Dlouhou dobu zírám na ženu, které trčí šíp přímo z hrudníku. Kdy jsme se vlastně stali tímhle? Vrahy nevinných lidí. Tohle nebyl nikdo, kdo by stál proti nám při revoluci. Byl to nevinný člověk, který byl ve špatný čas na špatném místě. Nemám ovšem příliš času na takové myšlenky, protože mě Hurikán okamžitě postrkává co nejhlouběji do místnosti, abych nezdržoval zbytek skupiny. Musím tedy spolknout svůj vnitřní nepříjemný pocit a postupovat dál do nitra domu. 

"Jak dlouho podle vás bude trvat, než jim dojde, že někdo z nás mohl přežít?" ptá se Katniss, jako by nic. Jako kdyby právě před chvilkou nezabila člověka. Nemůžu se z toho stále tak úplně vzpamatovat, takže jenom mlčím a čekám, až jí odpoví někdo jiný.

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat a samozřejmě přichází od Hurikána. "Podle mě tu mohou být každou chvíli. Věděli, že míříme na povrch. Ta exploze je nejspíš na pár minut zarazí, ale pak začnou prověřovat únikové cesty."

Jeden jediný pohled mířím z okna k putujícím davům Kapitolanů, kteří se míhají ulicemi. Teď už nejsme v prázdné části města, jsme uprostřed evakuace. Kolik z těch lidí vlastně ještě bude muset umřít, než bude konec? Chvíli se přistihuji, že v davu pátrám po známých tvářích - Livii, Stelle, Gaiusovi. Hned potom ovšem přichází rána, když si uvědomím, že je tam nemohu vidět. Jsou mrtví. Kvůli Katniss, kvůli mě, kvůli nám všem. 

Otupěle přecházím ke gauči, sedám si do měkkých polštářů a hlavu bořím do jednoho z nich. Není tady žádná možnost soukromí a tohle je jediná cesta, jak se alespoň na pár vteřin nebo minut, distancovat. Tma z polštáře mi dodává alespoň trochu pocit soukromí, které tu tak postrádám. Dusím v něm všechny vzlyky, které se snaží dostat na povrch. Spolu s nimi se ven dere i záchvěv šílenství, ale k potlačení stačí jenom vzpomínka na Katnissiny doteky. Díky nim se cítím silnější a vím, že mě šílenství nepřemůže. 

Nevnímám ani konverzaci ostatních, kteří se snaží vymyslet další plán postupu. Já už ale nechci nikam postupovat. Chci, aby ta noční můra konečně skončila. Nejhorší je vědomí, že všechno je realita. V kobkách Kapitolu jsem si alespoň mohl myslet, že je to jen iluze, jen další způsob, jak mě zlomit. Ale tohle je realita a je ještě horší, než jsem čekal. 

Z letargie mě budí až Katniss, která přechází ke mně a chytá mě za zápěstí. V jednom okamžiku zaslechnu cinkání klíčků. Prudce otevírám oči a ihned stahuji ruce blíž k sobě. Nechci, aby mi je sundala dolů. "Ne! Nedělej to. Pomáhají mi, abych si zachoval příčetnost," pokouším se vysvětlit. Připadám si s nimi bezpečněji. Kdyby mě náhodou i přes to všechno přemohl záchvat, nikomu s nimi neublížím. 

"Možná budeš potřebovat ruce," upozorňuje mě Hurikán.

"Když cítím, že na mě jde záchvat, zabořím do nich zápěstí. Bolest mi pomáhá soustředit se." Bráním svoje okovy jakýmikoliv prostředky můžu. Já vím, že to nechápou. Nikdo z nich si to neumí představit, ale já chci, aby se alespoň pokusili. Katniss naštěstí chápe velice rychle a sklání ruku s klíčem. 

