Západ slunce nad Kapitolem. Katniss říkala, že barva západu slunce je moje nejoblíbenější. Tady jí ovšem nedokážu dostatečně docenit. Každý večer stojím na balkoně svého pokoje, lokty opřené o zábradlí a sleduji tu oranžovou kouli, která zachází přímo před soudní budovou. Vždy pár minut předtím, než zmizí za horizontem, zalije celé město do krvavě rudého oparu. V těch chvílích mi před očima problikávají zlé výjevy, které zřejmě z hlavy už nikdy úplně nevytěsním. Sleduji prostor před prezidentovým sídlem, kde probíhala poprava mého přípravného týmu. Dívám se do dálky do míst, kde jsem během svého záchvatu zabil člena našeho týmu ostrostřelců. A shlížím přímo na schody budovy, kde zemřela Prim. Na místo, kde zemřela i další část Katnissiny duše.

Každý den trávím spoustu času v soudní síni. Několikrát jsem byl povolán, abych svědčil. Jindy pouze sedím vzadu a sleduji celý proces. Na lavici svědků se vystřídají desítky, možná i stovky lidí. Od paní Everdeenové, přes Haymitche, Cetkii, Hurikána po dalších méně či více významné lidí. Velká většina lidí ovšem dochází ke stejnému závěru - Katniss je válečný veterán poznamenaný hrůzou Hladových her a nenese za tento čin příliš velkou zodpovědnost. 

Všichni se jednohlasně shodují na tom, že její další pobyt v Kapitolu není žádoucí. Pro její duševní zdraví ani pro bezpečnost nové vlády státu. Celý proces se tedy pomalu ale jistě chýlí ke konci. 

Za celou dobu mě za ní nepustili. Ani jednou. Musela být v izolaci ve svém pokoji. Ani nedokážu spočítat hodiny, které jsem proseděl před jejími dveřmi, abych měl alespoň malý pocit, že jsem jí blíž. Ještě častěji jsem tam začal sedávat poté, co si našla vlastní obranu proti stresu - zpěv. Zpívala celé hodiny. Písně, které jsem znal a spoustu těch, které jsem slyšel poprvé v životě. Bylo mi jedno, co zpívá. Jen jsem zavíral oči a vždy se zaposlouchal do tónu jejího hlasu. Tak čistý a sytý. Přesně jako její otec. 

Její hlas byl moje terapie. Pomáhal mi bojovat se záchvaty, které mírně zesílily kvůli hodinám proseděným v soudní síni. Podrobná rekapitulace všech Hladových her, revoluce a příšerných činů, které se za posledních pár let staly, ve mně vzbuzovala velice nepříjemné pocity, které mi často zatmívaly mysl. Už jsem se dokázal ovládat. Nikdy jsem nikomu neublížil ani během záchvatu, nicméně jsem se musel vždy uzavřít do sebe, zavřít oči, pevně stisknout cokoliv, co jsem měl po ruce a čekat. Čekat, až se převalí hustá mračna mlhy, která se mě snaží přesvědčit o tom, že skutečnost je někde jinde. 

Zítra už bude ovšem všemu konec. Dnes byl vynesen pravomocný rozsudek, po kterém prý Katniss pošlou zpět do Dvanáctého kraje. Popravdě jsem netušil, že se někdo vůbec bude do Dvanáctého kraje vracet. Myslel jsem si, že ten je ztracený. Že z něj zbyly jen ohořelé trosky, ale možná alespoň jeho část přeci jen zbyla. 

Ptal jsem se doktora Aurelia, jestli budu smět odjet také. Chtěl bych být s Katniss. Dohlédnout na ní. Podpořit jí, kdykoliv bude potřebovat. Ztráta Prim pro ni musela být ta nejhorší životní zkušenost. Daleko horší, než oba ročníky Hladových her dohromady. Žila pro ní a najednou nebylo pro co žít. Moc dobře vím, co znamená ztratit vůli a nemohl jsem dopustit, aby se to stalo Katniss. Nedostal jsem ovšem povolení. Podle svého psychiatra jsem stále příliš narušený na to, abych mohl začít bydlet sám. Pche, prý narušený. Nevím, kdo z nás běžně usíná na sezeních a ještě tvrdí tomu druhému, že je to součást terapie. 

