Pro Laalinka - protože jsi se mnou byla téměř od samého začátku tohoto projektu :)

Teplo se šíří z krku do všech končetin. Cítím, jak látka proudí skrz žíly a tepny celým krevním oběhem. Mojí mysl zachvacuje podivná panika. Zastřené vidění, zvonění v uších a bolestivé křeče v prstech.

"Neměl jsi mu to píchat celé, nevíme, jak bude reagovat," slyším rozzlobený hlas generála Paina. Poměrně velká síla mě drží za ramena. Cítím pevný stisk prstů na své kůži.

"Chlapče?" mírně se mnou zatřese mírotvorce, který mi píchl injekci. Obracím na něj otupěle pohled a snažím se zaostřit na jeho tvář. Je podivně mihotavá a nakonec se začíná rozpouštět jako svíčka. Kůže z obličeje mu sjíždí níž, až téměř nevidím ani jeho oči.

Zachvacuje mě panika, lapám po dechu a srdce mi buší tak rychle, že mi zřejmě brzy vyletí z hrudníku. Látka se konečně dostává skrz řečiště až k mému srdci. Poznám to podle nepříjemného bodnutí, které v něm ucítím. Následuje silná bolest a mravenčení levé ruky i nohy.

Zatínám pevně zuby, bušení srdce se ještě zrychluje, jenomže pak přestává. Jen stěží si uvědomuji poslední srdeční ozvu, která se ozvala z hrudníku. Nemůžu se nadechnout, nemůžu křičet, neudržím se na nohou a i přes veškerou sílu mírotvorce se sesypu k zemi. Nohy i ruce sebou začínají zběsile škubat, křeče mi secvaknou čelist k sobě a uvězní mezi sebou jazyk. Z úst se mi řine krev spojená s hustou bílou pěnou. Všechno se to odehrává v jediném zlomku sekundy.

"Doktora!" slyším poslední hlasitý výkřik a cítím cizí sílu, která mě obrací na bok. Potom ztrácím vědomí.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo - možná den, možná měsíc. Nicméně se probouzím na podlaze své cely. Tentokrát ovšem neležím na chladné zemi, ale na nevzhledné zmuchlané dece. Ač se to může zdát neuvěřitelná, i ta hloupá deka mi v tuto chvíli pomáhá cítit se tu jako doma. Osvobození od toho chladného a kluzkého doteku dlaždic.

Připadám si jako po ráně palicí. Hlava mě třeští, všechny svaly mě bolí a bolest na prsou ještě stále přetrvává. Zároveň s ní ovšem stále cítím i podivnou mlhu zastírající moje myšlenky. Nedokážu se soustředit, nedokážu přemýšlet. Co mi to proboha dali?

Přemýšlej, Peeto, tenhle pocit je povědomý! Stále dokola se pokouším přijít na to, proč mě stále znovu a znovu přepadá pocit Déjà vu. Připadá mi, že tohle už jsem někdy zažil. Nemůžu si ovšem vzpomenout kdy.

"Dělejte, otevřete, Snow ho nutně potřebuje," slyším zpoza dveří autoritativní hlas chvíli předtím, než se rozletí dveře dokořán. Stojí v nich Pain a shlíží na mě nenávistným pohledem. Není tu sám. Za vlasy před sebou drží Livii, se kterou bez jakéhokoliv soucitu smýkne na zem. "Máš dvacet minut, děvče. Ať vypadá jako ze žurnálu," ušklíbne se a během pár okamžiků znovu mizí za dveřmi.

Jsem zmatený, nechápavě hledím na plačící Livii, které z roztrženého obočí stéká pramínek krve.

Opatrně, na všech čtyřech, k ní přelézám a chytám jí za ruce. "Jsi v pořádku? Liv?" jazyk se mi motá a stále nezním tak úplně jako já. Je to jako kdybych byl něčím zdrogovaný, což možná bude i pravda.

"Jsem," vzlykne plačtivě a rukama se pokouší neohrabaně lovit ve věcech, které si přinesla. "Vezmi si prosím to oblečení," podává mi stejně čistě bílý oblek, který jsem měl minule ve vysílání. Vypadá to, že Snow potřebuje svůj hlas. Zatím si stále nejsem jistý, jestli prezident ví o mém stavu a schvaluje ho. Nicméně na tom stejně pramálo záleží. Ať tak nebo tak, nic se nezmění.

