Verše o Popelce, a o tom jak jí tři kouzelné oříšky, přinesli kouzlo, které se ve štěstí promění.

A bude šťastně a spokojeně s princem žít na věky věku.

💖💖💖💖💖

Co tu děláš Popelko?

Přebíráš hrách, na senko.

Přebíráš i k tomu čočku, tak se usměj aspoň trošku.

Tváře celé od popela, však i tak jsi hezká celá.

A že máš moc malí nos, to nevadí, přejde zlost.

A však ty jsi hezká celá, i když máš tváře od popela,

I když máš ten malí nos, to nevadí, žádnou zlost.

A teď pospěš času málo, rychle na bál,

pospěš panno.

Holoubci to zařídí, a hrách s čočkou přetřídí.

A tak rychle pospěš, trochu, vyloupni si šaty, z broku.

Co skrývali se v oříšku, s tímhle kouzlem v malíčku.

A tak se rychle oblékni, a na krk šperk si navlekni,

A obuj krásné střevíce, a ještě závoj na líce.

A pak už spěchej na ten bál,

Je, Jurášku, kdo tě osedlal.

Zanech otázek, zbytečných dosti,

a neptej se jen na hlouposti.

Jen tohle kouzlo z oříšku,

je všemocné jen chviličku,

Do půlnocí musíš, jít domu,

a tak trochu pospěš trochu.

Nasedni na svého koně,

a jeď na něm rychle, honem,

Ať stihneš tenhle velký bál,

kde už je hostu, plný sál.

Ať stihneš tuhle krásnou,

větu, co přinese si ti hodně květu.

A s princem ať si zatančíš, a ať se

vůbec nemračíš.

Však uvidíš to kouzlo sama,

kde jen to vězí krásná panna,

Která si získá lásku prince,

co na tom že má chudé límce,

Která i přes tu krásu svou,

nemůže bytí jistě zlou,

Do které se princ zamiluje,

a ona lásku opětuje,

A před půlnocí zmizí pryč,

do srdce, dá si jeho klíč,

A jen střevíček, zanechá,

Na schodech z sálu, popleta.

Střevíček, co jí z nohy spadl,

když utíkala ven ze sálu,

Aby stihla byt do půlnoci pryč,

jinak tu s kouzlem, zmizí již,

Princ za ní honem pospíchá,

a nikoho už nevnímá,

Pozná ji podle střevíčku,

co našel po ní na snížku.

A tak se za ní vydává,

a pročesává, celou zem.

Jen aby našel tu dívku,

co ho svou krásou očarovala jen,

Pozná jí podle střevíčku,

té které padne, bude má.

A jen tak se najít dá,

A tak objíždí celou zem,

a tenhle střevíc, zkouší všem,

Všem dívkám co jsou v tomhle kraji,

a taky krásné tváře mají,

Žádná z nich však, není ta z žen,

co okouzlila prince jen,

A žádné střevíc, nepadnul,

tak co teď s tím, jen nezmatkuj,

Už jenom poslední chalupa zbývá,

kdo ví třeba tam je má míla,

A je tam vážně, opravdu,

dívka co střevíc, obuje,

a svojí krásou spaluje,

I když má tváře, od popela,

však tahle ústa nejsou němá,

A princ ji taky pozná hned,

a jak promluví,

Zatočí se mu celý svět,

A jen tuhle chci za ženu, a jen tuhle krásnou ženu,

A že je chudá nevadí mí, však co s bohatstvím,

poradí mí,

Jen s touhle chci tu, kralovat,

a moc jí věrně milovat,

Jen tahle ať je navždy mou,

Ať Popelkou, jsi chudou tou,

Jen tebe, budu milovat,

a jen s tebou chci kralovat.

Tak si jí na zámek, odvezl ten, princ,

A spolu žili, šťastně, a kdo ví zdá ještě víc.

Tak končí příběh, o Popelce,

O téhle krásné chudé dcerce,

co měla jen macechu zlou,

A nikde, neměla tu svou,

Co měla dvě nevlastní sestry,

které jí trny, závist, klestí.

Co nepoznala lásku, svou,

ale jen bolest, snadnou,

A pak potkala svého prince,

a byla šťastná, převelice,

Na zámku, velkém žila s ním,

A jenom radost měla s ním.

Tak končí tenhle krásný příběh,

a uvidíme co zas přijde,

Možná nám tady,

přijde host, a možná,

Taky bude dost,

tak uvidíme co zas přijde,

a snad nám,

spolu tohle vyjde.

Tak uvidíme, zda toho nebude dost,

a nebo toho bude moc.

A tak teď zatím, na shledanou,

A možná příště s další pannou.