Věnováno Enemii - protože jsi zoufale čekala na trochu toho mučení, ačkoliv předpokládám, že pro tebe nebude dostačující :D

Oči mě pálí z prudkého světla, ale já si je nedovolím ani na okamžik zavřít. Nespouštím totiž pohled z generála Paina, který se ke mně pomalým a rozvážným krokem přesouvá.

Za ním do místnosti vchází ještě jeden muž oblečený v bílé kombinéze mírotvorců. Před sebou veze ocelový stolek na kolečkách, který je pečlivě přikrytý bílým ubrusem. Pod světlou látkou se ovšem vzdouvají různě velké vlny, které mi mají napovědět, že to, co je pod ubrusem, rozhodně nebude nic příjemného.

S velkou námahou se zvedám ze země. Odmítám sedět nebo klečet před těmihle lidmi. Chci stát a koukat se jim přímo do očí. Váhavě udělám pár kroků stranou a stále neuhýbám pohledem od Paina, který se zastavuje asi dva metry přede mnou.

"Dobré ráno, pane Mellarku. Doufám, že jste spokojený se zdejším pobytem," na tváři se mu objevuje ironický úsměv. Jeho chladné šedé oči se ovšem neusmívají. Jsou tvrdé jako kámen. Není v nich kapka pochopení ani soucitu.

"Nadmíru," odpovídám s úšklebkem. Nechci mu poskytnou ten pocit zadostiučinění, po kterém touží. Chce vidět strach. Krmí se jím jako nějaká pohanská bestie číhající v temných zákoutích a čekající na svou další oběť.

"Možná jste byl zvyklý na trochu jiné ubytování. Bohužel vaše další přítomnost v prezidentském apartmá je pro nás již nežádoucí. Prezident Snow sice navrhoval mírnější opatření, nicméně pan prezident už ve vaší věci nemá hlavní slovo. Teď je starost o vaše blaho v mojí režii," na tváři mu pohrává spokojený a úlisný úsměv. Přiznávám, že mi opravdu nahání strach. Připadá mi jako ten typ šílence, který se před ničím nezastaví, dokud nedosáhne svého cíle. A já zatím nevím, jaký ten cíl je. Ale ať je jakýkoliv, jsem si jistý, že se mi nebude líbit.

"I Johanna Masonová je ve vaší režii?" ptám se s nehraným odporem. Ten člověk pro mě totiž není člověk. Je to zvíře. Ne, něco daleko nižšího, než zvíře. Zvíře útočí jen v případě ohrožení nebo hladu. Tenhle tvor se živí smutkem a zoufalstvím. Chce vidět krev a slyšet křik. Potkal jsem Cata a Kordetu i Bruta s Enobarií. Vím, že Druhý kraj má jiné myšlení, jiné priority a jinou výchovu. Ani jeden z nich ovšem nebyl jako generál Pain. On je ztělesněná krutost. Je to ďábel.

"Jistěže," odpovídá mi s úsměvem. "Stejně jako Annie Crestová. Všichni jste mými vážnými hosty." Skrz rty mu unikne krátké děsivé uchechtnutí, které mi způsobí husí kůži po celém těle. Annie? Finnickovu Annie? Tu Annie, která se po svém ročníku Hladových her psychicky zhroutila a nikdy se nedala do kupy? To snad ne!

Svírám ruce v pěsti a krev se mi žene do spánků. Cítím její tepání hluboko v hlavě. Tělem mi koluje adrenalin a já ho bohužel nemám jak využít. Jsem neozbrojený, na rozdíl od Paina, který má za pasem obušek a v pouzdře nabitou zbraň. "Jste si jistý, že prezident Snow schválil tenhle postup?" cedím nenávistně skrz zaťaté zuby. "Jsem si jistý, že jsme velice cení pro celou jeho záležitost a nebyl by rád, kdyby se něco přihodilo."

