Dny. Týdny. Měsíce. Roky. Netuším, jak dlouho se vznáším někdy mezi životem a smrtí. Ve skutečnosti ani nejde o pravou smrt. Nenechali by mě zemřít, tím jsem si jistý. Přesto si připadám mrtvý - prázdný, bez života, bez jakéhokoliv smyslu. 

Celý svět je zahalen podivným oblakem morfionu, který mi podávají nitrožilně. Nebývám vzhůru dostatečně dlouho na to, abych zvládl s někým prohodit byť jedno jediné slovo. Ubíjí mě nedostatek informací, které mám. Netuším, co se stalo s Katniss. Nikdo mi o ní nic neřekl a a já se v duchu pokouším smiřovat s tím, že to možná nepřežila. Možná jsem nepřišel včas, možná moje zaváhání způsobilo, že jsem nechal zemřít dívku svého života. Možná jsem jí ani nemohl zachránit. 
Je tohle peklo? Jestli není, tak by se mu tak mělo říkat. Ať si je kruhů pekla kolik chce, nic se nevyrovná tomu peklu, ve které se změnil můj život. 

"Peeto," slyším tiché mumlání poblíž svého ucha. Je zastřené a já nedokážu poznat, kdo na mě mluví. I přesto se ovšem pokouším rozlepit svá až příliš těžká víčka a rozhlédnout se kolem sebe. Řasy se dlouhou dobu mihotají, než se jim nakonec podaří odlepit se od sebe a pohlédnout do tváře člověku, který sedí u mé postele. Zaraženě zírám do tváře paní Everdeenové. Její ustaraný pohled hovoří za vše. 

Na krátký okamžik zavírám oči a ztěžka polykám. Připravuji se na jakékoliv zprávy, které pro mě může ta žena mít. Možná mi přišla říct, jak moc mě nenávidí, protože jsem nezachránil ani jednu z jejich dcer. Obě zmizely v satanově náruči, obklopené ohnivými prstenci. 

Znovu otevírám oči a opatrným, bolestivým pohybem hlavy se zadívám na svou návštěvu. Sípavě a téměř neslyšně ze sebe dostávám tiché slůvko: "Katniss?" 

"Přežije to," přikývne paní Everdeenová a v očích se jí zračí čerstvé slzy, které se snaží nepustit přes spodní víčka. Co nejrychleji mrká, aby zahnala ty protivné slané kapičky, které prozrazují víc emocí, než bychom mnohdy chtěli. "Rány se hojí, ale... nemluví. S nikým. Nechce jíst, nechce nic. Psycholog mě ujišťuje, že se to zlepší, ale nejsem si tím jistá," láme se jí hlas. 

Opatrně natahuji svou popálenou ruku, na které už se velice úspěšně chytají kožní štěpy, směrem k ruce paní Everdeenové a tisknu ji co nejpevněji dokážu. Chci ji dodat co nejvíc odvahy a víry, co jen dokážu. "Děkuji ti, Peeto," zvedá na mě znovu uslzené oči. "Zachránil jsi mi dceru. Mohla jsem během jediné minuty přijít o obě, ale tys nezaváhal. Nevím, jak bych ti za to mohla dostatečně poděkovat." 

"Chci jít na pohřeb," dostanu ze sebe chraplavě. Cítím bolest na průduškách a jazyk mám zdřevěnělý, ale vím, že je nejvyšší čas ho rozhýbat. Nemůžu tu jenom tak ležet a vzdávat život. Katniss je na živu a to už samo o sobě něco znamená. 

"Je už zítra," odpovídá tiše paní Everdeenová. "Nevím, jestli tě pustí, ale můžu se pokusit to zařídit. Jsem ráda, že máš takový zájem." 

"Prosím," přikývnu pouze v odpovědi. Znovu se mi začínají klížit oči a už si ani nedokážu vybavit, kdy maminka Katniss odešla, ale určitě to muselo být brzy po našem rozhovoru. 

Moje slova byla ovšem vyslyšena, protože hned ráno mě budí sestřička a podává mi ohavně chutnající ampulku, kterou mě nutí vypít. I když je nesnesitelně hořká, přesto cítím, jak mi pročišťuje krk a uvolňuje dýchací cesty. "Posaďte se, pane Mellarku. Opatrně," pomáhá mi obratně do sedu. V hrudníku potlačuji záchvat kašle, který cítím přicházet. Bolest cítím po celém těle, hlavně ve štěpech, které pnou a pokouší se vydržet nenadálý tlak. Na pár místech kůže praskne a začíná z ní vytékat krev smíšená s průhledným sérem. Nedovolím si ovšem dokonce ani bolestně syknout. Nechci vypadat jako slaboch a koneckonců, tohle není až tak strašné. 

