Nevím, co jsem si myslel, že budu cítit, až poprvé vstoupím na půdu Dvanáctého kraje. Možná radost? Euforii? Nic z toho se nakonec nedostavilo. S každým dalším krokem mě zaplavovala čím dál tím větší úzkost. Nezbyla jedna jediná budova, co jsem znal z dětství. Po mé levé ruce měl být dům starosty. Tam, kam jsem nosíval Madge drobné sladkosti, když měla narozeniny. Co z něj zbylo? Jen pár ohořelých trámů, které ještě zbývající obyvatelé nestihli odklidit. 

Na okamžik zavírám oči a pokouším se z mysli vytěsnit představy hořící budovy a křiku těch, kteří v ní zůstali. Tisknu zuby k sobě tak pevně, že mi zřejmě každou chvíli musí prasknout sklovina. Když víčka znovu otevírám, zahlédnu opodál pár lidí, kteří se probírají troskami. Odklízí kusy dřeva a hledají cokoliv, co mohlo zbýt po původních obyvatelích. Vím, že teď bych měl jít pomoct. Že jsem se zařekl, že okamžitě přiložím ruce k dílu, ale nemůžu. Krkem mi stoupá hořká žluč a já se v tu chvíli předkláním a zvracím zbytky snídaně. Ten pach celého města; je to jako spáleniště. Ještě stále se tu vznáší smrad ohořelého masa a mně se znovu a znovu pokouší celé tělo přesvědčit, že ze sebe musím dostat i poslední zbytky jídla, co ve mně ještě zbyly. 

Jako zahalený mlžným oparem dělám jeden krok po druhém. Pomalu se sunu dál od zborcené budovy jen, abych na jiném rohu zahlédl další a další. Před očima mi problikávají výjevy, které mi ukazovali v Kapitolu. Hořící Dvanáctý kraj; dopadající bomby; křik lidí a zoufalství v jejich očích. Chvíli oheň, chvíli ohořelé trosky. 

Jakmile dorážím na místo, kde stávala pekárna, už nemám sílu jít dál. Se slzami v očích klekám na kolena do popela, který byl dříve naším domem. Zaplavuje mě panika při představě, že mi ze starého domova nic nezbylo. Ani kousek dřeva, žádný kus oblečení mých rodičů ani žádné rodinné dědictví. Vůbec si neuvědomuji, jak moc absurdně se chovám, když začínám hrabat holýma rukama skrz trosky. Zběsile odhrnuji velké množství popela, který se začíná postupně vznášet i do ovzduší a za chvíli kolem vytvoří dusivý znečištěný mrak; ani ten ale nevnímám. Do prstů se mi pomalu zadírají třísky z roztříštěných střešních krovů a popel se mi pod rukama začíná barvit do krvava. Přesto stále s náznakem hysterie hrabu dál a přimíchávám si pod ruce i vlastní slzy. 

"Chlapče," zazní zpoza mě tlumeně, jakoby z dálky, a na rameno mi dopadá horká dlaň. 

"Musím něco najít. Něco tady přece muselo zbýt," zamumlám tiše a pokračuji ve svojí marné a zoufalé práci. 

"Peeto, kruci!" přechází z jemného tónu do tichého zavrčení. Hned potom mě dvě silné paže chytají pod rameny a zvednou zpátky na nohy. Kolena mám téměř černá od klečení v popelu, z prstů mám jehelníčky poseté množstvím dřevěných třísek a na tvářích mi slzy zanechaly čisté potůčky uprostřed mouru, který pokrývá celou moji tvář. 

Celým tělem mi otřese hlasité vzlyknutí, které se pokouším potlačit, ale marně. "Haymitchi," vydechnu hlasem, který nemá daleko k zoufalství, "všechno je pryč. Nic tu nezbylo...nic." 

"Já vím, chlapče," odpovídá mi znovu mírně a otočí si mě čelem k sobě. "Jestli to někdo z nás zvládne, jsi to ty. To vím moc dobře. Ty jsi ten pravý bojovník. Já a Katniss jen přežíváme. Ty ne; vždycky najdeš něco, pro co máš žít!" 