Místo přesvědčování mé osoby se pouští do vybírání skříní a připravování oblečení pro nás všechny. Plán je takový, že se převlékneme za Kapitolany a pokusíme se proklouznout dál s davem. Tam by se mohly ztratit jak naše stopy, tak i náš pach. Doufejme, že Snow nebude chtít zabít tolik nevinných lidí a nevypustí další muty. 

Když skončíme se strojením, všichni vypadáme jako šašci. Nastrojení, namalovaní a s omotanými obličeji, aby nás náhodou někdo nepoznal. Díky bohu, že už začíná být chladno, jinak bychom mohli stejně tak vylézt nazí a upoutat na sebe pozornost velice podobně. Netroufám si ovšem odporovat, tak za pár minut beze slov spolu s ostatními vycházím z domu a míchám se do obrovského davu lidí, kteří nemají kde složit hlavu.

Po cestě potkáváme i mírotvorce, ale ti si povětšinou hledí svého. Já místo toho sleduji procházející lidi. Jsou tam jak muži, tak ženy i děti. Starší i mladí. Nemocní i zdraví. Spousta z nich jen stěží drží slzy a pár z nich se sotva belhá. Válka je zasáhla víc, než jsem si kdy dokázal představit. Nelíbí se mi to. Kvůli jedinému sporu trpí miliony lidí a všem je to jedno.

Brzy scházíme z cesty a míříme do postranní uličky. Vzhledem k tomu, že jsem neposlouchal jejich dosavadní konverzaci, jsem z toho mírně zmatený, ale stále je následuji. Za pár minut se zastavujeme před obchodem s figurínami a kožešinami. Cressida začíná vesele vypravovat o cenách a výprodejích kožešin. Nechápu, o co jí jde, dokud nevcházíme dovnitř krámku. Ani jsem netušil, že je otevřený, ale evidentně je. 

Vstupujeme do malé, úzké a tmavé místnosti plné oblečení z kožešin. Visí tu nepříjemný zatuchlý pach a celou atmosféru dokresluje shrbená žena sedící za malým pultem. Jakmile přicházíme blíž, jímá mě hrůza. Nikdy jsem neviděl takhle vymóděného Kapitolana. Tahle žena se pravděpodobně pokoušela stát se tygrem. Její pleť je potetovaná pruhy, nos plochý a tváře podložené, aby vypadali jako tváře kočky. Z nich trčí dlouhé bílé chlupy, které jen podtrhují její podivný outfit. 

"Tygro," oslovuje jí Cressida a sundává si paruku. "Potřebujeme pomoct."

Ve skutečnosti mě oslovení Tygra docela pobaví. Skrývám za rty smích, protože celá ta ironie mi přijde směšná. Přemýšlím, jestli se přejmenovala až poté, co ze sebe nechala udělat parodii na šelmu, nebo jí takové jméno dali do vínku rodiče. "Plutarch říká, že se vám dá věřit," dodává ještě Cressida. To naší hostitelce zřejmě stačí ke spokojenosti, protože na krátký okamžik mizí ve změti kožichů, aby nám za chvíli pokynula a pozvala nás do podivného, ale důmyslně skrytého, sklepení. 

Popravdě si nejsem jistý, na kolik jí můžeme věřit, proto se obracím na Katniss. Její úsudek je pro mě podstatný, protože bezpodmínečně věřím jejím instinktům. Chvíli si Tygru prohlíží nejistě a nedůvěřivě. "Zakázal vám Snow vstup na hry?" ptá se jí z ničeho nic. Já ani netušil, že tahle žena byla někdy v životě v hrách. Předpokládám ovšem, že musela být vizážistka. Neumím si představit, že by kdy byla něčím jiným. "Protože já ho chci zabít, víte?" dodává s až překvapivou důvěrou v očích. Tygra mírně povytahuje koutky úst a mám dojem, že jsem zaslechl i podivné zavrnění, ale možná se mi to jen zdálo.

