Ahoj! Už měsíc nevyšla kapitola a já se moc moc omlouvám. Dívala jsem se na nový seriál a úplně jsem na všechno ostatní zapomněla. (Byl to The Flash neznáte někdo? ♥) Pořád se nám v příběhu nic neděje, ale velmi brzy se to změní! Děkuji za hlasy! 

 „Takže rande?" zeptá se Kate.

Pokrčím rameny a napiju se kafe. „Jo, asi no... nevím."

Přivře oči. „Ty z toho nemáš dobrý pocit?"

„Ne, nemám. Ba naopak něco z něho cítím. Zlo a temnotu, ale nechová se tak," povzdechnu si.

Chápavě se na mě podívá. „Už jsi využila tu svoji dovednost? Na něj?"

Zakroutím hlavou a James se zasměje. „Jo, na tu jsem málem zapomněl, pořád nechápu, jak to děláš!"

Vzpomenu si, když jsem to na ně použila poprvé, jednu dobu mě pořád chtěli obelstít, ale já je dokázala vždy prokouknout, nic mi neutajili.

„Jak to vlastně funguje? Nikdy jsi nám to neřekla," nakloní se ke mně Katie.

Pokrčím rameny. „Dokážu vypozorovat, jak se chováš při lhaní. Ošiješ se, zorničky se ti maličko zúží, tepna se malinko zvětší, jelikož se ti nepatrně zvýší tep, promneš si ruce, hlas změní barvu... Co já vím, je toho hodně."

„Proč jsi nešla k polici?"

Pokrčím rameny. „Nelákalo mě to, navíc jsem to neuměla ovládat, pokud někdo říkal, co si myslí, usuzovala jsem, že lže, ale nebyla to pravda, neuměla jsem to Vypnout neustále jsem všechny pozorovala a soustředila se na jejich výkyvy nálad a tak. Teď by mi to snad ani nevadilo a klidně bych tam šla, ale už je pozdě."

„Myslím, že bys to měla zkusit! Pracovat pro policii, to bylo super, ne?"

„Byla bys v nebezpečí," zamračí se Katie.

„Mohla bych zachraňovat životy. Už jsem o tom dřív přemýšlela," přiznám se. „ Katie, Jamesi, já jsem přemýšlela, že to zkusím. Chci zkusit znovu boxovat, naučit se bojovat, zachraňovat životy."

„Elis..." povzdechne si Katie. Nenechám jí domluvit.

„Já vím, bylo to moje přání, ale nechci vás vystavovat nebezpečí... Tak či tak, se chci naučit bojovat, už kvůli tomu, co se mi děje teď. Chci se umět bránit. Jamesi?" otočím se na něj.

„Pro tebe cokoliv," usměje se.

„Ráda bych s tebou cvičila, ale raději bych cvičila s Henrym. Ten mě nikdy nešetřil."

„Není problém, zavolám mu a domluvíte se, ano?"

„Děkuju," usměju se na něj. „Jednu věc bychom měli a teď, co s Harrym?"

Díváme se bezradně na sebe. „Co kdyby sis ho proklepla?" navrhne Katie.

„Jedna moje část si přeje, aby to myslel vážně, jako rande. Byl na mě tak milý! Jenže ta druhá část mi říká, že mu nemůžu věřit, že patří mezi NĚ, že dělá něco, s čím nechci být spojena."

„Musíš ho proklepnout. Uvidíš, co se z něho vyklube," navrhne James.

Podíváme se na sebe a přikývneme.

•••••••••••

„Doufám, že máš ráda Itálii a italské jídlo," usměje se na mě Harry, když mi otevírá dveře do italské restaurace.

„Co budeš dělat, když řeknu ne?" poškádlím ho.

„No, musel bych to zamluvené místo zrušit a musel bych hodně rychle vymyslet jiné místo. Proto mi prosím řekni, že jíš italské jídlo," usměje se na mě a vede mě k našemu stolu.

„Dnes je tvůj šťastný den. Miluju italské jídlo."

„Upřímně? Oddychl jsem si, sehnat zde místo, není nejjednodušší," maličko se zašklebí. U našeho stolu odsune moji židli, abych si mohla sednout, když usednu, maličko mě ke stolu přistrčí.

Zasedne si naproti mně, zrovna když přijde číšník.

„Dobrý večer. Co vám mohu nabídnout?" zeptá se mile a prohlédne si mě.

Slova se chopí Harry s maličko nakrčeným obočím, asi si toho také všiml. „Poprosím vás o nejlepší víno, které máte. Elisabeth, máš raději bílé nebo červené?" zvědavě se na mě podívá.

„Bílé," odpovím. Zatím se chová normálně. Je milý a laskavý, třeba jsem se spletla, třeba je on ten hodný.

„Tak tedy bílé," podívá se znovu na číšníka, který přikývne a odklusá pryč.

Harry chvilinku počká a pak na mě upře ty zelené smaragdy. „Přemýšlel jsem už nějakou dobu, proč pracuješ v baru? Doufám, že to pro tebe není citlivá otázka, a nebo že není nevhodná, rád bych se o tobě něco dozvěděl."

