pro KatieCat716, děkuji za všechny krásně komentáře :)

Ta slova na mě doléhají ještě dlouho poté, co prezident Snow opustil místnost. Prvních pár minut si nejsem dokonce ani jistý, jestli jsem ho správně pochopil. Jak může být Dvanáctý kraj pryč? To přece není možné.

V mysli se mi vybavuje všechno to, co jsem tak dobře znal - náměstí plné drobných krámků, jejichž majitele jsem všechny dobře znal. Obchod s obuví, ve kterém každý víkend vypomáhala i Delly. Ach, Delly. Co se s ní jen mohlo stát? A nejenom s ní, ale s ostatními obyvateli Dvanáctého kraje. Měli čas utéct? Nebo je všechny pouze popravili jako hladové psy.

Potom mi na mysl přichází moji rodiče a bratři. Pokoušel jsem se nepřipouštět si tu skutečnost, že se něco mohlo stát i jim. Ale co když ano? Co když už mě nikde nečeká dokonce ani má rodina?

Zatínám ruku v pěst a snažím se potlačit návaly vzteku, které třesou s celým mým tělem. Potom jim ale dávám volný průběh. Dopadá na mě skutečnost, že všechno tohle se stalo jenom z jediného důvodu. Někdo měl svůj vlastní plán, který nám zosnovali za zády. My chtěli pouze dostat z arény jeden druhého a oni nás, bez jakýchkoliv otázek nebo upozornění, postavili na šachovnici. Z Katniss udělali královnu a kolem ní postavili spoustu postradatelných pěšáků.

Jestli jim šlo o ochranu vítězů, proč to nechali dojít tak daleko? Proč všechny neunesli ještě předtím, než nás vůbec poslali do arény? Jistě. Já vím proč. Protože vzdor vítězů posloužil jako rozbuška. Ten šíp letící k silovému poli ji zažehl a pak přišla exploze. Odvetné bombardování na Dvanáctý kraj byla jenom nutnost, která posloužila k vyburcování dalších krajů.

Zvedám ze stolu vázu s čerstvou růží. Chvíli jí otáčím v dlani a sleduji její dokonalost. Každý okvětní plátek má svoje místo a pečlivě zapadá do dalšího. Ale co záleží na dokonalosti? Je to jenom pomíjivá iluze. Nic není věčné, což jsem si tentokrát jenom znovu připomněl.

Vzteky svírám skleněnou vázu čím dál pevněji v ruce, až se bojím, že ji rozdrtím a pořežu se o ni. Nakonec ji vrhám přes celou místnost směrem ke krbu. Tříští se o hranu a do ohně dopadá pár kapek vody, které ovšem ohni téměř neublíží. Dál plápolá v plné síle. Pár jednotlivých kapek ohni neublíží, ale velká vlna ho uhasí. A vzbouřenci posledními Hladovými hrami způsobili právě tu pomyslnou vlnu, která má uhasit Kapitol.

"Proklínám tě, Haymitchi," syčím skrz zaťaté zuby. Jsem si naprosto jistý, že náš mentor o všem věděl. Možná byl jedním z těch, kteří tenhle plán zosnovali. Téměř na tom vidím jeho podpis. V prvních hrách se mu podařilo spolu s Katniss sehrát celou tu habaďůru za mými zády. Teď ovšem odstrčil do pozadí oba dva a udělal z nás jenom pouhopouhý nástroj revoluce.

Katniss a vedoucí vzbouřenců? To by nikdy nevzešlo z její hlavy. Ona není řečník, nedokáže stát před davem lidí a vlévat jim do žil nenávist a touhu po boji. Její prioritou bylo vždy zachránit svůj život nebo život jejich milovaných. Víc nikdy nechtěla.

Vzteky si z hřbetu ruky vytrhávám kanylu s morfionem, stejně tak jako hojivý lék z loketní jamky. Z té se spouští tenký pramínek krve, který provizorně vážu odtrženým kouskem košile. Už nechci nic Kapitolského. Radši zemřu, než bych se nechal léčit těmi šarlatány posedlými dokonalostí.