Každopádně tohle všechno stačilo k tomu, aby přesvědčila Katniss, že nám tu nic nehrozí. Ta se jako první pouští po schodech do temné místnosti. Brzy zřejmě naráží na žárovku, protože se místností rozlévá tlumené světlo, které se dostává do všech jejích koutů. V jednom rohu leží poházené velké množství kožešin. V jiném zahlédnu drobný kohoutek na vodu a jinak tu není zhola nic. Prázdná vlhká místnost, která se stává ještě o to děsivější, když Tygra zavírá panel nad našimi hlavami. Najednou jsme tu jako v temné hrobce. Pohřbeni za živa. Kdyby se rozhodli nechat nás tu, pravděpodobně příliš dlouho nevydržíme.

Začíná mě svazovat vlna klaustrofobie, takže mezitím, co ostatní ošetřují Hurikánova poměrně vážná zranění, já si sedám na jednu z kožešin a zhluboka dýchám. Nádech. Výdech. Soustředím se jen na svůj stoupající a klesající hrudník. Chvíli si připadám jako zpátky v Kapitolu. Ve stísněné místnosti, ze které není úniku. Bojím se dokonce i otevřít oči, abych nezjistil, že sleduji jenom vlastní obraz v zrcadle. Zrcadlo. Tak dlouho mě provázelo životem. Co když tam bude? Co budu dělat? Co když tohle všechno byla jen Kapitolská iluze, která mě měla ještě víc srazit na kolena? Možná bych se mohl stihnout zabít dřív, než mě začnou podrobovat dalšímu mučení. Určitě by to nějak šlo. Nechci tak dál žít.

Z paranoidních představ mě vytrhává až dotek na rukou. Otevírám oči a zjišťuji, že přede mnou klečí Katniss. U sebe má malé umyvadélko s vodou a v ruce drží obvaz. Beze slov mi začíná pomalu omývat krev z ran a desinfikovat ruce. Nemluvím. Sleduji její soustředěný výraz. Její vrásku, která se jí soustředěním tvoří mezi obočím a tu drobnou pihu v koutku úst, která se teď mírně třese, jak se Katniss pokouší soustředit na mé ruce. Tolik bych chtěl zvednout ruce a pohladit jí po tváři, ale na druhou stranu nevím, jestli můžu. "Musíš je udržovat v čistotě, jinak se rozšíří nákaza a..." začíná, ale já jí přerušuji.

"Já vím, co je otrava krve, Katniss. I když má máma není léčitelka," téměř nenápadně povytahuji koutky do úsměvu. Čekám na její reakci. Ta mi bude nejlepší odpovědí na otázku, jestli je tahle vzpomínka skutečnost nebo iluze. 

"To samé jsi mi řekl při prvních Hladových hrách. Skutečnost nebo iluze?" ptá se tentokrát ona mě. Nikdo se nikdy neptal mě. 

"Skutečnost," šeptnu. "A ty jsi riskovala život, abys mi donesla lék, který mě zachránil?" ptám se, i když odpověď už předem znám. Tyhle okamžiky si vybavuji čistě a jasně. Všechny vzpomínky spojené s ní se postupně zaostřují a začínají dávat smysl. Je to tak osvobozující.

"Ano," krčí rameny jako kdyby se vůbec nic nestalo. "Žila jsem jen díky tobě."

"Opravdu?" ptám se mírně zmateně. Na okamžik mi myslí probleskuje jiná vzpomínka. Blyštivá a rozmazaná. Přesto čistá a s naprosto jasným výsledkem. Katniss podávající mi polévku, ve které ale nebylo uspávadlo, ale jed. Přežil jsem jen tak tak, díky svému vlastnímu organizmu. Nepovedlo se jí mě zabít, i když k tomu neměla daleko. Zarývám ruce do okovů a bolest mě pomalu dostává zpět do reality. Vrací se ta pravá vzpomínka, ta ve které mi Katniss nese lék a zachraňuje mi život. Přesto v mojí hlavě stále zůstává mírný zmatek. Ten zmatek mě ubíjí, ničí mě uvnitř a já občas nemám sílu s ním bojovat. "Jsem tak unavený, Katniss," vzdychnu tiše. 

