Bezesná noc si na mě vybírá poměrně krutou daň. Ráno jsem unavený, podrážděný a s podivným těžkým kamenem, kterého se nemohu zbavit, na srdci. Za něco může rozhovor s Hurikánem, za něco potom nervozita z dnešního dne. Vím, že už tu nemůžeme dál setrvávat a naše příští kroky povedou znovu do ulic Kapitolu; nejsem si ovšem jistý, jestli jsem na to připravený. Jen pár stovek metrů nás dělí od prezidentova sídla, kde jsem strávil posledních pár měsíců svého života. Nejsem si jistý, co se mnou ten pohled udělá.

Znovu budu stát na místě, kde popravili celý můj přípravný tým. I přes to, že už tam dávno krev nebude, já jí uvidím. Uvidím, jak stékala mezi parketami a hledala si svou cestu všemi škvírkami ve dřevě. Uvidím Liviiny vlasy zbarvené tou křiklavou karmínovou barvou a uvidím sebe. Křičícího a zoufale toužícího po Katnissině smrti. 

Doteď jsem si neuvědomoval, jak moc jsem se dokázal změnit zpátky k lepšímu. I když jsem já sám nad sebou už dávno zlomil hůl, jiní to neudělali. Díky tomu teď můžu většinu času normálně mluvit a fungovat, aniž bych se pokoušel zabít Katniss. Ale co když to není natrvalo? Co když hrůzy Kapitolu převezmou moc a všechno se obrátí? Nebo neměli pravdu a ve skutečnosti jsem ovládán nějakou jinou technologií, kterou teď mohou spustit manuálně, stejně jako pasti? Bojím se, že mi nikdo nedá odpověď. Nikdo mi neřekne, jak to je a jak to bude. A ta nejistota mě svírá stále pevněji a pevněji, až téměř nemůžu dýchat. 

Necítím žádné emoce, když na obrazovce v Tygřině obchodě sleduji postup vzbouřenců. Sleduji, jak vojáci postupují ulicemi a do prázdných ulic pouští automobily, které spouští pasti. Zřejmě doufají, že tím odstraní alespoň většinu z nich; já si tím ovšem nejsem tak jistý. Zřejmě sdílím svůj názor s Hurikánem, který jako kdyby zopakoval moje myšlenky: "To dlouho nevydrží. Vlastně mě překvapuje, že se jim daří tak dlouho. Kapitol změní taktiku - odpojí vybrané pasti a pak je bude aktivovat ručně, až se k nim přiblíží dostatek cílů." 

Na potvrzení jeho slov stačí vyčkat jen pár krátkých minut. Automobil i jednotlivci prochází téměř bez újmy na zdraví. Ovšem to se nedá říct o následném oddílu, který už očekával bezpečný postup. Všech asi dvacet vojáků končí svůj život mezi trny růžových keřů, které se z ničeho nic vynoří z okolních budov. "Plutarch určitě lituje, že nesedí v řídící místnosti," poznamenávám. Tohle jsou totiž dokonalé Hladové hry. Pro objektivního diváka pravděpodobně ty nejlepší ze všech. Tentokrát má aréna stovky splátců a nikdo neví, kolik jich nakonec přežije a jaký bude výsledek. To by pro Kapitolany byla úžasná zábava - kdyby zbyl někdo, kdo by na ni mohl koukat. 

Jediný pohled z okna mi prozradí fakt, že nikdo už nesedí  doma u svých televizí, ale všichni jsou na nohou. Prezident vyhlásil evakuaci a stovky putujících lidí pochodují v zástupech. Někteří z nich ve stejných úborech, ve kterých ráno vstala. Pár z nich dokonce bez bot. Ti šťastnější z nich si stihli vzít kabát a teď,  zachumlaní v teplé látce, pochodují směrem k prezidentovu sídlu, kde doufají ve šťastný konec. Obávám se ovšem, že nikoho z nich šťastný konec nečeká. Ať to skončí vítězstvím jakékoliv strany, nezbude nic jiného, než ruiny města a spousta mrtvých. Moje moralizování by ovšem nikoho z ostatních nepřesvědčilo, takže se pro jistotu zdržuji dalších komentářů. 