Odkopávám od sebe kovový stojan, který s řinčením dopadá přes stůl a po zemi se rozlévá tekutina naplněná v lahvích. Jak mizí z lahve ona, tak i ze mě pomalu vyprchává všechen vztek, který nahrazuje zoufalství.

Pomalu si sedám zpět na gauč a opatrnými pohyby začínám ze země sbírat jednu kartu po druhé. Pečlivě je rovnám do jednoho komínku na stole. Jakmile je celý balíček dokonale srovnaný, nevím, co bych měl dalšího dělat. Potřebuji zaměstnat svoje ruce a tím zároveň i mysl. Nevím, co po mě budou při živém vstupu s Caesarem chtít, proto nejsem schopný předem se na rozhovor připravit.

Nezbývá tedy nic jiného, než karty. První je nějakou dobu míchám, ale i to mi přestává přinášet během pár minut uspokojení. Nakonec z nich začínám stavět stříšky. Jednu po druhé spojuji špičkami a pokouším se z nich udělat co největší hrad. Jakmile mi karty po neopatrném tahu spadnou na zem, začnu opět znovu a tak pořád dokola.

Ani nepostřehnu, že za okny mezitím začal nový den. Přivedli mě sem zřejmě těsně po setmění a teď už je ráno. Strávil jsem spoustu hodin stavěním domečků z karet. Je to jediná zábava, kterou tu mám. Možná jsem se měl v noci spíše vyspat, ale já nemohu spát. Nechci spát. Bojím se, že všechny ty děsivé výjevy, o kterých prezident Snow mluvil, dostanou ve snech svou vlastní podobu. Něco jiného je o nich slyšet, a něco jiného je vidět všechny ty hrůzy světa.

"Tys vůbec nespal?" zaslechnu za sebou pohoršený hlas. Lehce nadzvednu oči od karet. Okamžitě si je ovšem musím zakrýt rukou, protože Livie roztahuje po celém pokoji závěsy. Ostré světlo mě na okamžik téměř oslepí. Až moc mi to připomíná ten okamžik, kdy vás vyvezou z temného tunelu do arény a to přináší nepříjemné vzpomínky. Všechno tady v Kapitolu mi asociuje něco, na co bych nejradši zapomněl. Možná to tak prezident Snow chce. Bude mě tu držet, dokud se nezblázním.

"Chvilku jsem spal," zalžu bez zaváhání. Rozhodně nechci nikomu dalšímu přidělávat starosti. "Mám v hlavě moc informací, víš, tak se nespí úplně lehce," dodám nakonec na vysvětlenou. Místo odpovědi zachytávám pouze její soucitný pohled.

"Kde je Portia a zbytek přípravného týmu?" ptám se po delší chvíli váhání. Nejsem si totiž jistý, jestli chci znát pravdu.

Livie konečně přestává pobíhat po místnosti a usedá na gauč hned vedle mě. "Já nevím," vrtí nešťastně hlavou. "Po tom chaosu při konci her nás všechny poslali domů, abychom nepřišli k újmě. Zpátky si zavolali jen mě, nikoho z nich jsem tu nepotkala." Vysvětluje a mě se její odpověď vůbec nelíbí. Připadá mi to divné. Možná až příliš podezřelé. Jsem si téměř jistý, že za tím něco je. Zatím ovšem ještě nevím, čím je to způsobeno.

"Mám tě připravit na rozhovor s Caesarem. Nebude před živým publikem, bude tam jenom pár lidí. Použijí to pak ve vysílání," vysvětluje mi a kriticky si mě měří od hlavy k patě. Mhouří oči a pak si teprve všímám mých neobratně obvázaných rukou. "Ty sis to vyndal?" mračí se pohoršeně. "Budeš tam mít ošklivé jizvy!"