"Půjdu na pohřeb?" ptám se s nadějí. Mírně si odkašlu, ale tekutina zřejmě zabrala přesně, jak měla, takže mě každé slovo neřeže v krku jako ostnatý drát. 

"Uvidíme. Až jestli se dokážete udržet na nohách," vysvětluje mi sestra a já tedy s námahou otáčím celým svým tělem a pokládám nohy na chladnou podlahu z bílých dlaždic. Mimoděk se otřesu nenadálým chladem, který mě celého prostoupil. Ihned potom se za pomoci sestry stavím na nohy. Cítím mírnou závrať a motání hlavy, ale i přesto se dokážu na nohách udržet a udělat dokonce i pár kroků. Moje ošetřovatelka spokojeně přikyvuje hlavou. "Výborně, pane Mellarku. Dovezu vám vozíček a společně vyrazíme. Bohužel nesmíte opustit nemocnici bez mého doprovodu, ano?"

"To nevadí," vrtím chápavě hlavou a s její pomocí na sebe navlékám ještě jednu vrstvu volného bavlněného oblečení, které by mi nemělo vadit na případných rankách. Hned poté mi do ruky napojují kanylu a na vozíček přidělávají držák s potřebnými léky. Nebráním se ničemu, ale trpělivě sedím a čekám. Vím, že veškerý odpor by byl zbytečný a mohl by vést k tomu, že by mě na pohřeb možná ani nepustili. 

Netrvá ani půl hodiny a sestra už mě veze na vozíčku směrem ke Kapitolskému hřbitovu. Bolí mě u srdce, že musí být Prim pohřbená tady. Určitě by chtěla být pochována ve Dvanáctém kraji. Tam, kde měla domov. Nicméně tuším, že takový krok nebyl prezidentkou Coinovou povolen. Jakmile dorazíme na místo, zjišťuji, že jsme úplně poslední, protože okamžitě po našem příchodu se ke slovu dostává místní kněz a pronáší všechny ty otřepané fráze, které člověk často slýchá na pohřbech. Jsou ovšem neosobní, nic neznamenají. 

"Paní Everdeenová, chcete něco říct?" obrací se kněz na Priminu matku. Ta se pouze s pobledlým obličejem zvedá a předstupuje před rakev. Chvíli hledí na Primin obrázek, který je položen na uzavřené rakvi. Jsem si jistý, že nedovolili, aby byla otevřená. Ačkoliv si ten pohled pamatuji jen matně, vím, že nikdo si nechce pamatovat Prim takovou. 

"Konec války pro mě nebyl důvodem k oslavě. Získala jsem sice svobodu, ale přišla o dceru," pohladí opatrně konečky prstů rakev. Nemluví k lidem, mluví do větru. Mluví do rakve. Mluví k Prim. "Chtěla se tak moc zapojit. Chtěla pomoct a někdo jí to povolil. Kdybych toho člověka dostala do rukou, tak..." láme se jí hlas a z očí se vyvalí slzy a nebyla schopná pokračovat dál. Vím, o čem mluví. Prim bylo třináct. Jak mohl vůbec někdo dopustit, aby byla v čele fronty? Nebyla vystudovaný medik. Zatím ne. Obávám se, že její smrt nebyla náhoda, ale někdo jí plánoval. Nicméně bez důkazů jsou mé domněnky bezvýznamné. 

Zachycuji prosebný pohled paní Everdeenové přesně ve chvíli, kdy jí nutí posadit se zpět na židli v první řadě. Jenom mírně přikyvuji. "Rád bych něco řekl," ozývám se ze zadní řady a tím povzbuzuji sestru, která tlačí můj vozík blíž k rakvi. Tam mě otáčí čelem ke všem, kteří se přišli rozloučit. Není jich příliš mnoho a není tu dokonce ani Katniss. 

Chvíli žmoulám v ruce hadičku od své kanyly a přemýšlím nad svými slovy, potom je ovšem nacházím a zvedám hlavu. "Viděl někdo z vás někdy anděla? Vzhledem k tomu, že jste se přišli rozloučit s Prim, pravděpodobně ano. Ona byla čistá, milující, nesobecká. Vždy myslela první na ostatní, teprve potom na sebe. Žila tak, jak zemřela - při pomoci slabším a potřebným. Neznal jsem jí tak dobře, jako většina z vás a ona příliš neznala mě. I přesto mi ovšem vždycky věřila. I potom, co jsem se vrátil z Kapitolu. Stála za mnou, když za mnou nestál téměř nikdo jiný. Nezasloužila si zemřít, stejně jako si nezasloužili zemřít ostatní. Rád bych se tu tedy rozloučil se všemi, kteří pro mě něco znamenali," obracím hlavu na nebe, které se až nepříjemně zatáhlo a zešedlo. Z mraků začínají vykapávat drobné kapky a dopadat na hlavy všech přítomných.