Proto dnes stojím na balkoně déle, než obvykle. Slunce už dávno zmizelo za horizontem a nad mou hlavou se začínají objevovat mě známá i neznámá souhvězdí. Zakláním hlavu a očima propátrávám každou část oblohy, na kterou dohlédnu. Poznávám spoustu z nich. S otcem jsme často lehávali na zahradě, když zhasla všechna světla a sledovali nebe. Ukazoval mi, kde najdu Velkou Medvědici nebo třeba Kasiopeu ve tvaru písmene W. Hvězdy mám spojené s tichem a mírem.

"Kdysi dávno mi někdo řekl, že ve hvězdách nenajdeme žádné odpovědi, takže nemá cenu se na ně obracet s otázkami. Že ti, které jsme milovali, nám na nebi rozsvěcí hvězdy, jako naše průvodce. Aby nám svítily na cestu i v těch nejtemnějších hodinách a připomínaly, že žádná noc netrvá věčně, a že nakonec vždycky vyjde Slunce," ozývá se tiše za mými zády. 

Zhluboka se nadechuji a zavírám na okamžik oči. "Vím, kdo to říkal, paní Everdeenová," zamumlám nakonec tiše. "Říkal mi to často. Říkal, že není důvod bát se tmy, protože hvězdy jsou oči milovaných, které nás hlídají, abychom nedošli k žádné újmě." 

"Tvůj otec byl úžasný člověk, Peeto," dodává a téměř neslyšně se opírá vedle mě o zábradlí balkonu.  "Byl to ten nejlepší přítel, jakého jsem mohla mít. Vím, že jsem mu zlomila srdce, ale já nemohla jinak. Šla jsem jenom tam, kam mě táhla láska." 

"Nemáte se za co omlouvat. Láska přece není hřích," vzdychnu šeptem. "Otec o vás vždycky mluvil moc hezky. Nikdy vám to neměl za zlé. Nic jste mu neslibovala. Zřejmě v rodině tíhneme ke kouzlu Everdeenovic děvčat," dodávám pobaveně. 

"Peeto," přechází mou poznámku a začíná bez úsměvu na rtech. "Chci, aby ses o ní postaral. Posílají ji do Dvanáctého kraje a já nemůžu. Nemohu se tam vrátit. Přišla jsem tam o všechno, co pro mě kdy něco znamenalo. Zbývá mi jen Katniss a ona... ona mě nepotřebuje. Nebyla jsem vždycky ta nejlepší matka. Ona potřebuje tebe. Abys jí ukázal, jak moc výjimečná je."

"Paní Everdeenová, při vší úctě, jsem si naprosto jistý, že se najdou lepší adepti na to, aby se o ni postarali. Jsem duševně nevyrovnaný, můžu být nebezpečný a hlavně... jsem si jistý, že by po svém boku radši viděla někoho jiného. Vyššího, s tmavšími vlasy a tišším krokem."

"Nevím, co chce Katniss, Peeto. Ale vím, co chci já.  Vím, že není nikdo lepší, kdo by na ni mohl dát pozor. Tolikrát jsi dokázal, že myslíš hlavně na ni. Nevím, jak se nakonec rozhodne. S kým bude chtít strávit svůj život. Možná ho bude chtít strávit sama, to netuším. Ale byla bych ráda, kdyby tě měla po svém boku. Ať už jako partnera, nebo jako přítele. Dokážeš to? Pro mě a hlavně pro ni?" 

