Popruhy držící moje ruce pevně připevněné k posteli se napínají a zběsile praskají. Nikdo ovšem nemá obavy, že by povolily. To jenom já. Ty popruhy jsou totiž jediné, co mě dělí od hluboké propasti šílenství. Nebýt jich, už dávno bych se utopil v temných vodách, které ze mě dělají to monstrum, které většinu času dřímá skryté jenom těsně pod povrchem. 

"Zase tu simuluješ," zaslechnu jakoby zdaleka znechucené odfrknutí, které mi pomáhá alespoň částečně zaměřit mysl jedním směrem. Kde už jsem tenhle arogantně znějící hlas slyšel? Jistě je to někde blízký. V hlavě se mi začínají objevovat známé obrazy. Tváře, které teď už dokážu identifikovat.

Prudce zvedám hlavu výš a otevírám doteď pevně zavřené oči. "Johanno!"

"Bože, jsem nezapomenutelná," na tváří jí pohrává arogantní úšklebek, za kterým ovšem cítím něco trochu jiného. Její oči se totiž smějí. Má radost, že mě vidí, i když je to zrovna v takovémhle stavu. Je stále mírně pobledlá, ale přesto už vypadá daleko lépe, než když jsem jí opouštěl ve Třináctém kraji. Dorůstající vlasy už jí padají do očí, ve kterých už se neleskne nic z původního strachu. 

Na chvíli ještě zavírám oči, když se mi na mysl tlačí výjevy z kapitolské cely. Hluboko v hlavě zaslechnu její vyděšený křik, ale ten postupně mizí, dokud nezmizí úplně. Znovu rozlepuji víčka a tentokrát už otáčím na Johannu celou hlavu. Na tváři se mi objevuje mírný úsměv, když na mě rošťácky zamrká, jak je jejím dobrým zvykem. "Už mu sundejte ty kožené blbosti, vždyť bych ho přeprala i jedním prstem," zašklebí se na sestry. "Poslali mě sem pro něj. Má se dostavit na důležitou a neodkladnou poradu."

"Říká kdo?" obrací se na ni s podezíravým pohledem jedna ze sester. 

"Říkám já... jo a vlastně taky naše nová paní prezidentka," Johanna s úšklebkem na tváři podává sestře dopis pečlivě zalepený v obálce. Mírně poklepává nohou během čekání, než sestra dopis otevře a přečte. "No? Už mi věříte? Nebo ho mám odsud unést?" 

Sestře se na obličeji mihne mírně uražený výraz, ale bez dalších průtahů mi začíná povolovat všechny popruhy, které mě držely připoutaného k lůžku. Opatrným pohybem, který je pro moje tělo utrpením, si rukama pomáhám do sedu. Cítím snad každý sval v těle. Mimoděk si promnu zápěstí, která mám lehce odřená od koženého popruhu.

"Chceš nějak pomoct? Vypadáš, že nezvládneš ujít ani pár metrů bez pomoct," škádlí mě Johanna a v očích se jí objevují škodolibé jiskřičky. 

"A když řeknu, že chci - odneseš mě tam na zádech?" přistupuji na její hru. Mezitím opatrně pokládám nohy na chladnou nemocniční zem. Není zrovna nejteplejší, takže okamžitě sahám po pantoflích, které mám připravené hned vedle postele.

"Pane Mellarku, já jsem jenom slabá žena, to po mě přece nemůžete chtít," zasměje se, ale bez jakýchkoliv dalších řečí mě chytá pod paží a pomáhá mi postavit se. Mírně zavrávorám, ale s její pomocí je každý další krok lepší a jistější. Po pěti minutách přecházení ze strany na stranu mě už pouští a nechává mě chodit samotného. 

S její pomocí se mi také daří se poměrně rychle ustrojit - i když pouze do uniformy Třináctého kraje, která sice příliš parády nedělá, ale komu na tom záleží, že? "Takže, kam vlastně jdeme, Johanno?" ptám se, jakmile vycházíme z nemocničního pokoje. Všechny sestry se za námi dívají s nesouhlasnými výrazy. Zřejmě se domnívají, že hned za rohem někoho napadnu a vrazím mu nůž do krku. 

"Na nějakou hloupou schůzku na velitelství a hned potom...," tajemně se zakření. Evidentně je z nadcházejících hodin poměrně nadšená. 

"A potom?" zvědavě sleduji její obličej a čekám, až mi osvětlí, co se bude dít. 