"Vidíte. I nebe pláče. Pro malou Prim, která měla srdce na dlani. Pro Finnicka Odaira, který hrdě bojoval až do konce. Pro Leegovou a Jacksonovou, které se obětovali, abychom přežili. Pro Cinnu, bez kterého by nikdy nebyla revoluce a pro všechny ostatní, kteří zemřeli proto, že věřili ve svobodu. A jenom díky nim ji teď máme. Ať se tam mají všichni krásně do doby, než se s nimi znovu setkáme," zvedám tři prsty levé ruky, které letmo líbám a zvedám nad hlavu. Všichni, dokonce i ti, nepatřící do Dvanáctého kraje, po mém vzoru zvedají ruce a vzdávají tím hold všem mrtvým. 

Já pouze kývám na sestřičku. Chci, aby věděla, že jsem skončil. Pohledem zabrousím k náhrobku, který je připravený pro Prim. Už teď u něj leží spousta svíček a květin, které lemují vyrytý nápis: Kdo žije v srdcích těch, které opustil, není zapomenut. Povytáhnu koutek do mírného úsměvu, který mi ovšem zamrzne na rtech ve chvíli, kdy zahlédnu vedlejší hrob. Opatrně, ale co nejrychleji rozmotávám v ruce kytici, kterou jsem přinesl Prim. Neobratně jí dělám na dvě části a s pomocí ošetřovatelky se zvedám z vozíku. Opatrně, jeden bolestivý krůček za druhým, přecházím mezi oba dva hroby. Na každý z nich pokládám tři rudé růže. 

"Byli jste až moc čisté pro tenhle svět," šeptnu tiše, jenom pro sebe a rukou jemně přejedu přes jméno na vedlejším náhrobku. Stojí na něm: Olivia Creedová a drobným písmem pod jejím jménem Není lepšího konce, než zemřít pro lásku. Hrdlo se mi sevře, když přemýšlím nad tím, kdo psal její epitaf. Bojím se ovšem, že to nikdy nezjistím. Možná to ani vědět nechci. "Odpočívejte v pokoji." 

Potom už se musím otočit a vrátit do svého pojízdného křesla, protože mě zmáhají emoce a já tu nechci plakat. Ony byly silné až do konce a já musím být také, už jen kvůli nim. Nicméně když opouštím Kapitolský hřbitov, v hloubi duše vím, že už se sem nikdy nevrátím. Už nikdy nenavštívím jejich hroby, protože příště už bych nemusel být tak silný, jako teď. Možná mi k mé síle dopomohly i dávky morfionu, které mi neustále proudí do žil. Otupuje bolest i emoce.

Možná proto si připadám tak podivně prázdný, když jsem nucen ulehnout zpět na nemocniční lůžku. Je mi nakázáno nekompromisně zavřít oči a spát, jinak mi pomohou léky. Já už ovšem nechtěl žádné léky, proto jsem většinu večera předstíral spánek, který ke mně ovšem ne a ne přijít. Hlavou se mi míhají podivné obrazy, které nedávají smysl. Možná by měli dávat a mě uniká jejich hlavní myšlenka. Proto dál nechávám mysl přehrávat nesmyslné vzpomínky, o kterých dokonce ani netuším, jestli se staly nebo ne. 

Někdy během těchto představ jsem musel usnout, protože ráno mě budí můj vlastní křik. Křik, který zalézá až do morku kostí a postavil celý doktorský sbor na nohy. Moje tělo se nezadržitelně třese. Všichni se ptají, co se stalo, ale já jim nedokážu odpovědět. Nevyznám se ve vlastních pocitech, ve vlastních myšlenkách a zároveň cítím temnotu, která pohlcuje mou mysl. Silně a bez varování. "Záchvat," zamumlám jenom téměř neslyšně. Ke štěstí všech v místnosti mě ovšem doktorka zaslechla. Okamžitě, co nejrychleji dokážou mi vážou ruce i nohy popruhy, které mě mají udržet. Nic dalšího si ovšem nepamatuji, protože se mého těla zmocňuje Kapitolský mut, který moje staré já za nic na světě nechce pustit zpět...

>>>>>>>>------------------------------I>

Další kapitolka (tentokrát kratší) je na světě. Byla taková spíš emotivnější a o pocitech. V další se podíváme blíž na proces s Katniss a potom už nás čeká jenom epilog. Zbývají tedy dvě poslední kapitoly :( Co se dá dělat, na druhou stranu si budeme moct říct, že jsme vydrželi. Já jsem vydržela psát a vy jste vydrželi číst a na ničem jiném přece nezáleží :) 

Jinak začátek Pobertovské povídky je už na světě, takže kdo se chce mrknout, na mém profilu ji najdete ;)