Naléhavost v jejím hlase mě děsí a tlačí do kouta. O něco pevněji tisknu prsty zábradlí balkonu. Na okamžik znova zavírám oči. Mut. Splátkyně. Spojenec. Pokouším se soustředit na její tvář, kterou znám zpaměti. Na každý sebemenší detail jejího obličeje, který mám vrytý hluboko pod kůži. Nestřílela bych na Peetu. Peeta je pryč. Střílela bych na jednoho z kapitolských mutů. Tisknu pevně jednu ruku na svůj spánek a soustředím se na detail jejího obličeje. Pichlavý pohled jejich krásných šedých očí. Rty s chutí máty a všudypřítomný cop, který ji splývá na zádech. Uvidíme se o půlnoci. Z ničeho nic prudce otevírám oči a spouštím ruku zase dolů. Tenkrát tam u toho obrovského stromu jsem ji opustil a spoléhal na to, že zase najdeme jeden druhého. Takovou chybu už znovu neudělám. Stála mě až moc velkou část mého já, abych na ni zapomněl. "Postarám se o ni, paní Everdeenová. Hned jak mě pustí. Budu tam pro ni, když mě bude potřebovat," přikyvuji rozhodně a rukama si obejmu hrudník. 

"Jsi ten nejlepší člověk, kterého znám. Děkuji. Jsem tvým dlužníkem. Nikdy nedokážu splatit to, co jsi udělal pro moje dcery. Obě dvě. Jsi opravdu syn svého otce," usměje se vděčně, nakloní se ke mně a s mateřskou něhou mě políbí do vlasů. "Máš moje požehnání, chlapče. Pokud bude Katniss sama chtít, nic mě neučiní šťastnější, než tě přijmout do rodiny. Zatím sbohem, Peeto. Zůstaneme v kontaktu," přejíždí mi lehce rukou po zádech a odchází stejně tiše, jako když přišla. 

Neotáčím se za ní. Nezastavuji ji. Je to její rozhodnutí. Nikdy nepochopím, jak může matka opustit svoje dítě. Teď, když Katniss potřebuje svoji matku víc, než kdy dřív, se najednou otočí zády a ani se s ní nerozloučí. Nezdá se mi to fér. Ani Prim by se to nelíbilo. Mě ovšem nepřísluší nikoho soudit. Každý dělá tak, jak sám uzná za vhodné. Nicméně mě překvapila její zmínka o mém otci. Nikdy mi neřekl, že byli dobří přátelé. Že navzájem znaly svoje touhy a sny. Je zřejmě spousta věcí, které nevím a už se možná nikdy ani nedozvím, protože nezbyl nikdo, kdo by mi je řekl. 

Zahloubán do svých myšlenek jsem tak moc ztratil pojem o čase, že na balkoně stojím až do svítání. Jsem z vězení zvyklý na dlouhé chvíle strávené v jedné poloze, takže jsem si nevšiml ani žádného nepohodlí. Navíc jsem se naučil zabavit sám se svou myslí na tolik, že kolem mě dokázaly běžet hodiny a já si to vůbec neuvědomoval. Občas si potom připadáte, jako kdyby vám život protékal mezi prsty. Jako kdybyste to část života možná ani nebyli vy. A když v dálce zaslechnu zahoukání vlaku, uvědomuji si, že jsem promeškal poslední možnost se rozloučit. S Katniss i s Haymitchem. Nevím, jak dlouho bude trvat, než je znovu uvidím, ale zároveň vím, že myšlenkami budu každý den doma. Ve svém domě ve Vesnici vítězů a budu koukat z okna kuchyně a čekat, až se u Katniss v pokoji rozsvítí. Potom vstanu a donesu ji sýrové bochánky, které tolik miluje. 