Dokonce i ve chvíli, kdy znovu klesáme po strmém schodišti zpět do sklepa, nemám chuť mluvit. Nejsem ovšem jediný, takže se v místnosti začíná hromadit nezvyklé a téměř nepříjemné ticho, přerušované pouze tichým dopadáním Katnissiných bot na betonovou podlahu. Dup. Dup. Dup. Chodím tam a zpět, tam a zpět. Začíná mě z toho bolet hlava, ale neodvažuji si cokoliv říct. Pravděpodobně by vyskočila jako čertík z krabičky a místo nepříjemného ticha by v místnosti viselo naštvané dusno. 

"Tak kde může ta Tygra být? Už by měla být zpátky," vzdychne otráveně Cressida a drobným kamínkem, který našla na zemi, čmárá po zdech nesmyslné obrazce. 

"Možná na ní přišli. Zatkli jí a uvěznili a teď už pátrají po nás." "Možná nás udala dobrovolně, co my víme." "Taky se jí mohlo něco stát, vždyť ulice jsou plné uprchlíků." Sdílejí jeden s druhým svoje myšlenky mezitím, co já se s hlavou opřenou o zeď a zrakem upřeným do svítící žárovky, pokouším vypnout svět okolo a na nic nemyslet. Nemyslet na smrt, zoufalství nebo na Katniss. Oni mě ovšem svými neustálými debatami zas a znovu vrací do tvrdé reality, o kterou nestojím, ačkoliv vím, že ona si mě vždycky najde. 

Po nekonečných minutách čekání, se konečně ozývá tiché cinknutí zvonečku na vchodových dveřích. Všem se tají dech a čekají. Podle jejich teorií to může být kdokoliv - mírotvorci, vzbouřenci nebo nějaká smečka mutů. Nicméně vzhledem ke klidným šouravým krokům, které dotyčný vydává, jsem přesvědčený, že jde o Tygru. To se mi během krátké chvíle potvrzuje, protože se odsouvá panel skrývající naši místnost a celý prostor vyplní vůně brambor a horké šunky. Dokonce i mě se začínají sbíhat sliny, když nás Tygra zve na večeři. 

Během jídla nám sděluje huhlavým, vrčivým hlasem, jak to venku vypadá. Zřejmě prodala nějaké své výrobky z kožešiny a díky tomu se dostala k tak lahodnému pokrmu. Jistě, jde jen o šunku a brambory - na kapitolské poměry to není dokonce ani dobrá snídaně, ale teď už není Kapitol takový, jaký býval. 

Větší zvědavost ve mě ovšem vyvolává vysílání, které se objeví na drobné obrazovce v rohu místnosti. Hlavní mírotvorce v něm sděluje všem divákům, že davy uprchlíků budou ubytováni v domech Kapitolanů, bydlících nejblíže centru. Mají dokonce svůj výpočet ohledně kapacity místa - kolik osob musí přijmout na určitý počet metrů čtverečných. Dokonce zmiňují i majitele obchodů. "Tygro, to se může týkat i vás," poznamenávám. Všichni ostatní bohužel přikyvují na souhlas. To mě jen utvrzuje ve skutečnosti, že je nejvyšší čas odejít. 

"Prosím všechny občany ještě o krátkou chvíli pozornosti. Dnes večer došlo k velmi nešťastné události. Zemřel jeden z kapitolských občanů z téměř zarážejících důvodů. Dav jej považoval za hledaného Peetu Mellarka," na obrazovce se objevuje fotografie mrtvého, který mě ovšem opravdu nepřipomíná. Přesto vím, že za jeho smrt můžu já. Mimoděk se otřesu a dál sleduji vrchního mírotvorce. "S okamžitou platností tedy zakazuji jednat občanům na vlastní pěst. Pokud zahlédnete kohokoliv podezřelého, obrátíte se na nejbližšího mírotvorce, který provede identifikaci a případného podezřelého zatkne. Opakuji každou podezřelou osobu nahlaste nejbližšímu mírotvorci. Konec vysílání."

"Lidé začínají bláznit," podotkne Cressida a mě nezbývá, než jí dát za pravdu. 

