Pro saramahovska, protože miluje všechny moje příběhy a dává mi to krásně najevo :)

Painovy oči na mě shlíží z až nepříjemné blízkosti. Vidím, jak si mě zkoumavě prohlíží - jako nějaká šelma svou kořist. Během toho natahuje ruku a umísťuje mi cosi za ucho. Musí to být ovšem něco drobného, protože necítím žádnou váhu ani tlak. Naklání hlavu na stranu a čeká. Určitě se ujišťuje, že nedostanu žádný další záchvat.

Tentokrát je to ovšem jiné. Necítím žádné přílišné bolesti ani píchání po těle. Jediné, co cítím až příliš mnoho, je bušící srdce. Strach stahuje můj krk a jazyk se mi lepí na patro.

Sleduji jeho chladné šedé oči, které jako kdyby se do mě pokoušely vypálit díru. Jeho zorničky se najednou stahují do úzké štěrbiny a duhovky zelenají. Kolem víček se mu začínají objevovat hladké a pravidelné šupiny.

Chci utéct, chci uhnout hlavu nebo jenom zavřít oči, ale nemůžu. Tolik mě hypnotizuje jeho obličej měnící se v hadí, že nejsem schopen jediného pohybu. Zrychluje se mi dech a dlaně se mi začínají potit.

Úzkost, kterou pociťuji, je tak intenzivní, že se s ní nedá bojovat. Během pár okamžiků slyším sám sebe hlasitě křičet. Na Painově hadí tváři se objevuje spokojený úsměv a potom pomalými kroky vzad ustupuje pryč ode mě.

Couvá dál a dál, dokud ho zeď nevtahuje přímo do sebe a ocelové stěny se za ním neuzavírají. Někde v hloubi duše vím, že je to nesmysl, že prostě odešel dveřmi, ale můj mozek si je jistý, že viděl něco jiného. Spouští ve mě teď strach ze stěn. Bojím se, že mě celého pohltí a já zůstanu navždy uvězněný ve zdi.

Proto se tedy radši krčím na židli a objímám si kolena pažemi. Kolébám se zepředu dozadu a pokouším se tím schovat před vjemy, které na mě útočí ze všech stran. Naprosto marně, nedokážu v sobě potlačit nepříjemné účinky jedu. Pomalu a jistě se mi rozlévá dál a dál do žil, které rozvádí tekutinu po celém těla.

Naproti mně se rozzáří jasné světlo. Skrývám obličej do dlaní, protože na mě působí paranoidní pocit, že se mě někdo pokouší oslepit. Křečovitě si držím ruce přímo na očích a pokouším se je tím bránit před ostrým světlem.

Potom ovšem zaslechnu známý hlas. Prudce zvedám hlavu výš a fascinovaně otevírám ústa. Přímo před sebou vidím plastický obraz první arény. Váhavě se zvedám ze židle a dělám pár kroků dopředu. Celé to vypadá tak moc realisticky. Jako kdybych se najednou ocitl zpátky. Moje tělo se začíná pomalu třást a zaplavuje mě vlna paniky. Přece nemůžu být zpátky v aréně. Znovu už ne! Byl jsem tam dvakrát. Nemohou mě nutit znovu to absolvovat.

Někde v hloubi duše vím, že to není pravé, že se jedná jenom o hologram, ale svou zmatenou hlavu nejsem schopný přesvědčit. Jakmile se vynoří byť jedna jediná racionální myšlenka, je okamžitě zatlačena hlouběji a hlouběji, dokud úplně nezmizí. Cítím neobvyklou ostražitost, protože můj mozek spustil stav pohotovosti. Je to jako kdyby mě mohlo cokoliv bez váhání zabít. Těkám očima sem a tam po hustém zeleném lese, připraven bránit se případnému útoku.

V dálce zahlédnu pohyb. Mírně se přikrčím, ale během pár okamžiků zjišťuji, že se jedná o Katniss. Zahlédnu její hnědý cop na stranu míhající se houštím. Běží přímo proti mě. A já se rozcházím také. Chci jí stisknout v náručí a políbit. Už jsem totiž nikdy nedoufal, že ji kdy uvidím. Je tak moc reálná a já se tak moc upínám k představě, že mi znovu vrátí, že netuším žádnou zradu ani nebezpečí.