"Měl by sis jít lehnout. Tady nám nic nehrozí," odhrnuje mi pramínek vlasů z čela a pokouší se o povzbudivý pohled, i když se jí nedaří tolik, jak by chtěla.

"Půjdu spát, ale musíš mě připoutat," odpovídám tvrdohlavě.

"Ale..." začíná mi oponovat Katniss.

"Žádné ale. Nechci být náhodou nebezpečný, když budete spát. Není to správné," dívám se jí tvrdě a přesvědčivě do očí, dokud mě neodvádí blíž ke schodům a nepoutá mi zápěstí ke kovové tyči nad mou hlavou. Není to nic moc pohodlného, ale to mi nevadí. Teď se cítím dostatečně zabezpečený na to, abych mohl v klidu usnout. A překvapivě usínám velice rychle. 

Budím se prakticky až na oběd, když už jsou všichni ostatní na nohou a jedí svoje konzervy. I já si jednu z nich beru a mezitím těkám očima po ostatních. Můj pohled se zastavuje na Katniss, která už je po jídle a nervózně si mne prsty. Každou chvíli hledí na jiného člověka a občas dokonce jenom do kouta. Něco jí tíží, ale netuším co. To mám ovšem velice brzy zjistit, protože se pouští do svého přiznání. Přiznání, které je naprosto zbytečné. Mluví o tom, že od Coinové ve skutečnosti žádné příkazy nemá a že nás všechny vystavila nebezpečí bez našeho vědomí a že jí to moc mrzí. 

Rozhlížím se kolem sebe a čekám, kdo první vyprskne smíchy a ujistí jí, že není tak dobrá lhářka, aby něco takového utajila. To se ovšem k mému překvapení neděje. Místo toho jí ostatní začínají trpělivě vysvětlovat, že o všem věděli, že si byli vědomi rizika a že chtějí jít dál. To přesvědčování ovšem trvá déle, než jsem čekal. Do hovoru se nijak nezapojuji, protože mě všichni mají za vyšinutého blázna a na mém názoru vážně nezáleží. 

"Co si myslíš ty, Peeto?" obrací se na mě nakonec Katniss s nadějí v očích. Já vím, co hledá. Hledá moje slova, která jí vždycky dokázaly uchlácholit a já jí je míním dát. Chci v jejích očích vidět jistotu a ne zmatení.

"Myslím, že pořád nemáš zdání, jaký máš na lidi účinek," odpovídám jí s mírným úsměvem. Letmo se opírám o zem a zvedám se do sedu. Nemůžu se ale nikam dál pohnout, protože jsem stále připoutaný k zábradlí.  „Nikdo z těch, kdo z naší skupiny zahynuli, nebyl hlupák. Všichni věděli, co dělají. Šli s tebou, protože věřili, že vážně dokážeš zabít Snowa." Ujišťuji jí a s uspokojením sleduji, jak výraz v jejím obličeji roztává. Chvíli jenom vděčně sleduje můj obličej a pak, bez dalších okolků, vytahuje mapy a začíná plánovat náš další postup.

Spokojeně si opírám hlavu o zeď a sleduji jejich snažení. S mírným úsměvem pozoruji její zápal. To, jak jí červenají tváře, když něco vysvětluje Cressidě i to, jak upřeně zírá do holoně. Zaplavuje mě vlna hrdosti. Hrdosti na to, jaký se z ní stal vůdce. Z té holky, která si chtěla jen zachránit vlastní krk, se stal pravý velitel, který dokáže všechno, co si usmyslí. 

"Musíme ho vylákat na otevřené prostranství," navrhuje z ničeho nic Hurikán. Pomalu si uvědomuji, že tentokrát už mluví přímo o Snowovi. „Potom ho jeden z nás vyřídí." 