Odkašlu si. „No, svůj důvod to má, ale raději bych to dnes nevytahovala, pokud se nebudeš zlobit," vycouvala jsem z této konverzace šetrně.

Chápavě přikývl. „Nechci v tobě vyvolat špatné vzpomínky, promiň."

„Nic se neděje, všichni máme nějakou temnou minulost, že?"

Prohlédl si mě a opatrně přikývl, jako by myslel na něco úplně jiného. „To máš pravdu."

Přišel číšník a nalil nám naše víno.

Harry pozvedl skleničku. „Omlouvám se za to, co se ti stalo. Na tvé zdraví."

Zamrzelo mě to. Nevěděla jsme, jestli tohle mělo být rande, nebo ne, ale jedna moje část doufala, že ano. Myslím, že tímhle to naprosto zamítl. On to nejspíš jako rande prostě nebere.

„I na tvé," hlesnu maličko zklamaně. Pozvednu skleničku a napiju se. Větší krávu, nepoznám, říkám si v duchu. Takovej fešák a pozvat tě na rande? To víš, že jo! Akorát se chce ujistit že jeho ani jeho kamrádíčky nenahlásíš policii.

Mého zklamaného výraz si nejspíš všiml. „Všechno v pořádku?" zeptá se starostlivě.

Polknu víno, které mi v puse zhořklo. „Ano," přikývnu. „V naprostém."

„Objednáme si?" zeptá se a podá mi jídelní lístek.

Přikývnu a začtu se do jídelního lístku. Jen přelétávám očima po textu a nevím, co čtu jen myslím na to, že mě jen chce umlčet, abych je nenahlásila policii za napadení. Co kdybych to udělala? Co by dělal? Nenáviděl by mě, nebo by mě pochopil? Nechci nahlásit jeho, ale toho, který se mě pokusil znásilnit a možná i zabít.

Ruce pryč od tohohle chlapa, radí mi moje svědomí. Zničí tě.

Musím si ho proklepnout, zjistit, co měl za lubem. Pokud mi nebude lhát, zůstanu.

Uvědomím si, že tahle večeře nikam nevede. Vzpomenu si na dětství, kdy jsem byla opuštěná, děti se se mnou nechtěly bavit, jelikož jsem byla jiná, chovala jsem se dospěleji, nemluvila jsem. Nechtěly se mnou mít něco společného, šikanovaly mě a urážely. Jediná Lauren se mě vždy zastávala, říkala, že mě miluje. Jako jediná, nikdy mi nikdo neřekl, že m miluje. Jak bych si přála to slyšet od své matky...

„Elisabeth?"

Vzhlédnu do jeho zamračené tváře. Uvědomím si, že mám oči plné slz, jedna neposlušná mi stekla a ukápla mi na palec. Oba se na tu slzu sekundu díváme.

„Řekl jsem něco? Stalo se něco? Bolí tě ta tvář?"

Setřu si tu pitomou slzu a zběsile kroutím hlavou. „Já... se omlouvám. Ehm...Můžu se tě na něco zeptat?" Pohlédnu mu do očí. Teď nebo nikdy.

„Jistě," přitaká okamžitě.

„Ten muž – Kail, jste přátelé?" Oči mu ztmavly rychlostí blesku, ucuknu, když tu temnotu uvidím.

„My nejsme přátelé. Byli jsme, ale pak se vše pokazilo. Pracujeme spolu," řekl opatrně. Mluvil pravdu.

Přikývnu. „Já... Víš, poslední dobou se toho hodně stalo. A potřebuju si být jistá, komu můžu a nemůžu věřit."

„Tomu naprosto rozumím. Ptej se na cokoliv."

„Kde pracuješ?" zeptám se obezřetně. „V tom baru už nějakou dobu, pracuji a vím, jaký typ lidí tam chodí."

Očima zatěká mezi stolem a mnou. „Pravdu," hlesnu a on se mi zadívá do očí.

„Pracuju jako účetní," zavrtí se a tepna se maličko zvětší.

„Kde?"

„Soukromě."

„A co tví přátelé?"

„Jsme jen kamarádi, nepracujeme spolu."

Tři lži za sebou. Pro normální lidi musí být dobrý lhář, ale mě neoblafne.

„Jsi jako tvůj kamarád?" vypadne ze mě.

„Kail?" zeptá se překvapeně. Vypadá to, že je trošku naštvaný.

„Nejsem jako on."

„Ublížil jsi někdy ženě? Znásilnil jsi někdy nějakou?"

„Proč se mě na to ptáš?" zeptá se dopáleně.

„Chci to vědět, než odejdu."

„Cože?" kouká se na mě jako na blázna.

„Odpověz mi."

„Dobře! Nikdy jsem neznásilnil ženu ani jsem ji neuhodil."

„Promiň." Zavřu oči a nechám přetéct poslední slzu, než se zvednu, a aniž bych se na něj podívala, odejdu.

„Počkej, Elizabeth!"

