Věnováno EliskaElis za její úžasný příběh tady na Wattpadu a zároveň za krásné a inspirující komentáře :)

Jsou jako zvířata - špinaví, rozcuchaní a přidělaní na řetězu jako vzteklí psi. Vyděšené pohledy na jejich obličejích značí, že tuší, co se bude dít. Mají strach jako myši zahnané do kouta. Nebojují o svůj život, jen se vyděšeně krčí a čekají, co přijde.

"Seznamte se s našimi zrzky, pane Mellarku," usmívá se generál Pain spokojeně. Na jeho tváři hraje pobavení a zároveň něco daleko děsivějšího a temnějšího. Vypadá to, jako kdyby se těšil na všechno to utrpení, které má v brzké době přijít. Jsem si jistý, že bude stát opodál a oči mu budou zářit zadostiučiněním. "To je Darius," mávne rukou směrem k našemu bývalému mírotvorci, který udělal jedinou zásadní chybu svého života - postavil se proti bezpráví a tyranii a to se v Kapitolu neodpouští. "A Lavinia," představuje ustrašenou drobnou dívku, kterou znám jenom z Katnissina vyprávění. Znám její pohnutý osud uprchlíka, který byl chycen a přesunut zpět do hlavního města, aby mohl sloužit vyššímu dobru. A teď znám i její jméno. O to víc je to pro mě osobní. Tihle lidé jsou tu určitě pouze kvůli mě.

Pomalu otáčím hlavu na stranu, abych se podíval k zrcadlu. Žádné tam ovšem není. Místo toho vidím Johannu přitisknutou ke sklu své cely. Ani mě to nepřekvapuje. Proč bychom se neměli dívat oba? Bude to daleko účinnější.

"Já je znám," procedím skrze zatnuté zuby zlostně. Tisknu ruce v pěst, až se mi nehty zarývají do dlaní. Nesnáším ten pocit bezmoci, kdy bych chtěl bránit slabé a vím, že nemůžu, že to není v mých silách.

"Tak to jsem rád. Tentokrát se s nimi ovšem seznámíte daleko líp, víte? Nerad bych viděl, že zažíváte nějaké nepohodlí. Jste přece jen vážený host," povídá s úlisným úsměvem. V okamžiku, kdy utichne, se ze země vynoří dřevěná židle s koženými popruhy na ruce, nohy, hruď i hlavu. "Jen se posaďte, pane Mellarku, bude to dlouhý den," rozchází se směrem ke mně a já si automaticky sedám na dřevěnou židli. Je zbytečné, aby mě na ni někdo usazoval násilím.

Pain mě pomalými a mučivě dlouhými pohyby připoutává popruhy k židli. Každé zatažení mi zarývá pečlivě opracovanou kůži do těla a škrtí mi končetiny i hrudník. Špatně se mi dýchá, ale nedovolím si nic říct. Dokonce ani ve chvíli, kdy mi vede poslední popruh přes čelo, abych nemohl uhnout hlavou na stranu. Musím se dívat pouze před sebe, nikam jinam.

Můj mučitel dvakrát obejde mou židli a nakonec se staví přímo za mě. Pokládá ruce na opěradla židle a sklání se níž, takže mám jeho hlavu těsně vedle mojí. Nevidím ho, ale cítím jeho přítomnost. Je těsně vedle mého ucha, zřejmě proto, abych ho dobře slyšel, až bude chtít něco říct.

"Připravili jsme si pro vás zábavné představení, doufám, že se vám bude líbit," téměř šeptá do mého ucha. Po celé páteři mi přeběhne mráz. Nepříjemný pocit, který ve mě probouzí jeho hluboký a přitom chladný hlas, se mě stále drží a vůbec neopouští moje tělo.

Mírotvorce v bílé kombinéze přichytává jeden z řetězů do kovového oka, na kterém jsem před pár dny visel i já. Darius tedy zůstává připoutaný ke zdi a Lavinia teď stojí přímo přede mnou. Má oči sklopené k zemi a třas po celém těle. Tak, abych dokonale viděl vše, co se bude dít.

Pomalu se propadám do podivné vnitřní agónie, která mě nepouští ze svých spárů. Občas mi připadá, jako kdyby sledoval celé to děsivé představení někdo jiný, ne já. Moje mysl se pokouší vytěsnit všechny tyto zážitky někam hluboko dozadu a nepouštět si je příliš hluboko. Je to jako kdyby se lusknutím prstů vypnula ta část mozku, která ukládá vzpomínky.