Bez dalších řečí se nemotorně strojím do oblečení. Pokouším se oblékat co nejrychleji, aby neměla Livie problém. Roztřesenýma rukama si zapínám opasek. "Neumím to s kravatou," zamumlám kajícně.

"To nevadí, ty hlupáčku," pousměje se Livie, otře si hřbetem ruky krev, která jí stále stéká z obočí a zkušenýma rukama během pár okamžiků váže kravatu přímo na krku.

"Děkuji," přikývnu vděčně. Sedáme si naproti sobě na zem a Livia se pouští do velice namáhavé práce s líčením. Nemůže být lehké zakrýt všechny ty modříny a kruhy pod očima. Pro jistotu jsem se ani nedíval do zrcadla, bojím se, že už bych se nepoznal.

Nemluvíme spolu. Moje myšlenky jsou ještě stále zahaleny v podivné mlze a Livie má co dělat, aby udržela svoje emoce na uzdě. Už nepláče, ale přesto na tom není nejlépe. Doufám, že se k ní nechovali příliš zle, že to byl pouze mimořádný impuls, který způsobil spěch prezidenta Snowa.

Dvacet minut téměř uplynulo a já jsem připraven na živé vysílání. Obracím se do zrcadla a vidím, že moje kosmetička odvedla výbornou práci. Podařilo se jí téměř zamaskovat kruhy pod očima i podlitiny. Jediné, co nedokáže změnit, jsou moje propadlé tváře. Za svůj pobyt tady jsem musel opravdu hodně shodit. Není divu, téměř mi nedávají najíst.

"Drž se, ano?" obrací na mě svoje uslzené oči plné obav.

"Neboj," pokouším se o úsměv na oplátku. Zřejmě nebyl příliš přesvědčivý, protože její tvář vypadá ještě ustaraněji. Potom ovšem udělá něco, co mě zaskočí naprosto nepřipraveného. Rychle přitiskne svoje rty na moje, až cítím slanou chuť jejích slz.

I přesto, že mě zaskočí, nespolupracuji a během zlomku okamžiku jí letmo strkám do ramen a odtahuji ji od sebe. "Tohle nejde. Miluju Katniss," vykoktám ze sebe zaskočeně.

Na Liviině tváři se překvapivě objevuje úsměv. "Já vím," přikyvuje. "Jen jsem to chtěla zažít, než bude pozdě," krčí rameny. "Sluší ti to," další její polibek už míří na mou tvář. Potom se obrací a odchází z cely bez jediného ohlédnutí.

Zůstávám stát na místě a zmateně sleduji, jak se za ní zavřely dveře. Mimoděk zvedám ruku ke svým rtům a přejedu si přes ně zhrublými prsty. Jsem neuvěřitelně zmatený. Vím, že pro mě měla vždy slabost, ale nečekal jsem, že to nechá dojít tak daleko. Nicméně mohu jí to vyčítat? Zřejmě brzy zemřeme - ona, já, možná oba. Alespoň je upřímná a toho si vážím.

"Jdeme, pane Mellarku," zaslechnu od dveří neznámý hlas, který mě vytrhává z podivné nostalgie. Automaticky, jako kdybych je ani neovládal já, se moje nohy rozchází směrem ven z cely. Už jsem jako ovce, která poslouchá na slovo a dělá vše, co se po ni chce. Co se to se mnou stalo? Možná už prostě nemám svou vůli. Možná už mi jí dočista vzali. A nejhorší na tom je, že je mi to jedno.

Jdu stále dál skrz celé bludiště chodeb za mírotvorcem v bílé uniformě. Každý krok i pohyb mě neuvěřitelně bolí. Celé tělo mám v jednom ohni, přesto se nezastavuji a pokračuji stále dál.

Konečně se ocitám v místnosti, ve které jsem točil původní rozhovor. Tentokrát je v ní ovšem daleko větší napětí. Všichni na mě hledí téměř s otevřenou pusou. Zřejmě jsem se opravdu hodně změnil.

