Pro everllarkforever, protože je úžasná. Její komentáře mě vždycky úžasně povzbudí. A taky proto, že je tak úžasná spisovatelka :)

Je tu stále se mnou. Naplňuje celou moji mysl, celé moje tělo. Pod rouškou temnoty se dotýká každého kousíčku mojí kůže. Způsobuje mi mrazení i horkost. Takové je políbení od milenky se jménem Bolest. Spolu s ní kráčí ruku v ruce Zoufalství a Smrt. Všechny mě obklopují a dělají mi společnost. Jenom Smrt je jako ostýchavé děvče, které stojí o něco dál, než zbylé dvě, a trpělivě vyčkává, až přijde její chvíle.

"Peeto... Peeto," slyším její šepot. Natahuje ruce a zve mě do své náruče. Do náruče, která odnese všechny pozemské strasti a bolesti. Toužím k ní natáhnout ruce a schoulit se v jejím objetí.

"PEETO!" hlasité a poměrně nepřátelské zavrčení mě vytrhuje z podivné letargie, do které jsem upadl. Teprve teď si začínám uvědomovat, že ležím polonahý na chladné podlaze a moje zuby mimoděk cvakají zimou. Všude kolem mě je neprostupná tma. Žádné blikání zářivek, vůbec nic. Moje oči si nemají na co zvyknout, takže nevidím ani stíny, jenom černo. Jsem v něm nadobro ztracený. Teď už vím, jak se cítí slepí.

Opatrně se pokouším nadzvednout na rukou, ale zabrání mi v tom bolest, která se vrací plnou silou zpět do zad. Cítím praskající strupy a novou vlnu horké krve řinoucí se po mých zádech. Skrz zuby mi unikne tiché bolestivé zasténání. Víc si nedovolím.

"Peeto, jsi v pořádku?" hlas začíná znít poměrně hystericky a já konečně poznávám, komu patří.

"Johanno?" houknu přidušeně a mírně chraplavě. Pomalými a bolestivými pohyby se začínám po zemi přesouvat ke kraji cely, odkud slyším její hlas. Před každým pohybem hmatám před sebou na zemi, aby mě nezastihlo žádné nečekané překvapení.

Konečně se konečky prstů dotýkám stěny cely. Opatrně a pomalu se přesouvám ještě blíž a pokládám ruce výš. Vím, že sedím přímo před zrcadlem, ale ani tak nic nevidím. Stále bloumám ve tmě. "Johanno? Jsi tu?" šeptám vyčerpaně.

"Jsem tu, Peeto," odpovídá téměř plačtivě. "Co ti to udělali? Slyšela jsem jen rány."

"To nic," zavírám unaveně oči a opírám hlavu o stěnu. "Nic, co by se nezahojilo," zašeptám tiše směrem k zrcadlu. Už téměř nevnímám neutuchající tepání a cukání v zádech. Připadá mi, jako kdybych s tím žil celý život, jako kdyby bylo mojí součástí už od narození.

"Bála jsem se o tebe," vzlykne hlasitě. Takovouhle Johannu neznám. Není hrubá, není drzá. Je zoufalá. Je to vyděšené děvče, které prožívá nejhorší dny svého života. Tady jí je její neurvalost k ničemu. Nikoho neodežene ani nevyděsí. "Oholili mi hlavu," pokračuje už o něco méně plačtivě.

"Stejně ti tam toho moc nerostlo," oponuji s letmým pobavením.

V odpovědi zazní její tichý smích, "to máš pravdu." Na krátký okamžik se odmlčí, ale nakonec pokračuje dál. "Proč myslíš, že nás takhle nechávají? Abychom spolu mohli mluvit?"

Nemusím přemýšlet nad jejich motivy. Všechno je mi naprosto jasné. Všechno zapadá do sebe. Proto s odpovědí neváhám: "Aby nás zničili. Chtějí, abychom se sblížili, podporovali se a povídali si. O to víc bude potom utrpení toho druhého osobní záležitost."

Na druhé straně bariéry se rozlije dlouhé ticho. Předpokládám, že Johanna přemýšlí o mých slovech a dává si vše dohromady. "Asi máš pravdu...," připouští nakonec. "Ale stojí mi to za to. Nechci na to být sama, Peeto, vždycky jsem na to byla sama," do jejího hlasu se začíná vkrádat hysterie. Bojím se toho, že ona je na tom daleko hůř, než já. Že jí už pomalu začali lámat a její vůle pomalu ale jistě mizí. Musím jí pomoct. Nechci jí v tom nechat, takový já neumím být.

