Taková malá báseň o smutku a o tom že každý z nás jsme tak trochu ať už chceme nebo ne jeho otrokem.

😥😥😥😥😥😥😥😥😥😥

Jsi otrokyní svého smutku,

a nevnímáš svět ani trochu,

Píšeš dál jen smutné básně,

a nedivíš se světa lázně,

Píšeš jen pro své potěšení,

i když tvůj život už dávno takový není,

Píšeš jen o svém velkém smutku,

a kdo ví co v něm plave skutku,

Jak otrokyně na Salermu,

ptáš se zase toho co zlé vedl,

Jak otrokyně svého smutku,

však nestydíš se ani trochu,

Tomu kdo ti dá pomyšlení,

a možná i tvůj život změní,

Však utápíš se ve smutku,

a v trochu pravdy zármutku,

Jsi otrokyní sama sobě,

a kdo ví možná budeš i v hrobě,

Jsi otrokyní svého smutku,

a taky všech tvých skutku,

Jsi otrokyní na té lodi,

která však pluje dlouhé vlny,

Jsi otrokyní na té várce,

co dávala svůj život v sázce,

A možná se i něco změní,

a nebo přijde poučení,

Pro otrokyni svého smutku,

a všech těch jejich známých skutku,

Proto teď taky píšu báseň,

a kdo ví komu možná zdá se,

Proto teď každý z nás je otrokem,

a nemůže stát v zákopech,

Protože otrokyně smutku,

dál píše básně plné skutku,

Protože otrokyně básní,

jen dál svůj život takhle blázni,

A proto píšu báseň smutnou,

a možná trošku málo zpupnou,

A proto taky píšu básně,

pro otrokyně a jejich bázně,

Protože každý z nás je otrokem,

a svému smutku zároveň.