Dále následují zprávy o postupu vzbouřenců. Rebelové dnes obsadili několik dalších bloků a stále více a více se blíží směrem k nám. Popravdě, dělá mi to vcelku radost. Na rozdíl od toho Katniss vstávají děsem vlasy na hlavě. "Trasa C je odsud už jenom čtyři bloky," mumlá si pod vousy, když vyznačuje vzbouřeneckou polohu do své mapy. Z ničeho nic vstává a začíná sbírat všude po stole zašpiněné nádobí z dnešní večeře. "Umyju nádobí," nabízí se a to okamžitě probírá Hurikána, který se překotně zvedá.

"Pomohu ti," zamumlá a sebere zbytek talířů, které Katniss ještě nestačila zvednou. Nemohu si pomoct a celou jejich cestu do kuchyně, je doprovázím svým pohledem. Předpokládám, že jejich útěk do ústraní nebyl jenom náhodný. Chtějí se společně poradit a vymyslet plán dalšího postupu tak, aby o něm nevěděl nikdo jiný. Přesně to je jejich styl a já už se nad ním přestávám zaobírat. 

Jakmile vychází z kuchyně, tak ovšem míří přímo ke mně a to mě mírně znervózňuje. Zatínám ruce do svých pout a pálivá bolest mě vrací do reality. S obezřetným pohledem sleduji, jak si sedají do křesel a upírají svoje oči do těch mých. "Takže?" ptám se mírně odměřeně. 

"Vyrazíme do Snowova sídla, ale byli bychom rádi, kdybys zůstal tady," začíná Hurikán. 

"Pro tvoje bezpečí," dodává Katniss.

"A pro bezpečí nás ostatních. Sám víš, že dokážeš být... nevypočitatelný. Mohl bys Katniss nebo ostatní... ohrozit," sděluji mi Hurikán nejistě a mírně, jako kdybych měl každou chvíli vyskočit a zahryznout se mu do krku. 

Nepřekvapují mě. Ani v nejmenším. Ani jeden z nich. Všechno jsem od nich čekal, ale já s jejich plánem nemohu souhlasit. Nezůstanu jen tak nečině sedět ve sklepě, když budou oni nasazovat životy. Už bych se sebou potom nikdy nedokázal žít. "Rozhodně souhlasím s tím, že bych vás mohl ohrozit," přikyvuji rozumně a Katniss evidentně padá kámen ze srdce. "Vyrazím ale do ulic taky. Jen bez vás." Dodávám nakonec. 

"Kam a proč?" pouští se do mě okamžitě Cressida. 

"To ještě přesně nevím. Jediné, čím bych vám mohl pomoct,je odvést pozornost jinam. Viděli jste, co se stalo tomumladíkovi, který mi byl trochu podobný," pokouším se je přemluvit a uchlácholit, i když si zatím nejsem jistý výsledkem. 

"Co když se přestaneš ovládat?" nadhazuje Katniss první věc, nad kterou jsem se trápil. 

I na to mám ovšem uspokojivou odpověď: "Chceš říct, co když se změním v muta? Jestli budu mít pocit, že se k tomu schyluje, vrátím se sem." Dívám se jí zpříma do očí a pokouším se jí přesvědčit. Tentokrát je to ovšem lež. Nebyl bych schopný vrátit se dostatečně rychle. Nebylo by to reálné. To ovšem ona netuší. 

"A když tě znovu zajme Snow?" obrací se na mě Hurikán. "Nemáš ani zbraň." 

Tahle představa mě děsí asi nejvíc. Nechci se vrátit do kobek Kapitolu. Možná bych se do nich ale ani nevrátil. Teď už nebudu potřebný. Jestli mě zajmou, pravděpodobně mě popraví a to koneckonců nebude až tak zlý konec. Možná by mohlo být i hůř. "Budu to muset risknout," pokrčím rameny jakoby nic. "Jako vy."

Dlouhou dobu si hledíme s Hurikánem vzájemně do očí. Je to možná zvláštní, ale přitom ne až tolik. Možná jsme v něčem sokové, v něčem jsme si na druhou stranu dost podobní. Oba máme starost o blaho Katniss a to je v tuhle chvíli nejdůležitější. Zřejmě si to uvědomuje i on, protože Hurikán sahá do náprsní kapsy, vytahuje pilulku rulíku a pokládá mi jí do dlaně. 