Ona ovšem místo objetí bleskově zvedá šíp a vystřeluje ho přímo na mě. Jako ve zpomaleném záběru vidím, jak rotuje ve vzduchu a blíží se k mojí hrudi. Hrdlo se mi stáhne zděšením, když šíp prolétá skrz mě. Cítím příšernou bolest, jako kdyby mnou šíp opravdu proletěl. Jako kdyby mě proklál skrz na skrz a vyletěl mými zády. Padám na kolena a tisknu si ruce k hrudníku. Jakmile je odtahuji, není na nich ovšem žádná krev. Jak je to možné? Měla by být, vždyť mě zasáhla.

Zmateně se rozhlížím kolem, protože les najednou zmizel. Teď klečím na náměstí Dvanáctého kraje. Bolest je najednou ta tam. Váhavě se zvedám zpět na nohy a rozhlížím se kolem sebe. Na pár chvil se cítím jako doma. Vidím všechno. Každý detail sedí. Soudní budova uprostřed náměstí, obuvnictví Dellyných rodičů i naše pekařství.

S úsměvem se rozcházím směrem k domovu. Mám radost. Možná se mi podaří rodiče překvapit. Tak dlouho jsem je neviděl. Na krátkou chvíli mě sice zaráží skutečnost, že jsem se z ničeho nic ocitl ve Dvanáctém kraji, ale nemohu si pomoct. Vypadá to, že účinek jedu je přesně cílený na to, abych iluzi vnímal jako skutečnost. Já se ovšem nechávám ošálit, a ačkoliv jsou hluboko ve mně usazené pochybnosti a strach, jdu stále kupředu.

Potom se ale ozývá výbuch. Pekárna přímo před mýma očima vyletí do vzduchu. Sklo se tříští a vypadává z oken. Dveře se trhají z pantů a prolétají těsně vedle mě. Slyším křik, který se ozývá zevnitř. Jsem si jistý, že patří mojí rodině. Rozbíhám se směrem k domu, ale narážím na bariéru, která mě zastavuje a odhazuje o kus dál. Narazil jsem zřejmě do zdi cely, ale já to tak nevnímám. Připadá mi, jako kdyby mě někdo zezadu držel a nechtěl mě pustit.

"Ty víš, kdo tohle způsobil," slyším šepot kdesi u svého ucha. Nevím, odkud přichází. Spíš mi připadá, jako by rezonoval v mojí hlavě.

"Ne," vrtím prudce hlavou a přitisknu si dlaně k uším. Pokouším se bojovat se svým podvědomím, které se mi pokouší namluvit ty nejhorší věci. Vrýt mi je do mysli.

"Katniss za to může," pokračuje šepot. "Nechala tvou rodinu zemřít. Obětovala je. Stejně jako by bez váhání obětovala tebe."

"To není pravda!" křiknu zoufale a otáčím se na místě jako korouhev. Všude kolem mě hologram promítá zkázu Dvanáctého kraje. Všechny kamery musely být v pohotovosti, aby tak dokonale zajistily takové záběry.

Znovu klesám na kolena, tentokrát ovšem zoufalstvím. Zajíždím rukama do vlasů a z očí mi kapou slzy. Všude kolem mě slyším křik umírajících lidí. Plameny je zaživa stravují. Děsivý vřískot je všudypřítomný. "Přestaňte, prosím," kvílím zoufale, ale přesto nedokážu odtrhnout oči od děsivé scenérie. Vidím děti padající do prachu. Ostatní přes ně pouze přebíhají, nikdo se nesnaží jim pomoct. Každý se teď stará pouze o svůj vlastní život.

Pak ho zahlédnu v davu. Rozhlíží se všude kolem sebe a hledá svou rodinu. Křičí a zoufale je volá. "Tatínku," zašeptám, když se blíží ke mně. Nemohu se ho ovšem dotknout, prochází přímo skrz moje tělo. Další sled událostí je tak rychlý, že ho téměř nestíhám zaregistrovat. Jen o pár desítek metrů dál se objevuje další vznášedlo a shazuje bombu přímo na budovu starosty. Ta exploduje a rozlétá se na kusy.

