Rána byla čistá a přesná. Prošla přesně skrz srdce naší nové prezidentky. V tu chvíli mě vyděsí akorát skutečnost, že necítím ani trochu pohoršení - jen zadostiučinění. Tenhle člověk se ke mně vždycky choval jako kdybych byl jen zbraň proti Katniss. Snažila se, abych jí zničil a za to jsem jí nenáviděl. Proto ve mě její mrtvé tělo, padající přes zábradlí, nevzbuzuje ani jedinou kapičku lítosti. 

V nastávající panice, ve které začínají lidé křičet jeden přes druhého, se moje nohy automaticky a intuitivně rozbíhají ke Katniss. Vidím, jak se na ní dívají. Mám strach, že jí něco udělají, že jí to okamžitě oplatí. To nemůžu dopustit. Právě proto jsem u ní jako první. 

Přesně v ten okamžik zvedá Katniss levou ruku víš a otáčí se hlavou k místu, kde má v oblečení schovanou svou 'záchrannou pilulku'. Tentokrát jí tedy nebudu chránit před okolním světem, ale před ni samou. 

Stíhám jí položit ruku na rameno přesně ve chvíli, kdy se zakusuje do domnělé kapsičky na pilulku. Její zuby mi poměrně bolestivě stisknou hřbet ruky. Projedou skrz kůži a zanechají ne příliš hluboké ranky. Žádnou bolest ovšem necítím. Jenom úlevu.

Její oči se zmateně zvedají nahoru na moji tvář. "Nech mě odejít!" zaprosí a pokouší se vyškubnout ruku z mého sevření. Já ovšem nepovoluji. Stále pevně svírám její rameno a nemám v plánu povolit. 

"Já nemohu," zašeptám tak, aby její uši byly jediné, ke kterým slova doputují. V tu chvíli jí z očí mizí zoufalství a nahrazuje ho tichá výčitka. Výčitka za to, že jsem jí nedovolil naposled rozhodnout o svém osudu. Jenže já nemohl. Nemohl jsem jí nechat odejít, stejně jako ona nemohla nechat odejít mě tady v ulicích Kapitolu. Vlastně i tehdy v jeskyni. Vždy jsme se snažili udržet naživu jeden druhého a já s tím nemínil přestávat. 

Kolem jejího těla se najednou ovíjejí ruce vojáků, které jí odtahují směrem ode mě. Jen na krátký zlomek vteřiny zahlédnu, jak se Katniss vzpírá, křičí, pokouší se vojáky kopnout nebo kousnout. Cokoliv, co by jí pomohlo povolit drtivé sevření. Nic však nezabírá. Její marný souboj je mi během okamžiku skryt masou dalších lidí, kteří se tlačí jeden přes druhého. Jediné, co ještě slyším zřetelně, je Katnissin křik. Volá Hurikána. Zoufale. Hystericky. Očekává ránu z milosti. Přesně tak, jak byli domluvení. Nicméně Hurikán má na její smrti zájem zhruba stejný jako já, proto žádná smrtelná rána nepřichází. 

Jakmile ji ztrácím z dohledu, okamžitě se pokouším davem prodírat pryč. Lidé tu totiž křičí, tlačí se, neustále do sebe naráží a panika je čím dál větší. Brzy ani netuším, odkud jsem přišel a jediné, o co se snažím je, zůstat na nohách, aby mě dav neušlapal. 

V jediném zlomku sekundy ovšem zakopávám a padám na zem. Okamžitě se choulím do klubíčka a rukama si chráním hlavu. Nepříjemné údery do těla a mačkání mě pomalu dostávají do podivného transu. Transu, při kterém začínám cítit výpadek mysli. Zatmění. Nejsem si ovšem zatím jistý, jestli je to záchvat nebo něco zcela jiného. 

Dřív, než vůbec stihnu zareagovat a začít přemýšlet, jestli se o mě pokouší záchvat nebo jde 'jen' o paniku, chytají mě pod paží dvě silné ruce a zvedají mě zpátky na nohy. Vděčně se otáčím na svého zachránce, který mě zkoumavě sleduje šedým štiplavým pohledem. 

