ruky. STYLESI!!!!

„To je v pořádku. Zavolám si taxíka, děkuji." Odpálkuje mě. Kotě, já vím, co je tohle za město, neměla bys tady chodit sama. Ne když vypadáš, tak jak vypadáš.

Nahlas ovšem nic neřeknu, jen ji znovu projedu pohledem.

„Dobře, snad se znovu uvidíme." Nemůžu se chovat jako žárlivý kretén bože! Zasměju se na ní a ona se plaše usměje, tak nádherně.

Nečekám na odpověď a odcházím. Ani nemůžu věřit, že jsem se za ní honil jako pejsek! Sednu do auta a odjedu.

Když si všimnu postavy s kapucí, vím, že to je ona. Nejdřív chci jet dál, ale zase ty jehličky na srdci... Povzdechnu si a přibrzdím a ona zrychlý...

Ano ty idiote, sleduješ jí, napoví mi moje svědomí.

„Slečno, počkejte!" Stáhnu okénko. S povzdechem se na mě podívá. „Opravdu nechcete svést?"

„Můžu to dojít pěšky," poznamená jemně.

„Jak daleko bydlíte?" zeptám se s povytaženým obočím. Mě neoblbneš, puso.

„Na druhé straně Londýna," přizná nerada.

Otevřu jí dveře. Přešlápne z nohy na nohu a kouká se na moji ruku, co drží dveře. Zasměji se. „Já nekoušu."

„Dobře," hlesne a sedne si. Řekne mi adresu, kde bydlí a já potěšeně zjistím, že to tam znám. Adresu přesto napíšu do navigace. Vypadal bych jak úchyl, kdybych tam jen tak dojel.

Jedeme potichu. „Proč jste byl v nemocnici?" zeptá se zvědavě.

Ztuhnu, ale raduju se, že začala mluvit první. „Kamaráda postřelili."

„Postřelili? Zde se moc nestřílí. Co se stalo?" Je až moc zvědavá. Nemůžu jít říct vše.

Zdráhavě pokrčím rameny. „Nějaký bezdomovec ho střelil."

„Už mi povíte, co se vám stalo?" zeptám se hlavně, abych obrátil směr, kterým se ubíráme, ale taky jsem musel zastavit kvůli zácpě, které tu jsou celkem obvyklé. „Máme docela dost času," poznamenám.

Zhluboka se nadechne, jakoby se s tím sama nemohla smířit. „Napadl mě jeden muž."

„A uhodil Vás?!" zamračím se na ní. Tomu bastardovi bych urval hlavu! Šlápnu na plyn.

„Ano," špitne a dívá se z okna. Ve mně se to pere, ale nechci ji děsit.

„To mě mrzí," vymáčknu ze sebe. „Jak se jmenujete?"

„Elisabeth. Vy?" Elisabeth, jméno pro královnu není divu, že se tak jmenuje. Sedí k ní.

„Harry. Těší mě," usměju se na ní. Proč se na ní pořád tlemím jako kokot?!

„Děkuji za svezení. Nevím, jak bych se vám odvděčila."

„Slibte mi, že vás někdy znovu potkám," kouknu ji do očí. Ani nevím, proč ji chci znovu vidět a slyšet. Nic jiného mě nenapadlo říct. Ale opravdu bych jí chtěl ještě vidět.

„To nemohu slíbit," řekne jednoduše a vystoupí. Stáhnu okénko.

„Já si vás najdu, Elisabeth." Znovu se usměji a jedu pryč.

Celou cestu domů nad ní přemýšlím. Nikdy jsem nad holkou takto nepřemýšlel. Je krásná a ty oči mi říkají, že nebude ani hloupá.

Nemůžu na ni takhle myslet. Třeba si s ní jen chci zašukat. Třeba jsme z ní tak hotovej, protože ji chci vidět nahou svíjet se pod mým dotekem. Jo to bude ono.

Musí to být ono...

••••••

Když mě kluci vylákali do baru, pořád jsem myslel nad Elisabeth. Jedna moje část ji chtěla líbat, mluvit s ní, zjistit co říkají ty chytré oči a druhá část šukat. Panebože, Stylesi!

„Musím si odskočit," řeknu klukům v baru. Máme se tu sejít i s ostatníma, abychom zjistili, co se to stalo, při té střelbě.

Jdu za klukama, přestože Kaile ještě nepřišel. Jestli přijde pozdě, tam mu ji fakt ubalím. Všechno mě na něm sere! Vůbec mu v obchodech nevěřím. Snažím se jít jen ke stolu, aniž bych do něčeho praštil. To by mi přímo před oči nemohla vstoupit pohledná černovláska.

Srdce se mi zrychlilo a já si přišel jako debil.

