Jednoho dne to přijít muselo. Snažili se tomu zabránit, hlavně Pansy to v sobě držela dlouho. Byla to pouze otázka času. ,,Spíš s ní?!" křičela Pansy na celý dům. Vrátila se z Bradavic poprvé a hned na Remuse udeřila s tou palčivou otázkou ohledně ,,neznámé holky, Tonksová se prý jmenuje".
,,Potichu, nebo nás někdo uslyší," zasyčel na ni Remus. Sám vlastně nevěděl, kdo by je mohl slyšet... Sousedi? A zajímalo by je to?
,,To je mi kurva jedno! Řekni, že s ní spíš a já tě zabiju!" Z očí se jí draly slzy. ,,Říkala to ta pitomá Grangerová, prý jsi jim tu holku představil jako svou přítelkyni! Je to pravda? Je to sakra pravda?"
,,Nech mě ti to vysvětlit. Řekl jsem to, ano, to přiznávám. A ano, chodím s Tonksovou na večeře. Ale nic víc v tom není."
,,A teď ti mám jako věřit? Scházíš se se ženskou, tajíš to přede mnou a já mám věřit, že s ní nešukáš? Tak jen mi o tom vyprávěj! Je dobrá?! Je lepší...?"
,,Nebudeš mluvit takhle sprostě!" Chytil ji za paže a přitiskl ke zdi. Automaticky si zakryla tvář. Šokovaně na ni zíral. ,,Přece sis nemyslela, že bych tě uhodil?" Nepodívala se na něj. ,,Sakra, Pansy, přece mi věříš... Nikdy bych tě nepodvedl. A nikdy bych tě neuhodil. Pozval jsem ji na večeři, ale jen proto, že už jsem dlouho oficiálně sám. Ale je poznat, že jsem jiný. Díky tobě jsem se změnil, lidé si toho začínali všímat... Prokoukli by to. Bylo by to podezřelé. Chci tě chránit. Slibuju, že s ní nikdy nic mít nebudu. Ještě párkrát si s ní vyjdu, pak řeknu, že jsme si nerozuměli. Vydrž to, prosím," šeptal do jejího nešťastného obličeje. Pansy se mu podívala do tváře, věřila mu. Musela. Nic jiného jí nezbývalo.
,,Nepřežila bych to," pravila.
,,Já vím. Ani já bych nezvládl, kdyby sis našla někoho jiného. A už proto nikdy neudělám nic, co by ti ublížilo. Měl jsem ti svůj plán říct, ale bál jsem se, že bys to nepochopila." Došlo jí, že má Remus pravdu. Nechápala to. Byla tak mladá a štvalo jí to. Chtěla být stejná jako on, ale byli si vzdálení. Jeho život už byl naplno rozjetý, zatímco ona teprve proběhla startovní čárou. Možná jí skutečně říkal pravdu! Byla mladá a podezíravá, to o sobě přece věděla. A Remus byl ten rozumný a čestný muž, ten by nelhal. Měla by si být víc jistá jeho věrností. Co si to vlastně myslela? Vždyť Remus by nic takového neudělal. Cítila se provinile a hloupě.
,,Chci být dospělá." Shovívavě se usmál a pohladil ji po tváři.
,,Budeš. A pak to všechno bude snazší."

Měla sbalené kufry. Remus si stoupl před dívku, která měla na sobě školní uniformu. Hned vypadala o pět let mladší, Remus provinile sklopil zrak. Neměl by se na ni takhle koukat, zvlášť když na sobě měla důkaz, že je ještě studentka. Přivinula se k němu, položil své dlaně na její tělo a objal ji. ,,Piš mi, prosím," požádala šeptem.
,,Jistěže budu," slíbil Remus.
,,A odpusť mi tu scénu. Vážně jsem nevěděla, čemu věřit. Grangerová byla přesvědčivá."
,,To nevadí. Já to chápu. Měl jsem ti svůj plán předem říct." Pansy položila ruku na jeho horkou tvář.
,,Opatruj se," požádala ho Pansy. Remus ji políbil na rozloučenou.

Pansy se vrátila v listopadu ze školy, chtěla Remuse překvapit. Rodiče ani nevěděli, že mají volno a Pansy jim to nehodlala říkat. Šla k jeho domu. Těšila se, až padne do jeho náručí. Byla si jistá, že se do ní časem zamiluje, stejně jako se ona postupně zamilovala do Remuse. Šlo jen o to, aby byla trpělivá a netlačila moc na pilu. Za nějaký čas zjistí, jaká je doopravdy. Dojde mu, že není tak špatná a by spolu mohli být doopravdy šťastní. Měla ohledně toho velice dobrý pocit. Zajásala, protože se zrovna otevíraly dveře. Zastavila se. Remus tu růžovovlasou holku líbal na rty. A což o to... To by Pansy přežila. Ale ten pohled! Jak se na tu holku podíval?! S takovou láskou a něhou... Pansy se rychle ukryla za roh domu, aby ji neviděl. Zakryla si ústa, aby nebyly slyšet její vzlyky. Takhle zamilovaně se na Pansy Remus nikdy nedíval.