"Vážně, Livie? Jizvy? Myslíš, že jizvy jsou to nejhorší, co mě může potkat?" z mého hlasu zaznívá hořkost a ironie. Nemohu si ovšem pomoci. Jenom mi to připomnělo, že i Livie je Kapitolanka. Sice to není tolik znatelné, ale pořád je její myšlení o hodně jiné, než moje. Nezná tolik problémů jako my v krajích. Je pro ni hodně důležitý fyzický vzhled. K tomu byla ovšem vedená už od malička, nemůže za to.

Že jsem to trochu přehnal si uvědomuji až ve chvíli, kdy jí tváře začíná barvit nach a sklápí oči k zemi. "Promiň, tak jsem to nemyslela," špitne tiše.

"Ne, ty promiň," odpovídám okamžitě a pokládám jí ruku kolem ramen. "Jenom... mám teď trochu jiné šrámy a ty mě trápí o něco víc, než ty na rukou," s vypětím všech sil povytahuji koutky do úsměvu. Ten tam je usměvavý blonďatý kluk, který každý den pomáhal tátovi v pekárně. Už neexistuje. Stejně jako pekárna a stejně jako můj otec. Vše se obrátilo v prach.

"Já vím," přikyvuje váhavě. "Pustíme se do toho, nemáme moc času," dodává s daleko větším elánem a opět se zvedá z gauče.

První mi předělává obvazy a opatrně ošetřuje lehce mokvající rány. Poté mě strojí do bílé košile a čistě bílého obleku. Zajímalo by mě, co má ten oblek znázorňovat. Určitě ne mou nevinnost a čistotu. Největší práci má s mým obličejem. Málo spánku se na něm velice podepsalo. Tmavé kruhy pod očima se odstraňují poměrně těžce.

Nakonec na mě ze zrcadla ovšem kouká úplně jiný člověk. Vypadám překvapivě čile a zdravě vzhledem ke skutečnosti, že jsem před pár dny málem zemřel. To ovšem kapitol ukazovat nechce. Nejsem si ani jistý, že se někam dostal záběr z rány, kterou jsem utržil od Bruta.

"Jsi úžasná. Jako bych to ani nebyl já," uculím se na Livii a bavím se nad ruměncem, který opět pokryje její tváře. Ještě si přisadím a letmo jí vděčně líbám na tvář. Ona ví, že jí jenom škádlím. Předpokládám ovšem, že je ještě chlapcem nepolíbená a všechno tohle jí uvádí do rozpaků.

"Ale jdi," mávne rukou a lehce se zahihňá. Alespoň něco, co mi dokáže vykouzlit na tváři naprosto upřímný úsměv. Její dětská nevinnost mi připomíná, že není všechno ztracené. Možná má ještě lidstvo šanci změnit svůj pohled a zachránit naši planetu. Už jenom kvůli lidem jako je Livie. Protože ona dělá vše jenom pro ostatní a daruje jim svoje srdce na dlani.

Její pohled ovšem zabloudí na hodinky a veškerý smích z tváře mizí. "Je čas, nesmíme přijít pozdě," vyráží v čele a odvádí mě pryč z mého pokoje, který mi byl prozatím domovem pouze jeden jediný den.

Znovu se noříme do těch temných a klikatých uliček budovy. Doprava, doleva, dolů výtahem. Jsem si naprosto jistý, že už bych nikdy nenašel cestu zpátky. Strávil bych zbytek života bloumáním v tomto labyrintu, ze kterého není úniku.

Naše cesta končí v mě moc dobře známém studiu. Tady jsme s Katniss točili rozhovor po konci prvních Hladových her. Tentokrát je ovšem prázdnější. Je v něm prakticky pouze štáb kameramanů, Caesar a postarší muž, který se otáčí našim směrem přesně v okamžiku, kdy vcházíme do dveří.

"Přesně na čas, výborně!" zahřmí mohutným hlasem a okamžitě se rozchází směrem ke mně. Nepřipadá mi jako typický Kapitolan. Mám ten dojem, že bude spíše ze druhého kraje. Tmavé vlasy už má prorostlé stříbrnými vlákny. Hladce oholený obličej je stažený do přísné grimasy a na sobě má téměř typický oblek mírotvorců.