„Dobrý den, co si dáte?" zeptá se tím sladkým hlasem. Nemůžu odolat.

„Dobrý den," pozdravím ji. Poplašeně se na mě otočí.

„Dobrý den," zamrká překvapeně a ultra sexy.

„Pracujete tady?" zeptám se překvapeně. Představoval jsem si jí někde v kanceláři, možná v nemocnici, ale tady? Zrovna TADY?

„Ano."

„Já bych si dal whisky," vypadne z Liama. Ježiš to je debil. Podívám se na něj, on se dívá na mě a musíme vypadat jako kokoti světa, když na sebe nasupeně čumíme.

„Čtyřikrát," řekne Zayn za všechny. Všiml jsem si, jak se na Elisabeth dívá. Líbí se mu. Tak to teda ne hošane! Přivřu na něj oči, ale on mě nevnímá. Elisabeth si ho přeměřila pohledem.

„Pětkrát," ozvu se, abych jim překazil tu milostnou scénku.

Usměje se. Opravdu má krásný smích. „Hned jsem zpět."

Když odejde, sednu si a už už chci něco Zaynovi říct, ale vyruší mě příchod Kaila.

„Harry!" rozpřáhne ruce jakobych mu tam snad měl, vletěl, to je tak zasranej kretén! „Ten obchod se nám vyvedl. Moc se vyvedl," chválil si to. Musím se zuby nehty držet, abych po něm neskočil, a kluci to vidí.

„Harry, ne," upozorní mě Niall potichu a já se uklidním. Vždy na Nialla dám.

Přikývnu. „Sedněte si." Nařídím jim. Okamžitě poznali, že tohle prdel není, nebyla a nebude. Zvážní a posadí se.

„Museli jste odstraňovat nějaké tělo?" Nechodím kolem horké kaše, chci to vědět.

„Ne," odpoví Trevor. „Jen co jeden z jejich lidí střelil Roba, ostatní utekli. Naštěstí pro nás nám nechali peníze. Aspoň něco."

„Musím připomínat, že ačkoliv tam peníze nechali, je tam o sto tisíc míň než být mělo?" zasyčím.

„Mohli vzít všechno!"

Na tohle nemám argument. Ani nemusím nic říkat, zrovna jde Elisabeth. Trošku se zakymácí, když nese pití a mě to Bůh ví, proč přijde roztomilé.

„Dobrý den," pozdraví Kaila a ostatní. Dá nám všem pití a potom se na ostatní podívá. Ztuhne a na tváři ji proběhne stín bolesti, strachu a naštvanosti.

Všichni jsme si toho všimli. S klukama se po sobě díváme a nepatrným kývnutím si dáme znamení, že kdyby se něco dělo, mluví Zayn. Už nám vyřešil spoustu problémů. Umí je zamluvit a perfektně lhát.

„Pěkně ses vybarvila," zasyčí Kail, podrážděně. Uvědomím si, že jeho zraněný obličej nebude z bitky, která včera v noci proběhla.

„Tak jako vy," odsekne. Trošku mě to překvapí. Dívají se na sebe jako šelmy, připravené k boji. Ta holka má sakra pevný pohled!

„Doufám, že dnes už zákazníka neodmítneš, s tím monoklem vypadáš nebezpečněji. A ta tvá prořízlá pusa... Věděl bych co s ní," řekne Kail a přejede ji oplzlým pohledem. Všechno se ve mně sevře. Pochopím, proč jsou oba zranění.

Ten zasrkej zkurvysyn, zajednej debil, ten ještě pozná, co to je bolest! Kretén! Ani si nechci představit, co ji ten zkurvenej debil chtěl udělat! Ten kretén!

„Kaile!" zavrčím na něj. Přímo cením zuby! Tohle bylo přes čáru! Zabiju ho. Já ho zabiju.

„To je v pořádku," utne mě Elisabeth. Zaseknu se, uprostřed věty. Překvapilo mě, že mě tak rázně utnula a ještě víc mě překvapilo, že mi z toho zacukalo v rozkroku.

Dá ruce na stolek a nakloní se k tomu zajebanýmu debilovi. Nikomu neušlo, že jí je vidět dekolt. Všichni na ni zaraženě koukáme jako poslušní pejsci. „Dotkneš se mě ještě jednou a já ti urvu ptáka i s koulema."

Tahle jedna blbá věta odzbrojila všechny přítomné. Dokonce i Kail má v očích pochyby. Ta holka v sobě něco má. Vůbec bych to do ní neřekl, vypadá nevině, mile a pak s klidným hlasem pronese tohle.

Nemůžu si pomoc a začnu se smát. „Přineste jim to samé co nám, prosím."