Můj bývalý mentor se se mnou pokouší navázat oční kontakt, ale marně. Zornice mi směřují kamsi za něj - jako kdyby tam bylo něco, co vidím jenom já. Můj vlastní svět, který je na míle vzdálený všem těm, kteří neměli tu čest s Titusem Painem. Vím, že už nikdy nebudu úplně v pořádku, protože neexistuje způsob, jak se vypořádat se vší tou ztrátou a bolestí, která mě provázela několik posledních let. Jestli bych vyměnil Katnissinu lásku byť jen za jeden jediný život, který by byl ušetřen? Bez váhání. Nejen že to ale nejde; dokonce nemůžu měnit ani něco, o čem si nejsem ani zdaleka jistý, jestli mám. Jak malicherná se najednou zdá starost o něčí city, když stojíte na hřbitově své rodiny, svých přátel a svého starého života. 

"Peeto," mírně mi zatřese rameny a nutí mě obrátit zrak zpátky na něj. 

"Nejsem hrdina. Nejsem bojovník," konečně na něj obracím zrak s tvrdým výrazem v očích. Po předchozích slzách už zůstal jen náznak na tvářích. Už jsem unavený z toho, jak mi každý říká, že to zvládnu. Jenom prázdné fráze, které nic neznamenají. "Ani milenec pronásledovaný osudem, splátce nebo dokonce vítěz, Haymitchi. Podívej se na nás. Jsme přeživší; jsme trosky - schránky našich bývalých já. Vy jste alkoholik a já jsem šílenec. Není v tom ani kapka důstojnosti. A jestli si myslíte, že je to jinak, a tak moc jsi mi věřil, tak jste větší šílenec, než já. Myslím, že bych měl jít zkontrolovat svůj dům," otřu si svoje zakrvácené prsty do kalhot, na kterých zůstanou rudé šmouhy, obejdu ho a bez jediného otočení zpátky vyrazím do Vesnice vítězů.

Po cestě se už nerozhlížím kolem sebe - oči mi směřují na cestu přímo pod nohy. Zároveň se pokouším vždy na co nejdelší dobu zadržet dech, abych necítil všudypřítomný pach smrti. Ještě přidávám do kroku, když zahlédnu bránu, která vede do Vesnice vítězů. Ani mě příliš nepřekvapí, že zůstala ušetřena odvetnému bombardování. Předpokládám, že mělo jít jenom o symbolickou připomínku toho, že Kapitol nechá stát jenom to, co sám uzná za vhodné. Jaká ironie - uvědomíme-li si, jak celá válka dopadla. 

Na krátký okamžik se zastavuji před svým domem. Vypadá naprosto stejně jako když jsem ho opouštěl v den sklizně na pětasedmdesátý ročník Hladových her. Nedokážu se rozhodnout, jestli je to optimistické nebo spíš děsivé. Zběžným pohledem zkontroluji i Katnissin dům - okna jsou otevřená, z jednoho dokonce visí peřiny. To znamená, že zřejmě bude doma. Teď ale nemám nejmenší náladu na její přítomnost. Nemám zájem o ničí přítomnost. Rád bych byl alespoň jeden den jenom sám se sebou - se svými myšlenkami. Potřebuji si to co nejvíc srovnat v hlavě, abych nepřenášel svoje nálady na okolí. Obzvlášť na Katniss. Předpokládám totiž, že ani ona nebude dvakrát v pořádku a rozhodně bych nechtěl sedět v jejím obýváku a lamentovat nad tím, co se z nás stalo. 

U Haymitche je to něco jiného; naučil jsem se k němu být upřímný ať se děje cokoliv. Ať je to, co mám na srdci, sebehorší. A upřímně doufám, že to oceňuje. Dnes jsem možná mírně překročil čáru, ale jsem si jistý, že i přes to se přenese. Koneckonců jsem mu neřekl nic jiného, než pravdu. 

Po chvilce váhání konečně překračuji práh svého domu. Zhluboka se nadechnu a na tváři se mi mimoděk rozlévá úsměv. Dům je sice po mé dlouhé nepřítomnosti cítit zatuchlinou, ale zároveň s ní cítím i závan pečiva. Ze stěn na mě stále dýchá kmín, skořice a vůně pečeného chleba. Teď si teprve konečně připadám doma. Tady uvnitř se cítím v bezpečí, takže mi padá spousta tíhy z beder. Rychlým krokem přecházím rovnou k peci na chleba a začnu v ní zatápět. Nemám sice těsto a nemám z čeho péct, ale jakmile se místností rozezní uklidňující praskání dřeva, všechno najednou působí o něco méně děsivě. 

