Tak další báseň je tu a tentokrát možná na trochu smutné i když možná uvážlivé téma.

💔💔💔💔💔💔💔💔💔💔

Najednou si zoufáš,

a nevíš ani proč,

Najednou si zoufáš,

a můžeš mít i zlost,

Vím že jsem někdy nesnesitelná,

a možná se to se mnou už nikdy nezlepší,

Tak mi to aspoň díky tomu,

mnohem víc nelehčí,

Nevím kdo mi pomůže,

když si tu ani člověk sednout nemůže,

Však jednou k sobě mě tvoje ruce zvednou,

Tak nevím kdo mi pomůže,

když někdy mám jen na všechny zlost.

Tak nevím kdo mi pomůže,

když tu vidíš jen ohlodanou kost,

Ptám se sama sebe co bylo a co už není,

a možná že na tom ani ty tak těžko něco změníš,

Ptám se sama sebe,

co bylo a co bude,

A moje srdce zebe a bojí se co zbude,

Ptám se sama sebe,

jen kdo mi pomůže,

A místo toho bych si tebe měla brát za muže,

Ptám se však sama sebe co mi jen můžeš dát,

A ty jen mlčíš nic neříkáš,

a mě se už chce spát,

Ptám se sama sebe proč tu vlastně jsem a za co stojím,

a vidím jenom tebe ve svém pokoji,

Tak ptám se sama sebe proč si tak vlastně zoufáš,

a přitom mi srdce zebe a ty se na mě koukáš,

Tak ptám se sama sebe,

proč to tak vlastně je,

A proč jen ty mi nikdy nedáš pokoje.