"Vítejte pane Mellarku. Jsem Titus Pain, těší mě," podává mi ruku a já s ním velice váhavě spojuji dlaň. Jeho stisk je až nepříjemně pevný a oční kontakt až příliš upřený. "Byl jsem jmenován generálem pro boj s odbojem. Ukončit střet je mým jediným úkolem. Doufám, že vás prezident Snow instruoval ohledně tohoto rozhovoru."

"Ano, pár věcí mi řekl," přikyvuje a moje dlaně se začínají nepříjemně potit. Připadá mi, že je tu něco špatně. Takhle by to nemělo vypadat. Proč by tady měl být generál pro boj s odbojem? O co tady kruci jde?

"Výborně, v tom případě se posaďte vedle Caesara. Začneme za dvacet sekund," pokyne směrem ke kameramanům a odchází si stoupnout do pozadí.

Usedám do polstrovaného křesla jako už několikrát předtím. Caesar mi věnuje povzbudivý úsměv, který mu ovšem nejsem schopný oplatit. Pouze sedím s rukama v klíně a čekám, až zaslechnu pokyn k tomu, že je čas začít. Ten přichází až nečekaně brzy. Nepřipadám si připravený.

"Dnes máme velice výjimečný den, drazí diváci," začíná moderátor svým jako obvykle veselým a optimistickým hlasem. "Přišel se na nás podívat vzácný host, kterého jste tu zřejmě nečekali." Kamera se obrací do mojí tváře. "Takže, Peeto, vítej zpátky."

Pokouším se povytáhnout koutky do úsměvu, abych nikoho u obrazovek neurazil. "Určitě jste si myslel, že se mnou už rozhovor dělat nebudete."

"To přiznávám," přikyvuje Caesar. Nezdržuje se žádnými detaily ani vtípky. Na ty tu momentálně není prostor. Jde přímo k věci. "Ten večer před Čtvrtohrami... Kdo by si pomyslel, že tě tu ještě uvidíme?"

"Rozhodně jsem to neměl v plánu, to je jisté," přiznávám a lehce se při té vzpomínce zamračím. Jakmile mě o tom nutí mluvit, všechno se oživuje. Je to jako kdybych to prožil včera.

"Myslím, že nám všem bylo jasné, co jsi měl v plánu," předklání se ke mně, aby dosáhl důvěrné úrovně rozhovoru. "Obětovat se v aréně, aby Katniss Everdeenová s vašim dítětem mohli přežít."

"Přesně tak. Nebylo na tom nic složitého," přikyvuji a skláním hlavu níž. Prsty přejíždím po polstrovaném opěradle křesla a co nejrychleji se pokouším promýšlet každé slovo, které vypustím z úst. "Jenže další lidé měli taky svoje plány," dodávám nakonec a někde uvnitř mě se opět dme ten starý známý vztek, který je poslední dobou mou součástí až příliš často.

"Povíš nám o té poslední noci v aréně? Abychom si ujasnili pár věcí?"

Váhavě přikyvuji a během okamžiku se rozhoduji, že řeknu celou pravdu. Všechny ty nejniternější pocity, které se ve mně skrývají chci dostat na povrch. Chci, aby všichni pochopili, jaké to je být splátce. "Ta poslední noc... Pokud jde o poslední noc...," hlas se mi částečně třepe a dělá mi problémy soustředit se a dostat ze sebe vše, co chci. "Nejdřív si musíte představit, jaké to je v aréně. Máte pocit, že jste hmyz přiklopený pod mísou naplněnou horkým vzduchem. A všude kolem vás roste džungle... zelená, živá džungle. Obří hodiny vám odtikávají poslední chvíle života. Každá nová hodina je příslibem nové hrůzy. Musíte si představit, že za uplynulé dva dny zemřelo šestnáct lidí -a někteří při tom, když se vás snažili bránit. Při takovém tempu zbývajících osm nedožije rána. Až na jednoho. Na vítěze. A vy si plánujete, že jím nebudete vy." Obracím oči na Caesara a všímám si, že visí očima na mých rtech. Stejně tak jako kameramané. Nikdy žádný vítěz nemluvil o tom, jaký je to pocit být v aréně. Vždy zmiňuj pouze tu čest, kterou jim přineslo vítězství. Já ovšem chci, aby i Kapitol věděl jaké to je být lovná zvěř.