Vyjdu ven a rychlým krokem odcházím. Slzy mi tečou po tvářích. Nemůžu uvěřit, že mě to tolik dostalo, chtěla jsem s ním mít rande, tolik jsem věřila, že se spletu.

Chytí mě za paži a otočí mě k sobě. „Co to mělo být? Proč jsi odešla?"

Vytrhnu se mu. „Lhal jsi, kromě dvou věcí jsi všechno lhal. Já jsem neměla život jednoduchý a nechci být s někým, kdo mi na prvním rande lže..." zaseknu se naštvaná, že jsme řekla rande.

Kouká se na mě s otevřenou pusou.

„Vlastně pro tebe to nebylo rande, že? Jen si se chtěl ujistit, že toho tvého kamarádíčka nenahlásím policii? Já už nechci trpět! Moje dětství byla jedna velká noční můra, jediné co jsem si přála bylo mít klidný život. Místo toho dělám v baru, kde to na mě každý zkouší, tak jsem si přála mít někoho, kdo mě pochopí a bude milovat, ale víš co? Pravá láska neexistuje. Pravá láska je blud, výmysl, který rodiče čtou dětem před spaním!" vykřiknu poslední slova, a pak se zhluboka nadechnu. Zamotala se mi hlava, z toho adrenalinu.

Složím si hlavu do dlaní. Vybouchla jsem. Totálně jsme se neovládla! Vše, co jsem v sobě celý život dusila, jsem před chviličkou vyřvala na cizího muže. Nemůžu uvěřit, že jsem tak slabá.

Zvednu hlavu, pořád tam stojí na tváři překvapený výraz.

„Omlouvám se, nechtěla jsem takhle vybuchnout. Přísahám, že už o mně už nikdy neuslyšíš, budu se o to snažit. Já..." přeruší mě.

„Jak jsi zjistila, že jsem lhal?" třeští na mě oči.

„To je jediné, co tě zajímá?" zeptám se podrážděně.

„Ne, jistě že ne. Já jen... tomu nerozumím. Mrzí mě, že se to stalo. Nechtěl jsem tě ranit. Moje práce není tak úplně jednoduchá na vysvětlení. Ale nejsem jako Kail. Tohle mělo být rande, možná se nevydařilo, ale mělo."

Bezradně tam stojím a začínám se stydět.

„Omlouvám se. Strašně se stydím. Já... půjdu domů. Myslím, že nejsem pro tebe dost dobrá, ano? Musíš si najít nějakou, která ti bude víc rozumět, to já nejsem. Omlouvám se."

Otočím se a odcházím nocí pryč. Maličká jiskřička celou cestu doufala, že mě znovu chytne za ruku, že pojede autem za mnou, aby se ujistil, že jsme v pořádku, ale to se nestalo.

Jen co odemknu klíče, slyším že se Katie a James dívají na Ellen Degeneres.

Když mě uvidí, zeslabí hlasitost. James se zvedne. „Připravím víno."

„Nevyšlo to. Lhal mi asi třikrát, ale prosím nechci se o tom víc bavit."

„Rozumím," přikývne Kate.

Vezmu si od Jamese víno a na ex ho vypiju.

•••••••••

„Mám klíče!" houknu do chodby. „Pomůžete mi přenést ty krabice?"

„Jasně, už to nesu!" křikne na mě James zpátky. Konečně jsem vyřešila všechny dokumenty ke koupi bytu, který je pár kroků od Jamese a Katie. Jsem ráda, že jsem jim blízko a zároveň, že budu mít klid.

Každý vezmeme jednu krabici a jdeme k mému vlastnímu bytu.

Odemknu. „Můj nový domov!"

„Teda! Máš stěny celé se skla? Máš obrovské okno?!" vyjekne nadšeně Katie.

„Jo," zasměju se. „Překvapivě to nikdo nechtěl kvůli mytí oken."

„To ti sice nezávidím, ale stojí to za to, no ne?"

„To si piš, že stojí! Budu ty okna mýt s láskou!" vyprsknu smíchy.

„Tak jo ty krabice polož někam do prostoru!" Zapípá mi mobil. „Jsou tu z Ikey a mají ten nábytek, jdeme na to!"

Pracovali jsme až do noci a další den, než jsme všechno zvládli, ale výsledek stál za to.

Byl to můj vysněný byt.

„Moc vám děkuju za pomoc, zbytek už dodělám sama."

„Vyháníš nás?" zašklebí se James a protáhne si bolavá záda, všechen nábytek musel tahat on.

„Ne, to bych si nedovolila, ale ráda bych si vybalila všechno svoje věci a udělala si v tom pořádek. Sama, takže prosím..." zasměju se.

„Už jdeme, pořádně se zabydli!"

Trvalo mi další dva dny, než jsem všechny věci urovnala na svá místa, pověsila záclony, umyla okna a vyčistila celý byt.

Už jsem měla všechno hotové a chtěla jsem se jít umýt a lehnout si, když někdo zazvonil.

Otevřu dveře. Srdce se mi rozbuší a brada mi poklesne. „Harry?"