Nebyl bych schopný vybavit si žádný detail z těch příšerných hodin a dní, ani pod pohrůžkou bolesti či smrti. Musel jsem se dívat, nebyla jiná možnost. Jakmile jsem pouze uhnul očima o kousek do strany, dostal jsem ránu přes klouby na prstech rukou.

Slyšeli jste někdy křičet avoxe? Nepoznali byste, že jde o člověka. Jejich nepohyblivý jazyk jim dovoluje vydávat pouze děsivé skřeky, které se až příliš podobají zvířecím. Nevím, k čemu bych to přirovnal. Něco mezi plačícím dítětem, bojujícími kocoury a troubením jelena. Ten zvuk už asi nikdy nedostanu z hlavy. Bude mi tam rezonovat dokud budu naživu a možná ještě déle.

Lavinia se může považovat za šťastného člověka. Přivázanou ke stolu jí polévají ledovou vodou a následně jí přikládají ke spánkům elektrody. Místnost zaplní puch spálených vlasů a masa, ke kterému se nakonec přidává zápach lidských tekutin, když povolují všechny svěrače. Z těla stoupá hustý šedý štiplavý kouř, který plní místnost. Můj žaludek se obrací a jen tak tak dokážu udržet žaludeční šťávy uvnitř těla. Zběsile polykám a pokouším se nedýchat nosem, ale pouze zlehka vtahovat vzduch skrz rty.

"Ty idiote," zavrčí Pain zlostně a rozchází se k tělu. Dva prsty pravé ruky pokládá na její krk. "Je po ní, ty chytráku. Dal jsi jí moc velkou ránu," vztek v jeho očích je patrný na první pohled. Téměř ani nestíhám zaregistroval, že bere zpoza mírotvorcova opasku obušek a jedinou ranou přes hlavu ho sráží k zemi. Pak už slyším pouze tiché sténání vojáka, který zůstává povalený na zemi. Ruku si tiskne k hlavě a skrz prsty mu protéká horká krev.

Pain ho ještě odstrkuje nohou o něco dál. "Běž pryč, já se o to už postarám, a vezmi s sebou tu smradlavou mrtvolu," ušklíbne se a sleduje záda vojáka, který odchází z cely v předklonu, s rukou přitisknutou pevně k hlavě a druhou rukou táhnoucí pojízdné lůžko s bezvládnou avoxkou.

Moje smysly jsou až podivně otupělé. Právě tu přímo přede mnou zemřel člověk a zemřel proto, aby mě dokázali zlomit a přimět spolupracovat. Měl bych se cítit zoufalý, nešťastný, zničený, ale já cítím jen prázdno. Jako kdyby bylo moje tělo jenom nějaká schránka.

"A jsme tu sami. Můžeme si zahrát takovou hru, co říkáte, pane Mellarku? Jaké části těla si Darius cení asi nejvíc? Kdo to ví?" s téměř až přátelským úsměvem vytahuje zpoza opasku drobný, ale jako břitva nabroušený nůž. Jeho čepel je lesklá a až děsivě tenká. Vypadá jako nůž na očišťování masa.

Přechází přímo k Dariovi, který je ještě stále připoutaný ke kovovému oku ve zdi. Visí tam s vyděšenýma očima, v obličeji celý bílý, protože moc dobře ví, co přichází a že není sebemenší naděje na vysvobození.

"Promiň," naznačuji bez jediného zvuku ústy. Darius mi v odpovědi pouze přikývne. Jsem vděčný, že mi to nezazlívá, ačkoliv já se cítím příšerně, protože za celé tohle divadlo jsem zodpovědný já. I když... možná za to mohou spíše povstalci. Oni zpunktovali vzpouru, oni unesli Katniss z arény, oni mě nechali ve spárech Kapitolu. Je to jejich vina! Já se o nic z toho neprosil, neměl jsem se z té arény vůbec vrátit živý.

Pak už jsem pouze nucen sledovat Dariovo utrpení, která je nesrovnatelné s tím Laviniiným. V hlavě mi z těch nepříjemných chvil uvízlo jen málo. Překvapivě se mi vybavují jen detaily, ne celek. Což je možná ještě o to děsivější.