„Objevuje se vůbec ještě na veřejnosti?" ptám se nedůvěřivě. 

„O tom pochybuji," mračí se Cressida. „Aspoň při posledních projevech, které jsem viděla, byl vždycky ve svém sídle. Dokážu si představit, že i před vpádem rebelů do města si musel počínat mnohem opatrněji poté, co Finnick zveřejnil jeho zločiny." 

Mají ve všem pravdu. Dost pochybuji o tom, že by jen tak vyšel ven. Ne v době, kdy se v Kapitolu promenádují povstalci. Byl by blázen. A on není blázen. Ve skutečnosti je možná až trochu moc prohnaný. Takhle jednoduše to rozhodně nepůjde.

„Vsadím se, že kvůli mně by vyšel," ozývá se Katniss s dalším naprosto hloupým nápadem. Kde na tohle sebeobětování pořád chodí? Už se chtěla nechat zabít muty, tentokrát samotným Snowem. Ona snad nemá žádný pud sebezáchovy. „Kdyby mě zajali.Chtěl by mě veřejně popravit na schodech do svého paláce." Vysvětluje dál a nejistě čeká na naši reakci. „Pak ho Hurikán bude moct zastřelit z davu přihlížejících." 

„Ne." Vrtím rozhodně hlavou. Rozhodně jí nenechám tohle udělat a jsem si naprosto jistý, že ani Hurikán by nic takového nedopustil. „Takový plán nemusí vyjít. Třeba tě Snow nechá naživu, aby z tebe mučením získal informace. Nebo tě nechá veřejně popravit, aniž by u toho byl osobně přítomen.Nebo tě zabije ve svém sídle a pak jenom vystaví tvoje tělo." 

„Hurikáne?" obracím se s nadějí přímo a něj a já teď můžu jenom čekat, jestli jsem jeho reakci odhadl správně. K mému uspokojení ho mám docela přečteného. „Připadá mi to jako zbytečně extrémní řešení," říká Hurikán.„Neměli bychom ho rovnou přijímat. Můžeme to zkusit, jestli všechno ostatní selže. Měli bychom vymyslet něco jiného." 

Tuhle nepříjemnou konverzaci ovšem naštěstí přerušuje Tygra, která nás volá k večeři. Vlastně si vcelku oddychnu, že nemusím dál poslouchat tyhle Katnissiny hloupé nápady. Ano, přiznávám, mám o ní prostě strach. Nevím, co by při zatemnění mysli mohla udělat. Je to s ní těžké. Občas je to s ní vážně hodně těžké. Ale nedá se nic dělat. Ona je taková a já to musím přijmout.

Nad tím vším přemýšlím i ve chvíli, kdy večeříme malý kousek sýra a tvrdé pečivo, které nám Tygra našla kdesi ve svém brlohu; jinak se totiž její krámek pojmenovat nedá. Nejsem tím zrovna nadšený, ale v době války prostě není na výběr. Sníš to, co je, nebo budeš hladovět. A my si nemůžeme dovolit hladovět. Potřebujeme všechnu sílu, kterou zvládneme získat za ten krátký čas, než se vydáme k Snowově rezidenci.

Po skrovné večeři se vracíme dolů do naší sklepní místnosti. Zítra se počítá s dalším postupem, takže se všichni, po krátké poradě, máme uložit ke spánku. Katniss dokonce zhasíná světlo, abychom se všichni v klidu vyspali, ale já spát nemůžu. Nedaří se mi usnout a není to rukama spoutanýma nad hlavou. Je to podivnou nejistotou, která mě svírá.

Někdy po půlnoci mě přepadá žízeň. Snažím se dosáhnout k pití bez cinkání okovy, ale nedaří se mi to. Brzy to tedy vzdávám, dokud se vedle mě neobjeví ruka s termoskou. Moje oči vidí pouze jemné stíny, ale přesto dokážu identifikovat, že mi ji podává Hurikán. Vděčně přebírám vodu a po malých locích si svlažuji krk.