"O to nemějte obavy, pane Mellarku. Prezident není všemocný, ať se vám to líbí nebo ne. On se stará o zemi. Revoluce je ovšem pouze a jenom moje záležitost. Pokud budete tak toužit po informacích, donesu vám papír, ve kterém je vše sepsáno. Jistě, že bude s vaším stavem pravidelně seznamován, nicméně ani on nemusí vědět vše, že?" Přechází z jedné strany místnosti do druhé jako kroužící sup. Neustále sleduje pichlavým pohledem každé moje počínaní a gesto. Stejně tak, jako já sleduji jeho. Jsme jako dva sokové stojící proti sobě a odhadující sílu svého soupeře. Bohužel pro mě ovšem síly rozhodně nejsou vyrovnané. "Prezident má poměrně velkou slabost pro to Everdeenovic děvče. Byl by rád, kdyby se dožila konce revoluce," pokračuje dál hlubokým a mírně provokujícím hlasem. "Bohužel v tomto s ním nesouhlasím. Jsem si jistý, že pro vítězství Kapitolu je třeba udělat jisté oběti. Musíme přistřihnout reprodrozdovi křídla a až spadne na zem, tak ho přišlápneme. Tak, aby celý Panem viděl padat svůj symbol," vytahuje z kapsy brož. Ve světle zářivky se zlatě zaleskne a já si všímám symbolu reprodrozda. Vypadá to jako Katnissin šperk, ale křehčí a nedbale vyrobený. "Protože, pane Mellarku, hrdinové nejsou nesmrtelní. Ve skutečnosti jsou až překvapivě křehcí. A když zmizí hrdina," tiskne v ruce odznak a ten se pod silou jeho stisku rozpadá na drobné části, které s tichým cinkotem dopadají na dlaždice. Poprvé spouštím z očí Paina a sleduji zbytky křehkého kovu, které pokryly zem. "Zmizí i odpor," dodává vítězoslavně a já ještě notnou chvíli sleduji roztříštěný symbol, ze kterého nezbylo nic, než pár drobných kousků a spousta prachu.

Trvá mi pochopit význam jeho slov. Jeho podmanivé řečnění je dost podobné mému. Má dar řeči. Já dokážu strhnout davy, ale on je dokáže vyděsit. Pár slov a úsměv stačí k tomu, abych se třásl po celém těle.

"Jakou v tom hraji roli já?" ptám se vyrovnaným hlasem. Dělá mi velký problém udržet hlas v jedné rovině. Bál jsem se, že se v něm objeví strach, třas, možná to, že se mi zlomí hlas, ale nic z toho se nestalo. Stále působím vyrovnaně a nevyděšeně. Nechci být snadná kořist. Nevzdám se bez boje.

"Budete naše zbraň proti vzbouřencům. Ať se vám to líbí nebo ne. Budete náš hlas. Náš symbol. A až přijde čas stanete se zbraní přímo proti reprodrozdovi," vysvětluje mi s povytaženým koutkem úst. Je evidentně spokojený sám se sebou. Spoléhá, že budu lehký soupeř. Nic, s čím by si nedokázal mazák jako on poradit.

"Nikdy," odsekávám bez zaváhání. "Nikdy mě nedonutíte postavit se proti Katniss. Upřímně doufám, že vám prožene šíp tou vaší nabubřelou zadnicí," zavrčím vztekle a znovu zatínám ruce v pěst.

Místo naštvané odpovědi, kterou jsem čekal, mě počastuje děsivým a šíleným smíchem, které mě zaskočí nepřipraveného. Pouze nechápavě stojím a sleduji, jak se jeho hlava vyvrací dozadu a skrz úzké rty se prodírá smích šílence. Teď teprve jsem vyděšený na největší možnou míru. Nebo si to alespoň myslím. "Ano jistě, takovou odpověď jsem čekal," dovolí si ještě jedno krátké uchechtnutí, a potom se mi zadívá zpříma do očí. Jeho pohled je pichlavý, vypočítavý a děsivý. "Ale já se vás nebudu ptát. Až s vámi skončím, budete jenom dalším beránkem v mém stádě. Budete říkat, co chci. Budete dělat, co chci. Smiřte se s tím, pane Mellarku. Mám své prostředky."

" Tak to zkuste," ušklíbnu se. Není nic jiného, co bych mohl říct. Nevyhnu se tomu tak jako tak.

Z ničeho nic mě ovšem nepřipraveného zastihuje prudká rána. Nestíhám zareagovat a vyhnout se Painově ráně. Ačkoliv mi uštědřil políček do obličeje pouze rukou, nepodaří se mi zůstat na nohou. Podklesávají pode mnou a já padám na všechny čtyři. V ústech i v nose cítím pachuť krve. Nenechám se ovšem tak lehce zlomit. Zatínám zuby a zvedám se zpátky na nohy. Cítím na sobě jeho pobavený pohled.

