Snídali jsme. Tedy oni snídali. Já se ve svých vaflích rýpal a snědl možná tak tři sousta. S omluvou, že si musím odskočit, jsem vyběhl z kuchyně. Místo do koupelny jsem ale zamířil do svého pokoje. Od včera se nepohnula ani o kousek. Stále seděla na mém stole. Splývala se zdí. Nehoupala nohama jako na začátku, když mi vpadla do života. Ráno se alespoň pokusila o úsměv. Nyní jen v klidu seděla se svěšenou hlavou a tiše plakala. Beze slova jsem k ní přišel a objal ji. Navzdory tomu, jak moc bylo to objetí prázdné, její slzy vsakující se do mého trička se zdály až moc skutečné. Nevydržel jsem to a taky se rozbrečel. A já nikdy nebrečím. Za poslední týden stihla změnit můj život i mě samotného.

"Je čas. Měj se. Udrž kamarádství s Alicí. Je to správná holka. O zbytku takový pocit nemám. Pa," a než jsem stihl protestovat nebo se alespoň rozloučit, zmizela. Rozplynula se v mém náručí a já s tím nemohl nic dělat. A tak jsem tam jen stál, ztuhle objímal skutečný vzduch. Objímal jsem nic. A brečel jsem.

"Co to provádíš?"

Otočil jsem se. Stála tam celá parta. Normálně bych byl moc hrdý na to, abych se svěřoval. Abych nevypadal jako blázen. Ale teď jsem se potřeboval svěřit. A tak jsem jim o Roni vše vyklopil. O tom, jak mi přečetla zápis od Alice, jak mi nadiktovala test, jak do mě strčila a já tak vrazil do jejich party. A že teď je pryč. Sypal jsem to ze sebe mezi vzlyky a bylo mi jedno, jak vypadám, jak to zní a jestli mému drmolení vůbec rozumí. Potřeboval jsem to jen ze sebe dostat. Proto mě ani nepřekvapilo, když se čtyři lidi z pěti zvedlo, označilo mě za blázna a chtělo odejít.

"Děláte si srandu?" vyjekla Alice, která celou dobu seděla vedle mě a chlácholivě mě hladila po paži a až teď jsem si uvědomil, že mi to vůbec nevadilo. Nyní stála a probodávala je pohledem. "Jestli odejdete, tak tím neukážete jen to, že nejste jeho praví přátelé, ale také mí, protože já zůstanu."

"To je dobré, Alice. Klidně jdi. Nemusíš se mě zastávat a zahazovat se se mnou," zamumlal jsem směrem ke koberci. Dveře se zavřely a nastalo ticho. Pak jsem slyšel ještě vchodové dveře. V pocitem samoty jsem se znovu rozbrečel. To už mě ale braly jedny ruce do objetí, nebránil jsem se, naopak, začínal se mi kontakt s lidmi líbit, ale jen s těmi blízkými. Alice zůstala. Jen co se ale dotkla místa na mém rameni, hned překvapeně ucukla. Začala zkoumat vlhkou látku. Na místě, kam dopadaly slzy mé imaginární kamarádky.

"Věřila jsem ti díky tomu, že jsi odrecitoval můj zápis. Otočila jsem se tehdy na tebe. Koukal jsi do sešitu, ale nic jsi tam napsané neměl. A přesto jsi ji řekl. A přesně tak, jako jsem ji měla napsanou já. Taky jsem rozdávala papíry. Viděla jsem tvůj zoufalý výraz. A jak koukáš vedle sebe a jakoby jsi se mlčky s někým domlouval. Pak ses rozzářil a nakonec jsi měl dvojku. Taky jsem viděla, jak si mluvíš sám pro sebe, než jsem se otočila a ty jsi do mě vrazil. A ty tvoje pohledy do prázdna. A teď máš mokré tričko a vypadá to, jako by ti do něj někdo brečel. Oni jsou blbci, najdeme si novou partu. Budu dál tvoje kamarádka, pokud tedy chceš," pronesla a usmála se. Roni měla o Alici pravdu. I její partě.

"Moc rád," pronesl jsem vděčně. Zasmála se a zase si mě vtáhla do objetí. Pak se odtáhla, z tašky si vytáhla skicák a pouzdro, uvelebila se u mé postele a blok si opřela o stehna.

"Teď mi ji popiš. Chci vědět, jak vypadá," pobídla mě a v očích ji natěšeně jiskřilo. Sedl jsem si vedle ni a popisoval svou modrookou kamarádku. Sledoval jsem její ruku, jak ladně klouže po papíře a později se na mě opět usmívala Roni. Pohladil jsem její portrét a smutně se usmíval nazpět.

"Nikdy na tebe nezapomenu, Roni."