Stále mám před očima kapky krve dopadající na bílou podlahu. Barvu holého masa pod kůží. Praskání kostí v těle a hlavně křik. Nervy drásající křik, který vás celého prostupuje. Ten stejný nelidský křik, který jsem slyšel předtím. Vyptávání se na otázky, na které Darius nemůže odpovědět. Paina ale nezajímají odpovědi, o ty mu nejde. Chce jen, abych sledoval a rozkládal se uvnitř kousek po kousku.

Rád bych řekl, že jsem dostatečně silný a všechno jsem to zvládl, ale není to pravda. Po celém dni, který jsem strávil sledování, jak Pain odřezává z Daria malé kousky masa a kůže, jsem plakal. Slané slzy mi stékaly přes obě tváře a já je opět polykal, když se dotkly mých rtů. Přesto jsem neprosil. Za celou dobu jsem nepromluvil, ačkoliv se mě Pain dost často na něco ptal.

Za každou nezodpovězenou otázku jsem dostal ránu buď já nebo Darius - podle toho, co generál uznal za vhodné. Na konci dne tedy i ze mě odkapávala krev a barvila mi kalhoty na rudo.

Usínal jsem v sedě, oči se samovolně zavíraly, a tak mě byl dán odpočinek. Nechali mě ovšem spát připoutaného k židli, bez možnosti dojít si na záchod nebo se napít. Zároveň se mnou v cele nechali i Daria, který celou noc skučel jako zraněná srna. Poslouchal jsem jeho nářek v úplné tmě, která se rozhostila po cele. Nerozuměl jsem slovům, která říkal, ale věděl jsem moc dobře, že se modlí a prosí, aby to utrpení skončilo. I já bych chtěl aby to utrpení skončilo - jeho i to moje.

Nikdy bych si nemyslel, že je tak snadné donutit člověka, aby si přál smrt. Myslel jsem, že pud sebezáchovy vždy převáží tu touhu po klidu. Šeredně jsem se spletl. Kdyby mi teď dali do ruky zbraň, bez váhání bych si jí přiložil k hlavě a vystřelil. První bych ovšem ukončil trápení zraněného avoxe. Jeho odchod z tohoto světa je totiž až příliš dlouhý a plný bolesti. To si nezaslouží nikdo. Možná až na Paina, tomu bych přál to nejhorší, na co si jen dokážu vzpomenout.

Ráno se začíná na novo. Daria večer namazali mastí, která brání vykrvácení a infekci do ran. Chtějí, aby to bylo co nejdelší. A já jsem znovu nucen vše sledovat. Bez možnosti utéct, bez možnosti zavřít oči, všechno je tu zpět jako v ten včerejší den. Stále ten samý kolotoč bití a odřezávání nedůležitých částí těla. Netuším, jak dlouho to všechno mohlo trvat. Nevím, dny mi splývají v jednu dlouhou vlnu šílenství. Nevidím totiž žádné světlo na konci tunelu. Můj život se smrsknul na ubohou a směšnou parodii života.

A potom to skončilo. Darius vydechl naposledy. Najednou zmizel ze světa jeho křik a mě to ani nepřineslo úlevu. Jeho sténání bylo tak dlouhou dobu součástí mé cely, že mi teď připadá podivně cizí a prázdná.

"Doufám, že se vám líbilo naše představení," utírá si s úsměvem zakrvácené ruce do drobného bílého hadříku. "Rozhodně pro vás ještě nějaké naplánujeme. Ve skutečnosti mám jedno překvapení, které bych rád zrealizoval velice brzy. Možná dokonce ještě dnes. Potřebujete být odpočinutý a spokojený," přechází ke mě a po velice dlouhé době mi odepíná všechny popruhy. Jako hadrové panence mi povolují končetiny a postupně se do nich začíná vracet cit. Brnění mi projíždí celým tělem, jak se krev hrne zpět tam, kam se předtím dostávala jen špatně.

Pain ohrnuje nos, když se sklání přímo nade mě. Není divu, pach tělesných tekutin není příjemný ani mě. "Nechám vám donést čisté oblečení, co říkáte? A nějaké jídlo, zatím se trochu protáhněte," oznamuje mi, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jako kdyby tu před pár minutami nezemřel člověk po hodinách příšerného týrání. Je to pro něj zřejmě jako denní chléb. Necítí výčitky, nemá žádné emoce, prostě je to jeho práce.