"Potom, drahý Peeto, tvoje vyvolená provrtá Snowa skrz na skrz šípem. A já se budu smát a radovat celou noc. Možná bych se mohla někam vykrást a sehnat pár lahví na přilepšenou," směje se. Mě její veselí nepřipadá až tak vhodné. Nemíním jí ovšem nic říkat, akorát bych to obrátil proti sobě. Moc dobře chápu, že smrt si musí Snowa vzít. Lidé by nikdy neschválili, aby zrovna on dál chodil mezi námi. Co ale nechápu je skutečnost, proč se Katniss nabídla jako kat. Nic jiného to z ní totiž neudělá, pouze kata. 

"Netvař se, jako kdyby ti uletěly včely. Ten šerednej Santa Claus si stejně nic jiného nezaslouží," ušklíbne se, když zahlédne nesouhlas v moji tváři. Na mou další odpověď už ani nečeká a prudce rozráží dvoukřídlé dveře vedoucí do jedné z řídících místností. Všechny hlavy v místnosti se na nás pohoršeně otáčí, ale to není nic, co by Johanně vadilo. Koneckonců tam sedí zatím pouze Diod a Annie. "Tomuhle říkáte párty? Kde je jídlo? Kde je pití?" odfrkne si znechuceně a s otráveným výrazem si sedá na jednu z volných židlí. 

"Myslím, že tady půjde o vážnou věc, Johanno," měří si jí Diod přimhouřenýma očima, které má schované za silnými obroučky sklady. 

"Ale můj čas je drahý, Volto. Tik tak. Tik tak," ušklíbne se na něj znovu. Narážka na Dratkii, jejíž smrt už je pro většinu z nás dávnou minulostí, Diodem mírně otřese. Do další debaty s ní už se raději nepouští, protože sám ví, že by neměla žádný smysl. 

Už už se chystám jí alespoň mírně pokárat a upozornit ji, že k mrtvým bychom měli mít už jen úctu, když se znovu otevírají dveře a v nich stojí Haymitch s Enobarií. To odvádí Johanninu pozornost trochu jiným směrem. S vítězkou z Druhého kraje se pouze propichují vzteklými pohledy, ačkoliv ani jedna z nich si nedovolí cokoliv říct. 

Jakmile sesedají ke stolu i tito dva, z ničeho nic se otevírají úplně jiné dveře a v nich stojí Katniss. Ne v uniformě jako my všichni ostatní, ale ve svém kostýmu reprodrozda. Připravená na svou roli lépe, než kdokoliv z nás. Nenápadně jí sjíždím očima, abych se ujistil, že je v pořádku. Zahlédnu jizvy vykukující na krku a zápěstích, nicméně obličej nechaly plameny netknutý. V ruce svírá svůj luk a v druhé bílou růži. Snowova růže. Chvíli hledím fascinovaně pouze na tu květinu v jejích rukách. Místností se rozlévá nasládlá vůně a já konečně vidím tu ironii, po které Katniss touží. Už jí nemám za zlé, že chce vést poslední úder. Snow jí všechno vzal. Všechno, na čem jí kdy záleželo. 

"O co jde?" prohlíží si nechápavě jeden obličej po druhém. Evidentně nemá víc informací, než my ostatní. Všechny nás sem přivedli, aniž bychom tušili, co se tu bude dít. 

"Nevíme," krčí Haymitch v odpovědi rameny. "Vypadá to na setkání zbývajících vítězů." 

"Kde jsou všichni ostatní?" ptá se s podivem. Jakmile tuto otázku pokládá, uvědomuji si i já, že je nás tu zoufale málo. Prožili jsme si sedmdesát pět Hladových her. Z nich vyšlo sedemdesát pět vítězů. Poslední arénu nepočítám, nedá se soudit, tam nezvítězil nikdo z nás. Proč je nás tu tedy jenom sedm? 

Na dotaz velice rychle odpovídá Diod a osvětluje tak situaci i těm z nás, kteří s ní nebyly seznámeni. "Odvrácená stránka popularity," vzdychne a promne si oči pod popelníkovými brýlemi. "Útočily na nás obě strany. Kapitol zabil vítěze, které podezříval z toho, že straní povstalcům, a povstalci zabili ty, které podezřívali ze spojenectví s Kapitolem."

"Tak co tu dělá ona?" prskne okamžitě Johanna směrem k Enobarii. Je pravda, že splátkyně se zuby obroušenými do špiček, rozhodně nestranila povstalcům. Právě proto s námi v kobkách Snowova sídla nebyla. Nemučili ji. Kdyby ano, poznali bychom jí to na očích. V těch teď ovšem pouze hrají pobavené jiskřičky. 