"Když jste v aréně, zbytek světa ustupuje do pozadí,"pokračuji s ještě větším odhodláním. „Všichni lidé i všechny věci - všechno, co pro vás bylo důležité, přestává existovat. Růžová obloha, příšery v džungli a splátci, kteří prahnou po vaší krvi, jsou tím jediným, na čem kdy záleželo. Ničí vás to, ale musíte navíc i zabíjet, protože v aréně máte jediné přání. A to přání člověka hodně stojí."

"Stojí tě život," dodává za mě Caesar a já bych se mu v tu chvíli nejradši vysmál do obličeje. Život. Všichni si myslí, jak moc je život cenný. Že je to to nejcennější, co máme. Život ovšem neznamená nic, když je plný výčitek a neuskutečněných cílů.

"Kdepak. Stojí daleko víc, než život. Musíte vraždit nevinné. Platíte vším, čím jste," vysvětluji dlouze a tiše. Tak, aby se každý musel naklonit a ještě pečlivěji poslouchat každé slovo.

"Vším, čím jste," opakuje po mě moderátor fascinovaně a mě se na tváři na kratičký moment mihne vítězný úsměv. Přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Teď mě celý Panem poslouchá. Teď můžu sdělit vše, co mám na srdci a budu mít jistotu, že každý slyší.

„Takže se držíte svého přání. A tu poslední noc jsem si přál zachránit Katniss. I když jsem nevěděl o vzbouřencích, měl jsem špatný pocit. Všechno bylo příliš složité. Začal jsem litovat, že jsme se dřív toho dne neodtrhli od ostatních, jak Katniss navrhovala. Teď už jsme ale nemohli." Pokračuji ve vyprávění a opět nevědomky začínám zvyšovat hlas. Všechno je to tak intenzivní. Všechny ty vzpomínky a pocity se vrací a obklopují mě. Chci jim to všechno říct a přitom nechci. Pouštím je do svého soukromí.

"Příliš jste se zapletli do Diodová plánu přivést elektřinu do slaného jezera," říká Caesar a já mu musím částečně oponovat.

"Příliš jsme se zapletli do té hry na spojence. Nikdy jsem jim neměl dovolit, aby nás rozdělili!" Vyhrkávám ze sebe beznadějně. "Tehdy jsem ji ztratil."

"Když jsi zůstal u toho stromu a Katniss s Johannou Masonovou vyrazily s cívkou drátu dolů k vodě," doplňuje za mě moderátor a já začínám tisknout ruce v pěst. Ty emoce mě začínají ovládat.

"Já jsem nechtěl!" téměř křiknu a cítím, jak mi do tváří stoupá červeň. Tlak i tep se zvyšuje napětím a vztekem. „Jenže jsem nemohl odporovat Diodoví, když jsem nechtěl prozradit, že se chystáme ukončit spojenectví. Pak se ten drát přerušil a nastal chaos. Vzpomínám si jenom na útržky. Snažil jsem se najít Katniss. Viděl jsem, jak Brutus zabil Pleva. Já jsem zabil Bruta. Vím, že mě Katniss volala. Potom do stromu udeřil blesk a silové pole kolem arény vybuchlo."

„Do povětří ho vyhodila Katniss, Peeto. Díval ses na záznam," pokouší se mi vysvětlit Caesar. Ale já vím, co jsem viděl a rozhodně to nebylo to, co se mi tu pokouší namluvit.