Chvíli slyším pouze tiché oddechování, než se ozývá i jeho hlas. "Peeto... jen jsem chtěl... mrzí mě, že jsem nedostal pryč tvou rodinu."

Na chvíli se odmlčím. Ztěžka polknu knedlík, který se mi usadil v krku a zabraňuji slzám, aby se dostaly na povrch. "Neměl jsi k nim žádné závazky. Nevyčítám ti to."

"Měl. Protože mám rád Katniss a ona má ráda tebe a byla to tvoje rodina. Každou noc se mi o tom zdá." Namítá kajícně. 

"Mě taky," šeptnu. "Viděl jsem to. Viděl jsem všechno, Hurikáne. Stál jsem uprostřed, i když jsem byl v Kapitolu," oči se mi rozšíří děsem, když se mi v hlavě objevují poslední okamžiky Dvanáctého kraje. "Chtěli, abych to viděl."

Téměř slyším Hurikánovo skřípění zuby. Vím, že tohle jenom podněcuje jeho bojovnost, ale já si nemohl pomoct. Musel jsem to ze sebe dostat, i když svěřování se Hurikánovi je na mám seznamu až někde hodně dole pod spoustou dalších věcí. "Měli jsme tě dostat pryč dřív. Ne až potom, co se Katniss zhroutila. Já jsem netušil, že jsi tam prožíval tohle. A když jsem tě viděl v tom delíriu...vážně jsem se cítil strašně."

"Minulost nezměníš," šeptnu tiše. "Ta je pryč a my už můžeme jen změnit budoucnost."

"Máš pravdu," přikyvuje téměř neznatelně a na delší dobu se odmlčí. 

Já si ovšem vzpomínám na dobré způsoby a dodávám ještě: "Díky za vodu."

"Není zač," odpovídá mi tlumeně. "Stejně se budím desetkrát za noc," dodává na vysvětlenou. 

"Aby ses ujistil, že je Katniss pořád tady?" ptám se, protože se domnívám, že sdílíme společné obavy. I já jsem se dokonce natáhl přes schody, abych poznal, kdyby se někdo náhodou plížil pryč. Tohle by byl totiž její styl. Vyplížit se uprostřed noci bez jediného slova a vydat se na smrt. Koneckonců už to udělala tenkrát v aréně, proč by to nemohla udělat znovu. 

"Tak nějak," připouští Hurikán mírně neochotně a znovu přestává mluvit. Mě ovšem běží mozek na plné obrátky. 

Přemýšlím nad Katniss, nad Hurikánem, nad naší situací. Je to zvláštní sedět tu teď se svým sokem v lásce a bavit se jen tak o téměř běžných věcech. Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, pravděpodobně ho budu mít za blázna. "To bylo dobré, jak Tygra říkala, že nikdo neví, co si s ní počít," uchechtnu se mírně, když si vzpomenu na konverzaci u dnešní večeře, kde přesně tato slova padla.

"My jsme to taky nikdy nevěděli," dodává Hurikán mírně pobaveně. I já se k němu přidávám, protože celá tahle situace je vlastně nad míru absurdní. Kolem nás zuří válka, lidé umírají na ulicích a my tu diskutujeme o holce. Vlastně se sám za sebe stydím. Neměl bych myslet na ni, ale na lidi tam venku - bez domova, bez jídla. Přesto se mi stále a stále vkrádá do mysli myšlenka na ty dva. 