"Ale, chlapec je bojovník," směje se pronikavě. Já místo odpovědi obracím oči přímo na něj. Jedno obočí mám zřejmě roztržené a začíná natékat, protože na pravé oko vidím pouze polovičatě. Připadá mi, jako bych přes něj měl clonu. Přesto se ovšem narovnám v zádech a hrdě zvedám hlavu. V puse se mi neustále hromadí krev. Upřímně doufám, že jsem se pouze kousl do jazyku nebo do tváře a nepřišel jsem o žádný ze zubů. Přesto ovšem sbírám energii, hromadím krev a sliny a nakonec generálovi plivu přímo pod nohy. Potom si předloktím otírám ústa a v chloupcích mi zůstává spousta krve, která začíná na vzduchu velice rychle zasychat.

Painovi se na obličeji objevuje znechucený pohled, když shlíží na drobnou loužičku krve a slin. "Beru to jako ne," zasyčí nenávistně a pouze letmo kývne rukou na svého kumpána. Ten prudce strhává bílý ubrus ze stolečku a odhaluje tím spoustu různých děsivě vypadajících zařízení - kovové nástroje, biče, svíčky. Cokoliv, na co si dokážete vzpomenout.

Můj mučitel přechází ke stolku a natahuje ruku nad stolek. Pomalu přechází z jedné strany na druhou a stále ještě nebere nic do ruky. Krouží prsty těsně nad povrchem a nechává mě čekat. Jsem si jistý, že to dělá schválně. Chce mě vyděsit, vydráždit, ale já se nenechám. "Spousta těchto věcí byla používána v minulosti, pane Mellarku. Jsem si jistý, že tak dalekou historii jste ve škole neprobírali. Naši předkové byli velice vynalézaví, když došlo na získávání informací. Dokonce měli něco, čemu se říkalo: Právo útrpné," pobaveně si mě měří pohledem a já bojuji s nutkáním sklonit hlavu dolů. Teď už jsem totiž opravdu vyděšený. Vůbec netuším, o čem mluví, ale jsem si jistý, že to neznamená nic dobrého.

"My ovšem začneme zlehka, nebudeme nic přehánět. Vezmeme něco, co moc dobře znáte," s úsměvem se natahuje po držadle koženého biče. Jakmile ho zvedá du ruky, překvapuje mě počet jeho konců. Je jich víc, než jeden. "Tomuhle se říká devítiocasá kočka," pokládá kožené roztřepené konce do druhé dlaně. "Často se na konce navazovaly háčky nebo střepy. Co je totiž kočka bez drápů, že?" na obličeji se mu objevuje krutý úsměv. Začínám chápat, že tenhle člověk je blázen. Nic mu není cizí. Nic mu nepřijde dostatečně kruté. "Ale to může způsobit až příliš nepříjemné krvácení. O to momentálně nestojíme, takže si prosím odložte. Nechceme vám zničit oblečení," z tváře mu stále nemizí úsměv, když sleduje moje ruce neobratně sundávající sako. Ještě na sobě stále mám bílé oblečení z rozhovoru, ačkoliv teď už je zamazané špínou i krví. Nehodlám se vzpírat. Nemá to nejmenší cenu, stejně bych nevyhrál. Budu muset pouze držet a čekat, až to skončí. Nikdy jsem nebyl bičovaný, ale viděl jsem Hurikána. Viděl jsem jeho bolestivé delirium a mám strach, že mě nikdo morfion neposkytne. Budu tu muset ležet na zemi a čekat hodiny nebo možná dny, než bolest poleví. I přesto to vydržím - pro ni. Pro Katniss.

Knoflíček po knoflíčku sundávám bílou košili, která nakonec sjíždí na zem k mým nohám. Teď už se mi třesou ruce. Celé moje tělo zaplavuje strach, když se ke mně rozchází mírotvorce v bílém a hrubě mě postrčí směrem k chladné stěně.

Prudkým a bolestivým pohybem mi zvedá ruce nad hlavu a poutá je provazem ke kovovému oku, kterého jsem si doteď nevšiml. Obracím hlavu na stranu a očima se stýkám se svým vlastním odrazem v zrcadle. Jsem hned vedle něj. Stačilo by se dotknout vlastní tváře rukama, kdybych je neměl přivázané nad hlavou. Sleduji svoje vyděšené modré oči a natrhlé obočí, ze kterého stále stéká pramínek krve. Na celém mém nahém hrudníku nabíhají svaly a žíly, jak se tělo připravuje na blížící se bolest.