Části hořících trámů létají vzduchem a dopadají na zoufalé, prchající obyvatele. Jeden z nich si najde svůj cíl v mém otci. Obrovská masa dřeva dopadá na jeho tělo a uvězní ho pod sebe. Křičí o pomoc, ačkoliv mu z úst odkapává krev. Jeho šaty se vzněcují a pálí ho ještě zaživa. A já nemohu nic dělat. Mohu pouze sledovat jeho utrpení, které po pár minutách konečně končí.

Shlížím na jeho mrtvé tělo a moje tělo se plní podivným pocitem. Je to strach smíchaný se zoufalstvím a hněvem. Proudí mi skrz celé tělo a zaplavuje mozek. Jed kolující v mých žilách umocňuje všechny negativní emoce a já to nedokážu ovládat. Je to příliš mnoho emocí, které jsem v sobě tak dlouho dusil. Pořád jsem v hloubi duše tajně doufal, že moje rodina přežila, že se někam ukryla nebo odešla a teď na vlastní oči vidím, že už na mě venku nikdo nečeká. Hlavou se mi prohání spousta vzpomínek týkající se mojí rodiny. Ať už špatné nebo dobré. Pečení chleba s otcem, mámin křik, když jsem něco provedl, škádlení mých starších bratrů. Nic z toho už nikdy nezažiji. Nikdy.

Proto ve mě další záběr vzbuzuje až nepřiměřenou nenávist. Vidím Katniss stojící uprostřed trosek Dvanáctého kraje. Téměř na stejném místě, na kterém jsem stál i já. Na stejném místě, kde naposledy vydechl můj otec. Jediný rozdíl je, že hořící trosky nahrazuje popel a začouzené trámy. Přímo za zády má naše rozpadlé pekařství. "Peeto, tohle je tvůj domov," začíná a já tisknu ruku v pěst. "Tvá rodina je od bombardování nezvěstná. Dvanáctý kraj je pryč. A ty voláš po zastavení palby? Nezbyl tu nikdo, kdo by tě slyšel."

Tisknu zuby k sobě a pokouším se prolomit tu bariéru, která se vytvořila v mojí hlavě. Aniž bych chtěl celý ten požár a obrázek Katniss se mi spojují dohromady. K tomu se přidává ještě ten podivný šepot v mé hlavě: "Vidíš, vysmívá se ti, Peeto. Slyšíš ji? Nezáleží ji na tobě. Byla by radši, kdybys tam taky umřel. Jen se dívej. Vždycky tě chtěla mrtvého." A já tomu podivnému šeptavému hlasu začínám věřit. Veškerý můj vztek se pomalu a opatrně přesměrovává na jednoho jediného člověka a tím je Katniss. Možná to dává smysl. Sám jsem jí slyšel. Řekla: Nezbyl tu nikdo, kdo by tě slyšel. Opravdu se mi vysmívá. Místo aby vyjádřila lítost nad ztrátou mojí rodiny, řekla mi, že už mě nikdo neslyší. Nezbyl nikdo, takže ani ona. Jsem v tom sám. Měl jsem to tušit už dávno. Nikdy se ke mně nechovala fér.

Obrazy a panoramata se začínají měnit zběsilým tempem. Na všech je Katniss. Ale ne taková, jakou jí vidím já, ale krutá a chladnokrevná. Nastražující proti nám past, shazující na nás sršání hnízdo, mířící na mě šípem, když si myslí, že jí chci ukrást vítězství. Celý ten sestřih svým způsobem dává smysl. Jenom podtrhuje celou hru, kterou na mě hrála. Vidím její intriky, které osnovala s Haymitchem. Vidím dokonce i její a Hurikánovy polibky.

Vím, že bych se měl otočit zády a zavřít oči. Neměl bych se na to dívat. Jenom se mnou manipulují. Není to skutečné. Ale já to nedokážu. Pořád stojím uprostřed toho všeho a sleduji jednu její zradu za druhou. Každý krok, který byl předem moc dobře promyšlený. Všímám si, jaké váhání u ní vzbuzuje nutnost políbit mě. To všechno tak moc bolí. Je to jako nůž bořící se hlouběji a hlouběji do mého srdce. A Katniss ten nůž ještě bere a točí s nim uvnitř mého těla. Tak moc velké utrpení to je. Nechal bych se radši znovu zbičovat, než sledovat tohle všechno.