"Nevěděla, co dělá. Nikdo z nás nedokázal plně pochopit Diodův plán. Viděl jste přece, jak se Katniss snažila přijít na to, co má s tím drátem udělat," bráním ji ze všech sil, ale nejsem si jistý, jestli to má zamýšlený efekt. Jestli mi vůbec někdo věří.

"Dobře. Já jen, že to vypadalo podezřele," začíná chlácholivým hlasem, ale potom řekne něco, co ve mě provalí tu pomyslnou hrát vzteku: "Jako kdyby celou dobu věděla o plánu vzbouřenců."

Vyskakuji na nohy. Celé moje tělo ovládá vztek a já bych moderátora nejradši praštil pěstí přímo do čelisti. Místo toho se nad něj skláním a pokládám ruce na opěradla jeho křesla a konečně dávám volný průnik svým emocím. „Vážně? A bylo součástí plánu, aby se nechala od Johanny málem zabít? Aby ji ochromil elektrický šok? Aby přivolala odvetné bombardování?" Během toho, jak se mi z úst řinou slova stoupá i můj hlas. Nakonec už na něj křičím. Křičím na něj, jako kdyby za to mohl on. „Ona to nevěděla, Caesare! Ani jeden z nás nic nevěděl, jen jsme se snažili zachránit jeden druhého!"

Caesar mi pokládá ruku na hrudník a pokouší se mě lehce odtlačit. Narušuji totiž jeho osobní prostor a zároveň si možná připadá trochu ohrožený. To je mi ale jedno. Nezajímá mě to. Já kvůli nim už trpěl dost, jim to na pár okamžiků neublíží. Přesto si všímám, jak je generál v pozadí připraven vyrazit, kdyby došlo na fyzický střet. "Věřím ti, Peeto," domlouvá mi moderátor chlácholivě a já přesunuji svou pozornost zpět na něj a nechávám se částečně odstrčit.

Zoufale si prohrabuji rukou vlasy a tím ničím účes, který mi Livie tak pečlivě upravila. To je ovšem to poslední, na co bych myslel. Znovu si sedám do křesla a pokouším se vydýchat svůj vztek.

"A co váš trenér, Haymitch Abernathy?" ptá se mě po chvíli ticha, kterou mi dává pro uklidnění nervů. Při Haymitchově jméně mi tuhou rysy v obličeji. Jsem si naprosto jistý, že on o tom moc dobře věděl a tajil to před námi.

"Netuším, co věděl on," odpovídám odměřeně.

"Mohl patřit ke spiklencům?" vyzvídá dál moderátor.

"Nikdy se o ničem takovém nezmínil," krčím rameny. Nechci na něj házet špínu v přímém přenosu, takže se pokouším říkat jen pravdu. Sice se o tom před námi nezmínil, ale on se nezmiňoval nikdy o ničem.

"Co ti o něm napovídá tvoje srdce?" trvá dál na odpovědi.

"Že jsem mu neměl věřit. To je vše," odpovídám a tím považuji otázku za zodpovězenou.

I Caesarovi to díky bohu dochází a už mě nenutí odpovídat na další všetečné dotazy. Místo toho mi klade ruku na rameno a klidným hlasem mi říká, že můžeme přestat, pokud si to přeji.

"Dá se snad říct něco dalšího?" ptám se ho s trpkým nádechem v hlase.

"Chtěl jsem se zeptat, co si myslíš o válce, ale jestli jsi příliš rozrušený..." chlácholí mě moderátor, ale já jsem si téměř jistý, že tohle je téma, ke kterému celou dobu spěl. A já si nenechám ujít možnost, abych mohl promluvit. Hodně jsem přemýšlel o slovech prezidenta Snowa a musím mu uznat jisté zásluhy. Ohledně války měl pravdu. Nemůžeme pokračovat v bojích. Lidstvo se už jednou málem zničilo a jestli budeme pokračovat, ze země zůstane pouze pustila bez života.

