Pro LuckMarkov - díky, že tak věříš mým schopnostem :)

Podivné bzučení mi stále zní v uších pravidelných intervalech. Teď ano. Teď ne. Teď ano. Teď ne. I přes zavřená víčka cítím, jak se v místnosti neustále rozsvěcí a zhasíná světlo. Světlo. Tma. Světlo. Tma.

Hlavu mám jako jeden obrovský střep. Někde nad spánkem mi neustále pulzuje neutuchající bolest. Cítím každý úder svého srdce. S každým zabušením přichází nová a nová vlna utrpení. Vážně utrpení? Myslím, že velice brzy přehodnotím názor na to, co znamená opravdové utrpení.

Opatrně zahýbu konečky prstů, abych se ujistil, že ještě stále dokážu ovládat svoje končetiny. Nenarazím na žádný odpor.

Pod rukama cítím chlad sálající z podlahy. Je lesklá a kluzká. Zatím se ovšem nemůžu donutit k tomu, abych otevřel oči. Bojím se, co mi to přinese za pohled. Kde můžu být? Co se vlastně stalo? Naposled si pamatuji tupou ránu, kterou mi uštědřil generál Pain. Řekl něco v tom smyslu, že se mnou má už jiné plány. Co tím vůbec mohl myslet?

Váhavě pootevírám víčka. Jde to překvapivě těžko. Řasy mám slepené slzami, které mi vytékaly z očí pravděpodobně po tupé ráně do hlavy. Zjišťuji, že jsem se nemýlil. Podivné poblikávání světla je při otevřených očích ještě intenzivnější.

Nadzvedávám hlavu a pomalým pohybem posouvám dlaně pod svoje tělo. Každý sebemenší pohyb mi působí nepředstavitelná muka. Svaly mám ztuhlé a promrzlé ze zřejmě poměrně dlouhého ležení na chladné podlaze.

Jakmile se mi podaří zvednout na rukách, podsouvám pod tělo pomalým pohybem i nohy a nakonec se mi daří postavit se. Celé tělo mě brní a pálí. Vrávorám jako opilý Haymitch a nedaří se mi zorientovat v blikajícím prostoru.

Zakláním hlavu, abych viděl, co blikání způsobuje. Jedná se o jednu jedinou podlouhlou zářivku umístěnou na stropě. Jsem si téměř jistý, že by nikdy nemohla blikat v tak pravidelném rytmu vinou nějaké technické chyby. Určitě to bude mít svůj důvod a možná ho i chápu. Blikání mi zabraňuje v orientaci, a tudíž způsobí velice ztížené podmínky při případném úniku. Co to plácám? Úniku? Tohle je Kapitol - není kam uniknout.

Po váhavých krůčkách, které činím vždy, když problikne světlo, se mi daří dostat ke zdi. Pomocí prstů se posouvám dál kolem stěny. Je chladná a na rozdíl od podlahy matná.

Brzy se dostávám do rohu, kde se mění materiál pod mýma rukama. Z podivného povrchu podobného plechu najednou přechází v lesklý, sklo připomínající. Zvedám hlavu výš, abych si mohl zeď prohlédnout. Zářivka opět problikává a já vyděšeně odskakuji dozadu. Zakopávám a padám zpět na zadek.

Pohyb byl nepřiměřený mému zdravotnímu stavu a způsobuje mi závrať. Vypadá to, že mám otřes mozku. Obracím se na bok a chtě nechtě zvracím všechno, co jsem doteď měl ve svém žaludku. Pevně zavírám oči a křížím si ruce před obličejem. Neustálé blikání mi způsobuje ještě větší závratě a dohání mě k šílenství.

Musím ovšem zjistit, čeho jsem se tak moc lekl. Připadalo mi, jako kdybych před sebou viděl člověka. Jedno jediné zabliknutí, které mi odhalilo osobu stojící přímo proti mě. Přitom jsem ovšem necítil ničí přítomnost. Jednalo se jen o optický klam?