Po pár hodinách utrpení se vrací generál Pain. Tentokrát klidnějším a vyrovnanějším krokem. Jeho elegance a uctivost je zase zpět, když jediným stiskem tlačítka vypíná promítání a staví se proti mě.

"Co si teď myslíte o tom Everdeenovic děvčeti, pane Mellarku?" ptá se a zvědavě naklání hlavu na stranu. Už zase vypadá jako on - nemá hadí oči ani žádné šupiny. Vypadá to, že sršání jed ze mě pomalu vyprchává, ačkoliv zbytky ještě stále zůstávají.

"Není taková. Není zlá. Všechno jí donutili udělat. Donutili jí k tomu hry. Donutil jí Snow. Nemůže za to. Nemůže za nic," mumlám překotně a pokouším se o tom přesvědčit sám sebe. Ruce i hlas se mi třesou a svůj pohled zoufale upírám na Paina. Ještě stále v hloubi duše věřím v její dobro. S tím, jak se z těla odplavuje jed, rozjasňuje se mi mysl natolik, abych mohl zažívat letmé záblesky pochopení.

"To je v pořádku, chlapče," pokládá mi chlácholivě ruku na rameno. "Nemá cenu se bát. Tady jste daleko od ní. Nemůže na vás, víte? Přinesl jsem nějaké jídlo a pití. Přes noc si pořádně odpočiňte, ráno potřebujeme zase něco natočit, ano?"

"Dobře," přikyvuji váhavě. Mírně nakláním hlavu na stranu a pátravě pozoruji jeho obličej. Po hadích rysech už není ani vidu. Přesto mě děsí ta jeho nenadálá proměna. Chová se mile, ačkoliv mi před pár hodinami prakticky zlomil nos. Nechci ovšem bojovat. Jsem rád za chvilku ticha a teplé jídlo. Opravdu to potřebuji. Proto vděčně přijímám nabízený tác s kouřící polévkou a dušeným vepřovým s bramborovou kaší. K tomu dostávám do rukou litr a půl velkou lahev s vodou. "Děkuji," zamumlám a bez dalších okolků se pouštím do jídla.

Horká polévka klouzající mým krkem a zahřívající můj žaludek je v tuto chvíli jako božská mana. Užívám si každé sousto, které mi projde ústy. Jakmile dojím polévku, sahám po lahvi s vodou a minimálně polovinu z ní piji na ex. Moje vyprahlé tělo už potřebovalo pořádný přísun tekutin. Nicméně mi připadá, jako kdyby měla voda podivnou a trochu trpkou pachuť. Je jiná, než ta, kterou jsem dostal minule. Nicméně se tím příliš nezabývám a dávám se do druhého chodu.

Jakmile jsem příjemně sytý, zvedám ze země deku, kterou mi díky bohu neodnesli a přenáším si jí do koutka k Johannině cele. Lehám si tam na bok, abych ulevil bolavým zádům. Místnost je momentálně osvětlena pouze jemnou září, která je překvapivě poměrně příjemná. Alespoň na chvíli se cítím jako člověk.

"Jsi tam, Johanno?" zkouším opatrně. Moc rád bych si s někým promluvil. Potřebuji někoho, kdo by mě ujistil, že si se mnou jen hrají.

"Jsem tu, Peeto," odpovídá tlumeně a mě se alespoň trochu uleví. Už jen zvuk jejího hlasu mi pomáhá cítit se tu jako doma. Jsme v tom totiž spolu, nejsme na to sami.

"Nevím, co po mě chtějí, Joh. Snaží se mě zmást. Už vůbec nic nechápu," opírám si hlavu o chladný povrch skla a zavírám oči. Jsem z celého dne velice unavený a moje myšlenky se začínají rozlétat všemi směry.

"Nevím, co chtějí udělat s tebou, ale vím jedno," ztiší hlas do naléhavého šepotu. "Dneska jsem zaslechla mírotvorce. Zítra odpoledne chtějí vybombardovat Třináctý kraj a zničit tím vzbouřence."