"Nenechám tě samotnou, neboj, Johanno," pokouším se o chlácholivý podtón hlasu. Tenhle rozhovor mi konečně dodává potřebnou sílu. Únava pomalu mizí a stejně tak letargie. Znamená to sice, že bolest je intenzivnější a já jí daleko více vnímám, ale to jsem ochoten přijmout. Čistá mysl je pro mě důležitější a teď si konečně připadám jako kdybych na to nebyl sám. Možná je to jenom další Kapitolská strategie. S největší pravděpodobností tomu tak je. Teď nám dají vnitřní pocit klidu a pochopení a potom nám ho lusknutím prstu vezmou. Ale jak řekla Johanna, i mě to za to stojí.

Ve tmě, bez jakýchkoliv okolních vjemů, začínám daleko více vnímat kručící žaludek, který se hlásí o slovo a suché patro, na které se lepí jazyk. Od té doby, co jsem tu, jsem nedostal najíst ani napít, přesto žiji. Nejsem si jistý, jak to dělají, ale děsí mě to. Dal bych cokoliv za sklenici chladné vody, ale jsem si téměř jistý, že nic takového nedostanu. Nebudu prosit o život.

"Joh?" začínám nakonec, abych přerušil myšlenky na kručící žaludek.

"Ano?" ptá se. Zní to jako kdyby měla hlavu přímo u mého ucha. Určitě sedí stejně jako já schoulená v rohu místnosti.

"Jen mě zajímalo... proč ses nebála těch reprozobů? Říkala jsi, že nikoho nemáš. Jakto?" Možná není úplně nejlepší nápad otevírat staré rány, ale přesto. O něčem bychom mluvit měli a já bych ji rád poznal. Je možné, že tu spolu strávíme spoustu času.

Na druhé straně bariéry se na poměrně dlouhý čas udělá ticho. Nenaléhám. Mlčím stejně tak, jako ona. Nejsem si jistý, jestli se prostě rozhodla neodpovědět, nebo přemýšlí, jak mi to vysvětlit. Každopádně jí dávám dostatek času.

"Vždycky to tak nebylo...," začíná nakonec tiše a tlumeně. "Měla jsem mladší sestřičku a oba rodiče. Byla jsem šťastná, víš? Asi tak, jako dokáže dítě být. Práce v lesích se sekyrou mě bavila, rodina mě milovala, nic mi nechybělo. Pak přišly hry," na pár okamžiků se odmlčí a snaží se ukočírovat emoce v hlase. "Tak moc jsem se k nim chtěla vrátit a povedlo se mi to. Navíc jsem donesla domů peníze a moje rodina už nikdy nemusela trpět hlady. Potom jsem vyrazila na turné vítězů. V Kapitolu za mnou osobně přišel prezident Snow a nabídl mi dohodu. Chtěl mi dát moc výměnou za to, že budu poskytovat svoje tělo těm nejbohatším občanům, kteří si o něj řeknou. Odmítla jsem ho a poslala ho tam, kam ani slunce nesvítí. Po návratu domů už mě čekaly jenom tři čerstvé hroby ověšené květinami. Na dům nám prý při bouřce spadl obrovský strom a pohřbil je pod sutinami. Jen já jsem věděla, co se opravdu stalo a hlavně - proč."

Mezi námi se rozhostí tíživé ticho. Pokouším se vstřebat vše, co mi právě Johanna poskytla. "To je mi líto," dostanu ze sebe nakonec přiškrceně. Nevím, co bych jiného řekl. Neumím si představit, jak někdo může něco takového udělat dítěti. Obchodovat s jeho tělem kvůli politickým machinacím. Konečně chápu, proč nás chce Snow vidět živé - Johannu, mě, Katniss. Ne kvůli oblibě, ale kvůli politice. Jsme jeho nástroji a on nás potřebuje živé.

"Nemusí být," přerušuje nakonec Johanna ticho a do hlasu se jí vkrádá zpět typický arogantní tón. "Jenom tohle mě drží nad vodou. Chci tohle všechno přežít, abych mohla Snowovi plivnout do obličeje a zatanči si na jeho hrobě," i přes to, že je tma si na obličeji představuji její typický sarkastický úsměv.

"Přidám se," odpovídám lehce pobaveně.

Ozývá se rána pojistek a já najednou vidím. Ale ne svou celu, ale tu Johanninu. Namáhavě se zvedám na nohy a celým tělem se lepím na sklo. Strach v očích mé sousedky je téměř hmatatelný. Vrhá směrem ke sklu zoufalý pohled přesně v okamžiku, kdy do místnosti vchází mírotvorce.