Mimoděk přemýšlím, jestli by se to samé stalo Catovi nebo Kordetě, kdyby vyhráli oni. Mám totiž takový dojem, že Titus Pain je jedním z bývalých vítězů Hladových her. Nevzpomínám si ovšem, že bych ho viděl na dni Sklizně. Jsem si jistý, že jeho výsadní postavení mu umožnilo nenápadně odstranit svoje jméno z osudí.

Můj mučitel odchází, ale nechává tu na zdi Dariovo tělo. Pokouším se nevnímat jeho přítomnost. Snažím se tvářit, jako kdyby tam nebylo.

S námahou se zvedám z křesla. Nohy mám rozklepané a necitlivé, takže si v první chvíli zase sedám zpět. Na druhý pokus už se mi podaří udržet se ve stoje, a tak přecházím do rohu místnosti. Dostatečně daleko od mrtvého torza. Otáčím se zády k němu a s námahou si sundávám zašpiněné šaty. I kdybych tu měl být nahý, tak si na sobě ty věci nenechám. Ruce se mi třesou nedostatkem jídla, stresem a zřejmě i nečekaným přívodem krve. Už nemám daleko do zhroucení. Možná prostě jednoho dne spadnu na zem a už se nezvednu. Ztratím veškerou vůli, přestanu úplně jíst, pít i spát a potom zemřu. Nic bych si nepřál víc.

Koutkem oka zahlédnu otevírající se dveře. Automaticky se otáčím čelem k nim, je to takový můj zvyk, připadám si pak více chráněný, i když je to hloupost. Tady nejsem chráněný před ničím.

Do dveří vchází někdo s tácem na kterém si všímám kouřícího jídla a pití. Přes ruku má přehozené nové čisté oblečení. Potom si konečně všímám, kdo to je. Livie. Okamžitě hledám její obličej, abych se ujistil, že se jí nic zlého nestalo. Je velice pobledlá a má zarudlé oči, ale jinak nevidím žádné známky zranění.

"Proboha, Peeto," zalapá po dechu, když její oči dopadnou na moje zubožené tělo. Ty modré oči se začínají zalévat slzami. "Nechtěli mě sem pustit, musela jsem si to vyprosit," zašeptá a rozchází se ke mně.

I když vím, že je to ona, stejně o kousek couvám. "Stůj prosím," zvedám ruku v obraném gestu, nechci, aby se víc přiblížila. Na jednu stranu za to může nejistota, která mě svírá, na druhou stranu i to, že smrdím jako žumpa. "Podáš mi první ty věci?" ptám se, abych prolomil ticho, které jsem svou reakcí zapříčinil.

"Jistě, promiň," odkládá tác s jídlem a váhavě mi podává oblečení, spolu s velkým balením navlhčených ubrousků. Není to sprcha, ale i za takový zlomek hygieny jsem rád. Vděčně přijímám vše, co mi nabízí a ona se svědomitě otáčí zády ke mně, abych se mohl převléct a otřít.

Čistý a převlečený se konečně alespoň trochu cítím jako člověk a už se nebojím k Livii přiblížit. Beru si od ní nabízený tác s jídlem, které tak krásně voní. Sedám si s ním ovšem na zem, na tu dřevěnou židli si odmítám znovu sednout.

"Voní to krásně, děkuju," zamumlám s plnou pusou. Po pár soustech ovšem pro jistotu přestávám. Vzpomínám si na ty dny před arénou, kdy jsem se přejedl po delší době půstu, a pak mi bylo zle. Proto na okamžik jídlo odkládám a obracím se na Livii.

Má oči sklopené k zemi a ruce překřížené na prsou. Evidentně neví, kam by se měla dívat a co by měla říkat. "Nezlobím se, nemám důvod," pokouším se jí chlácholit. Chci si s ní promluvit. Potřebuji slyšet její hlas, abych se ujistil, že je všechno v pořádku. Stále v ní vidím jistotu, že všechno ještě není tak zlé. Je moje kotva.

"Bojím se, Peeto. Bojím se cokoliv říct," šeptne tiše a konečně zvedá oči. Červené žilky jí protínají téměř každý kousek bělma. Vypadá to, jako kdyby velice dlouho nespala a zároveň často plakala. Zároveň se pokouší neobracet pohled na zeď, kde je stále mrtvé znetvořené tělo avoxe.