"To snad ne," zalapám po dechu. "Všechny zabijí!"

"Myslím, že to přesně chtějí, Peeto. Proto to dělají," odpovídá mi s ironií v hlase.

"Možná si to zaslouží," reaguji s úšklebkem. Nevím, kde se to ve mně bere. Proč jsem to vlastně řekl. Jediné, co vím je, že začínám znovu pociťovat účinky jedu. Mírněji, než když mi píchli injekci, ale přesto dostatečně silně na to, aby se začaly vracet všechny předchozí pocity.

"To není vtipné. O tom se nežertuje," kárá mě Johanna.

"Já ale nežertuji," odpovídám. Vlastně téměř odsekávám. "Oni začali válku. Možná je to tak dobře."

"To nemůžeš myslet vážně," ozývá se její šokovaný hlas. Téměř vidím, jak zírá do prázdné zdi s ústy otevřenými dokořán. Já si ovšem nemůžu pomoct. Jak se mi žilami rozbíhá ta horká tekutina, vrací se mi všechny vzpomínky na všechny ty hrůzy, které mi Kapitol ukázal. Znovu ve mě začíná bublat vztek a zároveň strach.

"Myslím to smrtelně vážně," říkám s ledovým klidem. "Kvůli nim umřela moje rodina. Oni nic neudělali. Ani já jsem nic neudělal, a i tak museli zaplatit," cedím skrz zatnuté zuby.

Dlouhou dobu je na druhé straně ticho, ačkoliv bych téměř přísahal, že Johanna na druhé straně vzteky skřípe zuby. "I já jsem se zařekla tě v aréně chránit a klidně položit svůj život, jen aby tahle revoluce vznikla. Odsuzuješ tím teda i mě?"

"Ano," přikyvuji bez váhání. "Já měl v té aréně umřít. Všichni jsme měli umřít a Katniss se měla vrátit domů. Konec. Šmitec. Místo toho tady teď bojujeme a pro co? Pro trosky, které zbudou až lidstvo vymře? Ne děkuji." Ukončuji konverzaci a jedním cípem deky si přikrývám nohy. Chystám se ke spánku. Tahle debata mě totiž neskutečně unavuje.

"Doufám, že jednoho dne to pochopíš," zamumlá Johanna tiše. "Dobrou noc," uzavírá konverzaci i ona a tím se cela noří do naprostého ticha.

Zavírám oči a pokouším se usnout, ačkoliv se mi hlavou neustále honí neuvěřitelné množství myšlenek. Vzpomínám si na to, jak Paina vtáhla stěna a mimoděk si posouvám deku víc do prostoru. Protože, co kdyby náhodou, že?

Brzy se nořím do neklidného spánku, který je plný tichého hlásku u mého ucha. Neustále mi opakuje, ať nevěřím nikomu ze vzbouřenců, ať nevěřím Katniss - že ona bude moje zkáza, když ji nezastavím. Před očima vidím všechny možné obrazy, které mě jenom utvrzují v mém strachu. Celou noc prožívám jako ve světě hrůzy a nejistoty.

Ranní probuzení horkým šálkem nápoje je pro mě tedy neuvěřitelnou úlevou. Dnes ke mně ovšem nepřichází Livie, aby mě připravila na rozhovor. Strojí mě jistá postarší dáma, která má roztodivný zelený účes a na rukách nehty tak dlouhé, že přemýšlím, jak vůbec zvládá používat toaletní papír.

"Kde je Livie?" ptám se, když přijímám šálek horké čokolády a začínám z něj opatrně usrkávat.

"Má momentálně neodkladné povinnosti," odsekává moje nová vizážistka. Není to zrovna moc příjemná paní. Proto radši umlkám a nechávám se znovu nalíčit. Nejsem si úplně jistý, jak budu vypadat a bojím se, že ani make-up nezakryje všechny nedostatky, kterými jistě trpím.