Potom už jen sleduji, jak jí hrubě zvedají ze země. Nemá sílu se bránit. Je moc drobná a pohublá. Uprostřed místnosti se z ničeho nic začíná vynořovat kovový chirurgický stůl. Vypadá to, že vyjíždí přímo z podlahy. Přivazují ji k němu pomocí tří pevných kožených popruhů, které drží její nohy, břicho a ramena. Žíly a svaly na jejím těle se napínají skrz kůži, jak se pokouší bojovat se silou popruhů. Marně.

Stůl se mírně zaklání tak, aby měla Johanna hlavu o něco níž, než jsou její nohy. Nekřičí. Je naprosto tichá. Dokonce už nedává najevo ani žádný strach. Dívá se do stropu odhodlaně a zatvrzele. Potom jí ztrácím z dohledu, protože jí přes obličej přehazují čistě bílý bavlněný ručník.

Mírotvorce sahá rukou pod stůl a vytahuje kýbl vrchovatě napuštěný vodou. S vytřeštěnýma očima sleduji, jak ho zvedá do úrovně ramen a začíná lít tekutinu přímo na ručník, pod kterým se nachází Johannin nos a ústa. Celé její tělo se napne a prohne tolik, kolik jí popruhy dovolí. Prsty na rukou i na nohou jsou zkroucené napětím.

Proud vody trvá jenom pár vteřin, přesto má děsivé následky. Jakmile Johanně sundávají ručník, začíná kuckat, kašlat a prosit. Ano, prosit. Prosí, aby jí nechali být, aby jí dál netrápili, aby jí zabili. Všechno tohle mi stále rezonuje v uších stejně tak jako výkřiky mírotvorce, které se stále opakuj: "Kde je sídlo vzbouřenců?" "Kdo je vede?" "Jaké jsou jejich plány?" Znovu a znovu se Johanny ptají, ačkoliv ta hystericky pláče a jenom němě vrtí hlavou. Opakují znovu celý proces, ale i přes všechen strach a zoufalství stále mlčí. Odmítá jim prozradit cokoliv. Obdivuji její nezlomnou vůli.

Přesto přestávám zvládat její křik a prosby. Už se na to nemohu dívat ani to poslouchat. Pouze si sedám do rohu, dlaně si pokládám na uši a pevně zavírám oči. Sám pro sebe si v hlavě broukám písničky, které znám z Dvanáctého kraje. Všechny písničky, které jsme si zpívali s otcem u pečení. Nemá to sice kýžený efekt, ale přesto se mi alespoň částečně ulevuje. Původně jsem doufal, že se alespoň na pár krátkých okamžiků ocitnu opět doma v době bezstarostného dospívání. To mi ovšem zůstalo upřeno. Musím se spokojit pouze s izolací od Johannina utrpení.

Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Vím pouze, že když jsem po nekonečně dlouhé době otevřel oči, v mé místnosti bylo světlo a při pohledu na stěnu se mi vracel pouze odraz mého vlastního těla. Už jsem neviděl do Johanniny cely.

"Johanno?" zkouším pro jistotu. Chci se ujistit, že je vše v pořádku. Tedy, chci říct, jestli žije a je při vědomí. O žádném pořádku se tady v celách nemůže vůbec mluvit.

"Jo?" odpovídá mi tichým a chraplavým hlasem. Je tenký a slabý, jako kdyby už neměla sílu pokračovat dál. Nedivím se jí. Kapitol dokáže být krutý. Daleko krutější, než jsem si kdy byl schopen představit.

"Jsi v pořádku?" ptám se nejistě. Až když tuhle otázku vypustím z pusy, uvědomuji si, jak hloupě zní. Samozřejmě, že není v pořádku. Ani já nejsem v pořádku. Neustále mi zády pulzuje příšerná a nemizící bolest a už nepředstavitelně dlouhou dobu mě trápí hlady a žízní.

"V pohodě," pokouší se o bezstarostný tón hlasu, ale já vím, kolik bolesti se za ním skrývá. Hlasitě si popotáhne a nic dalšího už mi neřekne. Nenutím jí mluvit. Teď bude určitě potřebovat spoustu odpočinku a regenerace.

Váhavě se zvedám ze země na nohy. Všechny moje klouby protestují a projíždí jimi hlasité praskání. Narovnat záda je téměř nemožné, protože cítím pnutí strupů na zádech. V předklonu tedy přecházím k provizorní toaletě, kterou jsem byl už nesčetněkrát nucen použít. Zápach kolem ní je štiplavý a nikdy nemizí, proto většinu času trávím na druhé straně místnosti.