Hlavou mě neustále buší krev, když čekám na dopadnutí první rány. Dech mám zrychlený strachem, pot mi stéká po čele až do očí a pálí mě na otevřených ranách. Nohy pevně rozkročené, abych se na nich dokázal udržet.

Pak je ticho. Takové ticho, které protne až svist biče vzduchem. Během zlomku vteřiny následuje bolest. Na zádech se mi otevírá několik pálících ran. Cítil jsem každý konec biče na jiném místě. Přesto zatím necítím téct krev po zádech.

Zatínám zuby k sobě, abych vydržel tiše. Nechci křičet, nechci prosit. Chci jenom stát a přijímat rány bez jakýchkoliv projevů slabosti.

Pak přichází další rána. Horší, než ta předchozí. Teď už cítím pramínky horké krve stékající přes moje záda. Skrz zuby mi unikne tiché heknutí, které už jsem nedokázal zastavit. Nikdy jsem si nemyslel, že bičování může takhle bolet. To neutuchající pálení procházející až hluboko do mého těla. Bolest zamlžující mysl mi prostupuje každou částí. Od konečků prstů na rukou, až po chodidla. Tak moc je spalující.

Pár dalších ran vydržím bez hlasových projevů. Nicméně se s tím přímo úměrně zvyšuje bolest zubů, jak je tisknu k sobě. Z koutků mi odkapávají sliny smíšené s krví, protože přes bolest nedokážu polykat. Oči pevně zavřené. Snažím se představovat si jakoukoliv krásnou vzpomínku nebo místo, které by mi poskytlo alespoň trochu útěchy. Marně. Všechno, co dokážu vnímat, je příšerná bolest.

Desátá rána je poslední. Pak pode mnou podklesávají kolena a zůstávám viset pouze na provaze. Cuknutí mi málem vykloubí ramena, ale to už je mi jedno. Trochu bolesti navíc už nic nezmění. Pouze se klimbám ve vzduchu a oči se mi přivírají. Chyběla zřejmě jedna nebo dvě rány a upadl bych do příjemného bezvědomí, ve kterém není bolest. Tolik radosti mi ovšem moji mučitelé neposkytnou.

Slyším kroky, které se ke mně blíží. Kovový zvuk nože vytahujícího z pouzdra. V duchu se modlím, aby to prostě ukončili. Aby mi ten nůž přiložili ke krku a řízli. Nic nemůže být jednoduššího.

Místo toho ovšem cítím, jak lano nad mou hlavou povolilo a já ztrácím i poslední zbytky rovnováhy. Ruce bolestivě dopadají na zem a já zůstávám klečet na všech čtyřech. Zhluboka dýchám a pokouším se přimět mysl k poslušnosti. Momentálně je totiž zakrytá podivnou otupující mlhou, kterou si ovšem nemohu dovolit. Musím být při smyslech a vždy bdělý. Nebo toho využijí a budou se mě dál pokoušet zlomit.

I přes všechnu příšernou bolest se zapírám a pokouším se postavit na nohy. Chci bojovat do posledního dechu a nedat nic najevo. Za sebou cítím cizí přítomnost. Vím, že je mám přímo za zády a nevím, co se chystají udělat.

Pak mi na záda dopadne hrubý poprašek. Chvíli se nic neděje. Teprve potom to přichází. Další vlna bolesti. Cítím každou ránu na svých zádech. Připadá mi, jako kdyby se každá z nich ještě více otevírala.

Tentokrát už v sobě křik neudržím. Dere se ze mě i přes sevřené zuby. Hlasitý zvířecí řev, který protne celou celu a dál se odráží od stěn. Znovu podklesávám a zoufale se pokouším udržet alespoň na čtyřech. Nechci spadnout na břicho. Nehty zoufale škrábu po hladkém povrchu kachliček. Materiál ovšem neodolává mému odporu. Místo toho cítím praštění a lámání nehtů, které už mám delší, než obvykle.

Z pár prstů, na kterých se nehty zalomily, začne vytékat drobný pramínek krve. Zanechávám za sebou tedy dlouhé krvavé šmouhy na sterilní podlaze. Z cely se stává děsivá scenérie plná krve a křiku. Připadá mi, že zešílím. Že už nikdy nedokážu myslet na nic jiného, než na spalující žár a bolest na mých zádech.

Potom přichází úleva. Chladná voda stékající po mých zádech a odkapávající na zem. Vymývá mi poprašek, který způsoboval ještě horší muka, než samotný bič.