Horká čokoláda mě ovšem neuvěřitelně probírá a horkost se mi rozlévá po celém těle. Během pár dalších minut se moje vidění opět mírně zhoršuje a mlha se vrací do mojí mysli. Obracím oči zpět na vypitý šálek čokolády a začíná mi docházet, že do mě neustále pumpují jed všemi možnými prostředky. Tentokrát už ovšem nejsem schopný nijak potlačit jeho účinky. Všechny pocity se znovu vrací a připadá mi, že při každé další dávce jsou silnější a intenzivnější.

Připadám si jako ve snách, když mě znovu vedou do nahrávacího studia. Klopýtám po cestě a zrak mám sklopený pouze k zemi. Pod nohama se mi pohybují koberce a vyšití tygři na tapisériích si mě zle prohlíží. Přesto se pokouším všechen strach držet hluboko v sobě a nedávat nic najevo. Nejsem si ovšem jistý, jestli moc se mi to daří, protože Caesarův pohled do mého obličeje je plný zděšení.

"Posaď se tu, Peeto," pomáhá mi vylézt na vyvýšený stupínek s křeslem. Za ním se nachází obrovské bílé plátno, na kterém budou zřejmě něco promítat. Mě je ovšem jedno, co budou promítat. Dnes nedokážu myslet sám za sebe.

"Nevím, co mám říkat," obracím oči na Caesara. Netuším totiž, co po mě chtějí. O čem mám mluvit. Nikdo mi nedal žádné instrukce.

"To je v pořádku. Přímo proti tobě bude text, ano? Budeš ho číst. Nemusíš pro to nic víc udělat," pokládá mi chlácholivě ruku na rameno, ale já ho okamžitě setřesu. Nejsem připravený na to, aby se mě někdo dotýkal.

Rozhlížím se všude kolem. Je tu pouze nejnutnější televizní štáb. Všichni na mě hledí jako kdybych se měl proměnit v nějaké monstrum a pokoušet se je zabít. Možná vážně jsem monstrum. Možná se ho ze mě Kapitol pokouší udělat. Mohu být nebezpečný sobě, ale i ostatním. Nikdo neví, jak zareaguji a nevím to dokonce ani já sám.

Přímo naproti sobě vidím sám sebe na obrazovce. Kameraman mi zezadu dává znamení a zvedá do vzduchu tři prsty. Každou chvíli jeden ubírá, dokud mu nezbývá pouze zavřená pěst. Tehdy se rozsvítí červené světélko u kamery a já vím, že natáčení běží.

"Zdravím celý Panem. Mám pro vás důležité informace, které se týkají všech krajů i Kapitolu. Proto prosím pozorně poslouchejte. Vzbouřenci způsobili obrovské škody na infrastruktuře většiny krajů. Upozorňuji tímto všechny obyvatele v jednotlivých krajích, aby se zamysleli a zastavili palbu. Za posledních pár dní došlo k obrovským ztrátám.

V Sedmém kraji došlo k protržení hlavní hráze a tím i k přerušení dodávek elektrického proudu. V Devátém kraji vybuchla a shořela sýpka s obrovskými zásoby potravin pro celou zemi. Na kolejích v Pátem kraji došlo k vykolejení vlaku, ze kterého uniká nebezpečný odpad," recituji unaveně. Všechny tyto informace jsou pro mě novinkou. Možná bych jimi měl být fascinovaný a překvapený, jenže nejsem. V tuto chvíli totiž bojuji s vnitřním strachem, který mi svírá žaludek. Čočky kamer se totiž rozšiřují do obrovských měřítek a celá mapa, na které promítají místa událostí, je v pohybu.

Záběry z válečné vřavy ve mě ovšem znovu začínají vařit krev. Tisknu ruce v pěst a pokouším se ovládnout svou hlavu. Přesně v tom okamžiku problikne obrazovka, na které běží můj text a objevuje se Katniss. Stojí v rozvalinách pekařství a já poznávám ten záběr. Už jsem ho jednou viděl. Ve spáncích mi začíná tepat krev vzteky, ale na druhou stranu nechápu, kde se její obličej vzal na téhle obrazovce. Všechno postrádá smysl a soudržnost. Nerozumím ničemu.

Na obrazovce se znovu objevuje text a já se pokouším pokračovat. "Největším problémem je znečištěná čistička vody, která by měla dodávat vodu do pěti krajů," mumlám překotně, když v tom se na obrazovce znovu objevuje jiný záběr. Tentokrát se jedná o Finnicka.