Nechávám ji otevřenou a napřaženou před sebe. Nejsem si jistý, jak bych se měl zachovat. Zvedám oči od pilulky zpět do jeho očí. "A co ty?" ptám se nejistě. Nechci, aby trpěl. Nerozumíme si, nejsme přátelé a já nejsem člověk, který by někomu přál cokoliv zlého. 

"Neboj. Diod mi ukázal, jak se ručně odpalují výbušné hlavice šípů. Kdyby to selhalo, mám ještě nůž. A taky Katniss," dodává s úsměvem a uvnitř mě se začínají zmítat vnitřnosti nepatrnou kapkou žárlivosti. "Ta by jim nedopřála uspokojení z toho, že mě zajali živého."

Katniss vypadá, jako kdyby neměla co říct. Nebo spíš nevěděla. Těká očima z jednoho na druhého a zdá se mi, že jen stěží potlačuje pláč. "Vezmi si ji, Peeto," vyhrkne ze sebe nakonec a natahuje ke mně ruku. Tiskne v ní mé prsty, aby ukryla pilulku pevně v mojí dlani. "Nebudeš mít u sebe nikoho, kdo by ti pomohl." 

Vyměníme si krátké pohledy, které zřejmě mluví za vše. Je v nich rozloučení, bolest možná i kapka strachu. Nicméně to jsou poslední slova, která si ten den řekneme. Ihned po večeři scházíme zpět do sklepení, kde nás čeká poslední noc. Poslední možnost k odpočinku. Nikdo z nás si ovšem příliš neodpočine. Všechny nás trápí temné stíny a děsivé sny. Troufám si ovšem tvrdit, že mě nejvíce. Čím blíže je konec, tím nervóznější jsem a uvažuji nad tím, jestli se vůbec chci konce války dožít. Kdyby Katniss věděla, o čem přemýšlím, pravděpodobně by mě na místě zadupala do země. Jenže ona o mých myšlenkách nic neví, stejně jako já nevím nic o jejích. Jsme si teď tak blízko a přitom na míle daleko. 

Ráno jsme všichni na nohou brzy. Stejně už jsou další pokusy o spánek naprosto marné, a tak po skrovné snídani vycházíme nahoru do Tygřina krámku. Ta se okamžitě pouští do práce, kterou evidentně dělala celý svůj život - práce vizážistky. Každého z nás pečlivě obléká a líčí, abychom byli co nejvíce podobní kapitolským občanům, a co nejméně podobní naším skutečným já. "Nikdy nepodceňujte schopnosti skvělého vizážisty," poznamenávám s úsměvem, když si prohlížím naši skupinu. Nikoho z nich bych nedokázal rozeznat, i když je znám jako své boty. Pokud bych je míjel na chodníku, přehlédl bych je. A přesně tak to má být. 

Přípravy vrcholí a ani televize nám nedá žádné další důležité zprávy, které by mohly změnit náš další postup. Proto pokračujeme v tom, který jsme doteď vymýšleli. Jako první opouští krámek Cressida s Polluxem a ihned poté se Katniss otáčí na mě. Vytahuje z náprsní kapsy drobný klíček, který přikládá k mým okovům. Stačí jedno cvaknutí, drobné cinknutí. Hned poté mizí pouta v Katnissině hluboké kapse. 

Nejistě si mnu ruce a přistihnu se, že tíha želízek mi vlastně chybí. Posledních pár měsíců jsem je měl neustále na rukou a teď si bez nich připadám jako nahý. "Hlavně nedělej žádné hlouposti," klade mi Katniss úzkostlivě na srdce. 

Zvedám na ni pohled a vidím, že se jí v očích zračí bolest. Bolest z toho, že se musíme znovu rozloučit. Bleskne mi hlavou jedna jediná vzpomínka a její poslední slova, než se vše změnilo - Uvidíme se o půlnoci. Jenže tenkrát už jsme se znovu nesetkali po dlouhých několik měsíců. Jak dlouho to bude tentokrát? Nejděsivější je, že to může být taky na celou věčnost. "Neboj. Je to jenom pro případ nejvyšší nouze," uklidňuji ji co nejpevnějším hlasem, ale zřejmě se mi jí nedaří uchlácholit, protože udělá krok, který nás od sebe dělil a sevře mě pevně v náručí. 