Odpověď za ní vyřkne někdo úplně jiný. Přímo za zády Katniss se vynořuje prezidentka Coinová. Upravená a s chladným výrazem v očích, jako vždy, když jsem měl tu čest jí vidět. "Chrání ji dohoda s reprodrozdem," vysvětluje. "Katniss Everdeenová souhlasila s tím, že podpoří povstání výměnou za imunitu zajatých vítězů. Katniss splnila svou část dohody a my dodržíme zase svoji."

Enobarie pouze věnuje zářivý pohled na Johannu, které z očí srší jiskry vzteku. Kdyby pohled zabíjel, tak její sokyně už leží na zemi pod stolem se skelným pohledem. "Netvař se tak nafoukaně. Stejně tě zabijeme," zavrčí jejím směrem a tím si alespoň trochu uleví. 

"Posaď se Katniss," pobízí reprodrozda Coinová a zavírá za ní dveře. Sleduji, jak si moje kamarádka sedá mezi Annie a Dioda a na stůl opatrně odkládá bílou růži. 

"Svolala jsem vás, abyste projednali následující bod. Dnes popravíme Snowa. V uplynulých týdnech byly odsouzeny stovky jeho kompliců a všichni čekají na popravu. Utrpení krajů bylo nicméně tak obrovské, že se ani tato opatření nezdají obětem dostatečná. Mnozí volají po úplném vyhlazení všech lidí s kapitolským občanstvím. To si v zájmu zachování udržitelné populace nemůžeme dovolit." Začíná naše nová prezidentka bez jakýchkoliv dalších průtahů. "Proto byla předložena alternativa. Vzhledem k tomu, že jsem se svými kolegy nedospěla ke shodě, necháváme rozhodnutí na vítězích minulých Hladových her. Ke schválení stačí prostá většina čtyř hlasů. Nikdo se nesmí zdržet hlasování," říká Coinová. "Návrh spočívá v tom, že namísto vyhlazení celé kapitolské populace uspořádáme poslední, symbolické Hladové hry, s dětmi, které jsou přímými příbuznými těch, kdo měli největší moc."

"Cože?" ozývá se šokovaně Johanna, nicméně pouze tlumočí to, co si myslíme všichni. Další Hladové hry? I přes to, že celá tahle revoluce bojovala proti násilí Kapitolu? Co je to za hloupost? 

"Uspořádáme ještě jedny Hladové hry, tentokrát s kapitolskými dětmi," opakuje znovu s naprostým klidem Coinová, jako kdyby nepochopila, že ten výkřik nebyl projevem nepochopení, ale fascinace. 

"Děláte si legraci?" obracím se na ní s mírně zamračeným výrazem. Vůbec nechápu, jak si vůbec mohla dovolit něco takového vypustit z úst. Před námi. Před těmi, kdo museli vraždit nevinné jenom, aby si zachránili holý krk. Pro ní to ovšem zřejmě není nic neobvyklého. Přeci už poslala na smrt stovky jiných. Chtěla obětovat Katniss. Co je pro ní dalších několik desítek dětí. 

 "Ne," odpovídá formálně. "Taky bych vás měla informovat, že pokud se hry uskuteční, rozhlásíme, že se tak děje s vaším souhlasem. Individuální hlasování ovšem zůstane pro vaši vlastní bezpečnost v tajnosti." 

Někde uprostřed mého hrudníku právě začíná bublat vztek. Nemyslím si, že by to ovšem byl ten kapitolský vztek, kterému mě naučil sršání jed. Je to nespravedlnost, která ve mě bobtná. Proč by nevinné děti Kapitolanů měly být hozeny do další arény? Děti za nic nemohou, jsou nevinné. Nikdy by se nemělo trestat prostřednictvím jich. "Ne!" všechen potlačovaný vztek se konečně dostal nahoru a já praštím rukou do stolu. "Já samozřejmě hlasuji proti! Nemůžeme mít další Hladové hry!" do tváře se mi hrne krev a moje pohoršení musí být jasně zřetelné.

"Proč ne?" odsekává mi z ničeho nic Johanna. "Mně to připadá jenom fér.Třeba takový Snow má vnučku. Já jsem pro." Fascinovaně na ní hledím. Vím, že Johanna prahne po pomstě a je krvelačná, ale nikdy bych nečekal, že schválí vraždění nevinných dětí. Snowova vnučka? Copak ona může za to, že její dědeček byl manipulativní psychopat? 