Okázale všechny přehlížím a sedám si na židli vedle Caesara Flickermana, který už je připravený na rozhovor. Ani on nevypadá ve své kůži. Párkrát mě přejede očima - zřejmě aby se ujistil, že jsem to opravdu já, teprve potom se mu na tváři objevuje ten stejný úsměv, který znám ze všech ročníků her.

"První potřebuji, aby ses na něco podíval, ano?" klade mi na srdce. Připadá mi, jako kdyby mluvil s postiženým člověkem. Jako kdybych neměl chápat jeho slova nebo nestihl vše postřehnout.

"Rozumím vám moc dobře," odsekávám nepřátelsky a obracím hlavu na velké plátno umístěné proti nám. Nezajímá mě, co mi chtějí ukázat. Věřím, že je to jen další z mnoha jejich triků.

Potom celá místnost potemní a jediné světlo vychází z projektoru kdesi za námi. Uprostřed plátna se objevuje drobná jiskra, která stále roste a vypadá, jako kdyby se propalovala skrz. Na okamžik mě zachvacuje panika. Co když mě tu chtějí upálit? Pak si ovšem uvědomuji, jaká je to hloupost. Pokouším se srovnat svoje myšlenky a soustředit se jenom na promítání.

Brzy je plátno celé v jednom ohni, když v tom kdesi z hlubin vyplouvá na povrch reprodrozd. Respektive odznak. Ten stejný odznak, který je Katnissinou součástí. Tehdy mi dochází, že je to zpráva od vzbouřenců. Proto jsem tady.

"Katniss Everdeenová, dívka v plamenech, stále hoří," rozeznívá se po celé místnosti hluboký hlas Claudia Templesmithe. Nechápu to. Jak je možné, že Claudius s nimi spolupracuje?

"Využili jen jeho hlas," šeptá Caesar v rychlosti na vysvětlenou. Zřejmě zahlédl zmatení v mém obličeji.

Potom se na obrazovce vynořuje Katniss. Je zamazaná od popela a mírně zpocená. Těsně za ní stoupá hustý černý dým a občas vyšlehne nějaký ten plamen. Nejsem si jistý, jestli je to pouze trik, nebo je opravdu někde v bitvě. To se ovšem brzy dozvídám: „Chci říct vzbouřencům, že jsem naživu. Že stojím v Osmém kraji, kde Kapitol právě vybombardoval nemocnici plnou neozbrojených mužů, žen a dětí. Nikdo nepřežil."

Objevuje se záběr na hroutící se nemocnici - propadá se střecha a řítí se dolů do budovy. Všechny, kteří byli uvnitř, musely zavalit sutiny. Ty, kteří nezemřeli okamžitě, byli jistě zadušeni kouřem.

„Všem chci říct tohle: jestli si třeba jen na vteřinu myslíte, že s námi Kapitol bude jednat férově, pokud dojde k zastavení bojů, zásadně se mýlíte. Protože víte, kdo jsou a čeho jsou schopní. Tohle je jejich práce. A my jim to musíme vrátit!" Rozpřahuje ruce, aby poukázala na zkázu všude kolem ní. Hned poté vidím záběry z bitvy - všude se ozývá střelba, na nebi jsou letecké bombardéry, ale většina záběrů patří Katniss. Je sražena výbuchem k zemi, ukazují její nepříjemně vypadající zranění a nakonec sestřeluje jedním ze svých šípů Kapitolský bombardér.

Záběr se znovu vrací na Katniss: „Prezident Snow říká, že nám takhle posílá vzkaz? Já mám pro něj taky jeden. Můžete nás mučit, bombardovat i spálit naše kraje na troud, ale vidíte tohle?" Kamera opisuje pomalý oblouk a zachytává tím veškerý zmar, který způsobilo bombardování. Hořící budovy i doutnající trosky. Celému sestřihu vévodí záběr hořícího vznášedla.

Pak zaslechnu Katnissin křik, který jistě patří prezidentovi. Ona si ovšem ani zdaleka neuvědomuje, že Snow není ten největší problém. Jsou daleko horší lidé, než on. Lidé, kteří chtějí zničit všechno, co jim stojí v cestě. „Jiskra zažehla požár! A jestli shoříme my, vy shoříte s námi!" doznívá její výkřik a na obrazovce se znovu vynořují plameny v čele s nápisem: JESTLI SHOŘÍME, VY SHOŘÍTE S NÁMI.