Na krátký okamžik mě její chování zaskočí, ale jakmile se vzpamatuji, okamžitě kolem ní omotávám svoje ruce. Zhluboka se nadechuji, abych si na co nejdéle uchoval její omamnou vůni, která mi jistě pomůže zůstat příčetný. Nebo v to alespoň doufám. "Tak dobře," zamumlá mi tiše do ucha a nakonec mě pouští. Nejradši bych si jí znovu přitáhl k sobě a už jí nikdy nepustil, ale to nejde. Nemohu. Každý máme svůj úkol. 

"Je čas," oznamuje Tygra a Katniss i s Hurikánem mizí za dveřmi krámku. 

Srdce se mi svírá silnou a neutuchající úzkostí. Cítím bušení svého srdce i v uších a žaludek se svírá tak, že se bojím ztráty svojí snídaně. "Bude v pořádku chlapče. My všichni budeme," zavrní mi Tygra do ucha, ale ani trochu mě tím neuklidní. Ve skutečnosti mi po zádech přeběhne ještě větší mráz, když se mě dotknou její implantované hmatové vousky. "A teď už běž." 

"Děkuji za všechno," otáčím se za ní, když její shrbená záda mizí v koutku místnosti. Odpovědi se mi už ovšem nedostává, takže i já vycházím do vtíravého chladu, který se venku rozlil. Okamžitě se choulím hlouběji do svého kabátu a vyrážím stejným směrem jako ostatní - k domu prezidenta Snowa.  Všechno uvnitř mě sice křičí, abych vyrazil na opačnou stranu, ale nějaká vnitřní síla mě táhne stále vpřed. Postupuji proto společně s davem a pomalým krokem mířím vstříc svému strachu. 

Jeden krok. Druhý krok. Třetí krok. Moje zamyšlení vytrhává až zvuk kulek odletujících od vydlážděné země. Zvedám hlavu výš, abych se rozhlédl, odkud kulky prší. S obavami zjišťuji, že jsou všude. Plné střechy po zuby ozbrojených vojáků, kteří se neohlížejí, po kom pálí. Nejsou v bílém. Nejsou to mírotvorci, ale vzbouřenci. Nemají žádnou úctu k životu. Nevybírají si v davu jenom bílé uniformy. Jenom těsně vedle mě padá k zemi drobná holčička. Její sténání mě nutí kleknout k zemi a zvednout ji, protože dav se valí dál a dál a jistě by ji ušlapal. 

"To bude dobré," pokouším se jí utišit, ale vím, že nebude. Děvče zakašle a z jejích úst vystříkne sprška krve přímo na můj obličej. Pevně zatínám prsty do jejích rukou, ale zdá se, jako kdyby to ani nevnímala. Já i s děvčetem v náručí odhodlaně pokračuji dál, i když se mi před očima míhají tmavé skvrny a vždy na pár okamžiků ztrácím vládu nad svou myslí. Proplétám se davem panikařících lidí, kteří do mě strkají a vráží. V jednu chvíli zakopávám a dětské tělíčko mi vypadává přímo z rukou. Jako ve zpomaleném záběru vidím, jak její drobné tělíčko padá na dlažbu a tam zůstane bezvládně ležet. Pevně svírám ruce v pěst a potlačuji v sobě mocný vzlyk, který se mi dere na povrch. "Nemůžeš ji zachránit! Prostě běž!" šeptám sám pro sebe a bez dalšího přemýšlení vyrážím dál. Její tělo pečlivě překračuji a razím si cestu dál. 

Téměř nevnímám, když mě kulka škrábne přes celou ruku. To protivné pálení mi připomíná bičování. Není to koneckonců tak hrozná bolest. Budou se muset snažit o hodně víc, aby překonali mou vůli. Bolest na mě neplatí. Je to poslední, čeho bych se bál. Poznal jsem totiž už tolik horších věcí, že se bolesti směji do tváře. 