Váhavě odtahuji ruce od obličeje a pokouším se všemi prostředky potlačit závrať. Intenzivně polykám sliny, které se mi hromadí v ústech, a zároveň se snažím nevnímat pachuť žluči stoupající jícnem. Upřeně sleduji stěnu, kde jsem předtím viděl stát postavu. Světlo opět blikne a já ji vidím znovu. Tentokrát sedí. Sedí? To je zvláštní.

Mhouřím oči a trvá mi pouze pár dalších zabliknutí, než si uvědomím, že přímo naproti mě se nachází zrcadlo. Obrovské čiré zrcadlo pokrývající celou stěnu mojí cely.

Nemohu to nazvat jinak, než celou. V odrazu zrcadla vidím, že se jedná o podlouhlou místnost bez jakéhokoliv nábytku. Srdce mi buší tolik, že mi připadá, jako kdyby mělo vyletět z hrudi. Mám neuvěřitelný strach. Vůbec nevím, kde to jsem a co se mnou zamýšlejí. Vím jenom, že jestli budu ještě chvíli koukat do těch blikajících zářivek, znovu se pozvracím.

Neobratně se přesouvám do rohu místnosti, kde se choulím do klubíčka. Kolena přitahuji k tělu, abych uchránil oční víčka před světlem. Překvapivě se mi to docela dobře daří. Nikdy bych neřekl, jak moc je tma příjemná.

Nevím, jak dlouho takhle ležím. Ponořen ve svém vlastním světě. Světě, ve kterém není bolest ani strach. Ve světě, kde mi Katniss dovolila zastavit ten okamžik na střeše výcvikového centra. Tam, kde se mi splnily všechny moje sny. Přesně tam jsem a nikdy odtamtud neodejdu. Chci se navždy probírat jejími vlasy a dýchat vůni jehličí. Nikdo mi nedokáže vzít tyhle vzpomínky. A tyhle vzpomínky jsou silnější, než cokoliv, co se mi chystají udělat!

Bzučení zářivky z ničeho nic přerušuje ostrý praskavý zvuk. Prudce sebou cuknu, vytržený ze svého snového světa. Jakmile ovšem odtahuji kolena od obličeje, musím si okamžitě znovu zakrýt oči svými pažemi. Zářivka totiž přestala blikat a teď už pouze svítí bílým a jasným světlem, které propaluje rohovky.

Během pár minut si zvykám na světlo a konečně se rozhlížím po místnosti. Je to opravdu podlouhlá místnost vydlážděná bílými lesklými kachlemi se vzorem kamene na zemi a zdmi pokrytými chladnými ocelovými pláty. Po obou kratších stranách cely se nachází obrovská zrcadla, která zabírají celou plochu zdi.

Moje oči se nemýlily a v místnosti není opravdu vůbec žádný nábytek. Je tu pouze v jednom rohu drobný odtok, který má zřejmě sloužit místo záchodu. Při té představě se mi dělá mírně nevolno. Obávám se ovšem, že takový záchod je asi to poslední, co by mě mělo trápit.

Celá místnosti podivně páchne desinfekcí smíchanou s pachem mých žaludečních šťáv, které odsud samozřejmě nikam nezmizely. Jediným zvukem, který slyším je tiché bzučení zářivky.

Z ničeho nic ovšem posvátné ticho protne děsivý výkřik, při kterém tuhne krev v žilách. Připadá mi, jako kdyby vycházelo přímo ze zrcadla na pravé straně místnosti.

Bez dalšího rozmýšlení se k němu rozbíhám a zoufale pokládám obě ruce na lesklý povrch. Jediné, co vidím, je ovšem můj vlastní odraz. Odraz pohublého kluka s potůčkem zaschlé krve táhnoucím se od spánku až k bradě. Hledí na mě dvě vyděšené modré oči orámované tmavými kruhy pod očima. Jako bych to ani nebyl já. Jako kdyby bylo všechno, co mě dělalo tím, kým jsem, pryč.