Takhle tam stojím zřejmě několik hodin. Nejsem si jistý, často ztrácím pojem o čase a realitě. Nad ničím nepřemýšlím, jenom si hřeji ruce nad ohněm a sleduji plápolající plameny. Možná by mě měly děsit; nemám s ohněm dobré zkušenosti, nicméně žádný strach nepociťuji. Ani po kostýmech z první přehlídky vozů, po hořícím lese v aréně, po výbuchu v katakombách Kapitolu a dokonce ani po obou Everdeenových děvčatech v plamenech. Praskání dřeva pro mě bude mít stále daleko daleko hlubší význam ve spojení s dětstvím - klidem, chlebem a pekárnou - nic nedokáže tyhle vzpomínky vymazat. 

Z nostalgie mě vytrhuje až ostré zazvonění telefonu. Kdo teď může volat? Venku už se slunce sklání za obzor a dům zalévá do oranžového světla. Vypadá teď, jako kdyby byl celý v plamenech. Telefon ale zvoní dál a dál a já jsem nucený dojít ke sluchátku. Může to být doktor Aurelius - nerad bych, aby mě znovu uznali nezpůsobilým a odvezli do Kapitolu. Kdo ví, jakou má pravomoc. Proto zvednu sluchátko a přitisknu si ho k uchu: "Peeta Mellark, prosím?"

"Ty jsi tak formální, skoro jsem se lekla," ozve se ze sluchátka pobavený hlas. 

"Tvůj zájem o mou osobu začíná být skoro znepokojující. Co máš na srdci, Johanno?" odpovídám jí vřelým tónem a koutky úst se mi samovolně zvedají do úsměvu. 

"Jak zlé to tam je?" ptá se z ničeho nic naprosto vážně. Dokonce jsem v jejím hlase zaslechl náznak starostlivosti. 

Zhluboka jsem se nadechl, "zlé, Joh. Všechno je na popel - pekárna, starostova budova - nic tu nezůstalo."

Na chvíli se odmlčela a já slyšel jenom její pravidelné dýchání. I to mě uklidňovalo. Takovou dobu jsme sdíleli vedlejší cely, že i zvuk jejího dechu pro mě stále znamenal něco jako bezpečný přístav. Jediný světlý bod uprostřed naprosté temnoty. "To mě mrzí. Jsi v pořádku? Přijedu za tebou na pár dní pokud budeš chtít," dostává ze sebe nakonec. 

Opírám si čelo o zeď a na okamžik zavírám oči. Připadá mi, jako kdyby byla Johanna zase ve vedlejší místnosti. Jako by nás oddělovala jenom úzká přepážka. Nemůžu se jí sice dotknout, ale přesto vím, že je tu se mnou. "Postarej se o Annie, Joh. Ona tě potřebuje víc. Já tu mám Haymitche a... Katniss."

"Peeto? Neobracej se k ní zády, prosím. Vím, že bude určitě nepřátelská tak, jak to umí jen ona, ale nedělej to. Vzpomeň si, že ona je tvůj přístav. Ať se bude chovat jakkoliv, vzpomeň si na to dobré. Přišla o sestru, přišla vlastně i o mámu - nemá nikoho - jenom tebe." 

Chvíli si nechávám projít hlavou její slova. Vím, že má pravdu a přesně s tím jsem sem i jel. Nemůžu se nechat zlomit minulostí spálenou na popel. Něco starého končí, ale něco začíná. A z popela vždycky vyroste něco nového a někdy i lepšího.  "Já vím, že máš pravdu. Nakonec máš vždycky pravdu." 

"To se tak krásně poslouchá. Moje sebevědomí prudce stoupá nahoru."

"Vždyť už výš stoupat ani nemůže," zasměji se. Nakonec je to zase ona, kdo mi roztáhl úsměv na tváři. Vlastně je mi smutno při představě, že je jedna z mých nejlepších kamarádek tak moc daleko. "Johanno?" 

"Ano, Peeto?" 