„Nejsem tak rozrušený, abych nedokázal odpovědět na tohle," zhluboka se nadechuji a obracím svůj pohled směrem na kamery. „Byl bych rád, kdyby se všichni, kdo se dívají, ať už jsou na straně Kapitolu nebo vzbouřenců, na chvilku zamysleli nad tím, co tahle válka může znamenat. Pro nás, pro lidské bytosti. V minulosti jsme se vzájemnými boji málem vyhladili. Teď je nás ještě míň a podmínky k životu jsou těžší. Opravdu chceme válčit? Navzájem se pozabíjet? V naději, že..., co vlastně? Že nějaký zodpovědnější druh zdědí dýmající trosky Země?" Neustále očima sleduji kameru. To, co jsem právě teď řekl, myslím naprosto vážně. Ať vzbouřenci nebo Kapitol, všichni se chovají jako zvířata. Ne. Možná hůř, než zvířata. Ty se bojí vyhubení, lidstvo se k němu samo přičiní.

"Nevím, jestli... Nejsem si jistý, jestli rozumím...," mračí se Caesar. Možná to vážně nechápe. Možná jsou mozky Kapitolanů tak moc naprogramované na jiný život, že si takové věci neumí představit. Neví co je zkáza. Neví, co je zánik.

"Nesmíme spolu bojovat, Caesare," vysvětluji mu trpělivě. "Nezbude nás dost na to, abychom se udrželi při životě. Jestli všichni neodloží zbraně - a to hodně brzy -, bude po všem." Dodávám a dělám za větou dramatické ticho. I kdyby tohle oslovilo jednoho člověka ze sta, mělo smysl to říct.

"Takže... voláš po klidu zbraní?" ujišťuje se Caesar ještě jednou.

"Ano. Volám po klidu zbraní," odpovídám unaveně. Všechna moje bojovnost vyprchala, teď už si chci jenom odpočinout a v hlavě si znovu přehrát dnešní den, abych se ujistil, že jsem udělal vše, co šlo. "Teď bych se rád nechal odvést do svého pokoje, abych mohl postavit další stovku domečků z karet," dodávám tiše.

"Dobrá," obrací se moderátor do kamer. "To bude, myslím, všechno, takže se můžeme vrátit k řádnému programu."

"A střih!" zaslechnu jednoho z kameramanů a beru to jako pokyn k tomu, abych se zvedl.

Ujdu sotva pár kroků, než se přede mě postaví samotný pan Pain. "Výborně, přesně tohle jsme potřebovali, pane Mellarku. Moc nám to pomohlo," přikyvuje souhlasně.

"Bylo mi ctí. Rád jsem pomohl," zamumlám nezaujatě. Už chci být jenom pryč z téhle místnost.

"Odveďte ho," štěkne z ničeho nic až nepřiměřeně hrubým hlasem a během pár krátkých okamžiků mě svírají dvoje ruce v železném sevření s rukama zkroucenýma za zády.

Generál ke mně přechází s letmým úsměvem na rtech. Svou rukou plnou mozolů mě chytá pevně za bradu a hrubě mi zvedá hlavu výš, abych se mu mohl dívat zpříma do očí.

"Teď už nám posloužíte trochu jinak, drahý pane Mellarku." Na tváři se mu objevuje vítězoslavný úsměv. Hned potom mě udeří do hlavy pažbou zbraně a já ztrácím vědomí.

>>>>>---------I>

Tolik nápadů, a tak málo času. Je to hrůza. Kdybych byla doma pořád, během měsíce by byla Síla vzdoru dopsaná. Bohužel, času je zoufale málo :( i tak se ovšem snažím ukradnout si pro vás pár chvilek a psát a psát.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Byla trochu nezáživnější a v druhé části zase hodně podle knihy, ale to byla bohužel nutnost. Bez toho by to nešlo :) Budu samozřejmě ráda za názory, protože tahle kapitola je poslepovaná z kousků, kdy jsem měla třeba jen 30min na psaní a přijde mi to dost nesouvislé. Tak nevím, jestli je to na tom znát nebo se mi to jen zdá :) Co říkáte na závěr? :))