Kéž bych tam opravdu mohl být. Každý den od jejího odjezdu se ptám doktora Aurelia, kdy konečně přijde řada na mně. Kdy budu moct opustit Kapitol a vrátit se tam, kde jsem doma. Ne tam, kde je můj dům, ale tam, kde je Katniss. Jedině tam jsem totiž patřím. Ubíhají dny i týdny a já už se pomalu vzdávám naděje, že mě kdy pustí. Každý den sedím nad telefonním sluchátkem a hypnotizuji ho. Každé ráno se odhodlávám zavolat do Dvanáctého kraje a zeptat se, jak se má. Zatím mám zprávy jen od Haymitche a ty nejsou kdoví jak podrobné. Obvykle je to pouze vzkaz jako tento: Katniss stále nemluví, dochází mi alkohol. Jak já tu s ní vydržím, až mi dojdou zásoby. 

Jednou se odvažuji sluchátko zvednou a vytočit její číslo. S každým prázdným zapípnutím se mi svírá hrudník víc a víc. Těšil jsem se na její hlas, ale ona to nezvedá. Zkouším to potom každý den, ale vždy se stejným výsledkem. Zřejmě už nemá zájem o moje přátelství. Možná ji připomínám tolik zlého, že bych se tam ani neměl vracet, abych ji nerozrušil.  

"Tak pane Mellarku. Příští týden vám vypravíme vlak, co na to říkáte?" ozývá se z ničeho nic za mými zády. Poplašeně zaklapnu sluchátko, jako kdyby mě doktor Aurelius vyrušil při čtení lechtivých časopisů.  

"Opravdu?" ptám se ho nedůvěřivě. Nejsem si v tu chvíli jistý, jestli jsem mu špatně nerozuměl. Občas vážně hodně huhlá. 

"Jistě. Myslím, že už vašemu okolí nehrozí žádné zvýšené nebezpečí. Jste několik týdnů bez záchvatů, hodnoty jsou v pořádku. Můžete jet domů, chlapče," oznamuje mi s úsměvem a já ho v návalu momentální euforie pevně objímám. "Nono, jen mě neuduste, nebo budu muset přehodnotit vaše propuštění." 

"Děkuji, doktore," rychle ho pouštím a ještě mu zběsile potřásám jeho drobnou rukou. "Za všechno. Moc jste mi pomohl." 

"Ale to je má práce, hochu. Poprosím vás o jedno. Řekněte slečně Everdeenové, že by měla občas brát moje telefony. Nemohu předstírat, že ji léčím, když se mnou odmítá mluvit," klade mi na srdce pohoršeně a mě se díky této informaci až překvapivě ulevuje. To znamená, že to není jen o mě. Neignoruje jen mě, prostě jen odmítá brát telefony. To je vlastně ta lepší varianta. 

"Jistě, doktore. Vyřídím jí to," přikyvuji. On se otáčí a nechává mě v pokoji samotného. Nejradši bych se pustil do zpěvu a tancování, ale mám moc velký strach, že potom by si mě tady nechali ještě déle. Proto až do odjezdu vlaku zůstávám tichý, klidný a jenom trpělivě vyčkávám, až mě tu vyzvedne vlak. 

V den D stojím na nádraží s jedním malým batohem na zádech a netrpělivě vyčkávám na vlak. Stojím tu sám. V ranních paprscích slunce, které pomalu začínají hřát. Ani už nevím, jak je to dlouho, co jsem byl naposled doma. Je to rok? Možná déle. Vlastně ani netuším, na co se připravit. Viděl jsem záběry z Dvanáctého kraje. Vím, že to tam nebude vypadat tak, jako když jsem ho opouštěl. Zřejmě už nikdy. Dům rodičů lehl popelem a všechny moje vzpomínky byly rozmetány na drobný prach, který se teď válí v ulicích. 

Možná ne, možná už to tam odklidili, kdo ví. Pokud ne, budu se do toho muset pustit já. Rozeberu naši starou pekárnu do poslední cihly. Třeba najdu ještě nějakou věci, která mi bude připomínat moji rodinu. 

"Kam to brejlíš?" ozývá se za mnou škádlivě a já se s mírným trhnutím otáčím.