"Já taky. Jen ať poznají, zač je toho loket," přidává se k ní téměř lhostejně Enobarie. 

"Kvůli tomu jsme se přece bouřili, vzpomínáte?" vyhrknu ze sebe a očima pátrám po všech u stolu. Ty děti přece musí mít někde zastání. Nemohou je poslat na popravu. "Annie?" obracím se na ní s téměř prosebným výrazem ve tváři. 

Drobná mírně ustrašená zrzka na okamžik střetává pohled s tím mým. "Hlasuji s Peetou," špitne pouze tiše a stále ze mě nespouští svoje hluboké oči. "Stejně by hlasoval i Finnick, kdyby tu byl," dodává. Hlas jí mírně přeskakuje a já pociťuji lítost nad tím, jak moc k ní byl osud krutý. Přežít Hladové hry s těžkými šrámy na duši, které mohl zacelit jen Finnick. Potom, na prahu vítězství, přijít i o něj a přesto najít sílu, jak žít dál a radovat se z budoucnosti, kterou právě nosí pod srdcem. Ona je z nás ta nejsilnější. 

"Jenže tu není, protože ho zabili Snowovi mutové," připomíná s mírným úšklebkem Johanna a já jí místo odpovědi pod stolem kopnu do holeně. Vrhá na mě pouze ukřivděný výraz, jako kdyby ani nepochopila, co jsem tím chtěl říct. Nevidím důvod, proč Annie jenom zvyšovat utrpení. 

"Ne," přidává se na naši stranu alespoň Diod. "Dávali bychom tím špatný příklad. Už na sebe nesmíme pohlížet jako na nepřátele. V tuhle chvíli je pro přežití zásadně důležitá jednota. Takže ne," dodává na vysvětlenou. Je to teď tedy tři ku dvěma pro nás. Bohužel nemohu říct, že v tomhle ohledu věřím Katniss. Znám ji. Vím, jaká je. Nebude hlasovat proti. 

"Zbývají Katniss a Haymitch," upozorňuje nás Coinová, jako kdybychom to sami nevěděli. 

Hypnotizuji Katniss pohledem. Myslím, že se mu záměrně vyhýbá. Sleduje pouze bílou růži ležící před ní na stole. Prstem jí hladí okvětní plátky a dává si poměrně na čas. "Hlasuji ano..., kvůli Prim." Vypadne z ní nakonec tiše. Nepřekvapilo mě to, ale zároveň mě to velice zklamalo. 

"Haymitchi, je to na vás," obrací se na něj prezidentka.

Spolu s ní se na něj obracím i já. "Nemůžete tohle dopustit, Haymitchi. Prostě nemůžete. Vzpomeňte si na všechny ty hry, na všechna ta zvěrstva. To chcete odsouhlasit další? Tolik dětí jste trénoval a viděl umírat. Chcete vidět umírat další?" tlačím na něj, nicméně on mi nevěnuje jediný pohled. Ani jeden. Bez hnutí stále sleduje Katniss, jako kdyby čekal na její schválení. "Jsem s reprodrozdem," dodává nakonec a ve mně se lámou veškeré naděje, které jsem doteď měl. Už se nezmůžu na žádný odpor. Byl by stejně zbytečný. Většina rozhodla a já nemám žádnou možnost rozhodnutí zvrátit. 

Ani nevnímám poslední pokyny před popravou, které si vyměňuje Coinová s Katniss. Odolávám pokušení se pouze zvednout a odejít. Už se sem zpátky nevrátit. Nechci vidět žádnou popravu. Už bylo dost smrti. Chtěl bych zpátky do Dvanáctého kraje. Daleko odsud. Od celého Kapitolu. Dřív, než se ovšem rozhodnu odejít, tak se kolem mě shlukuje dav a nedobrovolně mě tlačením a postrkováním vede na místo popravy. 

Postaví mě spolu s ostatními vítězi jenom kousek od Katniss, která je již připravená. V ruce drží luk a zrovna sahá pro šíp do toulce. Snow je přivázaný ke kůlu a čeká se už jenom na zahájení. Nedívám se na něj, sleduji Katniss. Její nevypočitatelný výraz. Nedokážu určit, jestli z toho má radost, nebo je jí celá tahle situace proti srsti. Zahlédnu dokonce i letmý třes v napnuté paži, když zasadí šíp do tětivy a napne ho. Oči těkají seshora dolů a já na okamžik zahlédnu i stopy nerozhodnosti, které okamžitě poznávám. V tu chvíli Katniss ovšem prudce zvedá luk výš a vypouští šíp.