"Jsi v pohodě?" zazní známý hlas a já konečně poznávám Hurikána. Je pohublý, s velkými tmavými kruhy pod očima. Vlastně vypadá, jako by ani nežil, jestli víte, jak to myslím. Jeho pohled je až děsivě prázdný, když ze mě oklepává prach, který se na mě nachytal. Svým tělem udělal jakousi překážku mezi mnou a davem, takže mě zbytek lidí už pouze bezpečně mine. Během pár minut je nejhorší krize zažehnána a na náměstí už zbývá jen pár lidí, kteří se shlukli kolem místa, kde byl ke kůlu přivázaný Snow. I bezvládné tělo nové prezidentky již stihli odnést.

"Jsem," jen letmo přikývnu. "Moc ti děkuju... asi by mě tu ušlapali," vděčně povytáhnu koutek úst do úsměvu. Okamžitě ho ovšem znovu spouštím a na čele mezi obočím se mi objevují ustarané vrásky. "Kam odvedli Katniss?" 

"Kvůli tomu jsem tě hledal. Chci jít za Haymitchem. Musíme zjistit, co jí hrozí," odpovídá a rovnou vyráží rychlým krokem směrem k prezidentovu sídlu. Jen tak tak stíhám jeho rychlý krok. Nicméně se zdá, že on sám moc dobře ví, kam jde. 

Vystoupáme několik schodů, které nás dělí od vchodu do prezidentova sídla. Jakmile projdeme dveřmi, zahýbáme doleva a procházíme dlouhou chodbou, ve které se zvuk každého kroku rozeznívá dvakrát tak hlasitě. Netroufám si vůbec na cokoliv se ptát nebo něco jiného. Uvnitř mě svírá pouze strach o Katniss. Ten máme nicméně s Hurikánem oba, protože se na mě při chůzi otáčí s ustaraným výrazem v obličeji a ptá se: "Myslíš, že by jí za to mohli odsoudit? Tohle je vlastizrada."

Jen rozhodně vrtím hlavou. "Ne. Je to reprodrozd, nemohli by jí popravit. Není duševně v pořádku a všichni to ví. Jsem si jistý, že řeknou, že nebyla při smyslech. I tak jí ale přece něco hrozí. Možná jí zavřou do blázince," sděluji jen velmi nejistě svoje domněnky. 

"Snad máš pravdu... kvůli nám všem," odpovídá nevýrazně a ještě přidává do kroku. Já se mezitím pokouším kapesníkem omotat stále krvácející hřbet ruky. Rána se první zdála jen povrchová, ale zdání klamalo. Kdyby dali Katniss do arény s ostatními splátci beze zbraní, určitě by je všechny dokázala zakousnout - moje ruka je toho jasným důkazem. 

Jen tak tak stíhám natahovat kroky, abych s ním udržel tempo. Pod žebry mě nepříjemně píchá a dech se mi zrychluje a zkracuje se. Plíce mám stále ještě nepříjemně poškozené dýcháním horkého kouře a moje fyzička je ještě na bodu mrazu. Oproti Hurikánovi, který je v nejlepší formě, jsem jenom parodie na člověka, kterým jsem dřív byl. Je ze mě troska. A ne jen psychicky, ale už i fyzicky. 

Haymitche nacházíme v jeho pokoji. Vůbec se nešel na ceremoniál podívat. Sedí u stolu s lahví kvalitní skotské a upírá na nás mírně skelný pohled. "Takže," odkládá si pomalým pohybem obě nohy na stůl a mocně si přihne z lahve. "Z vašeho výrazu soudím, že Katniss si přebrala slovo poprava po svém." 

"Jak to víte?" vydechne překvapeně Hurikán a zorničky se mu rozšiřují překvapením. 

Můj údiv není ani zdaleka tak velký, jako ten Hurikánův. V krátkých záblescích se mi vybavuje spousta vzpomínek, kdy Katniss s Haymitchem mysleli jako jeden. Dokázali odhadnout chování a činy toho druhého. Posílat si šifrované zprávy. Nikdy jsem plně nepochopil tuhle jejich propojenou mysl. Obzvlášť, když jí využívali k tomu, abych se nic nedozvěděl já. Ale staré křivdy už jsou dávno za námi. Teď záleží jen na tom, aby byla Katniss v pořádku a nepostihl jí žádný příšerný osud. "Protože Katniss zná. Občas možná lépe, než se zná ona sama," odvětím proto jen rychle. "Čekal jste to? Co bude teď, Haymitchi?" propaluji jeho zarudlé oči pohledem. 