"Johanno? " zůstávám překvapeně stát. Má na sobě trochu větší batoh, než já. Vlasy už ji splývají skoro na ramena a na tváři ji hraje pobavený úšklebek. Dlouho jsem ji neviděl. Myslel jsem, že už v Kapitolu možná ani není.

"Ne, jsem prezident Snow v přestrojení a právě prchám z Kapitolu," ušklíbne se na mě a já se neubráním letmému smíchu. 

"Ještě, že budu mít tak příjemnou společnost na cestě vlakem. Jedeš domů?" ptám se jí s úsměvem a přecházím blíž, aby si nemyslela, že se jí snad štítím. 

"Ne," vrtí hlavou. "Alespoň zatím ne. Jedna z dobrých věcí, co nám revoluce dala, je možnost svobodně cestovat. Takže... jedu do Čtyřky. Za Annie. Bude potřebovat pomocnou ruku a jsem si jistá, že Finnick by to tak chtěl," usmívá se a já jenom mlčky přikyvuji. I přes svoji neomalenost a občas až příliš svérázné jednání, má srdce na pravém místě. Neobrací se k přátelům zády ani když už nejsou mezi námi. Toho si na ní cením. Přátelství Johanny Masonové si musíte zasloužit, ale pokud vás k sobě pustí, můžete se na ni stoprocentně spolehnout.

Naši konverzaci přerušuje až skřípění brzd vlaku, když se blíží k naší zastávce. Zastavuje přesně. Přímo před námi se otevírají dveře do vlaku a my bez dalšího váhání vcházíme dovnitř. Johanna se ještě zastavuje mezi dveřmi a rozhlídne se po nástupišti. "Sbohem Kapitole. Doufám, že už tě neuvidím," aby dodala váhu svým slovům, ještě plive na podlahu stanoviště. 

"Pojď prosím tě, ať tě neskřípnou ty dveře," postrkuji ji dál do vagónu. Hned po projití chodby vcházíme do jídelny a usedáme ke stolu. Nerozcházíme se do svých pokojů. Alespoň zatím ne. Čeká nás asi šest hodin společné cesty, potom už tu zůstanu sám do doby, než dorazíme do Dvanáctky. 

Příjemná změna je ta, že tu neslouží žádní avoxové. Doufám, že všichni dostali svobodu. Bez jazyka už ta svoboda sice není taková, jaká bývala, ale je to lepší, než nic. I přesto tu je personál, který nám okamžitě nandá snídani na talíře a do hrníčků nalije kávu. Nicméně jsou slušně oblečeni, mluví a jsem si jistý, že jsou za svoje služby i dobře placení. 

"Děkuji," usmívám se na ně spokojeně a pouštím se do vybraných lahůdek, které nám servírují. 

"Tak, teď se musíme naposled pořádně najíst, protože pak už si budeme muset vařit sami," směje se Johanna a cpe se co hrdlo ráčí. Bere si od všeho něco, dokud není přecpaná k prasknutí. Pak si jenom spokojeně pohladí břicho, "paráda. Po tomhle se mi bude stýskat." 

"Škoda, že ti nemůžu posílat denně čerstvé pečivo," uculím se na ni. "Určitě by sis pochutnala." 

"Však já se někdy přijedu podívat. Nemysli si, že se mě teď jenom tak zbavíš," škádlivě na mě zamrká. 

"Dej vědět dopředu, ať ti něco připravím," zasměji se. Nečekám, že by se u mě Johanna ukázala, ale baví mě její špičkování. Cesta díky ní daleko lépe utíká. Ta holka mi bude moc chybět. 

"To je v pořádku. Předpokládám, že ve tvojí posteli bude místo. Pokud v ní nebude Katnniss, moc ráda se přidám," uculí se na mě jako by nic. 