Po celém sále se rozhostí podivné ticho, které by se dalo krájet. Všichni ostatní to jistě už viděli, teď se ovšem čeká na mou reakci. Já se ovšem pokouším udržet vážnou tvář a nedat na sobě cokoliv znát. Myšlenky se mi v hlavě sice převalují jedna přes druhou, ale já je nesmím propustit ven.

"Co po mě chcete teď?" ptám se odtažitě a nepřátelsky. S nikým z nich už nemíním mluvit se slušností a úctou. Oni se mnou sice mluví s úctou - dokonce i Pain se mnou mluví s úctou. To ovšem vypovídá pouze o tom, že úcta pro tyto lidi vůbec nic neznamená. Mohou se k vám chovat uctivě i ve chvíli, kdy vám drží nůž pod krkem.

"Rozhovor. Nic dlouhého, jenom odpověď na tuhle proklamu," vysvětluje Caesar.

"A co když odmítnu? Jak mě přinutíte?" ušklíbnu se a na tváři moderátora se objevuje zaskočený výraz. Zřejmě není zvyklý, že mu někdo odporuje.

"Potom, pane Mellarku, se naše dohoda stane neplatnou," ozývá se za mými zády a já sebou leknutím trhnu. V rychlosti se obracím, abych viděl, o koho jde.

Dívám se z očí do očí samotnému prezidentu Snowovi.

"Nemyslím, že se ke mně chováte podle jakýchkoliv dohod. Kde mám záruku?" ozývám se bojovně. Zuby nehty se pokouším bojovat s jejich zařazením. Nechci být žádnou figurkou, kterou mohou ovládat, jak se jim zachce. Chci zůstat svůj až do úplného konce.

"Všiml jsem si vašeho... stavu, drahý Peeto. Věřte mi, že si s generálem Painem dlouze pohovořím. Každopádně jsem vaši odpověď čekal. Nedůvěra je v tomto případě naprosto na místě, chápu vás. Proto jsem pro vás připravil toto," podává mi pečlivě smotaný svitek papíru.

S nedůvěrou v očích si ho beru z jeho rukou a rozevírám ho. Rychle přelétám očima hustě sepsané řádky. Nechce se mi tomu ani věřit. Právě držím v ruce dekret slibující Katniss i mě imunitu. I kdyby dopadla revoluce v prospěch Kapitolu, neusedneme před válečný tribunál, který by pro nás znamenal jedině smrt.

Pod textem je podepsán jak prezident Snow, tak pár důležitějších občanů Kapitolu, kteří měli zřejmě sloužit jako svědci. Vím, že papír není sto procentní záruka. Na druhou stranu, je to lepší, než nic.

Vracím mu tedy opatrně mírně roztřesenýma rukama do dlaní dekret. Váhavě přikyvuji. "Dobře, věřím vám."

"To jsem rád. Rozhodně jsem mnohé, ale ne lhář," přikyvuje, bere si ode mě podávaný papír a velice rychle mizí za rohem.

Nechávám si spoustu času na promyšlenou, než se obracím zpět na Caesara, který stále trpělivě čeká na mou reakci. Nervózně si mne klouby u rukou a mimoděk poklepává nohou v pravidelném rytmu. Připadá mi jiný, než před kamerami. O to víc ho ovšem obdivuji, protože v přímém přenosu se z něj stává úplně jiný člověk.

"Dobře, natočíme to," přikyvuji a už teď přemýšlím, co si mohu dovolit říct. Vím, že musím slovně zaútočit na rebely, ale zároveň potřebuji přidat něco pro Katniss. Něco, nad čím se bude muset zamyslet. Potřebuji, aby pochopila, že Snow není ten hlavní nepřítel. Jsou tu jiní - až už generál Pain, nebo vůdci povstalců. Ty sice neznám, ale nemyslím si, že by jim šlo o blaho světa. Nikomu nejde o blaho světa. Všem jde jenom o ně samé.