Ne! Nemůžu si dovolit takhle smýšlet. Může se klidně stát, že mě změní tak, že se v zrcadle vůbec nepoznám, ale uvnitř to pořád budu já. Stejně jako jsem to byl já v obou ročnících Hladových her.

Chvíli ticha znovu protíná bolestivý křik. Jsem si téměř jistý, že patří nějaké dívce. Je vysoký, ale zároveň i tlumený. Jako kdyby se ten dotyčný pokoušel výkřiky držet v sobě.

Párkrát prudce udeřím rukama do skla. Jak ovšem brzy pochopím, nejedná se o klasické sklo, ale o tvrzenou látku vyrobenou v Kapitolu. Odolává jakémukoliv odporu a pouze se pod rukama mírně prohýbá. Tuto snahu tedy okamžitě vzdávám. Nemá to nejmenší smysl. Akorát bych se vyčerpal.

S dalším výkřikem se ovšem stává něco nečekaného. V zrcadle z ničeho nic přestávám vidět vlastní odraz a před očima se mi objevuje výjev pravděpodobně z vedlejší místnosti. Cela vypadá úplně stejně jako ta moje, s jediným podstatným rozdílem.

Spolu s vězněm, kterému momentálně nevidím do obličeje, je v cele i jeden z mírotvorců. Drží dívku za krátké hnědě vlasy a hlavu ji tlačí do velkého kovového lavoru. Předpokládám, že v něm bude voda.

Jakmile dívce zvedá hlavu ven, všímám si jejího obličeje. "Johanno!" vyhrknu bez rozmyšlení velice hlasitě a znovu praštím rukama prudce do skla.

Cely zřejmě nejsou žádným způsobem odzvučněné ani z jedné strany. Stejně tak se zrcadlo stalo propustným z obou místností, protože jak Johanna, tak mírotvorce na mě obrací hlavu.

"Peeto!" křičí Johanna v odpovědi. Z obličeje jí odkapává voda, oči má rudé a přes půlku tváře se jí táhne ošklivě vypadající podlitina. Při zvuku mého hlasu začala bojovat jako zvíře. Zapírá se nohama o zem a ohání se rukama, které jí doteď muž držel za zády.

Pokládám obě dlaně pevně na sklo, až mi bělají klouby. Zoufale hledím na celou tu děsivou scenérii a připadám si příšerně bezmocný. Nemohu nic dělat. Můžu pouze sledovat Johannin marný souboj s mírotvorcem.

Vidím, jak jí pomalu dochází síly. Naposled sebere poslední zbývající energii a prudce se otáčí čelem k jejímu mučiteli. V ruce mu zůstává hrst jejích krátkých hnědých vlasů. Johanna se na něj vztekle vrhá a zakusuje se mu prudce do zápěstí. Mírotvorce vztekle a bolestně vykřikuje. Bohužel ho to žádným způsobem neomezuje a pěstí dává Johanně příšernou ránu přes obličej.

Sprška krve dopadá na bílou podlahu a ihned po ní i Johanna. Není v bezvědomí, ale zůstává ležet na zemi. Už nemá sílu. Pouze sleduje moje oči. Upřeně a intenzivně. Není v nich ani trocha výčitek. Ona ví, že jí nemohu pomoct. Hledá pouze podporu. Chce vědět, že není sama.

Neuhýbám pohledem ani o jediný kousek. Jestli je podpora to jediné, co jí můžu dát, tak to udělám bez váhání. Její rty se pohybují a já zachytím jediné slovo, ačkoliv ho neřekne nahlas: Děkuji. Pouze na srozuměnou přikývnu, aby věděla, že jsem pochopil a že jsem tu pro ni alespoň tímhle omezeným způsobem.

A potom její oči mizí a nahrazují je moje vlastní. Ze zrcadla se opět stala neprostupná stěna, ve které vidím pouze vlastní odraz. Nedokážu se už ovšem uklidnit, když vím, že hned vedle mě v cele trpí Johanna. Určitě není jediná, kdo byl zajat. Můžou být v dalších celách i další vězni? Jediné, co vím je, že Katniss zachránili povstalci, takže ji tu nenajdu. Ale co Diod? Finnick? Enobarie? Kdepak asi jsou oni? Je možné, že se nacházejí v jiné z cel? Kdo nebo co je asi za druhým zrcadlem?