Z její poznámky mi zaskočí kousek housky a já chvíli jenom kašlu, než se konečně dokáži pořádně nadechnout. "Co by v mojí posteli dělala Katniss?" 

"Hm, takže od začátku. Když se dva mají rádi, tak..." pouští se s přehnaným zápalem do vyprávění. 

"Johanno," zastavuji ji, než se pustí do hlubších podrobností. "Já vím, jak se to dělá. Jen nevím, jestli chápeš, že mluvíme o mně a Katniss," tohle téma už začíná být nepříjemné i mně. A rozhodit mě se Johanně ještě nikdy nepodařilo. Její cíl v těchto ohledech byla vždycky Katniss. 

Bohužel se obávám, že ona si je toho moc dobře vědoma a přesně to je její cíl, protože mě chytá za ruku a s překvapivou silou zvedá na nohy. "Pane Mellarku, jen se na sebe podívejte," začíná a pomalými krůčky kolem mě krouží dokola. Neustále mě propichuje svýma očima, ve kterých hrají pobavené jiskřičky. "Fešák," začíná vypočítávat. Pak zvolna přejíždí rukou od mého ramene až k loktu. "Dobře rostlý. Pár jizev tomu jen dodává šmrnc." Přechází kamsi za mě, až se začínám nervózně ošívat, protože na ní nevidím. Znervózňuje mě. Moc dobře vím, že je to jen další její hra, ale tentokrát našla i moje slabé místo. Je trochu jako nějaký dravec. Vždycky najde slabinu. 

"Nepřeháněj, Johanno," nervózně se uchechtnu.

Najednou se její hlas ozývá těsně u mého ucha, až sebou letmo cuknu. "A ty oči," zašeptá tiše, až na kůži cítím její dech. Na zátylku se mi snad zježí i chlupy. Není v tom nic romantického, nemůžu ovšem Johanně upřít ani to, že moc dobře ví, co dělá. 

"Co mám s očima?" obracím se přímo na ni, aby mě nemohla znervózňovat tím, že mi stojí za zády. 

"Oči jsou brána do duše a ty? Nic tak čistého jsem nikdy neviděla. Jestli to ona nevidí, tak je blázen. Kromě toho, jsou zatraceně sexy," přechází znovu do hravého tónu a na tváři se jí objevuje škádlivý úsměv. 

"Asi si o sobě začnu dost myslet, neměla bys mi tak lichotit," odpovídám pobaveně, ale přesto s letmým zaváháním. Nejsem zvyklý na komplimenty. Nikdo v životě mi vlastně žádný podobný nesložil, proto si nejsem tak úplně jistý, jak bych na to měl reagovat. Johanna to moc dobře ví a náramně se tím baví. 

"Ale ale, pan Mellark se nám červená," směje se vesele. "Konečně je to jedna nula pro mě, trumfni mě." 

Jen vrtím s lehkým pobavením na rtech hlavou. "Nepřeháněj. Ještě ani zdaleka nejsem v rozpacích. Nemůžeš si tak fandit." Z ničeho nic sebou vlak prudce cukne a zastaví. Johanna, která  se doteď jenom lehce opírala o židli za sebou, ztrácí rovnováhu a mírně do mě vráží. Instinktivně ji chytám, aby neskončila na podlaze vlaku. "Vidíš, to je karma," dobírám si ji s úsměvem. 

Na tváři se ji mihne pobouřený výraz, který z ničeho nic ovšem vystřídá maska vstřícnosti. "Ty můj hrdino," se zavrněním se ke mně přivine tělo na tělo. Bez varování mi dává jednu ruku kolem krku a se svými rty se zastaví jen těsně u mých. 