"Výborně," zvolá moderátor nadšeně a tleskne směrem ke kameramanům. "Začneme za deset... devět...," pokračuje a já jen slepě sleduji hledáčky kamer. Jak moc bych se chtěl spojit s Katniss alespoň takhle na dálku. Dodat jí sílu. Zároveň bych ovšem i já sám nějakou potřeboval.

"Jedeme," zaslechnu od jednoho z kameramanů v pozadí. Na to samozřejmě okamžitě reaguje Caesar, který rozšíří svůj běloskvoucí úsměv a okamžitě zdraví všechny obyvatele Panemu. Já se mezitím pokouším usadit se tak, aby mi to bylo pohodlné a nebolestivé. Nic naplat. Ať si sednu jakkoliv, všechny svaly v těle pnou bolestí.

"Zdravím tě, Peeto. Doufám, že se ti líbí Kapitolská pohostinnost," začíná a já bych mu nejraději plivl do obličeje. Musím si neustále opakovat, že on netuší, v jakých podmínkách mě tady drží. Předpokládám, že to neví většina Kapitolu.

"Jistě, místní lidé jsou velmi... milí," podotýkám s letmým úsměvem na rtech.

"Nějaké nové zážitky za tu dobu, co jsi tady?"

"Jistě, Caesare. Měl jsem jedno moc dobré jídlo," ano, to je sice pravda. Doslova jsem měl jedno jediné dobré jídlo. "Aby mě splnili všechny sny, i avoxové se mohou strhat až k smrti," dodávám a na tváři se stále pokouším udržet mírný úsměv, ačkoliv bych se velice rád ironicky ušklíbl.

"Výborně! A teď k jádru věci. Co si myslíš o tom, že Katniss Everdeenová natáčí propagační materiál pro vzbouřence?" povytahuje tázavě obočí a mírně se zamračí, jako by ho moje odpověď neskutečně zajímala. Je to opravdu profesionál.

„Zjevně ji využívají," odpovídám klidným a vyrovnaným hlasem. Před očima stále vidím písemnou smlouvu, kterou mi prezident Snow ukázal. Musím být opravdu zoufalý, když spoléhám na takovou jistotu. „Aby vyburcovali povstalce. Pochybuji, že Katniss ví, o co v téhle válce jde. Co je v sázce."

"Chtěl bys jí něco vzkázat?" ptá se Caesar zvědavě.

"Ano," přikyvuji a obracím se přímo do kamer. Zírám do nich tak upřeně, jako kdyby z nich měla z ničeho nic vylézt Katniss. Tak moc se upínám k tomu, aby k ní doletěly i všechny moje skryté důvody, které nemohu říct nahlas. „Nenechávej se balamutit, Katniss. Mysli sama za sebe. Udělali z tebe zbraň, která může způsobit úplný zánik lidstva. Jestli máš nějaký vliv, využij ho k zastavení celé téhle věci. Zastav válku, než bude pozdě. Zeptej se sama sebe, jestli opravdu věříš lidem, s kterými pracuješ. Opravdu víš, co se děje? Jestli ne..., zjisti to."

Ukončuji svůj proslov a během pár minut se kamery zhasínají.

"Výborně, chlapče, to bylo dokonalé," trilkuje vesele Caesar a povzbuzuje k tomu i další. Prohlížím si všechny kameramany i jejich pomocníky, když v tom zahlédnu známý obličej - zlatý odlesk špičatých zubů.

Bez varování vyskakuji na nohy. "Zrádkyně," zasyčím vztekle směrem k Enobarii. Jak je možné, že ona není uvězněná? Že si stále vesele běhá po celém Kapitolu a užívá si vší té pohostinnosti. Postavila se bez váhání za prezidenta, i když s námi ten večer spojila ruce na znamení vzdoru?

Na tváři se jí pouze rozšiřuje úsměv, když zahlédne mou reakci. Neodpovídá mi, pouze se na mě posměšně dívá, když se mi na obě ruce věší mírotvorci a pokouší se mě udržet na místě.

"Doufám, že shoříš v pekle," křiknu na ni. "Jak se můžeš vůbec sama na sebe podívat do zrcadla?" škubu sebou a pokouším se vyprostit z ocelového sevření vojáků. Bohužel marně. Během pár chvil doráží i posila a ve třech se jim konečně daří zarazit moje marné pokusy na uvolnění. Kroutí mi ruce dozadu a zamykají kolem nich pevná ocelová želízka.