Jenom se zakloní na židli a z plna hrdla se zachechtá. Mám chuť po něm skočit a chytit ho pod krkem za tyhle jeho výstřelky, které mi nic neříkají. Nechápu, co tím vším chce básník říct. "Drazí stateční chlapci, kteří chcete zas a znovu bojovat o život i srdce vaší zlé a neomalené krasavice. Samozřejmě, že bude soud. Na druhou stranu by vás mělo uklidnit, že smrt naší drahé Almy není tak nevítaným překvapením pro všechny v okolí. Plutarch teď musí otevírat svojí nejlepší skotskou. Když nad tím tak přemýšlím, měl bych si jít dát s ním," znovu se zasměje a zvedne se od stolu. 

"Děláte si z nás srandu?" zavrčí z ničeho nic Hurikán. "Katniss zabila prezidentku a vy jdete na skotskou? To nemůžete myslet vážně!" 

Hurikán má obličej zbarvený téměř do ruda a dýchá jak kůň zapřažený do povozu. Ruce pevně stisknuté v pěst a výhružně se tyčí naproti Haymitchovi. Netuší ovšem, že něčím takovým ho jen stěží zastraší. Můj bývalý mentor má až moc pod čepicí na to, aby se nechal zastrašit od vojáka, kterým se Hurikán stal. 

"Drahý chlapče," začíná Haymitch rozvážně, přesto s pobavenou jiskrou v oku. "Katniss Everdeenové jsem pomohl už tolikrát, že to ani nedokážeš spočítat na těch svých rozkošných prstíčkách. Pokud chceš, můžeš klidně vběhnout do soudní síně se samopalem, jestli si myslíš, že to bude lepší řešení. Pokud ani ty nejsi takový hlupáček, tak tady na mě přestaň křičet, otoč se a jdi se pořádně prospat, jasné?" 

Haymitchův nekompromisní tón donutil Hurikána stisknout pevně zuby, až se mu vyrýsuje celá spodní čelist. Je mi jasné, že si v tu chvíli drtí jazyk jen, aby mu neodpověděl stejným tónem. "Jestli se jí něco stane," procedí jenom těžce skrze zuby, "bude to na vaši hlavu Abernathy." Otáčí se na podpatku a spěšně opouští místnost. Na mě už se ani neohlédne. 

Naopak já už s daleko větším klidem usedám ke stolu přímo naproti svému mentorovi. "Takže... Haymitchi. Co se teď bude dít?"  Ten bez odpovědi jenom sundává z poličky za sebou ještě jednu malou skleničku, do které nalévá poctivé množství pití z lahve. Mlčky posunuje skleničku po stole směrem ke mně a já se na ni chvíli jen nechápavě dívám. "Tohle není moc konstruktivní řešení. Nechci to. Vypijte si to sám," odpovídám mírně odměřeně.

"Jen si dej. Tohle je dobré na kuráž. Nebudu se s tebou dál vybavovat, jestli si se mnou nepřipiješ," točí si v ruce svou poloprázdnou sklenicí a přitom ze mě nespouští svoje pichlavé oči. 

Notnou chvíli ho pouze pobouřeně sleduji a zkouším, který z nás vydrží mlčet déle. Brzy ovšem chápu, že Haymitch dodrží svoje slovo a bez toho, abych skleničku vypil, mi nedá žádné informace, po kterých tak moc bažím. Proto nakonec natahuji ruku a pozvedám před sebou sklenici s nahnědlou tekutinou. "Tak na nás všechny. Pán bůh nám pomáhej," zamumlám a hodím do sebe celý obsah, který mi mentor nalil. Okamžitě cítím pálení na jazyku, v krku a dokonce i někde hluboko v žaludku. Zběsile se rozkašlu, až mi z očí vytrysknout slzy.   

"Tak je to správně, kluku," zasměje se dobrosrdečně a znovu mi dolije sklenici. Tentokrát už mě ale nenutí pít. Zřejmě mi ji nalil jen pro případ, kdybych se s ním rozhodl držet krok. Znovu už se nenapiji, ale nechávám si skleničku v ruce, kde s ní mírně pohupuji ze strany na stranu. "Není důvod se o Katniss bát, Peeto. Posloužila všem víc, než jsme vůbec mohli čekat. Dokážeš si představit stát, ve kterém by vládla Coinová? Dokážeš?"