Už ničemu nerozumím. Zůstávám sedět a s pootevřenou pusou sleduji míhající se záběry na obrazovce. V jednu chvilku se objevuje text, který bych měl říkat, a v druhou se vždy objeví nějaký z vítězů nebo vedoucích povstalců. Potom přichází tma. Obrazovka zčerná a místnosti se rozeznívá tiché mumlání a pobíhání.

Přímo k mému stupínku přichází prezident Snow a na obličeji má poměrně ustaraný výraz. "Jste v pořádku chlapče? Zvládnete ještě pár slov?"

"Ano, zvládnu. Co se děje?" ptám se a nervózně těkám očima všude kolem sebe. Nejradši bych se s křikem rozeběhl pryč, ale vím, že to nemohu udělat.

"Nic, co bychom nezvládli," vrtí hlavou prezident a vykračuje kupředu. Kamery se znovu zapínají a on se objevuje na televizních obrazovkách ve všech krajích.

"Drazí a milí diváci. Vzbouřenci se pokouší narušit naše vysílání. Jsem si jistý, že hlavním důvodem je skutečnost, že vám podáváme pravdivé informace o jejich činech. Věřte ovšem, že ačkoliv bojují tvrdě a odhodlaně - nakonec zvítězí pravda a spravedlnost. Naše vysílání bude pokračovat, až se nám podaří zabezpečit systémy," potom obrací svou hlavu na mě a jeho pichlavé oči se zabodávají do těch mých.

"Chtěl byste k tomu něco dodat, Peeto? Je něco, co byste chtěl vzkázat Katniss Everdeenové?"

Váhavě přikyvuji a obracím svoje oči směrem do kamer. „Katniss..., jak myslíš, že to celé skončí? Co tady zůstane? Nikdo není v bezpečí, v Kapitolu ani v krajích. A vy... ve Třináctém kraji..." Myšlenky se mi rozbíhají různými směry. V hlavě se mi míhají scény z bojů, i proklamy vzbouřenců. A hlavně se mi před očima vznáší obraz Katniss. Uvnitř mě svádí něco lítý boj. Můj mozek mi na jednu stranu podsouvá skutečnost, že Katniss je nebezpečná a že by měla zemřít, ale někde hluboko, hluboko uvnitř cítím ještě něco. Něco, co se jim ještě nepodařilo vymazat. Kdoví odkud si vzpomínám na tu malou holčičku s dvěma copánky a nádherným hlasem. A najednou vím, co mám říct. Zhluboka se nadechuji. "Do rána jste mrtví!" vyhrkávám ze sebe překotně, aby mě nikdo nemohl zastavit.

"Skončete to!" vrčí Snow a na obrazovce se začínají znovu míhat proklamy vzbouřenců. Znovu se nadechuji. Chci totiž pokračovat dokud se točí. Chci jim říct, že je chtějí bombardovat. Ještě toho chci říct hodně, ale v tu chvíli přibíhá jeden z mírotvorců, který zakopává a shazuje kameru. A hned potom dostávám tvrdou ránu obuškem přes obličej.

>>>>------------I>

První z kapitol typu Přeměna spatřil světlo světa. Hodně jsem nad tím přemýšlela a už se zřejmě dočkáme pouze dvou Kapitolských kapitol. Nemyslím, že bych našla dost inspirace, abych to dokázala protáhnout. Zmatená mysl se prostě nedá popsat. Mám to sice v hlavě, ale nemám pro to dostatek slov :) Občas mi to připadá trochu... nedotažené, ale vážně jsem seděla a přemýšlela nad tím, jak to napsat, ale marně. Asi bych si musela vzít nějaký drogy, aby se mi to povedlo :D

Na druhou stranu už se vážně těším do Třináctého kraje. Sice to nebude o moc lepší, ale pořád tam nikdo nikoho aspoň nebude trápit. Těším se na Delly :) ale pořád nás bude čekat ještě jedna z nejošklivějších a pro mě nejtěžších scén :( na tu se musím psychicky připravit a napsat jí v klidu a v pokoji doma pod peřinou a se sluchátky v uších :)