Teprve když se mnou smýkají a vedou mě tímto způsobem zpět do cely, si uvědomuji, jak moc mě bolí každá část mého zuboženého těla. Jakmile do mě strkají a přimačkávají mě na chladnou zem, všímám si, že přímo před mýma očima se nachází černé vojenské kanady s pevně uvázanými tkaničkami.

Zvedám hlavu o chloupek výš. Na to je mi ovšem odpovědí pouze rána botou do obličeje. Cítím ošklivé křupnutí, jak povoluje kost v nose. Z dírek se mi okamžitě spouští spousta krve a já se jí zalykám, protože mám ruce svázané dozadu a nemohu si ji otřít. Pouze se snažím kašlat a smrkat, abych jí moc nevdechl.

"Takže ty si myslíš, že si můžeš stěžovat Snowovi na moje metody?" slyším nad sebou známý hlas, který mě nutí zkroutit se více do klubíčka a chránit tak všechny svoje části těla.

"Myslíš si, že se zblázním z nějakého nabubřelého prezidenta?" přichází kopanec mířený do mých žeber. Divím se, že neslyším praštění kostí. Přesto mě to nutí ještě více se stáhnout do klubíčka.

"Zničím tebe a pak i tu tvoji drahou kamarádku v ptačím obleku," kleká si ke mně a surově mě chytá za vlasy. Obrací mou hlavu přímo do svého obličeje. Vidím, jak je brunátný vztekem. Snow si za ním evidentně opravdu došel a vyčetl mu jeho chování. Zřejmě je to ovšem špatně pro mě.

"Budeš si přát, abys umřel, to ti slibuji," štěkne, chytá mě za spoutaná zápěstí a jediným škubnutím mě staví na nohy. Ta tam je jeho Kapitolská úcta a slušná mluva. Už mi dokonce ani nevyká. Vztek všechno odplavil.

Prudce se mnou smýkne do předem připravené židle s popruhy. Té samé židle, ve které jsem sledoval smrt obou avoxů. Mrazení mi projíždí skrz celé tělo. Musím přiznat, že teď mě opravdu děsí. Je to blázen a s bláznem se nedá rozumně jednat.

"Připravil jsem pro tebe spousty a spousty videí, která tě postupně, s malou pomocí," vytahuje z kombinézy injekci, která je ovšem o chloupek menší, než ta předchozí, "přesvědčí o tom, že ta malá cuchta je nebezpečná. A jednou ti dám možnost sevřít ruce kolem toho jejího ušlechtilého krčku a zadusit ji."

Fascinovaně na něj zírám. Nechápu ani jedno slovo, které právě vypustil z úst. Jak bych mohl chtít zabít Katniss? K něčemu takovému mě nikdy nemohou přinutit. Přece neexistuje žádná věc, která by to zvládla? Nebo snad ano?

Tentokrát se opravdu bojím - o sebe, ale i o Katniss. Když mi jehla vklouzne pod kůži a tělem se znovu začíná rozlévat ta podivně horká tekutina, vzpomínám si. Vidím sám sebe běžícího lesem i bojujícího s Catem. Vzpomínám si na všechny ty halucinace, které doprovázelo přesně tohle stejné zamlžení mysli.

A potom, během pár krátkých okamžiků, celé moje tělo zachvacuje panika a strach. Tak přesně působí jed sršáňů.

>>>>-------I>

Další kapitola během týdne, to koukáte, co? :D Mám tento týden ranní, takže trochu více času na psaní. Využila jsem ho doufám dosytosti.

Snad jsem vás nezklamala tím, že jsem ještě trochu odsunula samotnou proměnu, ale prostě mi to tak přišlo pod ruku. Potřebovala jsem tam dostat ještě pár informací před tím :)

Další kapitola bude ovšem již celá plná strachu a chaosu, to se nebojte :) Zřejmě trošku prodloužím tuhle Kapitolskou část, protože podle knihy by ho už za cca 2 kapitoly měli zachránit a já nevím, jestli se do toho vejdu, takže to nebudu přepínat a když se objeví ještě nějaká důležitá věc, co budu chtít přidat - prodloužím to :)