Seděl jsem v lavici a mračil se na sešit. Ráno v pokoji nebyla. Vlastně nebyla nikde. Byl to jen sen? Nejspíš ano. Musel jsem usnout hned, co jsem přišel ze školy. Ozvalo se mé jméno. Cukl jsem sebou a podíval se na učitele. Neznatelně jsem polkl a pohlédl na tabuli, jestli tam nebude napsáno něco, co mi pomůže. Nebylo. Byl jsem v koncích.

"Chce, aby jsi mu přečetl, co diktoval," sykl mi v hlavě hlas. Škubl jsem sebou po druhé. Pohlédl jsem na svůj prázdný sešit. Zvedl jsem hlavu a chystal se omluvit. Pak jsem ji uviděl. Stála nad jednou z mých spolužaček. Když si všimla, že ji pozoruju, začala číst její zápis a já ho začal opakovat.

"Božena Němcová. Vlastním jménem Barbora Ponklová. Narozena roku 1820 a zemřela 1862. V sedmnácti letech byla provdána za muže jménem Josef Němec. Její nejznámější dílo je Babička. Taky sbírala a psala povídky," když jsem vše zopakoval, zase se rozplynula. Učitel se na mě díval, jako bych mu předvedl kouzelnický trik. Myslel si, že chytil někoho, kdo nedával pozor a nepsal si. Kdyby jen věděl, že má pravdu. Vrátil se ke stolu, aby nám rozdal pracovní listy. Využil jsem toho a rychle si dopsal informace o oné spisovatelce.

////

Když jsem dorazil do pokoje, zavřel jsem dveře.

"Jsi tady?" zeptal jsem se. Přišel jsem si hloupě. Buď si ze mě všichni utahují a někde je tajná kamera, nebo sním, či je to výplod mé fantazie a já se skutečně zbláznil? Nebo je tohle realita? Přeci jen, jak bych najednou věděl, co po mně učitel chce a dokázal jen tak odříkat to, co měla v sešitě ta holka dvě lavice přede mnou, ale já nikoli? Tyhle myšlenky jsem zahnal ve chvíli, kdy se zhmotnila v rohu pokoje. Jen tak tam seděla a propalovala zem. Myslel jsem, že se na mě zlobí nebo je uražená po tom, jak jsem ji vyhnal v noci. Povzdechl jsem si, přešel k ní a přidřepl si. Hlavu nechala sklopenou a zvedla ke mně jen oči. Koukala se provinile. Proč?

"Jen do mě. Vynadej mi," zašeptala. Hlas se ji třásl, jakoby se ji chtělo brečet. Teď jsem byl zmatený ještě víc.