Hleděla na mě s očekáváním. Ani nedutala.

"Když jsi tak dokonale parodovala Shiinu, budeš se jmenovat po ní," usmál jsem se nad svým nápadem. Výraz, který nasadila, neměl žádnou emoci. Narovnala se jako pravítko a ukázala na mě tak, jako na mého bratra.

"Baka," pronesla pomalu. Zašklebil jsem se. A zvedl ruce v obraném gestu.

"Dobře, dobře. Chápu. Nepotřebuješ péči jako Mashiro. A taky nejsi tak vysoká, jsi malá loli," rýpnul jsem si. Nespokojeně nakrčila obočí a našpulila rty. Než stihla zareagovat, vyřkl jsem jedno slovo. Jméno, které mě právě napadlo. "Roni."

"Roni," zopakovala a jakoby si to jméno převalovala po jazyku. Uvěznila ret mezi zuby, přimhouřila oči a zadívala se někam na druhý konec pokoje. Vypadala roztomile. Když dlouho mlčela, myslel jsem, že se ji to jméno nelíbí a přemýšlí, jak mi to šetrně sdělit. Ta holka mě měnila. Nyní mi záleželo i na někom jiném, než rodině. Ráno, když mě máma vyhnala do obchodu, tak jsem neměl problém mluvit na prodavačku. Neděsily mě tolik pohledy ostatních. Najednou se usmála. "Líbí se mi."

////

Víkend s Roni utekl ještě rychleji, než normálně. V pondělí mi ve škole dělala tichého společníka, procházela mezi mými spolužáky, jako by si o nich zjišťovala informace a společně jsme čekali, až budu moct odejít domů, kde si s ní můžu povídat bez obav, že bych skončil ve svěrací kazajce. Radost z poslední hodiny mě přešla ve chvíli, kdy učitel začal rozdávat papíry. Sakra. Kvůli času s Roni jsem zapomněl na písemku.

"Je to moje chyba, rozptýlila jsem tě a ty jsi zapomněl," pronesla provinile. Jen jsem se smutným úsměvem zavrtěl hlavou, že to nevadí. Smiřoval jsem se s pětkou a s výpraskem. Moje imaginární kamarádka ale měla úžasný nápad. Popadla můj sešit a nalistovala látku, ze které jsme měli psát. "Na tohle si nezvykej. Je to proto, že to je moje vina. Občas něco vynechej nebo napiš nedostačující popis. Na dvojku by ti to tak mohlo stačit. Budu ti číst z mysli otázky a diktovat odpovědi."

Byl jsem ji vděčný. Nechtěl jsem podvádět, ale špatné známky si dovolit nemohu.

////

"Děkuji, nevím, co bych bez tebe dělal," zašeptal jsem při odchodu ze školy, když jsem tušil, že si nikdo kluka mluvícího sám ze sebou nevšimne.

"Učil by ses na písemku a tak bych nemusela napravovat to, co jsem ti málem způsobila," zasmála se. Pak zvážněla, "Je na čase splnit to, proč tu jsem," než jsem se stačil zeptat, nebo vůbec zareagovat, strčila do mě. Vrazil jsem do jedný holky, co stála se svoji skupinkou před školou. Poznal jsem v ní lidi ze své školy, holka byla dokonce ze třídy, ta od které mi modrooká četla Boženu. Dva ale k nám do školy nechodili. Začal jsem koktat něco jako omluvu. Oni ale mávli rukou. Čekal jsem, že mě budou ignorovat, než jsem se ale nadál, vtáhly mě dva páry rukou, pod jejichž dotekem jsem se otřásal,  do kruhu mezi ně a začali si se mnou povídat. Postupně se mi představili. Nečekal jsem, že k cizímu člověku. K vetřelci. Ke mě budou tak otevření. To proto kolem nich Roni kroužila a hlavně kolem mé spolužačky s modrýma vlasama. Hledala mi kamarády. Probodl jsem ji pohledem a ona nasadila andělský výraz. Ale musel jsem uznat, že ti lidi nebyli špatní. Ta modrovlasá, Alice, mě pozvala s jejich skupinkou do kavárny. Chtěl jsem se vykroutit, ale většina mě přemlouvala a ten zbytek vypadal, že je mu jedno, zda s nimi půjdu, nebo ne. A tak jsem si povzdechl, souhlasil, napsal mámě, že přijdu později a ignoroval Roniin blažený úsměv.