Během pár okamžiků se mi daří vyklouznout z nejhoršího davu a zamířit do vedlejší uličky, kde se pohybuje jen pár šťastlivců. Proplétám se úzkou cestu směrem k prezidentovu sídlu a pokouším se nevnímat křik a vřískot lidí z hlavní ulice. Na krátký okamžik si dokonce tisknu ruce na uši a rozbíhám se. Běžím co nejrychleji mi okolní lidé dovolují, když v tom se zastavuji. Zůstanu stát jako přimrazený, když se ocitám na téměř prázdném náměstí uprostřed Kapitolu. Přímo přede mnou se tyčí majestátní soudní budova a já si proti ní připadám až podivně malý a bezvýznamný. 

Rozhlížím se kolem, ale nechápu nic z toho, co vidím. Přímo přede mnou - na schodech vedoucích do budovy, je postavený plot. Jakási barikáda, ve které jsou zavřené děti předškolního věku. Bez jakéhokoliv strachu tam pobíhají a pokřikují na sebe, jako kdyby si neuvědomovaly vážnost situace. Dětská duše je tak nevinná a čistá, až to člověka udivuje. Všude kolem plotu jsou mírotvorci s připravenými zbraněmi. Jsou ochotni bránit děti za každou cenu. Nicméně to, že se Snow brání dětmi mi připadá - zvrhlé. Až doteď jsem měl o prezidentovi jiné mínění. Myslel jsem si, že tuhle hru hraje fér, ale on nehraje. Není nic horšího, než udělat hradbu z živých dětských těl. 

Na má ramena přesně v tu chvíli dopadá stín. Velký stín, který patří vznášedlu, prolétajícímu nad mou hlavou. Zírám s ústy pootevřenými na tu podivnou scenérii. Ze vznášedla vypadávají stříbrné padáčky - navlas stejné, jako znám z Hladových her. Děti, stejně jako já, ví, že znamenají pomoc. Že jsou znamením něčeho dobrého. Výskají a natahují ruce k nebi. 

Potom ale přichází něco, co jsem nečekal ani v nejhorších snech. Exploze. Exploze natolik silná, že mě odhazuje o dva metry dál, kde padám na zadek a mnu si uši, ve kterých mi hvízdá. Vyděšeně zvedám hlavu výš a okamžitě z ní strhávám veškeré přebytečné oblečení. Co záleží na tom, jestli mě někdo pozná. Kolem mě do čerstvého sněhu dopadají rudé kousky. Pevně zavírám oči a začínám si broukat. Broukám, abych nevnímal tu skutečnost, že kolem mě právě dopadají kousky dětských těl. Ta skutečnost je tak děsivá, že moje tělo se s ní odmítá vypořádat. Cítím, že moje mysl utíká pryč, někam daleko. V hlavě mám podivné prázdno. 

Z něj mě ovšem něco vyrušuje. Výkřik, který se mi možná jenom zdál. Možná to není skutečnost, možná je to jenom další iluze. Přesto jí musím ověřit. Musím. Prudce otevírám oči a jediným rychlým pohybem se zvedám na nohy. Znovu to slyším. Sice nejasně a zastřeně, ale slyším. I přes pískající ucho bych poznal její křičící hlas: "Prim!" To je jediné slovo vycházející z jejích úst. Nechápavě se obracím k prezidentskému sídlu a v tu chvíli ji uvidím i já. Malou, nevinnou a s pečlivě spleteným copem na zádech. 

"Katniss," vykřiknu co nejhlasitěji a okamžitě se rozbíhám. Nasazuji co nejrychlejší tempo a prudce odstrkuji kohokoliv, kdo se mi dostane do cesty. Nevím proč ji chci doběhnout, ale hrdlo mi svírá nepříjemný pocit, který mě nutí utíkat dál a dál a ještě rychleji. "Uhněte! Katniss!" Křičím co nejhlasitěji, ale ona mě neslyší. Připadám si jak ve zlém snu. Jenže z tohohle snu mě nikdo neprobudí. 

Vím, že jsem příliš daleko ve chvíli, kdy se ozývá nová exploze. Tentokrát jsem byl chráněn davem lidí, takže mě následná vlna neodhodila, ale i tak mě znovu připravila o sluch. Všude kolem mě hoří. Nehoří jen budovy, hoří i lidé. Dokonce i já. Rychle ze sebe strhávám přebytečné oblečení a očima pátrám po Katniss. Zahlédnu jí téměř okamžitě - zahalují ji plameny. Přesně tak, jak tehdy v první den Hladových her. Ale tentokrát nejde o Cinnův oheň. Tenhle oheň olizuje, žere, zabíjí. 