"Tak, takové je to sypat do rány sůl, pane Mellarku," slyším za sebou úlisný hlas. Pain mě chytá za vlasy a prudkým pohybem mě staví na nohy. Obrací můj obličej na ten svůj. Dělí nás od sebe pouhých deset centimetrů. Sleduji jeho šedé oči plné uspokojení a krutá ústa s pobaveným úšklebkem.

Dme se ve mě vlna nenávisti. Prudší a silnější, než jsem zažil doteď. Nemohu ovšem nic dělat, tak pouze znovu plivnu. Tentokrát ovšem přímo do jeho obličeje. S uspokojením sleduji, jak mu obličej skrápěly kapky krve, které teď stékají dolů ke krku.

Výraz v jeho obličeji se mění. Vidím nenávist a zlost. Až příliš drsně mě znovu sráží k zemí. Cítím zapraštění páteře a upřímně doufám, že nemám zlomený žádný obratel. Přesto zůstávám klečet na zemi. Nepadám na ruce. Držím se v kleku a hlavu zvedám znovu na svého věznitele. Nutím se k úsměvu, který odhaluje celé moje zuby. "To bylo všechno?" ptám se chraplavým hlasem a potlačuji škrábání v krku, které by jistě vedlo ke kašli. "Budete se muset snažit víc, drahý pane Paine," zašeptám a přimhouřím oči.

"Nebojte se, pane Mellarku," zasyčí zlostně jako útočící had a přimhouří oči stejně tak. "Je mnoho způsobů, jak zlomit člověka." S těmi slovy se otáčí a i se svým pomocníkem odchází z místnosti.

Dveře se za nimi zavírají a nechávají mě na pospas mé agónii. Moje mysl se rozlétává různými směry. Bolest mění lidské uvažování a já vzpomínám na všechny pěkné chvíle s Katniss i se svým otcem. Začínám se mezi nimi ztrácet a znovu a znovu mě do reality vrací příšerná bolest projíždějící celým mým tělem. Už nevím, co jsem si pouze vysnil a co se opravdu stalo.

Z konečků prstů mi odkapává tmavá tekutina. Klečím na kolenou a moje oči nepřítomně hledí do prázdna. Hlavou se mi honí nekonečné množství myšlenek, které se sráží a mísí dohromady. Nejsem schopen rozeznat iluzi od reality. Přesto s tím ze všech sil bojuji a pokouším se nalézt v zákoutí své mysli ty poslední zbytky příčetnosti, které mi ještě zbyly.

„Mě nezlomíte," šeptám tiše a zvedám své krví podlité oči k zářivce, ve které tuším nikdy nemizící přítomnost kamery. „Nejsem jen figurka ve vaší hře," můj hlas skomírá, stejně jako poslední zbytky sil v mém těle. Najednou cítím ostrou ránu proudu, která jako kdyby vycházela přímo z podlahy. Už se nezvládám udržet v kleku a dopadám přímo před sebe. V ústech cítím pach krve, když se na mém rtu vytvoří nová krvácející rána.

Jen stěží dokážu držet otevřené oči. Jsem si jistý, že nikdy nepřestanou. Nepřestanou, dokud ze mě nebude jenom troska. Jenom prázdná skořápka.

Natahuji ruku před sebe a svou vlastní krví pomalými a opatrnými tahy píšu na bílou sterilní podlahu písmena. Pod mýma rukama se objevuje jedno jediné slovo. To, které by mě nikdo nikdy nedokázal odstranit z mysli. Navždy.

Hned potom zhasíná zářivka a tentokrát mě nechává v naprosté a neproniknutelné temnotě.

>>>>--------I>

Tak lidičky, vracím se k vám v plné síle - spokojená a odpočatá. Vše se povedlo na jedničku :)

S touhle kapitolou mi mimochodem pomohla prohlídka hradu Kost, který jsme navštívili tento týden. Okruh s mučírnou je plný nápadů a inspirace :D

Nechci být na Peetu po fyzické stránce až příliš zlá, protože se v knížce nikde nezmiňovali o tom, že by si z Kapitolu přivezl nějaké horší rány nebo trvalé následky na těle, takže nečekejte nic až přehnaně krvavého - žádné palečnice nebo strhávání pruhů kůže se konat nebude. Alespoň ne na Peetovi ;):D

Jinak teď budu mít dva týdny odpolední, tak si nejsem jistá, jak to bude s další kapitolou :) ale pokusím se nejpozději příští víkend něco napsat :)