Chvíli jenom mlčím, oči upírám do skleničky a nechávám si dostatečně dlouhou dobu na rozmyšlenou. Věděl jsem moc dobře, co byla Coinová zač. Manipulativní, mocichtivá a bez jakýchkoliv etických zásad. "Ne," hlesnu nakonec tiše. "Byla to potvora. Nenáviděl jsem ji a s tím neměl žádný jed co dělat," zvedám na něj znovu oči a všímám si jeho samolibého úsměvu. 

"Peeta Mellark konečně pochopil, co znamená nenávidět. Gratuluji chlapče, to byl tvůj jediný nedostatek. Přehnané spoléhání na to, že život je ve skutečnosti plný duhy, jednorožců a víl, které plní dětem každá přání," uchechtne se. 

Přes tvář mi přeběhne uražený pohled. Nelíbí se mi, že si ze mě dělá srandu. Nakonec ale dopíjím skleničku, kterou mi Haymitch doplnil, a s mírným bouchnutím jí položím zpátky na stůl. Potom se ale k jeho překvapení pobaveně zasměji, "že mi to ale trvalo, co?" 

"No, rozhodně jsi dal Katniss pár pořádných lekcí. Prý: Nejsi moc velká, ani moc krásná, co? Chlapče, dlouho jsem se tak nepobavil. Samozřejmě v tu chvíli jsem měl obavy o tebe, ale zároveň si doteď vybavuji ten její výraz, když od tebe konečně zaslechla něco jiného, než kompliment," směje se Haymitch uvolněně a já se navzdory vážnosti situace, která se tehdy zdála prakticky bezvýsledná, začínám smát také. 

Po krátkém přemlouvání si nechávám ještě jednou dolít skleničku. Rozhodně se nemíním dávat na dráhu alkoholika, nicméně svým způsobem je co oslavovat. Zažil jsem za svůj krátký život spoustu bolesti a utrpení, ale měl jsem jen málo času na první zážitky, které patří k dospívání. Proto si dovoluji dát ještě do třetice, ačkoliv už ve tvářích cítím mírné horko a koutky se mi samovolně zvedají do úsměvu, když vidím smějícího se Haymitche. Nikdy bych nečekal, že se dočkám takového dne, ale ano, je to pravda. Můj mentor je konečně alespoň chvíli šťastný a uvolněný. 

"Haymitchni?" oslovuji ho, když si zlehka cinkáme skleničkou jedna o druhou. "Mám vás rád. Vím, že jsem vám často řekl pár ošklivých věcí, ale teď už vím, že my jsme pro vás vždycky byli na prvním místě."

"Skoro bych ti to uvěřil, kluku," směje se na oplátku. Obrací do sebe další pití, ale pak už odkládá sklenici a zadívá se mi do očí. "Neměj strach o Katniss, Peeto. Všechno to bude jen jedna velká fraška. Samozřejmě bude muset proběhnout soud, ale ji nic nehrozí. Neodsoudí ji, chlapče, za to dám ruku do ohně. Je hlas i tvář, pod kterou jsme vyhráli revoluci. To je něco jako doživotní imunita," usmívá se a mě konečně padá ten veliký kámen ze srdce, který mě tížil od chvíle, kdy si její šíp našel jiný cíl, než měl.  

"Děkuji za uklidnění. Vlastně děkuji za všechno, Haymitchi. Jen díky vám tu teď sedím živý a... no zdravý tak úplně ne," dodávám lehce pobaveně. 

"Já děkuji. Nikdy za všechny ty roky od Hladových her jsem se necítil tak moc naživu, jako v týmu s vámi. Byla to čest. Dokonce jsem díky vám začal mít rád i Cetkii," zasměje se upřímně a já  už jen spokojeně přikyvuji. Celý zbytek večera už jenom nezávazně klábosíme a - nechce se mi to přiznávat, ale dokonce i popíjíme. 

Ráno se budím s mírnými bolestmi hlavy na Haymitchově gauči. Když se mírně nadzvedávám na lokti, zjišťuji, že můj mentor už je dávno vzhůru a přímo vedle něj stojí i můj psychiatr doktor Aurelius. 

"Včera nebyl tak úplně ve své kůži, doktore. Možná měl zatmění, určitě pár výpadku paměti, jen se ho zeptejte. Určitě by potřeboval pár hodin terapií navíc. Obzvlášť po tom včerejšku, muselo ho to rozrušit," lamentuje Haymitch důležitě. Jakmile zachytává můj pohled, jen velice nenápadně se na mě culí a pozvedává jakoby na přípitek svůj šálek ranní kávy. 