Jen co odejde, hodím na Kaila vražený pohled. „Ty svině!"

Už se zvedám, ale Luis, mě stáhne zpět. „Ser na to!"

„Vidět si její tvář?!" zavrčím nebezpečně.

„My všichni jsme viděli, co má s obličejem," řekne Zayn s pohledem upřeným na Kaila. Všichni se na něj otočí.

„Myslím, že tohle byla moje soukromá záležitost, do které se mi nebudete motat."

„Už se jí nedotkneš," řekneme se Zaynem najednou a překvapeně na sebe pohlédneme.

Znechuceně se zvednu od stolu a dojdu k ní na bar.

„Mohu poprosit ještě o jednu sklenku?"

Otočí se, až se jí ty dlouhé vlasy rozvlní po zádech. „Je to moje práce, neměl byste prosit." Znovu si ji představím, pode mnou. Sakra Stylesi, doprdele!

„Proč tady pracujete...?" vyhrknu zaprvé, abych zaplašil sprosté myšlenky na ní a taky proto, že mě to dost zajímá. Nehodí se sem. Mohou ji ubližovat. Tenhle klub znám všichni mafiáni se zde setkávají, kvůli hlasité muzice a kouři.

„Elis," dokončí. Chtěl jsem vědět, jak ji říkají. „Potřebuji peníze a dostávám zaplaceno slušně, pane..."

„Harry." Zapomněla už mé jméno? „Nemáte na víc, Elis?" To jméno si převalím slastně na jazyku.

„Není to tak strašné." Pokrčí ramena. Prohlédnu si jí.

„Nehodila byste se spíš do kanceláře?"

Zasměje se, andělská melodie. „Nemůžu říct, že bych to přímo nenáviděla, ale když tu hraje hudba a já musím pořád někde běhat je to svým způsobem uklidňující a vyčistí mi to hlavu." Znám i jiný způsob na vyčištění hlavy...

„To se vám stalo zde, že ano?" Ukážu ne její oko.

Kývne. „Má to své špatné stránky, ale to má každá práce."

„Mrzí mě, že vám to můj spolupracovník udělal." Ani nevím, proč se za něj omlouvám. Spíš se omlouvám, že si ho se mnou spojila, že jsem ho nemohl zastavit....

„Vy za to nemůžete," pousměje se bolestivě. „Myslím, že jsem mu jasně dala najevo, co se stane, když na mě znovu sáhne." To dala!

„To ano!"

„Myslím, že vás postrádají vaši přátelé," řekne a dívá se za mé rameno. Stojí tam Naill, to bude naléhavé.

„Co se děje?"

„Ten idiot, říká, že tahle holka má něco společného s Peterem. Teď to hledal v policejních záznamech... Neptej se mě, jak se tam dostal, to bychom všichni rádi věděli! Tak či tak, chce po ní jít a myslí si, že je stejná jako Peter. Usoudil, že s ní spolupracuješ..."

„To si ze mě děláš prdel? Ona a Peter? Jak ho to napadlo?"

„Co já vím, je to Kail, vždy něco řekne. Bohužel má většinou pravdu, to mě tak znervózňuje! Co když je to pravda?"

Záporně kroutím hlavou. „Podívej se na ní, nemůže.... Nemohla by pracovat tady. To by Petre nedovolil!"

„Chodíme sem poslední dobou často. Mohl si toho všimnout. Co když je jednou z nich?"

Podívám se na ní a všimnu si, že nás pozoruje. Když spatří můj výraz, rychle se otáčí.

Otáčím se a jdu ke Kailovi. Zayn ho propaluje nevěřícným pohledem. „Jak jsi na to kurva přišel? A proč bych ti měl věřit, ty zajebanej zkurvysyne?!" vyjedu po něm.

„Mám svoje teorie," odpoví.

„Já mám taky jednu teorii. A to, že chceš mít ještě víc zkurvenej obličej, než máš teď."

„Řekni, kdy moje nařčení bylo špatné, Stylesi?" zavrčí, nesnáší, když mu někdo nevěří.

„Když jsi tvrdil, že ten stařík je pašerák a málem ho sám zabil."

„Bylo to jeho dvojče!" zavrčí nasraně.

Nakloním se nad náš stůl. „Ale tys neměl pravdu, o to tu jde. Nemáš pravdu ani teď!"

„Máš s ní něco a chceš to ututlat?"

„Nic s ní nemám."

„Tak proč ji chráníš, jako byste byli manželé, Stylesi? Kurva, co když ji na nás nasadil Peter?"

„Seru na to, ona není jedna z nich."

Koukáme si do očí.

Když přijde. „Můžu vám ještě něco nabídnout?" Očividně je dost nervózní.

„Zaplatíme," odpoví Kail.