"Ona tě miluje," zamumlám tiše. "V podstatě mi to řekla potom, co tě zbičovali." Je možné, že už je to taková doba? Co jsme od té doby všechno prožili. Vybrali nás do Čtvrtoher. Přežili jsme je. Moje rodina zemřela. Mučili mě v Kapitolu. Viděl jsem umírat lidi, které jsem měl moc rád. Zachránili mě. Pak mě znovu drželi ve Třináctém kraji. Pak zemřel Finnick. Tolik věcí, které se udály od té doby, kdy jsme Hurikána táhli se zbičovanými zády do Vesnice Vítězů. I já jsem si od té doby prožil bičování a musím přiznat, že ještě teď mě při té vzpomínce bolí záda. 

"Tomu nevěř," vrtí hlavou Hurikán. "To, jak tě políbila při Čtvrtohrách... Mě tak nikdy nelíbala." 

Zamýšlím se nad jeho slovy. Nicméně místo přemýšlení o tom, koho Katniss jak líbala, si vzpomínám spíš na jejich polibky, které mi ukazovali v Kapitolu. Nikdy jsem je nedostal z hlavy. Všechno měli zdokumentované a já to sledoval znovu a znovu. "To bylo jenom kvůli kamerám," oponuji nepřesvědčivě. Vlastně nevím, co si mám myslet. Ta pláž ze Čtvrtoher se mi zaryla hluboko pod kůži a v hloubi duše vím, že pro mě i Katniss něco znamenala. 

"Ne, získal sis jí pro sebe. Všeho ses pro ni vzdal. To je možná jediný způsob, jak ji přesvědčit, že ji miluješ," vysvětluje mi. Je to zvláštní. Jeden druhého tu přesvědčujeme, že Katniss miluje toho druhého, ale ve skutečnosti ani jeden z nás netuší, kde je vlastně pravda. To ví jen ona sama a možná ani ona ne. "Měl jsem se místo tebe nabídnout do prvních her a chránit ji," dodává ještě, aby podpořil sílu předchozích slov. 

Přistihuji se, že si takovou věc nechci ani představovat. To byl můj úkol chránit ji a starat se o ní. Trochu sobecky musím říct, že on by jí nikdy tak neochránil. Proč? Protože by byl jenom s ní, nehnul by se od ní a profíci by si je našli, obklíčili a oba zabili. Zůstat na oko na jejich straně byla jediná šance, jak ji chránit. Kdybych byl po jejím boku od začátku, byli bychom oba mrtví. "To jsi nemohl," odpovídám mu. "Nikdy by ti to neodpustila. Musel ses postarat o její rodinu. Ta pro ní znamená víc, než její život."

Hurikán chvíli přemýšlí nad mými slovy a nakonec se rozhoduje naši konverzaci pomalu ukončit. "Náš problém se každopádně asi brzy vyřeší. Je dost nepravděpodobné, že bychom se všichni tři dožili konce války. A pokud ano, je to na Katniss. Koho si vybere." Zívá Hurikán . „Měli bychom se trochu vyspat."

"Jo," přikyvuji a pokouším se najít si pohodlnější polohu pro spánek. "Zajímalo by mě, jak se rozhodne," dodávám ještě na konec a opírám si hlavu o stěnu. Byla to už pouze řečnická otázka, ale přesto na ní ještě dostávám odpověď. 

„Tak to náhodou vím. Katniss si vybere toho, o kom si bude myslet, že bez něj nemůže přežít."  

>>>>>-------------------------I>

Po dlouhé době k vám přicházím s dalším dílem, který jsem napsala tak nějak pomalu a postupně během práce. Internet mám totiž k dispozici jen tak. Momentálně většinu volného času vkládám do rekonstrukce domu, protože k 26. září se tam musíme nastěhovat :) tou dobou už bych tam možná mohla mít internet, tak uvidíme :) proto nečekejte další kapitolu nějak moc brzy. Vidím to možná spíš až na ten říjen, uvidíme. Budu se snažit dřív, ale prostě nic neslibuji :) 

Jinak doufám, že se kapitola líbila. Další kapitola už bude vlastně poslední z Kapitolu, takže potom zas budu mít trochu volnější ruku a uvidíme, co vymyslím. Zatím ještě nemám představu :)