"Co nám to děláte, chlapče? Nikdo netušil, kde jste celý večer a vy tady v bludech pobíháte po budově. Mohl jste někomu ublížit," dochází ke mně pohoršeně doktor a ustaraně se mi dívá do obličeje. "To jsem si mohl myslet. Máte červené oči, zorničky nereagují jak mají, musel to být nepříjemný záchvat," mudruje a téměř násilím mě zvedá na nohy. "Odvedu vás radši do vašeho pokoje a dám vám nějaké léky na uklidnění. Bude zase dobře, hochu." 

Bez přílišného odmlouvání tedy vyrážím pomalým krokem ven s místnosti, přičemž mě Aurelius přidržuje za předloktí. Ve chvíli, kdy míjíme Haymitche, kterému v obličeji hrají pobavené jiskřičky, se k němu nakláním a jenom tiše zasyčím: "Beru zpět, co jsem včera řekl. Nenávidím vás, Haymitchi." 

"Ale ne chlapče, nesmíte se poddávat hněvu. Vím, že s tím dokážete bojovat, tak se snažte," reaguje na mou poznámku, kterou si zřejmě vyložil jako počátek mého šílenství, můj psychiatr. 

"Ano, Peeto, snaž se. Kvůli mě a kvůli Katniss," zapitvoří se na mě naoko ustaraně. Nakonec na mě jen mrká, znovu pozvedá šálek na pozdrav a pak se s pískáním obrací a pouští se do svojí bohaté snídaně, která mu již leží na stole. 

Chvíli ho téměř fascinovaně sleduji, ale nakonec jen zavrtím hlavou a tiše se pro sebe uchechtnu. Právě jsem se stal obětí Haymitchova vtípku. Tušit, že mi to vynese měsíc v Kapitolu navíc, tak bych ho asi proklínal, ale v tuto chvíli jsem musel ocenit jeho nápaditost. 

Právě teď, když mě doktor Aurelius vede k mému pokoji a neustále se po cestě slovně ujišťuje, jestli se cítím dobře a nemám zrovna chuť mu ukousnout hlavu, mě tak napadá, že už možná všechno bude jenom lepší.

>>>>>----------I>

Proboha lidi, jak je možný, že jste mě nezabili za to, že jsem to neuzavřela? Hledám takovou dobu někde inspiraci. Kdekoliv, poslouchám písničky, sleduji filmy, ale nenapadlo mě si přečíst svoje dílo zpětně. Vzhledem k dlouhé odmlce od psaní jsem si většinu věcí už ani nepamatovala, takže jsem si připadala jako bych to ani nepsala já :D a když jsem si rozečetla Sílu vzdoru, stále si říkala: Tak já si přečtu ještě jednu kapitolu a v poslední kapitole zjistila, že už vlastně nemám co číst dál a že to není uzavřené, byla jsem naštvaná sama na sebe :D (Mimochodem, ano, trochu se tu chválím. Ale musím říct, že vrátit se s odstupem času ke svojí povídce a zjistit při čtení, že vás to opravdu baví a jste s tím spokojení, tak to je skvělý pocit :)) 

Jinak pod tíhou znovu přečtení jsem si uvědomila, jak moc negativních věcí se v předchozích kapitolách stalo. Že je tak málo světlých momentů,  tak jsem si dovolila udělat druhou půlku této kapitoly příjemně odlehčenou. Hladové hry jsou téměř u konce, režim padl, tak by všichni určitě uvítali trochu odlehčení :) 

Popravdě mě v posledních pár dnech napadlo i pár nápadů do pokračování, které bych moc ráda použila, takže je tu určitá pravděpodobnost, že bych vydala tak cca desetikapitolovou povídku 'jak to bylo dál'. Sice je pár nápadů už možná tak trochu fanfiction a já bych v určitých chvílích šla možná i trochu proti knižní předloze, tak samozřejmě ne bez vysvětlení. Vy víte, že já si v knihách umím hledat smyčky, abych podložila svoje teorie :D Každopádně vám nic nebudu prozrazovat, jen doufám, že vám to nebude příliš vadit :) 

P.S. Jestli si to přečte někdo z mých bývalých pravidelných čtenářů. OMLOUVÁM SE, že jsem nechala knížku rozepsanou. Na druhou stranu, bez inspirace není kvalitní psaní. A DĚKUJI všem, kteří na mě nezapomněli. Jste skvělý! :)