Nyní jsem ovšem jediný, kdo se prodírá blíž. Během pár chvil jsem téměř u ní. Pohledem prolétávám i prezidentské sídlo. Vnitřní hlas na mě totiž volá. Ne, přímo křičí - Katniss by chtěla, abys pomohl Prim a ty to víš. Očima vyhledávám Katnissinu malou sestru. Možná je to pravda, možná bych jí měl pomoct. Všechny moje naděje ovšem mizí ve chvíli, kdy vidím její znetvořené tělo ležet na zemi. Obracím hlavu na druhou stranu a pokouším se potlačit dávicí reflex. Takhle by ji Katniss neměla vidět. Nikdy ji takhle nesmí vidět! Proto pokračuji ve svém marném boji o záchranu své milované.

Jakmile k ní dobíhám, spaluje mě zoufalství. Katniss křičí ze všech sil, vlasy má na většině míst ohořelé, stejně jako obočí a většinu hustého kožichu. Bez váhání z ní strhávám oblečení, i když to se na slušného chlapce nesluší. Od jejích plamenů znovu chytá i moje látka, ale toho si nevšímám. I přes pálivou bolest, která prostupuje celým mým tělem se snažím uhasit Dívku v plamenech. 

"Pomoc! Tak pomozte někdo, sakra!" křičím všude kolem, ale nikdo mě neslyší. Nikdo nepřibíhá na pomoc. Ale to mě neodradí. Dál bojuji s nevyzpytatelným živlem, dokud nezmizí úplně. Katniss už je tou dobou v bezvědomí, které je pro ni jistě milosrdnější. Ta bolest z popálenin je příšerná. Pravděpodobně bych byl již také mimo sebe, ale adrenalin kolující v mých žilách je silnější, než bolest. I přes nesnesitelné pnutí a praskání puchýřů zvedám Katniss do náruče. I její hlava se zvrátí dozadu, ruce visí samovolně podél těla a já vůbec netuším, jestli dýchá. 

Znovu nesu v náručí dívku přes nádvoří prezidentského sídla. Ta bolest je spalující. Nevím, jestli je živá nebo mrtvá. Jestli jí ještě někdy uvidím. A já už nechci ztratit nikoho dalšího. Už to nedokážu. Jestli musím, odnesu její tělo kamkoliv bude třeba a potom. Potom se prostě vzdám. 

"Peeto! Proboha, Katniss!" zaslechnu výkřik hlubokého hlasu, který se neustále přibližuje. Zastavuji se na místě a jen s obrovskými problémy dokáži držet Katniss v náručí. Moje oči se klíží, nohy se motají, ale vím, že teď už o ni bude postaráno. 

Pevné paže ode mě přebírají její bezvládné tělo. Na okamžik ucítím závan levného alkoholu. "Haymitchi," šeptnu tiše. Jemu věřím. Vím, že on udělá cokoliv, aby bylo vše, jak má být. Potom mě ovšem zradí nohy a já se bez varování kácím k zemi. Ztrácím vědomí ještě dřív, než dopadnu na tvrdou zem. 

>>>>>>>>>>---------------------------I>

Hurá, konečně dokončena další kapitola (ty noční jsou vážně plodné :D ), každopádně, drahoušci. Zřejmě vidíte, že se blíží konec. Už jen dvě nebo tři kapitoly a Síla vzdoru bude uzavřená. Je to vážně zvláštní pocit :/ Potom pro vás pravděpodobně dokončím Annie/Finnick povídku, ale zároveň jsem uvažovala i o něčem jinším.

Když už se plácám ve FF povídkách, ráda bych vzdala hold té knižní sérii, která pro mě znamená úplně nejvíc. A tou je Harry Potter :) vyrůstal se mnou celých sedm let, kdybych si někdy měla vybrat sérii, která na mě zanechala největší dojem, bude to právě Harry Potter, takže bych ráda zabrousila i do těchto končin :) Najedou se mezi vámi nějací fanoušci? Uvažuji o nějaké Pobertovské povídce. Tu dobu mám nejradši :) Ještě nevím, jestli se do toho vážně pustím, ale jsem taková příjemně naladěná na HP vlnu, takže uvidíme :)