"Mám tě rád. Děkuji za všechno," povytáhnu koutky do spokojeného úsměvu. Některé věci by neměly zůstat nevyřčené. Nikdy totiž nevíme, co se může stát a já bych toho nerad jednou litoval. 

"I ty lichotníku," zahihňá se do sluchátka, ale já vím, že jí to moc potěšilo. Z našeho uvěznění vzniklo jedno z nejlepších přátelství, jaké jsem si kdy mohl přát. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré - v tomhle případě to platí všemi deseti. "Taky tě mám ráda, hlupáčku," dodává nakonec něžným tónem. 

"Dobrou noc, Joh, zase si zavoláme."

"Sladké sny, Milovníku," odpovídá škádlivým tónem, a pak už jen slyším klapnout sluchátko. 

Ještě pár minut jsem jen tak seděl na židli s letmým úsměvem na rtech a věděl, že musím bojovat. Že už jsem přečkal tolik horších věcí a tohle už není dno. To už je cesta vzhůru. Stačí se jenom pořádně odrazit a brzo uvidím hladinu. Proto se zvedám a moje další kroky míří do místnosti s obrazy. Pořád tu všechny jsou- visí na zdech a shlížejí na mě dolů. Už mě ale neděsí tak, jako dřív. Teď už totiž vím, že je všem těm hrůzám konec. Dostali jsme se z doby temna a čeká nás spousta dalších šťastných let, kdy se budou lidé snažit žít jako v utopii. Vím, že to nikdy nebude takové, jaké si to vysníme, ale přesto - bude líp. 

Beru proto do rozbolavělých rukou štětec - dobrou hodinu jsem ještě trávil vyndáváním třísek z prstů - a připravuji si plátno. Chystám se nakreslit poslední obraz, který bude spojený s revolucí. Poslední vzpomínku na hrůzy Kapitolu a na zvěrstva, kterých byli schopní naši samozvaní vůdci. Zároveň jde ale o vzpomínku na hrdinství těch, kteří pro nás obětovali to nejdůležitější - svoje životy. Pamatuji si každou tvář, o kterou jsem přišel. Každou, která se mi vypálila hluboko do srdce. Tam v Kapitolu jsem přišel o spolubojovníky, o kolegy i o přátele. 

Nechávám štětiny klouzat něžně po plátně, na paletách míchám barvy a vůbec nevnímám, že se za dobu mojí práce měsíc objevil a zase zmizel. Až když mě na lících zašimraly první paprsky růžového slunce, odkládám štětec na stojan a z dálky se zadívám na svoje nejnovější dílo. Zakládám ruce na hrudníku a sleduji tváře těch, o které jsme přišli - Finnicka Odaira s hravým úsměvem na rtech a kostkou cukru mezi prsty, Livii s modrým přelivem a láskyplným pohledem v očích a nakonec na tu, jejíž ztráta přišla v době, kdy jsme už měli slavit úspěch - Prim. S Pryskyřníkem v náručí, dvěma zapletenými copánky a věnečkem z prvosenek usazeným na hlavě. Ti všichni jsou osvětleni zářivými paprsky slunce - klidní a vyrovnaní - jako dokonalý piedestal pro ty, kteří nikdy nebudou zapomenuti. 

Nakonec si umývám ruce od barvy a vyrážím do kůlny, kterou mám z druhé strany domu. Beru si kolečko, rukavice, lopatu a rozcházím se směrem k lesu, abych mohl i pro Katniss vytvořit vzpomínku na její malou sestřičku. 

>>>>-----------------I>

Trošku jsem se přecenila a myslela, že už to zakončím touto kapitolou, ale jak vidíte, nějak mi to nevyšlo :D Omlouvám se, že to tak trvá, ale pořád tak nějak přemýšlím, čím přesně to uzavřít. Všechno mi připadá moc fádní a obyčejné a nedokážu najít způsob, jak přesně sérii důstojně zakončit. Mám ještě tolik příběhů, co bych chtěla povědět, ale sem už prostě nepatří. Každopádně reunion s Katniss jsem si nechala až do další kapitoly, jak jste si určitě všimli. Znovu vám děkuji za trpělivost a i když postupujeme pomalu nebojte - pomalu, ale jistě až do cíle :)