"To i já," připouštím neochotně. "Mám strach. Neměla bys za mnou chodit, špatně to skončí," chytám jí opatrně za dlaň. Mírně ucukne, ale nakonec nechává ruku v té mojí. Každý můj kloub hraje jinou barvou, povětšinou jsou fialové, modré nebo rudé. Pain mě přes ně velice rád bil.

"Oba víme, že budu na řadě, Peeto. Nemá cenu si něco namlouvat," její hlas se nepatrně třese, ale přesto se jí daří udržet ho na uzdě. Pootáčí hlavu směrem ke zdi a sjíždí očima celé Dariovo tělo. Snaží se polknout sliny, ale zřejmě žádné nemá. Mám dojem, že se pokouší smířit se stejným osudem, jako byl ten jeho.

"Nedovolím to," obracím její pozornost zpět na sebe. Možná působím paličatě, ale zároveň vím, že když se jí Kapitol rozhodně ublížit, nebudu s tím moct nic dělat.

Na tváři se jí objevuje letmý úsměv. Moc dobře ví, že nemám šanci jí ochránit, přesto jí moje slova udělala radost. "Jistě, že nedovolíš," prohrábne mi rukou vlasy a vrací mi do klína talíř s obědem. "Jez, musíš mít dost síly," dodává a já jí bez jediného slova poslouchám. Pouštím se znovu do jídla pomalým a uvolněným tempem. Nakonec se mi podaří talíř vyprázdnit a já se alespoň na krátký čas cítím dobře. Jsem najedený, napitý a Livie mi dodává pocit domova. I ten obyčejný dotyk od lidské bytosti mi momentálně připadá jako to nejúžasnější gesto. Stále ještě cítím její ruku v mých vlasech a pokouším si ten pocit udržet co nejdéle.

"Musím jít. Určitě se ještě uvidíme," usmívá se na mě bezelstně. Mě ovšem u srdce svírá nepříjemný pocit. Možná až ji příště uvidím, nebude to už tak příjemná návštěva. Proto se bez váhání zvedám a tisknu jí v náručí.

"Dávej na sebe pozor, prosím," zašeptám do jejích vlasů a na chvíli zavírám oči. Ta vůně mořské vody mě uklidňuje a dodává mi sílu. Kontakt blízkého člověka je to, co mi tady v cele chybělo nejvíc. Ta izolace, ta samota. Člověk je v tom úplně sám.

"Budu," přikyvuje v odpovědi. Naše objetí přerušuje až další otevření dveří. Rychle od sebe odskakujeme, ale já si jsem jistý, že ON to viděl. Teď jsem jí jistě podepsal rozsudek smrti.

Livie zvedá ze země tác s jídlem, staré šaty i hrníček od pití. Oči sklopené k zemi a rychlé pohyby. Už už chce být pryč z této místnosti, protože v ní nechce strávit ani minutu navíc v přítomnosti generála Paina. Chápu ji. Já tu ovšem musím zůstat a čelit tomu, co si na mě přichystal.

Jakmile se za ní zavírají dveře, obracím hlavu na mírotvorce, který přišel s generálem. Ten stojí opodál, ruce založené na prsou a pouze sleduje celé dění. Mírotvorce tentokrát nemá žádné děsivé nástroje - ani bič, ani nic jiného. Z jedné z kapes ovšem vytahuje drobnou stříkačku naplněnou čirou tekutinou.

"Teď teprve začne pravá zábava, pane Mellarku," zaslechnu zastřený hlas generála Paina přesně v okamžiku, kdy jehla zajíždí do mého krku.

>>>>>>>----------I>

Konečně se mi podařilo dopsat další kapitolu. Přiznávám, že se mi nepsala vůbec dobře. Co se týká Daria a Lavinie, pokoušela jsem se to osekat co nejvíc, neměla jsem moc chuť pouštět se do detailů. Už se moc těším na druhou část knihy, protože tahle je příšerně depresivní a ubíjí mě to :D

Teď se konečně dostáváme k samotné 'proměně'. Zatím ještě nevím, jak by to přesně mělo probíhat a jak to bude patrné v Peetově mysli. V tom zatím stále trochu tápu, tak uvidíme, jak se s tím poperu :)