Já jí dám šek. S očima upřenýma na zem, poděkuje a peláší pryč. Nasraně odcházím.

„Já ji najdu!" křikne za mnou Kail, když už jsem venku.

Na patě se otočím. „To tedy ne! A to je rozkaz! Musíš si uvědomit, kdo tady má hlavní slovo Kaile. Pořád ještě jsem tvůj šéf já!"

••••••

„Myslíš, že tu budem ještě dlouho?" hučím do Liama.

Nikdo z nás nevěřil, že by ji nechali na pokoji. Nenechám ho, aby jí ublížil a kluci při mně stojí. Bez důkazů ji nemůžeme ublížit.

„Já ti nevím, možná už šla a my ji neviděli?"

„Seru na to, jdu se podívat." Vylezu z auta a protřepu si neprokrvené končetiny. Kluci vylézají za mnou.

„Slyšíte to?" zeptá se nás Luis. A podívá se na nás trošku šokovaně. Pak uslyšíme někoho volat.

„Volání o pomoc!" vydechne Zayn.

Rychlým krokem jdeme za ruchem. Dojdeme k jedné z temných uliček, hned u baru.

Stojí tam Elisabeth s nožem pod krkem, Trevor ji nůž tlačí na krk a její kamarád, se snaží zastavit krvácející ruku, kterou mu probodl Kail.

Celá naše parta se překvapením zastaví.

Najednou Elisabeth v tváři zaplane plamen odhodlání a síly. Kopne Trevora do rozkroku, až mě z toho zabolí ten můj a ruku, kterou drží nůž mu chytne a vykroutím mu jí. Zaskučí bolestí a nůž pustí. Než se stihne vzpamatovat, ubalí mu takovou, že slítne na zem a o praští se, až ztratí vědomí.

„No ty vole," zamumlá Liam překvapeně. To zdaleka nevystihuje emoce, které se ve mně nahromadili, když jsem tuhle dívku, mladou dušičku uviděl dát nakládačku, chlapovi, který holýma rukama uškrtil chlapa.

Zvedne pohled divoký od toho adrenalinu a podívá se přímo na nás. Pořád na ní čumíme jako debilové, když ovšem vidíme, že ten její kamarád má potíže, okamžitě mu jdeme na pomoc.

(Ten pohled Zayna a Harryho jsou úplně jak šité do této situace :D )

Kluci mu jdou pomoc. „Kaile!" zahřmím.

„Jakeu!" vyjekne Elisabeth. „Jsme oba v pořádku."

Provinile je sleduju. Je mi jedno, jak vypadá on, ale jak vypadá ona, mi vadí hrozně. Přijde mi, že za to můžu já. „Hrozně se vám za ně omlouvám."

„Nic se nám nestalo, jsme oba v pořádku, děkujeme."

Podrbe se na krku a hned na to sykne. Zaměřím se na její krk a málem se mi podlomí kolena, nevědomky k ní udělám krok, ale rozmyslím se. Všimne si toho a podívá se na prsty od trošky krve.

„Nic to není."

Ten kluk se postaví, aby na ní viděl. „Řízl tě, ale není to hluboké, už to neteče, jenže Lis... Mohl tě zabít, máš to těsně u tepny."

Všechno se ve mně sevře.

„Ale nezabil," odsekne rozzlobeně.

„Chcete odvést domů?"zeptám se jich otráveně. Myslím, jen na to, jak zlepším Kailovi ksicht.

„Mám tu auto," kýve na mě ten frajer přátelsky.

„Prosím, jeďme už domů," poprosí Elisabeth a vypadá, že s zhroutí, on ji podepře a jde s ní pryč.

Dívá se mi do očí a já jí tady. „Znovu se setkáme," hlesnu.

Když slyším odjet jeho auto. Okamžitě se otáčím a spěchám do auta.

Prudce za sebou zavřu dveře.

„Harry," ozve s e ten kretén.

„Drž hubu, jinak tě zabiju."

Dojedeme domů. Celou cestu přemýšlím nad Elisabeth, a to co říkal ten kluk .... Máš to těsně u tepny...

Zastavím, přes našim společným barákem, který s klukama používám jen na schůze a jiné věci.

„Vy víte, kam ho zavést."

Vystoupím z auta a jdu s nimi do té místnosti. Vzpírajícího se Kaila, přivážou na židli.

„Nechte nás tady samotné. Dík kluci."

Počkám, až se zavřou dveře.

„Málem jsi ji zabil."

„Ale..."

„Drž hubu, kreténe!"

Nadechnu se. „Víš, jak se říká, přizabiju tě? Názorně ti ukážu, jak se to myslí."

Otočím se na něj. Napřáhnu se ke své první ráně.