Ozývá se podivné cvaknutí vycházející z prostředka místnosti. Zvědavě otáčím hlavu přes rameno a všímám si drobného stolku, vyjíždějícího z podlahy. Je na něm umístěna jedna jediná plastová lahev s vodou. Na nic nečekám a okamžitě k ní přecházím. Už několikrát jsem se zařekl, že pokud mi poskytnou jídlo nebo vodu, nevezmu si je. Žízeň a hlad ovšem s člověkem dělají divy. Proto bez váhání sahám po lahvi, rychle otevírám víčko a svlažuji popraskané rty chladivou tekutinou.

Cítím, jak proudí přes vyschlý jazyk, hrdlo až do žaludku. Nikdy v životě jsem nezažil opojnější pocit. Přesto se pokouším ovládat a po pár douškách lahev opět bezpečně zavírám. Musím si něco schovat na pozdější dobu. Kdo ví, kdy mi zase poskytnou vodu.

Podivná je i skutečnost, že místnost je stále zaplněná světlem zářivky. Můj život ve tmě už byl tak dlouhý, že jsem si na něj poměrně zvykl. Světlo mě naplňuje nejistotou a nepříjemnými asociacemi. Vždy, když se rozsvítilo, přišlo něco špatného a mám obavy, aby se to znovu neopakovalo.

"Peeto? Já...," ozývá se z vedlejší cely a já okamžitě přecházím zpět ke stěně.

"Děje se něco?" ptám se ustaraně. Bojím se o ni. "Je ti špatně? Udělali ti něco vážného?" chrlím na ní překotně otázky, aniž bych se nad nimi zamyslel.

"Tiše," uchechtne se nejistě. "Jen jsem se chtěla zeptat na Katniss. Nechci znít zle, ale... proč ona? Je nepřátelská, arogantní a sobecká. Nechápu to."

Její otázka mi navzdory útočnosti vykouzlí na obličeji úsměv. "Johanno, právě si téměř bezchybně popsala i sama sebe. Přesně taková jsi byla, když jsem tě poprvé potkal. Ale já nesoudím lidi podle prvního dojmu. Navíc Katniss jsem poznal jako malou holčičku, tehdy taková nebývala. Hodně toho udělaly hry."

"Já to chápu, jen mi tě vždycky bylo líto. Musel sis s ní prožít svoje. Přišlo mi, žes jí dal hrozně moc a ona ti to ne vždycky oplácela."

"Láska je zvláštní," přiznávám trochu neochotně. "Ale to přece není důležité. Klidně bych dokázal vyjmenovat spoustu věcí, kterých si na ní cením."

"Například?" ptá se pochybovačně. Vypadá to, že opravdu nemá Katniss ráda. Nemám jí to za zlé. Kdybych jí měl tu čest poznat ve stejném světle jako ona, asi by mi k srdci taky nepřirostla. Ale moje situace nemůže být s tou její vůbec srovnatelná.

"Vždycky se stará o slabé," začínám a chystám se vychrlit ze sebe spoustu dalších superlativů, když za sebou zaslechnu otevírání dveří. S trhnutím se otáčím a všímám si, jak do místnosti opět vchází generál Pain. Polévá mě nečekaná vlna stranu a okamžitě se stavím do defenzivního postoje, připraven se bránit. V ruce svírám umělohmotnou flašku jako nějakou účinnou zbraň. Zřejmě musím být k smíchu, ale on se nesměje. Místo toho kývá hlavou směrem ode dveří dovnitř do místnosti.

Chvíli čekám, co se bude dít. Potom se ve dveřích objevují dva lidé, které moc dobře znám - Darius a jeho zrzavá společnice. Oba mají hlavy sklopené do podlahy a ruce svázané za zády. Ihned za nimi vstupuje mírotvorce. V ruce drží masivní řetěz, který je spojen s okovy obou avoxů.

Polévá mě vlna chladu. Co s nimi mohou vůbec zamýšlet? Ani se neodvažuji představovat si, jak moc děsivá bude skutečnost. Jedno ale vím jistě - nebude se mi líbit.

>>>—————-I>

Vím, vím. Trvá mi hrozně dlouho napsat kapitoly, ale co se dá dělat, času je málo :) ale i tak se snažím seč můžu. Začíná mě ovšem pomalu dostávat všechna ta Kapitolská temnota a šeď. Pokouším se to proložit alespoň drobnými odlehčeními, ale neobalamutím tím dokonce ani sebe. To horší totiž teprve přijde :/

Každopádně začínám pomalu ale jistě promýšlet svůj vlastní příběh, do kterého se pustím po Síle vzdoru. Bude to apocalyptické sci-fi. Zjistila jsem, že je ho zoufale málo, takže bych chtěla přispět svojí troškou do mlýna. Nejsem si ovšem jistá, jak moc se bude líbit téma vám, čtenářům, ale budu doufat, že si svoje fanoušky najde :)