Pansy se probudila sama, přikrytá dekou a pod hlavou polštář. Pousmála se nad Remusovou starostlivostí. Vyhrabala se na nohy, hodila přes sebe deku a vydala se ho hledat. Připravoval snídani, ani si ji nevšiml, jak byl zabraný do přípravy lívanců.
,,Dobré ráno," pozdravila ho. Podíval se na ni a nesměle se pousmál.
,,Dobré," odpověděl, došel k Pansy a políbil ji. ,,Jak ses vyspala?" vyptával se.
,,Krásně," odvětila. Remus posmutněl.
,,Vím, že jsem ti ublížil," řekl zničeho nic. ,,Já... Dal jsem tehdy přednost lži, jen abych se vyhnul vysvětlování, proč miluju tak mladé děvče. A ano, přiznávám, bylo to i kvůli tomu, že jsi ze Zmijozelu. Bohové, jsem povrchní bídák, ale musím ti to říct na rovinu. Mám pocit, že se jinak nebudu moct pohnout z místa."
Pansy položila své dlaně na Remusovy tváře a zahleděla se mu do očí. ,,Teď už víš, že mě miluješ?" zeptala se. Remus její pohled opětoval.
,,Ano. Tentokrát to vím a už nikdy o tom nebudu pochybovat," zapřísahal sám sebe.
,,Zapracujeme na tom?" vyptávala se dál Pansy a stále jemně svírala jeho tváře.
,,Pokud budeš chtít..." odvětil Remus. ,,Budu moc rád."
Pansy se pousmála. ,,Budu moc ráda," souhlasila, stoupla si na špičky a políbila ho.