Na tváři se mi objevuje překvapený výraz. Popravdě mi v tu chvíli vyrazí dech tak, že se nezmůžu na jediné slovo, jenom cítím, jak se mi hrne krev do líček. Ještě, než stihnu zareagovat a odtáhnout se, promluví ona. Jenom tiše, jakoby vrněla kočka, zašeptá proti mým rtům: "Dva nula pro mě." Se smíchem se odtáhne a změří si mě od hlavy k patě. "No nekecej, vážně sis myslel, že ti chci dát pusu? Jsem skvělá herečka," zakření se a sebere ze země svůj batoh. "Jsme ve Čtyřce, takže se měj, Svalovče," ještě jednou mě pevně objímá, tentokrát už čistě kamarádsky a letmo mě líbá na tvář. "Uvidíme se, Pekaři," usměje se, poplácá mě po tváři a s posledním mávnutím bez dalšího ohlížení vystoupí z vlaku. 

"Ahoj, Johanno," vyhrkávám ze sebe spěšně a ještě jí stíhám zamávat. Musím přiznat, že tentokrát mě opravdu zaskočila. Na druhou stranu je to znamení toho, že její smysl pro humor je zpátky v plné síle a ty noční můry z Kapitolu už ustupují do pozadí. Stejně jako ty moje. "Bude se mi stýskat, Joh," dodávám s úsměvem ještě poté, co se za ní zavírají dveře vlaku. 

Ještě chvíli stojím a pohledem sleduji krajinu, která se už zase začíná míhat. Teď, když mám konečně čas sám na sebe, uvědomuji si, jak moc mi Dvanáctý kraj chyběl a jak moc se těším zpátky. Vím, že tam na mě nikdo nečeká a že to je místo, kde přišlo tolik lidí o životy, ale možná právě proto. Budeme mít možnost začít znovu. Znovu vybudovat něco, s čím začali naši rodiče a udělat tak z Dvanáctého kraje nové místo. Doufejme, že bude lepší než jaké bývalo. 

A je tu ještě další věc, proč se domů tak moc těším. A tou je Katniss. Neviděl jsem ji takovou dobu. Připadá mi to jako věčnost. Shledali jsme se po mém uvěznění jen proto, aby nás opět odtrhli jeden od druhého. A já v hloubi duše doufám, že ona to cítí stejně. Že se ji po mě stýská stejně jako mě po ni. 

Myslím, že bude nejvyšší čas to jít zjistit, protože slyším tiché, ale přesto slyšitelné skřípění brzd. Je mi jasné, že jsme na místě, protože vlak za celou dobu nikde nezastavil. Ani na noc. Beru tedy do ruky svůj batoh a jeden popruh si házím přes rameno. Rozhodným krokem přejdu těsně před dveře a čekám, až se konečně otevřou. 

Jakmile se mi toto přání splní, ucítím ještě hmatatelný závan spáleniny. Nicméně pohled kolem není ani zdaleka tak hrozný, jak jsem očekával. Spousta trosek je odklizených, i když stále ještě rozeznám jednotlivé budovy, které se při požáru zřítily. 

Na okamžik zavírám oči a zhluboka se nadechuji. Klouby zapraští, jak je pevně stisknu, protože se snažím potlačit napětí celého těla. Nepříjemný pocit pomíjí poměrně rychle a já můžu konečně udělat krok z vlaku ven a poprvé po více jak roce znovu stoupnout na půdu Dvanáctého kraje. Tady jsem doma. 

>>>>>--------------I>

Tak lidičky, čeká nás ještě jedna kapitolka a kratší epilog (možná?). Jelikož na hlubší věci se zaměřím, pokud se opravdu pustím do pokračování :) Tuhle sérii bych chtěla nějak elegantně zakončit, tak uvidíme, jak to vlastně udělám, protože sama nevím :D. 

Jinak mě díky této kapitole napadlo se vůbec zamyslet nad tím, jak by spolu vycházel ship Peeta/Johanna a přišlo mi to naprosto boží (a chápete, že jsem nenašla nikde jediný Johanna/Peeta ship obrázek? :D ) Nemyslím, že ho někdy použiju, ale nápad je to super, kdyby chtěl někdo tip na psaní :D