Během pár okamžiků se opět rozbliká světlo a já jsem nucen znovu se schoulit v koutě. Zřejmě to bude jeden z pokusů, jak mě zlomit. Možná po pár dnech intenzivního blikání polezu po zemi a budu prosit, aby přestali. Taky je docela pravděpodobné, že bych mohl dostat nějaký záchvat nebo tak něco. Blikání není nic přirozeného pro lidské tělo a moje hlava se s tím nezvládá poprat.

Znovu si přitahuji kolena k bradě a zavírám oči. Žaludek se mi začíná podivně kroutit a stahovat hlady. Jak to může být dlouho, co jsem naposledy jedl? Když se nad tím zamyslím, nedali mi najít ani před Caesarovým vystoupením. Naposledy jsem jedl ještě v nemocnici chléb a vodu.

Jsem si téměř jistý, že se jedná o další z pokusů o moje týrání. Hlad, blikající světlo, teror z vedlejších místností. Jediné, nad čím dokážu přemýšlet je skutečnost, že i na mě jistě přijde řada. Že i za mnou přijde mírotvorce a bude se pokoušet získat nějaké informace. Jde jim vůbec o informace? Není nic, co bych jim mohl říct. Nic, co by jim pomohlo v boji proti rebelům. Možná jsem jenom pouhý nástroj. Odstrašující případ pro všechny, kteří by se chtěli postavit Kapitolu.

Hlavou mi bloudí všechny možné myšlenky. Ale překvapivě v nich momentálně vévodí Johanna. To, co jsem viděl, mě hluboce zasáhlo. Všechno je špatně. Být vítěz Hladových her teď už zřejmě neznamená mít slávu a bohatství. Místo toho je koruna vítěze cejchem. Jsme známější a významnější, než ostatní. To pro nás znamená jediné - odstrašující příklady. Když se něco může stát vítězi, o to spíš se to může stát i prostým lidem v krajích.

Nevím, jak dlouho jsem takhle ležel na zemi, a společnost mi dělaly jenom moje myšlenky. Možná hodinu, možná den, možná týden. Čas tu ztrácí svoji hodnotu. Nic neznamená. Není podstatné, kolik času uplynulo, protože každá minuta je navlas stejná jako ta předchozí. Tím se pomalu začínám dostávat do až podivné melancholie. Mozek už nepracuje tak, jak má. Oči si pomalu začínají zvykat na všudypřítomné blikání a mě pohlcuje zvláštní otupělost. Všechno ztrácí smysl a svou podstatu. Pouze sedím v jednom z rohů, bradu mám opřenou o kolena a dívám se do zrcadla. Sleduji svůj obraz, jak mizí a znovu se objevuje na tom samém místě, přesně v rytmu zářivky. Blik. Blik. Blik.

A potom se světlo s ostrým zapraštěním znovu rozsvěcí. Mhouřím oči směrem do světla ve skutečnosti už ani pořádně nechápu, o co jde. Proč se rozsvítilo? Z ničeho nic zahlédnu pohyb v jednom z koutů místnosti. Objevují se dveře, které se začínají pomalým pohybem otevírat. První vidím botu, potom maskáčovou kombinézu a nakonec i zbytek těla. A pak mi dochází, že mě sem přišel navštívit sám generál Pain.

>>>>>-----I>

Tak. Poslední trošku kratší kapitolka, kterou píšu ještě za svobodna :D Dnes budou vrcholit přípravy a zítra už to bude naostro :) Mám docela stresy, tak jsem si na chvíli sedla k psaní na uklidnění :D Pomalu se začínáme překlenovat do té pesimistické části knihy, která bude trvat po většinu knihy. Ale nebojte, o to víc si pak budeme užívat krátké záblesky štěstí v té druhé části :D